Ráno vycházím na zahradu, abych si umyl obličej ledovou vodou pod pumpou. Žádná jiná po ránu není. Čistím si zuby a nořím se do ranního klidu zahrady. Teď v dubnu už se ozývají ptáci. Zatápím v kamnech, aby se dala ohřát polévka. Než se kamna roztopí a polévka ohřeje, je dost času na ranní meditaci. Křupavý krajíc chleba opečený na kamnech nic nenahradí. A na kamnech je třeba také ohřát vodu na nádobí. Po snídani dnes nádobí umývám ve velkém lavoru venku na slunci. Slunce tu dny dokáže neuvěřitelně zpříjemnit. Dveře a okna dokořán, všechno proudí dovnitř i ven. A slunce také šetří práci, umyté nádobí se suší na slunci, v lavoru nechávám ohřát další vodu na mytí. Pak nanosit dřevo, naštípat třísky, ale dál topit dnes netřeba. Dojít ke studánce pro pitnou vodu.

Ruce mám často od popela, bříška prstů trochu popálené od vaření na kamnech, za nehty špína, jsem trochu načichlý kouřem. Každou chvíli mám mokré nohavice, protože pumpa vodu chrlí trochu nekontrolovatelně. Když je zima, ráno nejdříve dlouho vysedávám u kamen a čekám. Teplota přes noc někdy klesne o deset, patnáct stupňů. Teď v dubnu už ne.

Koupání v rybníce, po kterém na těle zůstává jemný zelený film, nestačí, a tak večer ohřívám vodu, abych se opláchnul venku v lavoru. Zatím co se polévám hrníčkem a použitá voda stéká zpět do lavoru, na nebi září hvězdy a noční ticho ruší jen moje šplouchání.

Život na chalupě je úžasný. Vzpomněl jsem si tu na báseň japonského poutníka Nanao Sakakiho, který o tom také věděl svoje:

Velkolepý den

Přinesl jsem vodu ze studánky
Nasbíral dříví do kamen
Popovídal si se sousedem

Slunce zapadá

Je něco velmi uspokojivého v tom obstarávání zcela základních věcí – aby bylo teplo, aby byla voda… Je to tak skutečné, tak bezprostřední. Když teplota v místnosti stoupne z pěti stupňů na dvacet, dostaví se pocit dobře odvedené práce. A život je také rázem o něčem jiném.

Navíc bezprostřední kontakt s živly je velmi oživující. Oheň, teplo, chlad, voda, průvan, popel, bláto… A stejně tak ty rozplývající se hranice mezi vnitřní a vnějším, mezi domem a zahradou. Zahrada je další a nesmírně důležitou místností chalupy, tolik každodenních činností se tam odehrává, ať už svítí slunce nebo zrovna prší.

Ať už se mi chce nebo ne, jsem v tom všem namočen až po uši. Něco je na tom hluboce správně. Co jiného než tohle by mělo být „žít v souladu s přírodou“? Tělo, jako kdyby se jemnými nitkami proplétalo s prostředím. Jako když kameny v lese porůstají mechy a lišejníky. Když se vydávám do civilizace – mám tady takové oblíbené místo, kavárničku v zahradě u vily na hrázi rybníka, kde pobýval Karel Čapek – přijde mi, že ty moje mechy a lišejníky jsou tam se mnou a je nám spolu dobře.