ROZDÁVÁM ROZINKY

„Myslím, že to má co dělat s konečností,“ říkám Diegovi, když mu v zahradě vyprávím, že se nemohu rozhodnout, jestli se zúčastnit tříměsíčního meditačního retreatu. Ten je v řadě buddhistických škol pravidelnou součástí ročního cyklu. Již Buddhovi první žáci v...

„Tak jsem tady, po tolika zimních měsících, po tolika prožitých věcech. Tady, za stolem, kterému říkám přístav… Když říkám, že mé kořeny jsou tady, nemluvím jen obrazně. Protože při každém návratu mezi tyto zdi, mezi tyto věrné a stále stejné věci, jsem čas od času...

„Člověk by měl znát své proč,“ mihne se mi večer hlavou. Útržek motivačního citátu? Návod na úspěšný život? Už nevím. Teď, chvíli před usnutím, mi připadá nesmírně úsměvný. Těším se na ráno, až zase budu moct pokračovat ve své práci: vytloukat hřebíky z latí...

„Pevnou půdu pod nohama?“ opakuje po mně během terapeutického sezení, pak se terapeutka na chvíli odmlčí, pokrčí rameny, usměje se a pokračuje, „tak to opravdu nevím, to opravdu nevím“. Teď mlčím já. Co k tomu dodat? Po pěti minutách je hotovo. Občas naše setkání...

„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak zní častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. A ono „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku. Opakovaně zakouším, že když člověk v tichu sedí sám se sebou na...

„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si...

První poprašek sněhu, ráno je všechno bílé, obloha jasná. Nakrmil jsem kočky, pak jsem s nimi na verandě zůstal chvíli sedět. Užívali jsme si slunce. Pozorovali nehybné holé větve ořešáku, zahradu a les opodál. Udělal jsem si s nimi pár fotek. Pak jsem...

„Tak obrázky dorazily, máte krásnou poctivou prasklinu na vnitřním menisku, za mě zcela na artroskopii kolena,“ čtu si na benzínce cestou na retreat e-mail od doktora, který se díval na moje snímky z magnetické rezonance. „Co myslíš, že je artroskopie?“ ptám se...

„Tady je svět v pořádku,“ šeptám Anetě, když k nám v neděli večer, zatímco odpočíváme na lehátkách v sauně ve Svitavách, přichází Ondra, kterého vidíme poprvé v životě a který nám jen tak nabízí hrst oříšků. V sauně se tu probírá, kdo jel na turnaj...

„Pro koho to vlastně dělám?“ zarazil jsem se po pár dnech, když jsem týden pomáhal na stavbě meditační haly v centru Shanta Vana v Českém ráji. Odložil jsem kladivo a posadil se do velkého ještě nezaskleného okna s výhledem na kopce a údolí. Přemýšlel...

„Ten pes je strašně obrovskej,“ pomyslím si trochu bezradně, když se podívám na Manua. Manu leží na zahradě, chladí se na chodníčku. Působí nesmírně klidně a důstojně, trochu jako sfinga, s hlavou položenou na zemi a předními tlapkami složenými po obou stranách...

„Hodně teď jezdím na kole,“ odpovídám do bezdrátových sluchátek na otázku, jak se mám, zatímco se koncem května na kole proháním po polním cestách mezi zelenajícími se loukami a poli. „Hodně teď jezdím na kole,“ když to vyslovím, uvědomím si, že to vlastně není úplně...

Většina z nás tleská do rytmu, někdo podupává a někdo zase dlaní plácá do dřevěné stěny. Hraje písnička Beggin’ od Måneskin, rocková, dravá, intenzivní… stejně jako vůně mandarinky zelené, která se line prostorem… stejně jako vlna horka, která se s každým...

Měl jsme hrát na piano na koncertě Nicka Cavea. Cave už začínal zpívat, zatímco já ještě běžel přes podium kamsi do zákulisí, abych piano našel. Myslel jsem na to, že jsem nedostal noty a že nevím, kdy a co mám hrát. A myslel jsem také na to, že hrát na piano stejně...

Sedím v kavárně v Lysé nad Labem a pozoruji křižovatku za oknem. Tupým prázdným pohledem. Bolí mě celé tělo. Lékařka před chvíli řekla, že angína, že antibiotika… Tak tu teď sedím, piju kávu, nic se mi nechce a všímám si jen toho, jak se můj prázdný pohled...

„Mičchámi dukkadam,“ říká mi na kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim, ať už vědomě nebo nevědomě, způsobili.“ „Mičchámi du…?“ zkouším to, „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje. Je to...

„Mně od dětství všichni učili, že se mám naprosto obětovat pro druhé, a to nebylo úplně dobré,“ říká T.  Jak vlastně propojit práci a poznávání sebe sama s přesahem směrem ke světu a k druhým? K této otázce nás zavedl Viktor Frankl a jeho představa...

„Kdo z vás by chtěl cítit bolest, zažívat smutek nebo trpět depresí?“ ptám se občas skupiny, když učím meditaci a vidím jejich váhavé obličeje. Váhavé pohledy, které následují po mé větě: „Všichni hluboce toužíme po tom být spokojení.“ Po této otázce zpravidla...