Dívejme se srdcem
V trsu trávy se mihnul hnědý kožíšek, trochu se během čekání nudím, tak mimoděk ukazuji tím směrem. Polák vedle mě nadšeně zvolá: „Mysz, mysz…“ Hlouček pozoruje myš a všichni se usmívají. Obloha je jasná, květnové slunce se pomalu chýlí k západu, je nádherné světlo a my v úhledných dvojstupech stojíme ve frontě na toitoiky. Těch jsou tady v řadě desítky, podobně jako desítky úhledných front před nimi. Všechno plyne hladce a ohleduplně a samo od sebe, nikdo tu nic neřídí. A mně to dojímá, protože na koncertě pro šedesát tisíc návštěvníků industriálně metalové skupiny Rammstein, jsem asi nečekal tolik vzájemného respektu, pochopení a zájmu o myszu, zatímco čekáme na toitoiku předtím, než začne koncert.
Ten byl zcela vynikající. Tak hudebně, světelně a divadelně ohromující zážitek, že to moje mysl až nedokázala pojmout a já bych si to potřeboval zopakovat. Každopádně, v příštím životě chci mít německou hudební skupinu a alespoň jednou si zahrát před šedesátitisícovým publikem… Přesto, když jsme z koncertu z Letňan jako jedna vlnka plynuly s oceánem dalších návštěvníků, který se pozvolna rozléval a rozpouštěl zpět do města, shodli jsme se s bráchou, že největší zážitek bylo to čekání na záchod. A mě ani po měsíci nejde ten obraz z hlavy a pořád se vracím k tomu, co se nám to tam přihodilo.
Srovnatelných zkušeností se mi vybavuje jen pár, a to zejména z demonstrací Milionu pro demokracii. Vzpomínám si, jak stojím na Staromáku, jak stojím na Václaváku, jak stojím na Letné a tečou mi slzy. Slzy dojetí. Zřejmě z toho, že je nás tu tolik, kdo se tu mírumilovně a ohleduplně scházíme se společným záměrem, že je tu dalších pár desítek, stovek tisíc lidí, se kterými sdílím podobné hodnoty… Ale jakkoli to zní pochopitelně, je tu ještě něco, co se mi nedaří uchopit, určité zahalené tajemství, něco ještě hlubšího než prožitek naděje a vzájemnosti s tolika neznámými lidmi.
V posledních dnech mou mysl neopouští verš z jedné písně Rammsteinů, která na koncertě nezazněla: „Musíte kopat hluboké studny, pokud chcete čistou vodu / Tiefe Brunnen muss man graben, wenn man klares Wasser will.“ Myslím na čistou, zurčící, prýštící vodu a také na to, že kvůli ní není potřeba kopat kdovíjak hluboké studny, že možná stačí jen s důvěrou odhrnout vrstvu půdy a nezaleknout se toho proudu. Mám samozřejmě na mysli prýštící vodu v nitru.
Pár dní před koncertem Rammsteinů po několika týdnech skončily dva kurzy meditace, které jsem doprovázel. Závěrečná setkání v obou skupinách se nesmírně podobala. Oči všech zářily, prostor byl plný intenzivní vřelosti, vděčnosti a s ní spojené křehkosti. Chvílemi jsem měl chuť se úplně rozpustit nebo se před tím někam schovat. Hranice mezi já ty, on, oni se vytratily. V těchto okamžicích vím, že se nám to povedlo. Vytvořit bezpečné prostředí, kde nikdo nikoho nehodnotí, kde nikdo po nikom nic nechce a kde se každý můžeme přiblížit sami k sobě, být sami sebou a být ještě něčím daleko větším.
Když jsem se to později snažil kamarádce popsat, řekl jsem: „Víš, jako kdybychom každý seděli na obrovském pytli lásky a jen tak tu a tam si dovolili ji trochu upustit.“ Pak jsme si povídali o křehkosti, ostychu, zranitelnosti… která jde ruku v ruce s tím, když se naplno odhalíme a ukážeme se ve své pravé přirozenosti. Pravé přirozenosti, která je plná dobrotivosti a která chce prýštit. Někdy je kvůli tomu možná třeba kopat hluboké studny, jindy stačí jen stát ve frontě a dovolit si zajímat se o myzsu nebo si povídat s přáteli, zatímco svým postáváním děláme něco pro demokracii. Důležité je však na nezapomenout, že my jsme ta čistá voda, že každý je.
A tak „srdcem se dívejme, je nádherná / Mit dem Herzen sehen, sie ist wunderschön“ ta bytost před námi, která se jinak ze strachu, nepřijetí a osamělosti skrývá před světlem, jak Rammstein zpívá v písni Morgenstern, Jitřenka.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2024)