Znepokojivý úvod do meditace
„Být plně naživu, plně člověkem a plně probuzeným, to znamená být neustále vyhazován z hnízda,“ píše buddhistická mniška a učitelka meditace Pema Čhödrön v knize When Things Fall Apart (Když se všechno hroutí). Probuzení, plné uvědomování nebo také mindfulness, která je předmětem tohoto čísla, v jejím podání nezní úplně romanticky, vyjadřuje však hlubokou pravdu: meditace je také zneklidňující, a to je dobře.
To je však v ostrém protikladu vůči obvyklým představám, které se s meditací pojí: jde o to nemyslet a bezstarostně prožívat přítomný okamžik. Obojí je nesmysl. Stačí si jen na chvíli sednout, pozorovat vlastní mysl a snažit se nemyslet. Zpravidla po pár minutách se ukáže, jak moc je mysl roztěkaná a kolik různých myšlenek, pocitů a emocí se v ní objevuje, které si běžně ani neuvědomujeme, a jak marné je snažit se myšlenky zastavit. A stačí se rozhlédnout kolem, aby nám bylo zřejmé, že svět, ve kterém žijeme je natolik komplexní a nejednoznačný, že náš život v něm daleko spíše vyžaduje, abychom konečně začali přemýšlet pořádně, a že bezstarostné prožívání přítomného okamžiku opravdu nemůže být návodem na celý život. Pokud bychom se vzdali myšlení, pochybností a nejasností, vzdali bychom se spolu s tím také otevřenosti naší mysli, odpovědnosti a svobody být sami sebou. Koneckonců cílem meditace je právě osvobození a moudrost a cesta k nim nebývá vždycky příjemná.
Jistě, meditace prohlubuje naše soustředění, bez kterého bychom se jinak snadno ztratili v bezbřehé rozptýlenosti. Umožňuje nám se na chvíli zastavit a vnímat sami sebe. Stejně tak nám plné uvědomování pomáhá získat větší odstup od myšlenek a emocí, díky čemuž můžeme zakoušet to, že je naše mysl jasnější a klidnější. Čas, který v meditaci trávíme v tichu a sami se sebou, nás však konfrontuje také s řadou nepříjemných záležitostí: potlačenými emocemi, strachem, obavami, stejně jako s nepříjemnými vzpomínkami nebo nejrůznějšími selháními. Najednou si jasněji uvědomujeme, co všechno jsme v životě nezvládli, jak jsme zraňovali a zraňujeme druhé a také sami sebe. Světlu plného vědomí neunikne nic, a to je dobře, meditace by neměla být nástrojem, kterým budeme umlčovat hlas svědomí nebo potlačovat své prožívání.
Konečně nás meditace také staví před děsivou skutečnost toho, že naše prožívání se jaksi děje samo a bez nás – ať chci nebo ne, myšlenky přicházejí, krásné, děsivé, nepříjemné… Znepokojující zkušenost toho, že proud svého vnitřního života máme daleko méně pod kontrolou, než jsme si mysleli, se však také zároveň může stát bodem obratu. Díky vědomí, že mysl nemáme pod kontrolou, se s ní můžeme přestat ztotožňovat a začít se k prožívání vztahovat jinak. Nebrat myšlenky tolik vážně, nebrat sami sebe tolik vážně, vždyť většina toho, čemu říkáme „já“ jsou právě jen myšlenky nebo příběhy, které naše mysl dokola omílá… A někde za nimi se ve vzácných okamžicích ukáže široká otevřenost, vlídné soucitné uvědomování, kdy najednou zažíváme sami sebe jako prostor, ve kterém vše, včetně našeho „já“, může být takové, jaké to je. Najednou jasně vidíme, jak malé a omezené je naše „já“ ve srovnání s tím volným svobodným. A tak se právě tady otevírá cesta k nové svobodě, která spočívá v tom, že začneme sami sebe pojímat a utvářet jinak, s hlubokou důvěrou, že jádro našeho bytí je dobré.
Díky tomu se začínáme osvobozovat od připoutanosti k „já“, k naší představě o sobě, a začínáme se osvobozovat také od nejrůznějších představ o životě, které jsme měli za samozřejmé. Nově se učíme vnímat sami sebe, bezprostředně rozumět sami sobě. A to od nás opět vyžaduje, abychom se důkladně, velmi osobně a konkrétně zamýšleli: Kdo jsem já? Kým jsem pro druhé? Co je skutečnost a co jsou pouze představy mojí mysli? Co skutečně potřebuji? Co je pro mě důležité? Na čem mi v životě záleží? Co mě hluboce naplňuje? Jaký je smysl mého života?
Celý náš život je otázka a některé otázky tu nejsou od toho, abychom na ně našli definitivní odpovědi, nýbrž abych s nimi zůstávali, aby nám otevíraly nové horizonty a abychom se my učili, jak zůstávat v nevědění a údivu nad krásou i nejednoznačností života… A ta svoboda, volný prostor a soucítění, které v meditaci můžeme zakoušet jako naše pravé já, nám mohou být oporou na odvážné, nespoutané a nezajištěné cestě životem, v tom volném pádu z vyhřátého hnízda. Protože nakonec žádné hnízdo, kde bychom se před životem mohli skrýt, neexistuje, a jak píše Pema Čhödrön: „Žít plně, to znamená, neustále se nacházet v zemi nikoho, zakoušet každý okamžik jako nový a svěží. Žít, to znamená být připravený umírat znovu a znovu.“
A teď, řekněte, chtěli byste začít meditovat?
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 7–8/2022