Máš na míň
Aneb, co nás jedna rozinka může naučit o životě a štěstí
„Uvědomil jsem si, že tři rozinky úplně stačí, jsou tak výživné, tak sladké, přitom jindy je mohu jíst po hrstech. Připomnělo mi to, že když jím všímavě, sním toho méně,“ říká jeden z účastníků, když se ptám na jejich zkušenosti z krátkého cvičení, během kterého jsme všemi smysly, zrakem, dotekem, čichem, sluchem a chutí chvíli zkoumali postupně tři rozinky. „Těžko budete jíst pomalu a pozorně něco, co vám nechutná a co není zdravé,“ líčí svoji zkušenost jedna z účastnic a další rychle doplňuje: „Když jsem bdělá, více si vybírám jídlo, co budu jíst… a z toho, že se rozhoduji, co se stane součástí mě a mého těla, mám lepší pocit a vede mě to ke spokojenějšímu bytí.“
Mohlo by se zdát, že jsme na kurzu zdravého stravování nebo hubnutí, pozorné, často dokonce hravé prozkoumávání rozinky je zatím cvičení, kterým často začínám kurzy meditace a plného uvědomování. Dá se na něm ilustrovat řada věcí: že zájem a zvídavost nás udržuje v přítomnosti, že pozornost zaměřená více ke smyslům a k tělu, nám pomáhá méně se ztrácet v myšlenkách, nebo že stačí jen trochu pozornosti, aby se věci, které nám obvykle připadají samozřejmé, staly zdrojem údivu, radosti a naplnění. Rozinka, přitom taková blbost.
Dnes, když slyším zkušenosti účastníků, mi však zajímavé přijde něco jiného. Jistě, bdělost a pozornost je dobrou cestou k tomu jíst lépe. Ale nejen k tomu. Zkušenost s rozinkou bychom mohli rozšířit na celý život. Ta prostá skutečnost, že věnuji plnou pozornost tomu, co se děje právě teď, tomu, co vnímám nebo co cítím, je stejně tak i cestou lepšímu životu. K životu, ve kterém se častěji budete rozhodovat pro to, co je pro nás prospěšné a co je prospěšné pro druhé. Žít tak, aby náš život byl více v souladu s našimi hodnotami a potřebami.
V tom jednoduchém aktu uvědomování si přítomného okamžiku spočívá zárodek etiky, odpovědnosti, a dokonce i soucitu a propojení se světem a druhými. Věnujeme-li něčemu hlubší pozornost, vzniká vztah, a jsme-li ve vztahu, vede nás to k péči o to, co utváří. To dobře vyjádřil vietnamský zenový mistr a aktivista Thich Nhat Hanh.
Jádrem jeho učení je pět tréninků plného uvědomování. První z nich začíná větou: „S vědomím utrpení, které je působeno ničením života, zavazuji se rozvíjet soucítění a učit se způsobům, jak chránit životy lidí, zvířat, rostlin…“ Thich Nhat Hanh tu nemluví o přikázáních, o pravidlech, ani o zásadách. Orientační body dobrého života v jeho učení vyrůstají z uvědomování: jsme-li bdělí, plně vnímaví, je nám zřejmé, co není dobré. A to nás může vést k tomu, slovy Thich Nhat Hanha, „učit se způsobům, jak“ zmírňovat utrpení v našem životě, v životě naší rodiny, společnosti a planety. A je to trénink, je to něco, co se znovu a znovu učíme, zkoušíme a hledáme, jsme na cestě. Ve své knize O lásce píše: „Jakým způsobem nejlépe praktikovat pět tréninků plného vědomí? Nevím. […] Mnohé z problémů dneška v Buddhově době neexistovaly. Musíme proto společně nahlížet do hloubi, abychom dospěli k vhledům, které pomohou nám a našim dětem nacházet lepší způsoby, jak žít prospěšný, šťastný a zdravý život.“
A je pak je tu ještě jedna věc. Věnujeme-li plnou pozornost, stačí nám méně. Méně rozinek, méně podnětů, méně vzruchů… Díky plnému uvědomování se život stává plnějším, barevnějším a pestřejším. Poslední dobou se v rozhovorech s přáteli stále častěji vracíme k tématu, že „je toho všeho moc“. Moc pracujeme. Moc se toho snažíme stihnout. Moc se na nás valí podnětů, impulsů, informací ze všech stran. Někdy rozhovor plynule pokračuje kritikou konzumní společnost a tržního kapitalismu, kdy je třeba neustále něco produkovat, aby svět mohl zůstat takový, jaký je. Svoji hodnotu a úspěch pak odvozujeme od toho, jak jsme výkonní atd. A to všechno jistě do určité míry platí, ale někde za tím zůstává naše nenasytná touha po víc a víc, se kterou je těžké pracovat, i kdybychom mohli pracovat méně a mohli si dovolit být méně výkonní. O a touze jako zdroji utrpení mluvil už Buddha. Cesta ke štěstí vede spíš přes skromnost. A k tomu, abychom se mohli spokojit s méně, pomáhá, když budeme více bdělí a přítomní, ve spojení se životem právě teď. S tímto nádechem. Se čtením této věty. S touto kávou… Ne náhodou Thich Nhat Hanh do denního rozvrhu ve svých meditačních centrech zavedl pravidelný „líný den“, den, který člověk nechá jen tak plynout. Bez plánů. Bez úsilí. Bez snahy něco z toho získat. Líný den je také trénink, kdy se zastavujeme, jdeme proti proudu a vracíme se k sobě a k životu, který máme neustále kolem sebe, jen ho uvidět.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 3/2022