„VE VŠEM NAJDETE PRASKLINY. TĚMI SE DOVNITŘ DOSTÁVÁ SVĚTLO.“
Meditace jako cesta bezpodmínečného sebepřijetí k realizaci našeho pravého já. “Ve všem najdete praskliny. Těmi se dovnitř dostává světlo.” Leonard Cohen
Meditace všímavosti – buď si vědom/a čehokoli, co se děje v přítomném okamžiku (pocity, myšlenky, fyzické vjemy, zvuky,…) bez posuzování (jako dobré, špatné, příjemné, nepříjemné…) a bez ztotožňování se (jsou to jen objekty pozornosti, ať již se jedná o myšlenku nebo zvuk), s přijetím a zvědavostí. Buď jen plně teď a tady. Meditace milující laskavosti spočívá v posílání laskavých přání sobě (toto je velmi důležitá součást praxe), svým milovaným a ostatním. “Kéž se cítím bezpečně, kéž jsem zdravý či zdravá…” S každým přáním se snažíme o něco více otevřít své srdce. Není důležité jak se právě cítíme, ale naše ochota otevřít se.
Před devíti lety jsem se rozhodl vydat se na desetidenní meditační pobyt. Tehdy jsem toho o meditaci moc nevěděl, ale měl jsem silnou motivaci. Chtěl jsem být v klidu, což pro mne znamenalo zbavit se myšlenek, zbavit se emocí, zbavit se problémů. Chtěl jsem dosáhnout jakéhosi konečného stavu nezranitelnosti, nedotknutelnosti a nezměnitelnosti. Jako pro mnoho jiných, jak to vidím dnes, meditace pro mne byla nástrojem sebezdokonalování, nebo spíše radikálního sebezdokonalování, a můj přístup k meditaci byl velmi motivovaný myšlenkou, že je se mnou něco zásadně špatně.
Proč? Protože mám pocity, mám proměnlivé a nechtěné emoce, se kterými si často nevím rady, nerozumím sám sobě a někdy nemám pod kontrolou svůj život a život obecně, zatímco ostatní jsou mnohem víc… než já.
Není důležité jak se právě cítíme, ale naše ochota otevřít se.
Snad potkám dobré učitele, myslel jsem si. Velmi brzy mi bylo jasné, že pouze sezení s tím, co se objeví, a zkoušení přijímat to, brát to takové, jaké to je, mne všech těchto problémů nezbaví. Místo toho jsem byl nabádán čelit čemukoli, co se objeví okamžik za okamžikem v mém srdci-těle-mysli bez posuzování a s milující laskavostí a přijetím. Nech vše být tak jak to je, nech sebe být tak jak jsi, jen buď, v plné přítomnosti. Krok za krokem, tak jsem byl konfrontován se svým vnitřním světem, se vším nevyřešeným, zranitelným, křehkým… se všemi možnými emocemi strachu, úzkosti, beznaděje… rozvíjel jsem hlubší porozumění a soucit vůči sobě i ostatním. A podél téhle ne vždy lehké cesty se objevovaly nečekané momenty světla, míru, svobody, vděčnosti a lásky, které mne podpořily k dalšímu kroku. Bylo to jako nádherný výhled z vrcholku hory, než začneš šplhat na další.
Nejsem svými myšlenkami, pocity nebo vzorci chování. Anebo, ne pouze. Jsem mnohem více a nemusím se ztotožňovat s dílčími aspekty své osobnosti.
Co jsem se během všech těch let praxe naučil, by se dalo shrnout do tří hlavních bodů.
Zaprvé: nejsem svými myšlenkami, pocity nebo vzorci chování. Anebo, ne pouze. Jsem mnohem více a nemusím se ztotožňovat s dílčími aspekty své osobnosti. Možná je tu temnota, ale je tu rovněž světlo. A já si mohu uvědomovat a přijímat věci takové, jaké právě teď v tomto okamžiku jsou, a pak se mohu rozhodnout, jak na ně odpovím.
Zadruhé: důležitost laskavosti a soucitu se sebou. Být člověkem není vždycky úplně snadné. Není lehké přijímat věci takové, jaké jsou, a není jednoduché přijímat sami sebe takové, jací nebo jaké jsme. Ale to je ta cesta. Jak to říká učitel meditace Jack Kornfield: „Většina, možná dokonce úplně celý, duchovní život je o sebepřijetí.“ Přijetí neznamená, že složíme ruce do klína. Díky přijetí, laskavosti a soucitu se sebou můžeme přirozeně růst, živeni pozitivní energií lásky, abychom se tak stávali těmi, kým v naší jedinečnosti jsme.
A zatřetí: bez ohledu na vnitřní nejasnosti, zmatek, obtíže, pocity nedostatečnosti nebo nedokonalosti, jádro našeho bytí je dobré, plné pokoje, lásky, radosti a vyrovnanosti – přesně toho, co celou dobu hledáme. A je to tu stále přítomné, bez ohledu na okolnosti.
To však vyžaduje určitou praxi, pokud možno pravidelnou, znovu a znovu se vracet k přítomnému okamžiku, vystupovat z pohlcení v myšlenkách, rozšiřovat naše uvědomování a rozvíjet postoj přijetí a laskavosti. A znamená to také si připomínat nebo znovu zakoušet, že jsme již přijatí, právě takoví, jací doopravdy jsme. A velmi často je to právě naše zranitelnost, která je cestou k naší pravé identitě.
Jak se propojuješ se svým středem?
Co ti přináší klid, radost a lásku?
Jakými způsoby bys mohl/a rozvinout milující laskavost vůči sobě?