Protože ty jsi jen jedna věc mezi mnoha
„Můj člověk potřebuje víc svobody,“ říká mi kamarádka a když říká „můj člověk“ nemá tím na mysli svého informátora ani spřízněnou duši, nýbrž mluví o sobě, mluví o tom, co sama cítí nebo potřebuje: „Můj člověk se v práci dost nudí.“ Moje kamarádka netrpí žádnou psychickou poruchou, je to způsob, jakým se k sobě vztahuje. Způsob, který dovoluje větší nadhled, humor nebo soucit. Čím déle se známe, tím víc myslím na to, že to je velmi moudrý způsob, jak být člověkem.
Zkouším si představit, jaké by to bylo, kdybych se sám na sebe díval jako na člověka, kterého jsem s narozením dostal na starost a mým životním úkolem bylo se o něj dobře postarat. Můj člověk má řadu chyb a nedostatků, podobně jako moje auto, podobně jako moje rodina, podobně jako všechno na světě, a tak se na něj mohu dívat s větším porozuměním a být mu oporou. Můj člověk má také nejrůznější přednosti, v řadě věcí docela vyniká a já o něj mohu dobře pečovat, aby ta semínka, která v něm jsou, mohla dobře růst a vydat úrodu. Když si to tak představuji, cítím nesmírné uvolnění, daleko méně strachu a studu, daleko více přijetí a lásky. Myslím, že mému člověku se rázem daří mnohem lépe. A když tak nad tím uvažuji, připomene se mi báseň Láska polského básníka Czesława Miłosze:
Láska
Láska znamená učit se dívat na sebe,
tak jako se člověk dívá na vzdálené věci,
protože ty jsi jen jedna věc mezi mnoha.
A každý, kdo se tímto způsobem dívá, aniž by to sám věděl,
uzdravuje své srdce z mnohých starostí –
pták i strom mu řeknou: Můj příteli.
Pak člověk chce užívat sám sebe a věci tak,
aby se naplnily září.
Nezáleží na tom, jestli bude vědět, čemu slouží:
ne ten nejlépe slouží, kdo rozumí.
Jak se díváme na věci, které jsou nám vzdálené? S větším odstupem? Nebereme si je tak osobně? Vidíme je v jejich celku a souvislostech? Svobodněji, otevřeněji a realističtěji? Jaké by to bylo vnímat sami sebe jako jednu věc mezi mnoha?
Můj člověk se tomu trochu brání, pořád je pro něj trochu těžké přijmout skutečnost, že není středem světa a že na světě jsou miliardy dalších bytostí, které si také připadají jako střed světa. A mému člověku, přestože by často nechtěl měnit, jejich problémy ve srovnání s jeho vlastními nepřipadají tak závažné, protože se ho moc netýkají. Můj člověk má totiž velmi silný sklon k sebestřednosti.
Dívám se na něj chápavě, jako na malé dítě a s nadějí, že jednou z toho vyroste a přijme skutečnost, že je jen dílkem, sice úžasným a jedinečným, avšak jen dílkem obrovské mozaiky dalších nádherných dílků. A tak se zároveň přiblíží i k druhým, pocítí tu síť vzájemných vztahů, která ho utváří, a dotkne se toho, co nás všechny jako živé a cítící bytosti spojuje – že nechceme trpět a chceme být šťastní. A že když sám sebe nahlédne jako dílek mozaiky, nesmírně se mu uleví, protože už nebude tak důležitý, protože už nebude muset být nejlepší, dělat všechno správně, obávat se kritiky, ale bude moct s úplným klidem říct: Ano, tohle se mi nepovedlo, mrzí mě to, omlouvám se. A aniž by upadal do pocitů viny nebo sebelítosti, se s novým nádechem bude starat o celek věcí, protože kde jinde hledat naplnění než v péči o celek, aniž bychom tomu museli úplně rozumět? A víte, co je nejlepší? Můj člověk na to není sám, já ho budu doprovázet a podporovat ho na každém jeho kroku.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 5/2021