Meditace: mezi pocitem nedostatečnosti a bezpodmínečným přijetím
Učím meditaci. Meditace je jednoduchá: prostě buďte sami se sebou, aniž byste se příliš ztráceli v myšlenkách a představách, jen buďte, teď a tady. Díky meditaci důvěrně poznáváme sami sebe, a díky tomu můžeme sami sobě lépe rozumět, lépe se o sebe postarat, a tak i získat větší odstup od toho, čemu říkáme „ego“, a vnímat, že jsme součástí většího celku. Meditace sama o sobě je jednoduchá, ale tahle cesta často může být spletitá a projít jí musíte sami. Nikdo jiný za vás neobjeví, jak být sami sebou. Učitel na cestě může být velkou oporou, může upozorňovat na ukazatele a značky, místa na mapě, které zná ze své cesty nebo cesty druhých, a tak vás vyvést z pěšin, které nikam nevedou, zpátky na cestu. Zároveň každá cesta je jedinečná a možná různé zákruty a odbočky jsou právě cestou samotnou. A tak je třeba se opírat především o „vnitřního učitele“, o sebe sama a o svou vlastní zkušenost. A proto také rád meditaci učím, protože si každý může ověřit na svou vlastní kůži, jestli pro něj má smysl, a zároveň, pokud se člověk touto cestou opravdu vydá, cesta sama ho povede dál. Učitel vás může doprovázet, s důvěrou a s vědomím, že nejčastěji to nejlepší, co může udělat, je příliš nepřekážet tomu, co se děje a co má svůj rytmus a tempo.
Největší překážku, na kterou v doprovázení často narážím, je právě tento základní předpoklad cesty samotné: důvěra ve vlastní zkušenost. V praxi to znamená, že doprovázení mají často strach mluvit o svých vlastních prožitcích nebo mají tendenci se ptát, zda to či ono je správné nebo normální. Jako kdyby naše vlastní zkušenost byla neustále ohrožována jakousi normou, do níž se jí snažíme vmáčknout. Jako učitel mohu znovu a znovu zdůrazňovat, že to, co se děje, je právě to, co se děje, a vracet doprovázené k jejich vlastní zkušenosti. Jde to pomalu. Občas se mi zdá, jestli náhodou celá ta cesta není právě o tom, abychom se naučili důvěřovat sami sobě a brát svou vlastní zkušenost vážně.
To však ale také předpokládá, abychom měli sami sebe rádi, dokázali si odpustit a přijmout všechny části nás samotných, které se nám zprvu jeví jako zcela nepřijatelné. S meditací často začínáme proto, že se sami sebe tak trochu chceme zbavit, vymanit se ze změti protichůdných myšlenek a nejrůznějších nepříjemných pocitů, přeskočit své já a spočinout na místě, kde je jas a klid. Pokud člověk k meditaci přichází s tímto záměrem, čeká ho zklamání. Jestli totiž člověk v meditaci na něco neustále naráží, tak právě sám na sebe a na chaos, který v tichu jen jasněji vychází najevo. Cesta dál vede přes přijetí a soucit se sebou. Jinak řečeno, člověk se musí naučit milovat sám sebe, milovat sám sebe právě takového, jaký je, se vším všudy, bez podmínek. Naštěstí meditace nás uvádí do kontaktu i s dalšími dimenzemi nás samotných, kde můžeme na vlastní kůži zakusit, že již jsme bezpodmínečně přijatí, bez ohledu na to, co si o sobě myslíme, a tato zkušenost nám může pomoct toto přijetí krok za krokem začít také žít.
Také proto se západní učitelé vedle rozvíjení soustředěnosti a uvědomování při doprovázení svých žáků věnují důraz na rozvíjení soucitu, sebepřijetí a laskavosti. V 90. letech se učitelka meditace Sharon Salzbergová na jedné konferenci zeptala Dalailamy, co dělat s negativním vztahem k sobě, se kterým se setkávala u řady svých žáků. Zatímco všichni západní účastnici jasně chápali, na co se ptá, Dalailama zprvu nerozuměl a byl zaskočen skutečností, že se meditující s něčím takovým potýkají. Tuto skutečnost potvrdily i výzkumy prováděné mezi meditujícími na západě a meditujícími v Asii. Druzí v meditaci dělali větší pokrok právě díky tomu, že měli pozitivnější vztah k sobě a zároveň také proto, že často žili v kulturách, které kladly daleko větší důraz na etiku, a tak byli ve své praxi méně konfrontováni s pocity viny. Jan Benda ve své knize Všímavost a soucit se sebou ukazuje, že tento rozdíl je dán tím, že zatímco například Indové vyrůstali v širokých rodinách, kde se jim jako dětem dostávalo dost pozornosti a lásky, západní meditující vyrůstali často v nukleárních rodinách, kde na ně rodiče nebo jen jeden rodič neměl dostatek času a kapacity, a kvůli se pak ve svém životě potýkají s pocity nedostatečnosti, špatnosti nebo studu.
Občas si říkám, jestli současná vlna neustálé snahy o „seberozvoj“, se kterou jde v ruku v ruce i zvýšený zájem o meditaci, není nakonec jen formou násilí vůči sobě, které motivováno naším pocitem nedostatečnosti. A přitom někde uvnitř už jsme dávno přijatí nebo jak to říká výborná učitelka meditace a mniška Pema Čhödrön: „Už máme všechno, co potřebujeme. Nemusím sami sebe zlepšovat. Všechna ta zátěž, kterou si na sebe klademe – těžké strachování, že jsme špatní, a doufání, že jsme dobří, identity, na kterých tak rádi lpíme, zuřivost, závist a závislosti nejrůznějších druhů – se nikdy nedotknou našeho základního bohatství. Jsou jako mraky, které načas zakryjí slunce. Naše vřelost a záře tu jsou však celou dobu. To je to, kdo skutečně jsme. Jsme vzdáleni na mrknutí od toho, abychom dosáhli plného probuzení.“ Možná však na té naší vlastní cestě potřebujeme nejprve projít různé slepé cesty, aby se pak jednou slunce mohlo ukázat o to jasněji a my mohli pocítit vděčnost a údiv na tím, že jsme.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 4/2021