Mindfulness – sekulární nebo posvátná? Pár řádek o tom, jak a proč vznikal překlad knihy Saki Santorelliho Neodvracej pohled
Mám-li napsat něco o tom, proč jsem se rozhodl navrhnout k vydání knihu Saki Santorelliho Neodvracej pohled a pracovat na jejím překladu, musím nejprve začít od zcela osobních motivů.
Na Sakiho knihu jsem poprvé narazil během výcviku pro učitele mindfulness, konkrétně osmitýdenního kurzu MBSR (mindfulness-based stress reduction, snižování stresu prostřednictvím mindfulness), před pěti lety v Německu. V německém překladu její název zní Zebrochen doch ganz, tedy Rozbití a přece úplní. A já se k ní dostal zrovna v období, kdy jsem zhruba v polovině výcviku měl velké pochybnosti o tom, jestli opravdu chci učit mindfulness. Na jednu stranu jsem si jasně uvědomoval, že je to dobrý způsob, jak poklady meditace nabídnout širší společnosti, na druhou stranu jsem měl zároveň pocit, že tomuto způsobu něco důležitého schází.
Meditaci jsem do té doby znal především z buddhistických meditačních retreatů, ať už ve formě vipassanny nebo zenové meditace, nebo zase z křesťanského prostředí v podobě kontemplace. A přestože tyto tradice se v mnohém liší, spojuje je společný duchovní nebo spirituální úběžník, jejich cílem není bezstarostný život, nýbrž nic menšího než osvobození, život v plnosti nebo spojení s Bohem. Oproti tomu se mindfulness může jevit jako sekularizovaná verze meditace, která se opírá o vědu a ve formě jednoduchý technik a rad plní stránky časopisů a sociálních sítí. A v tom je jistě její velký přínos, protože odvážit se navštívit buddhistickou nebo křesťanskou meditační skupinu většinou daleko větší odhodlání než navštívit kurz snižování stresu. Zároveň, neztrácí se tu jádro, o které původně šlo? Nestává se z meditace jen další z prostředků, jak se cítit dobře a jak dočasně zaplnit vnitřní prázdnotu, namísto toho, aby vedla k hluboké svobodě, k opravdové proměně, k soucitu a lásce?
Pamatuji si, že to bylo právě při čtení Sakiho knihy, kdy jsem se skutečně rozhodl mindfulness učit. V Neodvracej pohled Saki s velkou účastí popisuje průběh osmitýdenního kurzu. Nepíše o vědecky doložených přínosech, ani o tom, jak na psychiku působí stres, a konečně ani nenabízí nějaké jednoduché techniky. Sdílí příběhy, příběhy svých účastníků, příběhy své vlastní a příběhy své rodiny nebo vypraví staré mýty a pohádky, které odhalují něco důležitého o naší duši. S velkou citlivostí, s velkým soucitem a zároveň s velkou odvahou. A přitom také čerpá i ze svého vlastního zakotvení v súfismu, které se v knize projevuje skrze poezii, básně perských mystiků Rúmího nebo Hafíze. Díky tomu je ze Sakiho knihy a jeho práce patrné hlubší zakotvení a záměr. Skutečnost, že v hlubinách vlastního nitra se můžeme dotknout něčeho většího, co nás přesahuje, čeho jsme součástí a jedinečným výrazem, dotknout se celistvosti, úplnosti, která je posvátná a která je neustále přítomná za našimi zraněními, za našimi jizvami, za tím, co v sobě odmítáme, co nechceme vidět. Rozbití a přece úplní. Saki Santorelli zve na hrdinskou cestu, kterou před námi prošli hrdinové mýtů všech kultur, na cestu do vlastního nitra, k přijetí vlastního stínu, setkání se smrtí, na cestu transformace. A tak, když jsme přemýšleli nad vhodným titulem pro české vydání (v anglickém originálu se kniha jmenuje Heal Thy Self, tedy Uzdrav sám sebe), zvolili jsme verš z Rúmího básně, ke kterému se Saki hojně vrací:
Neodvracej pohled.
Dál se dívej na obvázané místo.
Právě tam do tebe vstupuje světlo.
A tak Sakiho knihu, vedle toho, že mně pomohla udělat další kroky na mé vlastní cestě, považuji za nesmírně vzácnou právě proto, že nabízí velmi odlišnou perspektivu na mindfulness než většina literatury, na kterou v češtině, ale i v jiných jazycích narazíme. A není to náhoda. Sakiho přístup vlastně velmi hluboce koresponduje s vizí Jon-Kabat Zinna, tvůrce kurzu MBSR, kurzu, který stál na počátku dnešní vlny zájmu o mindfulness a jeho nejrůznějších dalších adaptací.
V nedávném podcastu pro Mind & Life Institut Kabat-Zinn mimojiné říká: „V MBSR… nikdy nešlo o terapii, nýbrž o cestu k osvobození… Nešlo o to nabídnout techniky, nýbrž nahlédnout podstatu ‚já‘, nahlédnout podstatu skutečnosti… Kdo jsem ‚já‘ za příběhy, za svojí diagnózou?“ Mindfulness přitom chápe jako nedualistickou praxi, která odmítá dělit život na „sekulární“ a „posvátný“. Život je jen jeden a posvátný. V souladu s tím na řadě míst svého díla opakovaně zdůrazňuje, že MBSR není jen sekularizovaným odvarem z buddhismu, nýbrž svébytnou cestu, která buddhistické učení (dharmu) vhodným způsobem zprostředkovává širší, západní společnosti. A MBSR jako takové považuje za spojení vipassany se zenovým postojem.
Saki Santorelli jako jeho dlouholetý přítel a spolupracovník přináší komplementární pohled a nabízí překlad MBSR a mindfulness do jazyka řeckých mýtů, do básnické řeči islámské mystiky, která má tak blízko k té západní, a tedy do jazyka, který je snad západní kultuře a duši o něco bližší, než výroky zenových mistrů.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 11/2021