Prázdnota, připoutanost a ego
Cílem buddhismus je osvobození od utrpení a žádná jiná duchovní tradice se tak jasně jako buddhismus nezaměřuje na spojení mezi utrpením a klamným pocitem „já“.[1] Buddhismus poukazuje na to, že neexistuje žádné nepodmíněné já, nýbrž že naše „já“ je zkonstruované. Zenový mistr a aktivista David Loy, jehož úvahy o buddhistickým pojetím ne-já bych v tomto článku rád představil, poukazuje na to, že tato neexistence nepodmíněného já je zdrojem našeho nejhlubšího utrpení a nejhorší úzkosti. Proč je zkonstruovaný pocit „já“ tak nepříjemný? „Můj“ pocit „já“ je tvořen převážně navyklými způsoby vnímání, pociťování, myšlení a jednání. To je vše. Tyto pomíjivé procesy vytvářejí dojem, že jsme odděleni od světa. Pokud tyto psychologické a fyzické vrstvy dáme pryč, co zůstane? Nezůstane nic. A základní problém spočívá v tom, že my nechceme být nic. Nic Nic, s čím bychom se mohli identifikovat. Jinak řečeno to znamená, že našemu pocitu já chybí základ, a proto ho doprovází pocit neskutečnosti a nejistoty. „Já“ však nikdy nemůže být zabezpečené právě proto, že to není nic, co by mohlo být zabezpečené, protože „já“ není.
Přestože na intelektuální rovině to není úplně snadné pochopit, máme o tomto problému podle Loye určité tušení, určité vědomí, které je však velmi nepříjemné, protože tomu porozumět nechceme anebo nevíme co s tím dělat. Mnozí z nás to vnímají jako pocit: „něco se mnou není v pořádku“, „nejsem dostatečný nebo dostatečná“, „něco zásadního mi chybí“. Proto hledáme potvrzení, usilujeme o slávu, moc nebo bohatství, abychom svému „já“ dodali na skutečnosti.
Loy si také všímá, že vhled do klamného „já“ nám umožňuje lépe porozumět Buddhově nauce o karmě, v rámci níž Buddha kladl důraz na motivace a záměry našeho jednání a chování. Jestliže naše „já“ sestává z navyklých způsobů prožívání a chování, pak karma není něco, co máme, ale karma je něčím, čím jsme. A karmu můžeme změnit tím, že změníme to, čím je „já“: rekonstrukcí našich navyklých způsobů vnímání, prožívání, myšlení a chování. Problematické motivace, které působí utrpení nám i druhým, jako je chtivost, nenávist a zaslepenost je třeba transformovat v jejich pozitivnější protipóly: štědrost, milující laskavost a moudrost. Jsme-li motivováni štědrostí nebo milující laskavostí, můžeme se uvolnit a otevřít.
Jádrem buddhismu je probuzení, což znamená nahlédnutí, že náš pocit „já“ je zkonstruovaný a že za ním je nic. Jestliže změna karmy s sebou nese rekonstrukci pocitu „já“, dekonstrukce pocitu „já“ s sebou nese přímou zkušenost jeho prázdnoty. Zpravidla je toto prázdno tak nepříjemné právě proto, že se před ním snažíme uniknout nebo ho zaplnit něčím, co nám dodá stabilitu a bezpečí. Toto prázdno je však bezedné, a tudíž není možné ho ničím zaplnit.
Co se tedy děje, když od tohoto bezedného prázdna neutíkáme? To je to, co děláme v meditaci, necháváme vše být, vše pouštíme nebo odkládáme, jakoukoli psychickou i fyzickou aktivitu, která nás rozptyluje od naší prázdnoty. Meditace je nepříjemná, zejména v začátcích, protože v našem všedním životě jsme zvyklí neustále unikat pryč. Pokud se však naučíme neutíkat, zůstávat s těmito nepříjemnými pocity, spřátelit se s nimi, pak se s tímto prázdnem může něco stát. Zajímavé je, že naše prázdnota ve skutečnosti není problém. Problém je to, že si myslíme, že je to problém. A toto prázdno se stane místem, kde si najednou uvědomujeme něco jiného, něco většího, než je náš běžný pocit „já“: „Místo toho, aby bylo zakoušeno jako pocit nedostatku, prázdné jádro a se stane místem, kde je teď vědomí něčeho jiného, něčeho více než je můj obvyklý pocit ‚já‘. Tohoto ‚více než‘ se nikdy nedokážu zmocnit, nikdy nedokážu pochopit, co to je – a já to nepotřebuji, protože ‚já‘ jsem toho výrazem. Mým úkolem je stát se toho lepší manifestací, která bude méně narušována zaslepeností egoického já.“ [2] Naše prázdnota má tak podle Loye dvě strany: 1) negativní, problematický aspekt pojící se s pocitem nedostatku, nejistoty, neskutečnosti nebo nezaloženosti, 2) druhým aspektem je spojení s a manifestování něčeho většího, než je náš pocit „já“. Buddhismus pro to používá termín šunjatá, který v sobě zahrnuje oba významy, prázdnotu i plnost.
Proměna ve vnímání této prázdnoty představuje významný obrat v meditační praxi. Čirý úděs z bezprostředního zakoušení toho, že naše „já“ vlastně není, se může stát zdrojem naplnění a osvobození od „já“. S ohledem na svou meditační zkušenost a na zkušenost dalších meditujících Loy poznamenává: „Tyto dva způsoby zakoušení naší prázdnoty se vzájemně nevylučují. Myslím, že mnozí z nás se pohybují tam a zase zpátky, často nás sužuje pocit nedostatku, příležitostně však svou prázdnotu zakoušíme také pozitivněji jako zdroj spontaneity a kreativity, tak jako sportovci, když jsou ‚v zóně‘.“[3] Cílem není zbavit se „já“: to není možné, už jen proto, že žádné „já“ neexistuje. Nejde ani o to zbavit se pocitu „já“: to by byl nejspíš nepříjemný typ mentální retardace. To, k čemu se snažíme směřovat, je prostupnější, méně dualistický pocit „já“, ve kterém je větší povědomí a větší smíření s jeho prázdnou zkonstruovaností.
Oba aspekty duchovní cesty, dekonstrukce a rekonstrukce našeho pocitu „já“, se podle Loye vzájemně posilují. Meditace je pouštění, nechávání být a vracení se zpět k prázdnotě/plnosti v našem jádru, a tato praxe nám zase pomáhá rekonstruovat pocit „já“, zejména tím, že nám pomáhá být všímavější v našem běžném životě. Buddhistická praxe spočívá v přebývání v našem prázdném jádru, které nás rovněž rekonstruuje v méně ego-istické, soucitnější bytosti, jejichž cílem je štěstí, spokojenost a probuzení všech bytostí.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 6/2021
[1] „Já“ v uvozovkách v textu označuje já jakožto představu, obraz nebo mentální konstrukci, která se v rámci meditace může stát předmětem pozorování a transformace.
[2] Money, Sex, War, Karma. Notes for a Buddhist Revolution, Boston, Wisdom Publications 2008, s. 22.
[3] Tamtéž, s. 22.