Celý svět je jediná květina
Zase jednou někdo potřebuje pár vět o tom, kdo jsem, a také moji fotku. Google Photos, kde fotky archivuji, umožňuje vyhledávat podle obličeje, ve vyhledávacím poli nabízí nejčastější tváře, které se na fotkách objevují. Vedle lidí je tu možno vyhledávat i kočky. Naše kočky v nejrůznějších pozicích a v nejrozmanitějších místech je Google schopný identifikovat naprosto bezvadně. Snad i proto, že fotky koček v mém archivu zdaleka převládají nad lidmi.
Dnes ale hledám sám sebe. Po kliknutí na můj vlastní obličej mě však Google kromě fotek konfrontuje s otázkou. Vedle miniatury mého obličeje se objevila miniatura mého bratra a Google se ptá, jestli jde o stejnou nebo jinou osobu. Nabízí mi možnost „stejná“, „jiná“, „nejsem si jistý“. Nejistota Googlu mě trochu překvapuje, nemyslím si, že bychom si s bratrem byli tak podobní, navíc já nosím brýle a on ne. Místo toho, abych však z této otázky vyvodil, že umělá inteligence naši budoucnost zatím zjevně neohrožuje, když není schopná ze stovek obrázků poznat, že já a můj bratr jsme jiná osoba, když má navíc k dispozici fotky, na kterých jsme oba zároveň, což je zcela zjevný důkaz…
Dneska spíše Google začínám podezřívat, že je mnohem inteligentnější, než se zdálo, a to jediné, co ho v jeho projevu limituje, je naše lidská inteligence, která ho stvořila a která mu pro práci s obrázky osob vnutila jen dvě možnosti „stejná/jiná“. Můj bratr je totiž dost možná mnohem víc stejný než jiný. Geneticky bychom si měli být mezi 8 miliardami lidí nejpodobnější, pod mikroskopem jsme zřejmě na první pohled úplně stejní, vyrůstali jsme v daleko spíš stejném než jiném prostředí, většinu přátel máme také stejných, jsme narození ve stejný den, pravda, s devítiletým odstupem, takže můj bratr přemýšlí trochu jinak a zajímají ho některá témata, která jsou mimo sféru mého rozlišování, ale dost bych vsadil na to, že příčinou toho je právě ten devítiletý rozdíl.
Nakonec je však stejně mnohem nápadnější to, že nás zajímají daleko více stejné než jiné věci, o kterých přemýšlíme daleko více stejně než jinak a ve srovnání s těmi zbylými 8 miliardami asi úplně stejně. A tak, kdybych se narodil o 9 let později, byl bych svým bratrem a Google by neměl pochybnosti?
*
V Heidelbergu, na takovém romantickém místu u řeky, stojí dvě lavičky. Na opěradle jedné z nich se píše: „Love yourself!“ Měj rád sám sebe. Proti tomu asi není co namítnout. Nenapadá mě nikdo z mého okolí, komu by se neulevilo, kdyby měl sám sebe o něco raději. A ulevilo by se díky tomu i všem kolem něj. Pak je tu ale druhá lavička, na které stojí: „No one is You.“ Nikdo není ty. To je poněkud zarážející vyjádření. Nikdo není já? Já je nikdo? Já nejsem? Snaží se tahle lavička podrývat naše pojetí identity? Nebo to je to kóan, otázka, které meditující mniši věnují roky a roky praxe, když se ptají: „Kdo jsem já?“ aby se jednou probudili a zjistili, že já není nic jiného než hory a řeky? Nebo je to naopak utvrzení jedinečné individuality: Nikdo není jako ty, ty jsi jedinečný? Ale to by se dalo říct obratněji: „No one is like You.“ Anebo je to milostné vyznání: Ty jsi pro mě ta jediná, ten jediný? To by však zase dalo říct obráceně: „You are the one!“ Ty jsi ta jediná, jediný! Ať už měl autor nápisu na mysli cokoli, nebo možná vůbec nic, stojí za to chvíli zůstat s tou otázkou, kdo nebo co je vlastně já, navíc, je-li já, které se nemá rádo, vyzýváno k tomu, aby se rádo mělo.
*
Mohli bychom to všechno smést ze stolu, Google i hraní se slovy jedné věty, vždyť víme, jak jsou možnosti jazyka omezené. Mohli bychom si prostě říct, já jsem tady a můj bratr támhle, tohle tělo, tamto tělo. Nazdar. Jenže mně to nedá a vzpomenu si na báseň Mé proteiny od mé oblíbené básnířky Jane Hirshfieldové, která na základě vědeckých zkoumání, problematizuje i tuto základní představu identity, tedy toho, že já jsem svoje tělo.
„Devadesát devět procent mých buněk, objevili, / nejsou mou vlastní osobou, / jsou to jiní tvorové uvnitř mě,“ píše v básni a o kousek dál pokračuje: „Nicméně já, říkají, jsem jimi – / svými bakteriemi a kvasinkami, / svým otcem a matkou, / prarodiči, milenci,“ aby dospěla paradoxnímu závěru: „Mé proteiny, zjevně rovněž já / skládají košile.“ A mé proteiny hledají fotku, na které bych vypadal hezky, a mé proteiny píšou článek a přemýšlejí nad tím, kdo vlastně jsou, a nějak se jim nechce přiznat k tomu, že by byly jenom proteiny, a samozřejmě jsou zcela jiné než ta o devět let mladší hromada proteinů, o které si Google není jistý, jestli je stejná nebo jiná. Jak by také mohl, vždyť kdo se v tom má vyznat?
*
Nejde o to popírat, že jsme, že jsme různí a že jsme jedineční. Zároveň však stojí za to se ptát, co to vlastně je to, čemu říkáme „já“, zpochybňovat naše naučené vidění sebe a druhých a všímat si, jak nás tato představa, kterou o svém „já“ máme, vzdaluje nebo naopak k druhým a k životu přibližuje. Nakolik rozumím buddhismu, je tohle ta ústřední otázka, kterou si klade. „Já“ podle něj není něco pevného, nýbrž jde o proces, který se děje a který je charakteristický připoutaností (k vlastním představám, očekáváním, příběhům, vlastní důležitosti…). Pokud se nám podaří se k vlastnímu „já“ tolik nepřipoutávat, tolik na něm nelpět, můžeme se otevřít a již tolik nepociťovat oddělenost od okolí. Připoutanost nám brání vidět věci takové, jaké jsou, a brání nám také vidět, že za tím, čemu říkáme „já“, je nekonečný volný prostor, naplněný důvěrou a přijetím, kde se hranice mezi já a druhým, mezi já a světem vytrácí. Vietnamský zenový mnich mluví o „spolubytí“, „spolujsme“, to je naše pravá přirozenost, jsme v propojení se vším ostatním. A to s sebou přináší radost z toho, že jsme součástí něčeho většího, zároveň však také přirozeně otevřenost vůči bolesti, soucit a odpovědnost za všechny části života, které trpí. Korejský zenový mistr Man Gong Sunim to vyjádřil obrazem, který je zároveň výzvou: „Celý svět je jediná květina.“ A o její křehkost je třeba se pečovat.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 2/2022