Všichni jsme rozbité hračky
Tři měsíce byla naše kočka zalezlá pod kuchyňskou linku. V nejzazším koutě, odkud nebylo možné ji vytáhnout. Jen pokud v kuchyni nikdo nebyl, vycházela se najíst a na záchod. U původních majitelů ji jako kotě ostatní kočky a psi utlačovaly. My jsme na ni mluvili, zkoušeli jsme různé kočičí difuzéry proti stresu nebo se ji snažili s pomocí smetáku vytáhnout ven. Nic nepomáhalo. Nejdříve jsme byli trpěliví a chápaví, pak jsme rezignovali a zvykli jsme si na to, že máme kočku, kterou nejspíše nikdy neuvidíme, a předpokládali jsme, že jednou, za pár let, až její miska zůstane plná, najdeme pod linkou mrtvou kočku.
Po třech měsících ze svého úkrytu nakonec sama od sebe vylezla, živá a zdravá. Postupem měsíců se začala osmělovat a vytvářet si větší důvěru nejprve k jednomu člověku, později i k dalším. Po několika letech je pořád velmi ostražitá, jakékoli prudší gesto ji vyleká a ven moc nechodí, ráda sedí před domem u otevřených dveří. Okruh, kam je ochotná se pustit dál od domu se rozšiřuje pomalu, rychlostí jeden metr za rok. Ohrožení, které zažila jako kotě, si nosí stále s sebou, a přestože jí bezprostředně nic nehrozí, vzpomínky dál určují hranice jejího světa, které se jen pozvolna rozšiřují, a ona jako kdyby se pořád ohlížela po nejbližším úkrytu nebo bezpečné náruči.
„Všichni jsme rozbité hračky,“ řekl jednou můj osmdesátiletý zenový mistr Ama Samy, „já jsem problém, moji žáci jsou problém… co se dá dělat…“ Neřekl to však s hořkostí nebo rezignovaností, nýbrž s laskavým nadhledem, přijetím a humorem. Všichni jsme rozbití, jako ta naše kočka, někteří možná méně, jiní více, u některých je to více vidět, u jiných méně. Náš životní prostor vyznačují neviditelné hranice, za něž se neodvažujeme. A máme také svoje skrýše, kam můžeme utéct, ať už ve vnějším prostoru nebo v podobě našich blízkých. Na rozdíl od kočky se však možná mnohem více a častěji nachází úkryt ve vnitřním prostoru, ve kterém se můžeme schovávat za různé příběhy, které si o sobě a o světě vyprávíme, nebo za různá přesvědčení o sobě, kterým jsme uvěřili a která se stala pevnou součástí naší identity. Jejich účel je ale jediný, chránit nás před tím nebezpečným prostorem, který se otevírá za dveřmi, před opakováním zranění a zklamání, která jsme v našem životě utrpěli.
Zen však nekončí konstatováním, že jsme rozbité hračky. Meditace pomáhá nahlédnout, že je to především naše mysl, která nás drží v zajetí pod kuchyňskou linku, a díky tomuto vhledu se můžeme pozvolna od nejrůznějších omezujících představ a připoutaností osvobodit. Meditace je také prostorem, ve kterém se různým naším zraněním může dostat přijetí a uzdravení a ve kterém pocit ohrožení může nahradit bezpečí. Ve vzácných chvílích také můžeme zakusit, že existuje nádherná zahrada, o které jsme v temném koutě pod kuchyňskou linkou neměli ani tušení. A konečně, díky tomu, že nahlížíme sami do sebe a do nejrůznějších svých rozbitých míst, najednou se v nás probouzí soucit a porozumění, nejen vůči sobě, ale vůči druhým, kteří jsou rozbití zase trochu jinak, ale vlastně podobně, a spolu se soucitem a porozuměním se pak probouzí touha ukázat zahradu také jim.
Myslím, že naše kočka se nikdy nevydá za hranice naší zahrady, ale kdo může vědět, co je možné a co je nemožné? A kdo může vědět, kam až my můžeme rozvinout svůj vlastní potenciál? Do jaké míry svobody, důvěry a lásky se dokážeme otevřít? Možná nás naše kočka ještě překvapí, ale ona už jen ta cesta, kterou ušla, je neuvěřitelná. A možná to nejvíce neuvěřitelné je, že ta svoboda, důvěra nebo láska už jsou tady. Právě tady, právě teď. „Nezapomeňte, že je vaší odpovědností, abyste všem říkali, že jsou v pořádku takoví, jací jsou,“ říká svým žákům učitel Tai Situ Rinpočhe. Naše přirozenost není rozbitá, ale svobodná, jasná a plná soucitu a lásky. Jen to rozpoznat, jen pustit příběhy o tom, že nám něco chybí, a dotknout se naší pravé přirozenosti. Zkušenost, že někde v hloubce jsme v pořádku, přijatí a milovaní, nám pomůže přijmout to, co je rozbité, uzdravit to, dojít osvobození, a na té cestě objevit poklady a dary, které můžeme přinést druhým a světu – jít a říkat všem, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, jinak řečeno, milovat je.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2024)