„Hlavně buď sama na sebe hodná… Měj rád sám sebe… Musíš sám sebe přijmout…“ Skvělé rady, na které dnes spolu s kapučínem a kouskem lahodného dortu na Instagramu natrefíte několikrát za den. Jasně, jenže ono to není tak jednoduché. Kdybychom však tyto rady vzali na chvíli vážně, tak jak vlastně mít sami sebe rádi? A proč je to důležité?

1. Otevřete se možnosti

Zkuste si položit prostou otázku: „Jaké by to teď bylo, kdybych měla ráda sama sebe/kdybych měl rád sám sebe?“ Chvíli s tou otázkou zůstaňte, nemusíte na ni nutně hned hledat odpověď. Jen si tak volně sněte a nechávejte přicházet cokoli, co se objeví. Jaké by to bylo? Jak byste se cítili? Jak byste vnímali své tělo? Co byste dělali? A jakým způsobem byste to dělali? A s čím byste přestali? A co dalšího se objevuje?… A teď, co vám brání v tom, aby to tak bylo?

2. Dovolte si to

Pro většinu z nás představuje přátelský vztah k sobě problém. Na svých kurzech se někdy účastníků ptám: Jaké to má výhody, když sami k sobě nebudeme laskaví? „Kdybych byl k sobě laskavý, přestal bych se posouvat.“ „Přestala bych mít na sebe nároky.“ „Neobstál bych v tomto světě.“ To jsou nejčastější odpovědi. Často jsou to naše představy o laskavosti, které nám brání v tom, abychom vůči sobě samým byli vstřícnější. Ne, mít se rád, mít se ráda, neznamená, že nad sebou zlomíme hůl a budeme jen ležet na gauči, nýbrž že budeme hledat ty nejlepší cesty, jak být sami se sebou a jak se o sebe starat. Když máte doopravdy rádi květinu, zajímáte se o to, jak se jí daří, a uděláte přece to nejlepší pro její růst a rozkvět. To je laskavost k sobě, dělat sami pro sebe to nejlepší.

3. Vnímejte své potřeby a mluvte se sebou laskavěji

Dobře, ale jak tedy mít rádi sami sebe? Dobrá otázka. Často se to potřebujeme trochu naučit. Můžete začít tím, že budete sami sobě věnovat zájem a snažit se sami sobě lépe porozumět. Zastavte se a všimněte si, jak se cítíte, jaké pocity nebo emoce jsou právě teď přítomné? A uvědomte si, co byste právě teď potřebovali a jak byste se teď mohli o své potřeby dobře postarat? A jak byste sami se sebou mohli právě v tomto okamžiku mluvit? Jaké by to bylo, kdybyste sami sobě popřáli: „Ať se mám dobře, ať si mohu dovolit cítit se tak, jak se právě teď cítím, ať se mi na sobě daří přijímat a mít rád/-a i to, s čím bojuji…“ Nebo jakékoli jiné přání. Anebo také můžete sami sebe ocenit, poděkovat si atd. To, jakým způsobem se sebou mluvíme je velmi důležité, vždyť sami v sobě vedeme rozhovor celý život.

4. Zasloužíte si to

Častá a hluboko zakořeněná námitka, kterou vůči laskavosti k sobě máme, zní: já si to ale nezasloužím. Někdy žijeme s přesvědčením, že lásku je třeba si zasloužit, to znamená nejprve se změnit, být dokonalý, dokázat to a to, a pak teprve možná… A druhá častá námitka, která jde ruku v ruce s tou první, říká: laskavost ano, ale jen vůči druhým. Mít rádi sami sebe je přece tak sobecké. Můžeme se přetrhnout, abychom se postarali o všechny kolem nás, a mezitím často marně čekáme lásku od druhých… Bez ohledu na to, kdo jste a co jste v životě dokázali, co si o vás myslí druzí a co si o sobě myslíte vy sami, teď jste tady, teď čtete tyto řádky a to je celé. Žijeme jen v přítomnosti, tak proč se na sebe a na své problémy nepodívat pohledem někoho, kdo nás má rád? Co by nám tak řekl dobrý přítel nebo dobrá přítelkyně? Že jsme úplně neschopní, nic nezvládneme a nikdy nebudeme dost dobří? Ne, takhle se sebou většinou mluvíme jen my sami. A už jsme zase zpátky u toho … A jaké by to bylo, kdyby nás v našem životě doprovázel laskavý, milý a přátelský vnitřní hlas?

5. Laskavý dopis sobě

Být člověkem rozhodně není jednoduché. Trpíme, často nevíme, co máme dělat, nebo se nám něco nedaří – to je něco, co máme jako lidé společné. Co myslíte, kolik lidí na světě čelí podobným problémům jako vy? Kolik miliónů? I když můžeme mít dojem, že jen my to nějak nezvládáme, zatímco druzí to mají na háku, jsou to právě naše problémy, které nás s druhými spojují. A tak se můžeme zkusit sami na sebe podívat s pochopením, laskavostí a soucitem. Jako dobrý přítel. Udělejte si chvíli čas a zkuste sami sobě napsat laskavý dopis. Jak byste sami sebe oslovili? Co byste potřebovali slyšet? Zkuste se obrátit s láskou k částem sebe sama, které se trápí nebo čelí těžkostem. Pochopení, podpora, soucit – to je to, co patří do tohoto dopisu. Žádné to-do listy! A až budete mít dopis napsaný, nahlas si ho přečtěte. Jak na vás působí? Samozřejmě ho můžete dál upravovat a rozšiřovat, může pro vás být cestou, jak zase trochu lépe rozumět svým potřebám, a může vám ukázat, jak se sebou mluvit, tak abyste mohli růst jako ta květina.

6. „Nesnažte se být dokonalí, buďte úplní“

Říkal Carl Gustav Jung. Tady jde o úplnost, o celistvost, o to, aby v tom našem obraze mohly být všechny naše aspekty, nadání i stíny. Je jasné, že sebepřijetí není něco, co bychom zvládli lusknutím prstů. Spíše to je něco, k čemu můžeme směřovat, dělat třeba i jen drobné kroky a hlavně se tomu vracet ve chvílích, kdy máme sklony k opaku. Právě tehdy přijetí potřebujeme nejvíce, a když to nejde můžeme přijmout alespoň to, že se nám teď nedaří mít sami sebe rádi. Je to jako se vším ostatním, některé dny to půjde samo, jindy budeme mít pocit, že jsme zase úplně na začátku. A tak to je. Učitel meditace Jack Kornfield říká: „Duchovní život je z velké části sebepřijetí, a možná úplně celý.“ Chceme-li být tedy dokonalí, usilujme o dokonalost v tom, jak přijímáme a máme rádi sami sebe. Buďme úplní, sami sebou a nebojme se své vlastní jedinečnosti.

7. Sebepřijetí předpokladem změny

„Člověk se nezmění tím, že by chtěl být tím, kým není, nýbrž že se stane tím, kým skutečně je.“ Toho si zase povšiml Frits Perls, zakladatel gestalt terapie, když ho zajímalo, co vlastně jeho klientům pomáhá ke změně. Přijetí. Je to trochu paradox. Abych se mohl změnit, musím nejprve sám sebe přijmout. A cesta k tomu může být paradoxní, třeba pro začátek přijmout to, že teď sami sebe přijmout nedokážeme. A když sami sebe přijmeme, možná paradoxně zjistíme, že jsme tam, kde jsme vždycky chtěli být – přijatí a milovaní.

8. Radost, radost, radost

Abychom mohli zvládat výzvy, které před nás život staví, a mít rádi i ty své stránky, které je pro nás těžké přijmout, potřebujeme odněkud čerpat. A čím více výzev, tím více potřebujeme čerpat. Hledejte to, co na sobě máte rádi. Nezapomínejte proto na sebe a věnujte čas tomu, co vám dělá radost, co vám baví, v čem jste dobří, co vás naplňuje. Jděte na procházku, přečtěte si dobrou knihu a dejte si to kapučíno a dort. A hlavně také nezapomeňte odpočívat a nedělat nic. A konečně si nezapomínejte všímat toho, co už máte a jaké různé podmínky ke štěstí se vám v přítomném okamžiku nabízejí. Zkuste si jen vzpomenout na okamžiky, kdy jste se dnes cítili dobře? Kdy vám něco udělalo radost? Kdy se vám něco líbilo? Ale hlavně si z toho všeho pro sebe neudělejte další úkol, který vás bude tížit, a buďte k sobě laskaví, pokud to nepůjde podle plánů.

9. Meditace laskavosti

Matthieu Ricard, mnich a vědec, který je někdy označován za nejšťastnějšího člověka na světě, mluví často o tom, že být šťastní se můžeme naučit, že jde o dovednost, kterou můžeme rozvíjet. A rozvíjet ji můžeme pomocí meditace laskavosti: Posaďte se na místě, kde vás nebude nic rušit. Zastavte se, zklidněte se a vybavte si nějakou vzpomínku, kdy jste cítili přijetí nebo lásku. Zpřítomněte si v sobě tento přijímající a přející postoj. Chvíli s ním zůstaňte, a pak se zaměřte sami na sebe, s vědomím, že od této chvíle chcete přát sobě jen to nejlepší. A něco si popřejte. Pak si vzpomeňte na své nejbližší, podívejte se na ně s láskou a chvíli tak s nimi zůstaňte. Popřejte jim. A pak své přání rozšiřte na všechny tvory a popřejte jim, ať jsou šťastní. Tak můžete začít, setrvat v meditaci 5 minut nebo třeba 20 minut, ale hlavně se k ní vracet opakovaně. Dalajlama někdy mluví o moudrém sobectví: chcete-li být šťastní, dělejte šťastnými lidi kolem sebe. Zkuste jen tak projevit laskavost k někomu neznámému, usmějte se, poděkujte, popřejte mu dobrý den, něco udělejte, darujte… Jaké to je?

10. Láska smyslem života?

A konečně může být prospěšné vykročit za hranice našeho já. Podívat se sami na sebe z širší perspektivy. Jsme tady jako jedinečný projev života. Ten život jsme si sami nedali. A možná je smyslem života být právě tím, kým jsme, plně. Být jeho neopakovatelným projevem a přispívat k tomu, aby i druzí zase mohli být plně sami sebou, možná úplně jinak než my. Být tady, jeden pro druhého, přijímat se navzájem, to je láska. A když zalistujeme starými moudrými knihami, dočteme se v nich, že láska je Bůh, láska je to, co vše přesahuje, co vše tvoří a udržuje, a co také přetrvává smrt. A dočteme se také, že někde v hloubce našeho nitra jsme bezpodmínečně milovaní a přijatí a že konečně v té hloubce jsme i my sami právě milujícím vědomím. A život tu je k tomu, abychom to objevovali.

Každému, koho vidíš, říkáš,
„Miluj mě.“
Samozřejmě že ne nahlas,
jinak by někdo
zavolal policajty.
Ale přesto, přemýšlej o tom,
o tom, jak nás to silně táhne ke spojení.
Proč se nestát tím, kdo žije
s úplňkem v očích,
které stále říkají,
tou krásnou měsíční řečí,
to, co všechny ostatní oči v tomto světě
umírají touhou uslyšet.

– Hafíz