Hraj všechno, jako kdyby to byl badminton
V indickém zenovém centru, kam rád jezdím, se začal hrát badminton. Badminton tu však není žádná rozverná hra mezi rozkvetlými záhony, jak ji známe z českých chalup. Jelikož v něm na posledních třech olympiádách Indie vždy získala medaili, badminton neodmyslitelně patří mezi indické národní sporty. A tak tu během pandemie vyrostlo badmintové hřiště, které na rozdíl od zenových zahrad nepatří k tradiční výbavě zenových center, a hra tu nezřídka nabývá dramatických rozměrů, kdy rozhoduje každý bod.
Když už to však začíná být opravdu vážné, někdo neopomene připomenout: „Just a play! Je to jenom hra!“ Pak se všichni na souhlas trochu uměle pousmějeme: samozřejmě, je to jenom hra, to všichni víme. Pokud však jde o body, nejjistější strategie zůstává stejná, smečovat a trefovat se do soupeře, protože jeho šance, že takový úder vrátí na druhou stranu sítě, jsou poměrně mizivé.
Ale přece jenom to „just a play“ k něčemu užitečné je, dovoluje si všimnout toho, kolik zbytečných chyb děláme, když hru bereme příliš vážně, když se příliš snažíme, a také, o kolik méně radosti nám taková hra přináší. Takže vyrovnaný soupeř a k tomu určité uvolnění, ke kterému nám samozřejmě také pomáhá meditace, představují nejlepší recept na radostný badminton, během kterého se nám možná nakonec daří pouštět naše „já“ daleko snáz než při meditaci. Míček létá ze strany na stranu, čas lahodně plyne a „já“, „můj příběh“ „moje problémy“ jsou pryč. Při hře moc nemyslím, a když už, tak právě na hru.
To je velká přednost badmintonu oproti meditaci. Hra je zábavná, vyžaduje moje plné nasazení a také představuje dobrou rovnováhu mezi pohybem těla a trochou myšlení. Člověk je ve flow. Meditace je naproti tomu často velmi nudná a dlouhá, a tak mysl přichází s nejrůznějšími myšlenkami a vytahuje zasuté emoce, což nemusí být ani trochu příjemné. Rozdíl oproti badmintonu je však ten, že v meditaci se učíme myšlenky pouštět a neztotožňovat se s příběhy vědomě, učíme se v sobě pěstovat jiný postoj, který bude nezávislý na tom, jestli nás něco baví nebo ne. Musí tu být přítomný záměr a určitá míra úsilí. Dlouhý čas a sezení nastavují laťku, staví před nás výzvu: opravdu to s tím pouštěním myšlenek, svých přání a starostí myslíš (alespoň pro tuto chvíli) vážně? Zóna učení se nachází mimo zónu komfortu. Ale zpátky ke hře, vždyť on ten postoj „just a play“ nám může pomáhat v klidu sedět, nechávat věci plynout, nestarat se o to, jestli nás to baví nebo ne a nebrat sami sebe příliš vážně.
To, že „just a play“ vítězí nad vážnou hrou se jasně ukazuje, když hrajeme s desetiletými kluky ze sousedství. Ti jsou sice mnohem obratnější a rychlejší, jejich údery jsou mnohem techničtější a rozmanitější a méně nahodilé než ty naše, protože na rozdíl od nás mají nahráno tisíce hodin. Na rozdíl od nás však nemeditují a neumějí postoj „just a play“. „Just a play“ nám dovoluje vmžiku zapomenout na kdo právě vyhrál a kdo prohrál a také v sobě neživit emoce zášti ve chvílích, kdy nám naši úžasnou hru svými neobratnými údery kazí náš spoluhráč. Takže přestože jsme pro kluky tabulkově daleko slabší soupeři, nezřídka vyhrajeme právě proto, že když hra nenaplňuje jejich očekávání, začnou dělat chyby. Úroveň naší hry je zatím nezávislá na tom, jestli zrovna prohráváme nebo naopak, vždyť je to jenom hra. Tak stačí uhrát pár prvních úderů, řekněme tak 5:0, aby naši mladí spoluhráči začali být nespokojení a dělat chyby. Pak už jde vše celkem hladce. Ale protože nám jako správným meditujícím nechybí soucit… necháváme je prohrávat jen v míře, o které se domníváme, že pro ně a pro jejich hru bude růstová. A taky samozřejmě nechceme prohrát s desetiletými kluky.
„Just a play!“ Nakonec ale stejně největší radost máme, když se podaří sofistikovanější výměna, pár vrácených smečí, v poslední vteřině doběhnutých míčků, překvapivý úder někoho, od koho bychom to nečekali. Nakonec jde o krásu, kterou vzájemně vytváříme. A tak skutečným vítězem v badmintonu nikdy není ten, kdo dá nejvíce nemilosrdných smečí, nýbrž ten, kdo do hry dává srdce. Kdo kvalitní hru dokáže doprovázet nadhledem, humorem a elegancí, kdo se dokáže upřímně radovat ze zdařilých úderů soupeře, kdo se nežene za lehko získanými body a kdo tak celou hru pozvedá někam dál. Takovým hráčům však zřídka bývá méně než šedesát, svým příkladem však učí, jak být teď a tady, radovat se z bytí a jak se s laskavostí vztahovat k druhým. A že konečně „just a play“ je možná návod na naplněný život.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 6/2022