Smysl, touhy a sny

autor: Šimon Grimmich | Lis 8, 2020

Člověk není kočka. Člověk je zvláštní tvor, a to proto, že mu zpravidla nestačí jen tak prostě žít. Klade si otázky po smyslu, někdy i po smyslu života vůbec. Nemůže si pomoct. Hledá. Člověk není kočka, ale lecčemu by se od kočky mohl učit. Třeba tomu, jak odpočívat a jak jen tak být. A pokud vám jen tak být přijde málo, můžete se s následujícím textem vydat do houštin hledání smyslu, a třeba pak změníte názor.

1. „Mami, proč jsem na světě?“

„Abys byl šťastný, měl rád lidi a dělal to, co tě baví.” odpověděla moje kamarádka na otázku svému pětiletému synovi a tou jasností mi vyrazila dech. Co dodat? Mě osobně lepší odpověď nenapadá, a tak jen znovu upozorním na to, jak je člověk zvláštní tvor, když se v pěti letech diví nad tím, že je tady, když si uvědomuje, že by tady také být nemusel a jednou nebude, a když potřebuje vědět proč to všechno.

2. Kdo má k životu své Proč? snese téměř každé Jak

Tento citát Friedricha Nietzscheho se stal leitmotivem práce Viktora Frankla, psychiatra, který v koncentračních táborech povzbuzoval a přesvědčoval své spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí. Logoterapie, Franklem vyvinutá psychoterapeutická metoda, nahlíží na člověka právě jako na bytost hledající smysl a touhu po smyslu pokládá za základní lidskou potřebu. A je to právě smysl, který pomáhá přežívat v nelidských podmínkách, který může dávat „smysl“ i utrpení a relativizovat naše běžné představy o šťastném a spokojeném životě. Ostatně Nietzscheho citát pokračuje sarkastickým dovětkem: „Člověk netouží po štěstí, to dělá jen Angličan.“

3. Touhy a sny

A když už je řeč o touze po štěstí, po čem vlastně skutečně toužíme? A jaké sny máme? A jaké sny jsme měli jako děti? Někdy ty naše sny a touhy mohou být velmi jasné, někdy možná zase poněkud nejasné, a pak může být dobré posbírat střípky obrazů a představ, udělat si čas na snění, na chvíli opustit to, co nás běžně zaměstnává, a dotknout se víc toho, po čem skutečně toužíme. Člověk je zvláštní tvor, protože dokáže snít. A představy a sny mohou být zdrojem smyslu a energie, která dokáže přetvářet život i svět. Po Nietzscheho štěstí touží sice jenom Angličan, na druhou stranu ve výroku Alberta Pessa: „Jsme zrozeni se schopností být šťastni v nedokonalém světě,” který se stal východiskem jeho terapeutické práce, je velká, a také tajemná naděje. Štěstí může mít zjevně mnoho podob.

4. Povolání

Na touhy a sny se však můžeme podívat také z druhé strany. K tomu nás může přivést slovo „povolání“, ne ve smyslu profese nebo práce, ale právě jako „volání“, hlasu, který nás někam nebo k něčemu volá. Poukazuje k tomu, že můžeme být se světem a s životem v dialogu. Na jedné straně volání, na druhé odpovídání. Je to zkrátka tak, některé věci nás oslovují, přitahují a lákají, a jiné nás nechávají zcela lhostejnými. A někdy se to volání dotkne touhy hluboko uvnitř nás, které sami možná zatím nerozumíme, a naznačí nám tak cestu nebo třeba jen první krok. Jinak řečeno, něco nás může volat nebo zvát na cestu. Na cestu do neznáma. Na cestu, která je právě pro nás. Na cestu, o které dopředu nevíme, jak dopadne. To je mimochodem začátek většiny velkých příběhů a dobrodružství. A tak se vyplatí si všímat toho, co nás doopravdy přitahuje, baví nebo zajímá, protože to je cesta lásky. Filosof Martin Heidegger k tomu napsal: věci, které máme rádi, mají rády nás. Žít v takovém světě stojí za úvahu, ne?

5. Staň se tím, kým jsi

A aby v tom všem byla taky trocha humoru, možná nakonec jen hledáme sami sebe. Slovy Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jasně, někdy hrajeme hry, snažíme se udělat dojem nebo se dokonce přetvařujeme, ale i když to všechno odložíme, přiblížit se sami k sobě nemusí být nic snadného. V první řadě potřebujeme omezit vnější i vnitřní hluk a rozptýlení. Ticho a samota nám mohou na této cestě k sobě hodně prospět. A nakonec možná to nejdůležitější, co by z Werichova citátu nemuselo být na první pohled úplně patrné: být sám sebou je dobré a být sám sebou je víc než dost. A sami sebe nenajdeme zapadlé někde za skříní, sami sebou jsme a sami sebou budeme tím víc, čím víc zbytečného balastu odložíme.

6. Vytržení nad tím, že žijeme

V mozaice pohledů na hledání smyslu by neměl chybět Joseph Campbell, který se zabýval zkoumáním mýtů a hrdinských příběhů: „Říká se, že všichni lidé hledají smysl života. Podle mě to není tak docela pravda. Já si myslím, že my všichni hledáme především prožitek toho, že jsme vůbec naživu… neboť teprve tak můžeme naplno pocítit to pravé vytržení nad tím, že žijeme.“ To jsou okamžiky, kdy jsme plně tady a teď, naše tělo je probuzené a všechno je tak nějak barevnější. Okamžiky, kdy obvyklé myšlenky nahrazuje hluboké soustředění, nadšení nebo údiv. Okamžiky, kdy žijeme.

7. Dar života

Díky údivu nebo vytržení nad tím, že žijeme, můžeme dospět k širší perspektivě – spíše než jako střed světa vnímat sami sebe jako součást většího celku. Život je dar. Život jsme si nedali. Život jsme dostali. A nevíme, jak dlouho tu tento dar pro nás ještě bude. To nás může vést k větší pozornosti k životu a vděčnosti za něj, vždyť tak rychle pomíjí. A i když někdy můžeme mít pocit, že jsme se o tento dar nijak neprosili nebo že bychom ho nejraději vrátili, tak jindy můžeme s údivem zakoušet vděčnost prostě už jen za to, že tu můžeme být a prožívat všechno, jak radost tak i smutek a všechny ostatní odstíny života. A tak, když se nám toho daru dostalo, jak s ním naložíme? A možná smysl můžeme hledat z druhé strany a ptát se: co bylo svěřeno právě mě?

8. Život je hra

A abychom život a hledání jeho smyslu nevnímali jen jako břímě a tíži, což by se snadno mohlo stát, je dobré si připomenout, co napsal anglický filosof Alana Wattse: „Skutečným tajemstvím života je být plně v tom, co právě děláme, tady a teď. A místo toho, abychom tomu říkali práce, si uvědomit, že je to radostná hra.“ Když si hrajeme, nemyslíme u toho na minulost nebo na budoucnost, jsme tady, s radostí a lehkostí. Jaké by to bylo přistupovat k životu jako k radostné hře?

9. Nevědění, důvěra a plynutí

Jestliže život může být radostnou hrou, co kdybychom se odvážili mu důvěřovat? Co kdybychom tak trochu pustili vesla a nechali se nést jeho proudem, s důvěrou, že nás svým tempem dobře povede a že nás dovede možná do míst, o kterých se nám ani nesnilo? Co kdybychom si nakonec dovolili nevědět, nemít na všechno odpovědi a důvěřovat plynutí života? Důvěřovat tomu, že když už tady jednou jsme, tak to určitě není jen tak. Jeden chasidský rabín radil svým žákům: „V jedné kapse noste napsanou větu – Jsi prach a popel. A v druhé mějte napsáno – Kvůli tobě byl stvořen svět.“

10. Láska a meditace

„Abys byl šťastný, měl rád lidi a dělal to, co tě baví.” Vracíme se na začátek. Člověk je zvláštní tvor. Jsme tady, každý sám za sebe a ve svém těle. A zároveň to, po čem toužíme, je spojení: s druhými, s přírodou, s proudem života… Hledáme jednotu, v níž by se alespoň na okamžik vytratil pocit, že jsme oddělení. Jednotu, díky které můžeme vytušit, že právě ona je naším pravým domovem, že v ní se doopravdy stáváme sami sebou – když už právě nejsme jen „sami“ sebou. V okamžicích, kdy ji jasně zakoušíme, otázky po smyslu mizí. Není, kdo by je kladl. A tak ne náhodou buddhistický mnich Thich Nhat Hanh říká, že náš pocit oddělenosti je jenom iluze, ve skutečnosti jsme všichni hluboce spojeni, a meditace nám může pomoct tuto skutečnost nahlédnout a žít z ní.

„VE VŠEM NAJDETE PRASKLINY. TĚMI SE DOVNITŘ DOSTÁVÁ SVĚTLO.“

autor: Šimon Grimmich | Říj 16, 2020

Meditace jako cesta bezpodmínečného sebepřijetí k realizaci našeho pravého já. “Ve všem najdete praskliny. Těmi se dovnitř dostává světlo.” Leonard Cohen

Meditace všímavosti – buď si vědom/a čehokoli, co se děje v přítomném okamžiku (pocity, myšlenky, fyzické vjemy, zvuky,…) bez posuzování (jako dobré, špatné, příjemné, nepříjemné…) a bez ztotožňování se (jsou to jen objekty pozornosti, ať již se jedná o myšlenku nebo zvuk), s přijetím a zvědavostí. Buď jen plně teď a tady. Meditace milující laskavosti spočívá v posílání laskavých přání sobě (toto je velmi důležitá součást praxe), svým milovaným a ostatním. “Kéž se cítím bezpečně, kéž jsem zdravý či zdravá…” S každým přáním se snažíme o něco více otevřít své srdce. Není důležité jak se právě cítíme, ale naše ochota otevřít se.

Před devíti lety jsem se rozhodl vydat se na desetidenní meditační pobyt. Tehdy jsem toho o meditaci moc nevěděl, ale měl jsem silnou motivaci. Chtěl jsem být v klidu, což pro mne znamenalo zbavit se myšlenek, zbavit se emocí, zbavit se problémů. Chtěl jsem dosáhnout jakéhosi konečného stavu nezranitelnosti, nedotknutelnosti a nezměnitelnosti. Jako pro mnoho jiných, jak to vidím dnes, meditace pro mne byla nástrojem sebezdokonalování, nebo spíše radikálního sebezdokonalování, a můj přístup k meditaci byl velmi motivovaný myšlenkou, že je se mnou něco zásadně špatně.

Proč? Protože mám pocity, mám proměnlivé a nechtěné emoce, se kterými si často nevím rady, nerozumím sám sobě a někdy nemám pod kontrolou svůj život a život obecně, zatímco ostatní jsou mnohem víc… než já.

Není důležité jak se právě cítíme, ale naše ochota otevřít se.

Snad potkám dobré učitele, myslel jsem si. Velmi brzy mi bylo jasné, že pouze sezení s tím, co se objeví, a zkoušení přijímat to, brát to takové, jaké to je, mne všech těchto problémů nezbaví. Místo toho jsem byl nabádán čelit čemukoli, co se objeví okamžik za okamžikem v mém srdci-těle-mysli bez posuzování a s milující laskavostí a přijetím. Nech vše být tak jak to je, nech sebe být tak jak jsi, jen buď, v plné přítomnosti. Krok za krokem, tak jsem byl konfrontován se svým vnitřním světem, se vším nevyřešeným, zranitelným, křehkým… se všemi možnými emocemi strachu, úzkosti, beznaděje… rozvíjel jsem hlubší porozumění a soucit vůči sobě i ostatním. A podél téhle ne vždy lehké cesty se objevovaly nečekané momenty světla, míru, svobody, vděčnosti a lásky, které mne podpořily k dalšímu kroku. Bylo to jako nádherný výhled z vrcholku hory, než začneš šplhat na další.

Nejsem svými myšlenkami, pocity nebo vzorci chování. Anebo, ne pouze. Jsem mnohem více a nemusím se ztotožňovat s dílčími aspekty své osobnosti.

Co jsem se během všech těch let praxe naučil, by se dalo shrnout do tří hlavních bodů.

Zaprvé: nejsem svými myšlenkami, pocity nebo vzorci chování. Anebo, ne pouze. Jsem mnohem více a nemusím se ztotožňovat s dílčími aspekty své osobnosti. Možná je tu temnota, ale je tu rovněž světlo. A já si mohu uvědomovat a přijímat věci takové, jaké právě teď v tomto okamžiku jsou, a pak se mohu rozhodnout, jak na ně odpovím.

Zadruhé: důležitost laskavosti a soucitu se sebou. Být člověkem není vždycky úplně snadné. Není lehké přijímat věci takové, jaké jsou, a není jednoduché přijímat sami sebe takové, jací nebo jaké jsme. Ale to je ta cesta. Jak to říká učitel meditace Jack Kornfield: „Většina, možná dokonce úplně celý, duchovní život je o sebepřijetí.“ Přijetí neznamená, že složíme ruce do klína. Díky přijetí, laskavosti a soucitu se sebou můžeme přirozeně růst, živeni pozitivní energií lásky, abychom se tak stávali těmi, kým v naší jedinečnosti jsme.

A zatřetí: bez ohledu na vnitřní nejasnosti, zmatek, obtíže, pocity nedostatečnosti nebo nedokonalosti, jádro našeho bytí je dobré, plné pokoje, lásky, radosti a vyrovnanosti – přesně toho, co celou dobu hledáme. A je to tu stále přítomné, bez ohledu na okolnosti.

To však vyžaduje určitou praxi, pokud možno pravidelnou, znovu a znovu se vracet k přítomnému okamžiku, vystupovat z pohlcení v myšlenkách, rozšiřovat naše uvědomování a rozvíjet postoj přijetí a laskavosti. A znamená to také si připomínat nebo znovu zakoušet, že jsme již přijatí, právě takoví, jací doopravdy jsme. A velmi často je to právě naše zranitelnost, která je cestou k naší pravé identitě.

Jak se propojuješ se svým středem?

Co ti přináší klid, radost a lásku?

Jakými způsoby bys mohl/a rozvinout milující laskavost vůči sobě?

Soustředění, meditace a osvícení

autor: Šimon Grimmich | Srp 2, 2020

Kdo vlastně jsme? Kdo je vlastně to „já“, které právě teď čte tuto větu? Kdo je to já, které se ptá, co je já? Dógen, japonský zenových mistr ze 13. století, o zenu a meditaci napsal: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“ A i když to možná zní trochu paradoxně, dává to výborný smysl. Cílem meditace je osvobodit se od já. Co je tedy meditace a co je to já?

1. Zastavení a usebrání

V povaze naší mysli je těkat, přeskakovat od jednoho k druhému, utíkat v představách do daleké budoucnosti nebo se naopak ztrácet v minulosti. Máme-li jasněji nahlédnout sami do sebe – tzn. myslí, která má sklon k rozptýlení, pozorovat mysl, která má sklon k rozptýlení – je nezbytné se v první řadě zastavit a mysl usebrat. Obrazně řečeno, dokud nepřestaneme vířit vodu, hladina se nezklidní a my nespatříme svůj odraz. Chceme-li jasně vidět, je třeba rozptylující podněty nechat stranou. Proto se také od nepaměti mniši odebírali do hor nebo do pouští, do míst, kde těch vnějších vyrušení zůstávalo minimálně a zbývala jen ta vnitřní.

2. Soustředění a bdělost

Ve všech tradicích najdeme praxe a cvičení vedoucí k rozvoj soustředění: meditace, modlitby nebo další rituály. Jejich cílem je udržovat pozornost u jedné věci, ať už jí je dech, tělo, opakovaná mantra, zpěv nebo prováděná činnost. A protože přirozeností mysli je těkat a jednou ze základních zkušeností s rituály, ceremoniemi nebo meditací je nuda, je třeba spolu se soustředěním rozvíjet bdělost: uvědomovat si, kdy naše pozornost odbíhá a učit se pouštět věci, které ji odvedly, především rozptylující myšlenky. Soustředění mysl sjednocuje, zklidňuje a dodává jí sílu. Když se jednou Thomas Merton ptal začínajícího zenové mnicha, co se naučil během prvního roku v klášteře, mladý muž mu odpověděl: „Naučil jsem se otevírat a zavírat dveře.“ Každý okamžik je příležitostí k tomu být plně tady a dělat to, co děláme s plnou pozorností.

3. Pouštění myšlenek

Pouštět myšlenky znamená uvědomovat si, že se objevují, ale nevěnovat jim žádnou další zvláštní pozornost, nerozvíjet je, nenásledovat je, nebojovat s nimi. Jen s lehkostí přivádět pozornost zpět k tomu, o co v tuto chvíli jde. Proto je jednou z nejzákladnějších meditačních praxí uvědomování si vlastního dechu. Dech, který je tu neustále, pro nás může být dobrou kotvou, díky níž se budeme vracet k přítomnosti. Kdykoli se pozornost zatoulá, všimneme si toho a přivedeme ji k dechu zpět. Postupně získáme větší vnitřní svobodu, bude pro nás snazší pozornost udržet u jedné věci a zároveň pouštět to, co mysl rozptyluje.

4. Myšlenky jsou jen myšlenky

Postupným pozorováním vlastní mysli dospějeme k tomu, že myšlenky je možné vnímat podobně jako zvuky z vnějšího prostoru. Zvuky přicházejí samy od sebe, nemáme je pod kontrolou, a jak přišly, tak zase odejdou. Podobně nevíme, co nás „napadne“ v příští minutě. A tak myšlenky můžeme zkusit vnímat jako oblaka plující po obloze, dívat se na ně trochu zpovzdálí, nechat je plynout a svobodně se rozhodnout, jak a jestli na ně odpovíme. K tomu je samozřejmě potřeba cviku a praxe.

5. Poznat své já

Díky zastavení, zklidnění a času, který takto trávíme sami se sebou, začneme sami sebe lépe poznávat. Jasněji nahlédneme, co je pro nás doopravdy důležité a co ne. Spatříme nejrůznější své stíny a to, co díky obvyklému rozptýlení nebo zahlcení, zůstávalo na pozadí naší mysli zůstávalo bez povšimnutí. To samozřejmě nemusí být vždy nutně úplně příjemné, ale je to nezbytné k tomu, abychom mohli být plně sami sebou a nemuseli sami před sebou utíkat. Možná zjistíme, že ve svém životě potřebujeme udělat změny, abychom mohli žít ve větším souladu sami se sebou a se svými niternými přesvědčeními o tom, co je dobré.

6. Meditační postoj

Jestliže je naše mysl již do určité míry zklidněná, můžeme během meditace přestat pozornost zaměřovat na nějaký určitý předmět a místo toho si pouze uvědomovat cokoli, co se právě teď děje: se zájmem, otevřeností a přijetím. Důležitý je během meditace postoj: nesnažit se něčeho dosáhnout, někam se dostat nebo něčeho zbavit. Dokážeme-li přijímat přítomný okamžik, ať už je příjemný nebo nepříjemný, takový, jaký právě teď je, budeme plně tady a teď i my. To, co nám naopak v klidném přebývání v přítomnosti brání, je tendence naší mysli chtít, aby něco bylo jinak, než jak to právě teď je.

7. Zapomenout na své já

Díky meditaci tak získáme trochu jiný vztah ke svému já, postupně se promění to, jak své já chápeme. Já je svým způsobem zvláštní: když se ráno probudíme, může chvíli trvat, než si vzpomeneme, kde jsme, kdo jsme a proč jsme se probudili. Já tu v tento okamžik svým způsobem není. Podobně, jsme-li plně soustředění, zaujati činností nebo hrou, povědomí o já slábne nebo se úplně vytratí. A co se o já můžeme dozvědět díky meditaci? V první řadě zjistíme, že naše mysl se hodně točí kolem já: udržuje náš sebeobraz, řeší, jestli jsme dost dobří, chytří, schopní… srovnává nás s druhými… hodnotí, kritizuje… Dále zjistíme, že naše já není něco pevně daného a neměnného, nýbrž že se okamžik za okamžikem měníme. Naše nálady, pocity a myšlenky jsou v neustálém pohybu a my to máme daleko méně pod kontrolou, než jsme si mysleli. Konečně pak objevíme, že naše já je z velké míry příběh, který si o sobě vyprávíme. Příběh, který někdy líčí hrdinu a jindy zase třeba naprostého chudáka. A zde se otevírá prostor pro důležitý obrat: příběh, který udržujeme svými myšlenkami, můžeme začít vyprávět trochu jinak nebo ho třeba na chvíli nevyprávět a konečně od svého já poodstoupit, pustit ho a nechat ho být.

8. Když se já vytratí

Pustíme-li své já, budeme podle Dógena tvořit s ostatními jeden celek. Jinak řečeno, vědomí oddělenosti se vytratí, hranice mezi naším já a světem zmizí. Místo toho zjistíme, že jsme s světem hluboce spojeni. Jediný život proudí skrze nás i druhé a všechno živé. Přirozenou odpovědí na tuto propojenost je láska nebo soucítění: bytostné přání štěstí všemu živému. Vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh k tomu říká, že „osvícení je, když vlna zjistí, že je oceánem“. Jsou to okamžiky, věčné okamžiky.

9. Já potřebujeme

A zároveň zdravé a sebevědomé já vědomé si svých hranic potřebujeme. Cílem meditace není já umrtvit nebo odhodit, místo toho meditace může vést k jeho postupné proměně. Já se díky ní stane otevřenějším a průsvitnějším, a tak skrze něj bude moci stále více a více proudit to, čím skutečně je: láska a soucítění.

10. Paradox

Možná teď začíná dávat větší smysl Dógenův citát z úvodu: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“ To je samozřejmě celoživotní cesta, jedna zenová anekdota k tomu říká: „I Buddha je jen v půli cesty.“ Náš život se odehrává mezi oběma póly, někdy jsme příliš zapleteni ve svém já, odděleni od světa a ztraceni v myšlenkách, jindy jsme otevření a obracíme se ke světu s důvěrou a údivem. Láska a krása nám k této otevřenosti hodně pomáhá. A zároveň do toho jednoho celku, o kterém mluví Dógen, patří i naše já: i naše já zapletené v myšlenkách je právě tím jedinečným projevem univerzálního života. A to, co hledáme, ať už tomu říkáme jakkoli: smysl, pravda, láska, Bůh, osvícení, je právě živé vědomí tohoto spojení se životem, který neustále plyne a bere na sebe nejrůznější formy: mě, tebe, veverky nebo stromu. Jediný život, jediné já se tak dívá samo na sebe, skrze sebe sama.

Zastavit se a najít vnitřní rovnováhu

autor: Šimon Grimmich | Čvn 2, 2020

A ona tam někde uvnitř je, rovnováha. A také svoboda, klid, radost a láska. Meditace je cestou, jak se k nim vracet a jak čerpat z vnitřních zdrojů. A ukazuje se, že na této cestě, není potřeba něco „udělat“ nebo „změnit“, ale spíše všeho dělání zanechat a přestat se snažit o to se změnit. A jen – alespoň na okamžik – pustit všechno nadbytečné, a díky tomu objevit, že to, co hledáme, je tady, právě tady. Stačí se zastavit a všechno pustit, a to, hlavně na počátku, vyžaduje určitý cvik. A tak se můžete nechat inspirovat, a na okamžik se zastavit.

1. Dětský pohled

Jak by se vám líbilo umět vypnout myšlenky? Ztlumit zvuk starostem, plánům, otázkám nebo pochybnostem? Zkuste si to. Přestaňte přemýšlet. Na nic nemyslete. Alespoň minutu. Nedaří se vám to? To je úplně v pořádku. Mysl je tu od toho, aby vytvářela myšlenky. A zpravidla čím víc se snažíme nemyslet, tím víc jsme v napětí. Ale je tu jiná cesta. Ta cesta se jmenuje zájem. Věnovat dětskou zvědavost a zájem přítomnému okamžiku. Dívejte se jako děti.

2. Všemi smysly

Kurzy meditace zpravidla začínám tím, že účastníkům rozdám rozinky a vybídnu je, aby se na ně podívali tak, jako kdyby je nikdy dříve neviděli (mimochodem, ten jedinečný exemplář v jejich dlani, opravdu nikdy neviděli) a věnovali pár minut pozornost jen rozince a prozkoumávali ji všemi smysly. Jaké to je dotýkat se rozinky? Jakou má strukturu, konzistenci, teplotu, váhu…? Čeho si můžete všimnout, když si ji důkladně prohlédnete? Jaké má barvy, co vám připomíná? A jak voní? A vybaví se vám nějaký obraz nebo vzpomínka spojená s vůní rozinek? A co zvuky, dělá rozinka nějaké zvuky? A co když ji trochu zmáčknete? A konečně chutě? Co cítíte, když si ji dáte do úst, a jakou chuť vnímáte, když do ní kousnete? Dojíme rozinky a pak si povídáme o tom, čeho si kdo všiml a co koho zaujalo. Většinou je to velmi živé a hravé, oči září, každý objevil něco, co ho naplnilo úžasem, a každý byl alespoň na okamžik plně tady a teď, jen u svých smyslů a u rozinky. Po pár minutách jsou lidé osvěženi a nadšeni. A co kdybychom takovou pozornost a zájem věnovali věcem, lidem a okamžikům našeho „všedního“ života?

3. Zpátky k vnímání

Myšlenky nás odvádí daleko od přítomnosti. Vracíme se do minulosti, přehráváme si staré známé příběhy. Utíkáme do budoucnosti, upínáme se k ní, těšíme se, strachujeme se, plánujeme. Přemýšlíme, hodnotíme, snažíme si utvořit celistvý obraz o sobě, druhých a o životě. A myšlení je důležité a potřebujeme ho. Někdy však spíš, než aby nám bylo k užitku, přináší jen trápení a možná aniž bychom si toho všimli, nahrazuje skutečný život za konstrukce a představy. A nejkratší cesta ven, k životu a ke skutečnosti, vede přes vnímání. Jen vnímat. Ne o věcech přemýšlet, ale vnímat. Vnímat vzduch, který dýchám. Vnímat zvuky. Vnímat světlo a stíny, barvy, tvary. Možná jen na vteřinu, než zase přijdou myšlenky. A znovu. A znovu. Vracet se k vnímání. Znovu a znovu. Kdykoli nás myšlenky odvádějí jinam. 

4. Všímavá procházka

Meditovat neznamená nemít myšlenky, ale všímat si, kde je naše pozornost. A dostává-li se pozornosti myšlenkám, můžeme si uvědomit, že je nemusíme následovat, nemusíme je rozvíjet, ale jen si jich všimnout a vrátit se zpět ke vnímání. Zkuste se chvíli jen vracet ke vnímání, a uvidíte. Běžte na procházku. Uvolněným tempem. Možná trochu pomaleji než obvykle. Bez cíle. Nejde o to někam dojít, ale vnímat. Všímejte si vzduchu, vůní, barev, zvuků. Vnímejte svoje chodidla, jak se dotýkají země. Nejde o to někam dojít, ale být právě tady. Uvědomujte si ten právě přítomný krok. Jeden krok. A druhý. A třetí.

5. Být ve svém těle

Vnímejte své tělo. Kdykoli a kdekoli. Uvědomujte si, co v těle cítíte a prožíváte. Tělo je živé. Tělo je vždy přítomné. Ani v minulosti, ani v budoucnosti, nýbrž tady a teď. Hýbejte se. Kdykoli a kdekoli. Věnujete-li větší pozornost tělu, dostane se menší pozornosti myšlenkám. Trochu se zklidníte, možná si i vyčistíte hlavu, a zjistíte, že na světě je vlastně dobře. Vnímejte své tělo a hýbejte se. A díky tomu se naučíte ještě jednu důležitou věc: rozumět sami sobě, uvědomovat si své pocity a potřeby, lépe vnímat svoje hranice, dříve si všimnout narůstajícího napětí nebo frustrace a třeba i více naslouchat své intuici. A když člověk rozumí sám sobě, žije se mu se sebou i s druhými mnohem líp.

6. Jen nádech a výdech

Náš dech je tu neustále, a tak je ideální kotvou, díky které se k ní můžeme vracet i my. Nechat dech volně plynout. A jen sledovat nejrůznější tělesné počitky spojené s nádechem a výdechem. Cítit a vnímat, jak dech vchází do těla a zase z něj vychází. Jak se budete cítit, když věnujete pozornost třem nádechům a výdechům? A co kdybyste to zkusili dělat 5 minut? Sledovat nádech a výdech, a kdykoli se pozornost někam zatoulá, všimněte si toho, a aniž byste to nějak hodnotili nebo se za to kritizovali, pozornost s laskavostí a trpělivostí přiveďte zpět k dechu. Dost možná se u toho zklidníte, ale hlavně si postupně osvojíte důležitou schopnost, pouštět věci, myšlenky, představy, nechávat je jít. Vzpomínáte si na píseň od Beatles, Let it be, let it be, let it be, let it be…? Tak to je ono.

7. Vděčnost

O deníku vděčnosti už jste nejspíš slyšeli. Zapsat si každý den pár věcí, za které jste vděční. Vděčnost probouzí radost a naopak. Někdy to nemusí jít. Když jsem jako dítě nechtěl dojídat, moje babička mi říkala: Co by za to dali děti v Africe? Jenže já nebyl dítě v Africe… Vděčnost není povinnost ani úkol. Můžete na ni klidně zapomenout a místo toho si všímat, kam obvykle směřuje vaše pozornost. Většinou k problémům. Sama od sebe. Naše mysl je výborně připravena na přežívání, řešení problémů, to je její parketa. A tak je hledá, i když žádné nemáme. A toho si můžeme všímat a místo toho si občas položit nezvyklou otázku: Co už mám? Co mi udělalo radost? Co se podařilo? Netlačit, nechat věci přijít. Trochu trénovat pozornost, aby si všímala také toho, co je v našem životě krásné a dobré. A pak se možná sama od sebe objeví radost a vděčnost. Stačí jen trochu obrátit pohled. A časem už se pozornost bude sama od sebe zaměřovat na radostnější stránky života. 

8. Dělejte, co děláte

Jen jednu věc. Dělejte jen jednu věc. Plně. Jednu věc pro tento okamžik. Nemyslete na to, co bude potom. Jen jednu věc. A zkuste ji dělat pro ni samu. Jen tak. Plně. Jednu věc. Pro ni samu. Jezení pro jezení, mytí nádobí pro mytí nádobí, vaření pro vaření… A zjednodušujte. Dělejte míň věcí. Jednu věc. A vezměte si příklad z koček. Kolik času jen tak zcela uvolněně proleží? Kdykoli to je možné, uvolněte se. V tramvaji. Ve frontě. Ve sprše. Jen pusťte veškeré přebytečné napětí. Uvolněte se do přítomného okamžiku.

9. Žijte v souladu

Žijte v souladu se svými hodnotami. Uleví se vám, i ostatním. Zastavení, okamžik, kdy jsme v tichu sami se sebou, nám dovoluje jasněji vidět, co je pro nás v životě důležité a co nám dává smysl. Jsme-li s tím v souladu, jsme klidnější a spokojenější. Jsme-li v souladu, netrápí nás výčitky a je snadnější být tady a teď a sami se sebou. A zároveň nezapomínejte odpouštět, především sami sobě a druhým. Odpustit, znamená pustit to, co neslouží. Vrátit se k tomu, co je pro nás podstatné a žít svěže.

10. Život je teď

Žijeme jedině v přítomném okamžiku. Vše ostatní jsou představy. Vše pomíjí, a to je někdy dobré mít na paměti. Bolest, trápení, nepříjemné prožitky netrvají věčně. Proměňují se, pomíjí. Život je teď. A zítra nemusí být. A to je výzva, žít teď a tady, s vědomím jedinečnosti a neopakovatelnosti přítomného okamžiku. Možná dokonce s vděčností za ten dar.

Láska k sobě?

autor: Šimon Grimmich | Kvě 14, 2020