autor: Šimon Grimmich | Kvě 4, 2026
„Pevnou půdu pod nohama?“ opakuje po mně během terapeutického sezení, pak se terapeutka na chvíli odmlčí, pokrčí rameny, usměje se a pokračuje, „tak to opravdu nevím, to opravdu nevím“. Teď mlčím já. Co k tomu dodat? Po pěti minutách je hotovo.
Občas naše setkání probíhají právě takto. Já přijdu s tématem a ona se mě například nezeptá: „Co pro tebe znamená pevná půda pod nohama?… A kdy naopak cítíš pevnou půdu pod nohama… Co bys ve svém životě mohl udělat proto, abys ji více vnímal?“ Dokonce mě ani nepozve k prozkoumávání tělesného prožívání: „Co teď cítíš?… Jaké by to bylo teď a tady cítit pevnou půdu pod nohama?… Je možné najít nějaké místo v těle, kde by byla přítomná pevnost?“
Místo toho všeho jako kdyby s tím pokrčením ramen říkala: „No a?“ Ale s velkým porozuměním a empatií, to je důležité dodat. A kdybychom se neznali tak dlouho, tak by mohla říct třeba: „Výborně, tak jsme znovu tady… v té staré známé slepé uličce… ve které Šimon zase jednou nechce přijmout život takový, jaký je… v jeho nezajištěnosti, ambivalenci, pomíjivosti… hmm, co s tím?“ Na to bych se zase já jen pousmál a stručně odpověděl: „No jo no.“ A ona by se zeptala: „Je tu něco dalšího, na co by ses dnes chtěl zaměřit? Máme ještě téměř hodinu.“
„A tobě tohle pomáhá?“ zeptal se mě nedávno kamarád, celkem pochopitelně. Ano, pomáhá. Moje terapeutka je pro mě nepochybně jedním z důležitých kamenů té mé nepevné půdy pod nohama. Její „tak to opravdu nevím“ vychází z hluboké a daleko delší životní zkušenosti, velké empatie ale také určité neohroženosti. A mně tím pomáhá přijmout zase další kousek života. I kdyby jen na chvíli.
Na tu pevnou půdu pod nohama, která neexistuje, jsem si nedávno vzpomněl, když jsem se po pár měsících v Indii chystal vrátit zpátky domů. Jako několik předchozích rán jsem se z terasy díval na sluncem zalitou poklidně tekoucí Gangu, na plující lodě a hejna ptáků nad nimi. Z ničeho nic se mě zmocnila hrůza. Hrůza, kterou obvykle pociťuji, když něco končí a já nejsem připraven to pustit a když tu to nové, co tak jako tak přijde, ještě není. Hrůza z přechodu, z meziprostoru, ve kterém se půda pod nohama, na kterou jsem si zvykl, najednou vytratí.
Tak jsem se dál díval na řeku, trochu překvapený nenadálostí a intenzitou toho pocitu. První, co mi přišlo na mysl, bylo od toho pocitu někam utéct, zaměstnat se něčím jiným… Než jsem to ale stihl udělat, vzpomněl jsem si právě na svoji terapeutku a její: „Pevnou půdu pod nohama… tak to opravdu nevím…“ Místo toho, abych se snažil svého pocitu zbavit nebo ho něčím překrýt, prostě jsem s ním jen byl. Zůstával jsem s vnitřní rozechvělostí svého těla. Chvílemi jako kdyby se rozpouštělo, pak zase kamsi propadalo nebo hrozilo explozí…
V tu chvíli jsem se v sobě najednou zřetelně dotkl toho, že pevná půda pod nohama prostě opravdu neexistuje. Nikdy tu nebyla. A nikdy nebude. Nenajdu ji v zaměstnávání se vnějšími věcmi, nenajdu ji ve vztazích, nenajdu ji na žádném místě. A nenajdu ji ani v žádném vnitřním prožitku nebo naladění… Jednoduše proto, že všechno neustále plyne, proudí, teče a nezůstává v žádném pevném neměnném tvaru.
Paradoxně mě ta hrůza nepohltila. Nerozpadl jsem se na kousky. Naopak, něco ve mně se uvolnilo. Odevzdal jsem se životnímu proudu. Přijal jsem, že nic pevného není a že je to tak v pořádku. A s tím se objevil nevídaný prostor svobody a lehkosti. Přítomný okamžik vyvstal ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Hrůza byla pryč.
A já si najednou jasně uvědomil, kde všude bychom se já a my všichni mohli přestat držet, když bychom se neděsili toho neexistujícího základu – který si tak často snažíme uměle vytvářet svými přesvědčeními, úsměvy, investicemi, závislostmi na tom a na onom. Pak bychom ve volném pádu mohli objevit nesmírnou svobodu a plnost života v přítomném okamžiku.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2026)
autor: Šimon Grimmich | Bře 29, 2026
„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak zní častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. A ono „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku.
Opakovaně zakouším, že když člověk v tichu sedí sám se sebou na meditačním polštářku a věnuje vlídnou pozornost přítomnému okamžiku, přirozeně to vede k větší otevřenosti a lásce. Dokonce bych řekl, že na lásku je retreat jedním z nejlepších doporučení. Láska totiž roste z hlubšího porozumění a přijetí, které v tichu přichází. Vyrůstá z pozorného vztahu k věcem, když jim dáváme čas – jako láska pečující, přející, všeobjímající. A především: lásku už v sobě všichni máme. Vlastně jí jsme.
Na retreatu se často podaří poodhrnout vrstvy, přes které máme v běžném životě tendenci nevidět, že v jádru jsme hluboce v pořádku. Jak ale s tímto dobrým základem – s bdělostí, láskou a moudrostí – zůstávat ve spojení uprostřed všedního dne? To je velká výzva. Zároveň ale právě o to jde. Někdy se doporučuje prostě být všímavý, dělat věci vědomě nebo si během dne dopřávat krátká zastavení na pár nádechů a výdechů. Další možnost, která se mi v poslední době jeví jako velmi praktická a snadno uskutečnitelná, je vracet se k lásce. Rád bych zde proto nabídl tři způsoby, jak přenášet meditační praxi z polštářku do všech okamžiků našeho života.
První z nich je uvědomovat si, z jaké motivace vychází naše jednání. Je pozoruhodné, že většinou zjistíme, že to, co děláme, tak či onak vyrůstá z lásky. Chceme se cítit dobře, chceme, aby se měli dobře i lidé kolem nás. To se promítá i do těch nejvšednějších činností – čištění zubů, odpovídání na e-maily, uklízení, jídla… Děláme to proto, že toužíme po spokojenosti a štěstí. Ano, někdy nevolíme zrovna ty nejprospěšnější cesty, ale základní motivace tu zůstává stále přítomná. Jednoduchou cestou, jak se znovu spojit s láskou, je plně si uvědomit, co děláme a proč to děláme, a vracet se k láskyplnému záměru. To nám umožňuje být častěji v kontaktu s tím, co je pro nás skutečně důležité, zakoušet více smyslu a volit cesty, které nás ke spokojenosti opravdu vedou.
Druhou cestou je rozvíjení štědrosti. Nedávno mě oslovila pasáž v knize Smutek, láska, otevřenost, kde učitel meditace Čhökji Ňima Rinpočhe popisuje naši pravou přirozenost jako jasné vědomí oproštěné od nevědomosti a negativních emocí, ve kterém se rozpouští dualistické rozdělení na subjekt a objekt. Takové vědomí má samozřejmě mnohem blíže k lásce než egocentrická mysl zaslepená emocemi, jako je zlost nebo žárlivost. A jak se k němu přiblížit? Rinpočhe překvapivě nenabízí žádnou „pokročilou“ praxi, ale něco zcela obyčejného – štědrost. Když jsme štědří, jsme méně připoutaní k sobě a k tomu, co považujeme za své. Otevíráme se druhým a jejich potřebám. A zároveň zakoušíme více radosti, protože sami sebe vnímáme jako součást širšího celku, do něhož můžeme svým bytím přinášet něco dobrého – a díky tomu v hlubokém smyslu být sami sebou. Příležitostí ke štědrosti máme denně nespočet. Nejde jen o finanční dary, ale o každý úsměv, krátkou zprávu, poděkování či ocenění… Často stačí pár vteřin, kdy vystoupíme ze zaujatosti sebou samými a projevíme upřímný zájem.
A konečně lze lásku nacházet i tam, kde bychom ji obvykle nehledali. Nejen jako motivaci našeho jednání, ale také jako jádro emocí a prožitků, u nichž máme často pocit, že nás od lásky spíše oddělují. Mám na mysli vztek, osamělost, pocit, že nejsme dost dobří, i další emoce, které rádi označujeme za „negativní“. Když se na ně podíváme hlouběji, zjistíme, že i ony vyrůstají z lásky, z přání cítit se dobře a být spokojení. Ve vzteku je něco, na čem nám záleží. Za osamělostí je touha po spojení. Za pocitem nedostatečnosti přání být přijatí. Na první pohled to může znít abstraktně, ale pokud se nám podaří dotknout této hlubší vrstvy prožívání, přichází změna, kterou cítíme i v těle – jako otevřenost, měkkost či uvolnění…
A tak se každý okamžik a každá „překážka“ může stát příležitostí znovu se spojit s naším láskyplným jádrem. A tak se vše, co děláme, může stát vědomým vyjádřením lásky a štědrosti. A k tomu nám může pomoci – a to je ještě čtvrtá možnost – když si plně uvědomíme, že to, po čem v hloubi svého nitra touží druzí, se nijak neliší od toho, po čem toužíme my.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2026)
autor: Šimon Grimmich | Bře 1, 2026
„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.
A tak jsem minulý rok, když jsem byl meditovat v Indii, vyzkoušel takový experiment. Vrátil jsem se k radě, kterou jsme dávali babičce. Na měsíc jsem se odstřihl od veškerých zpráv. Změna přišla rychle a byla dost výrazná. Ze světa, který se nejpozději zítra zhroutí, pokud už se nezhroutil dávno, se za pár dní stalo velmi krásné, bezpečné a přívětivé místo. Po měsíci odstřižení ale zase stačilo pár hodin, možná dokonce pár minut, pár titulků, aby se ve mně znovu probudil dobře známý tíživý pocit.
Rada babičce tedy funguje, i když dnes už si nemyslím, že to je řešení. Indická zkušenost mě nepřivedla k tomu, že bych dění přestal sledovat. Pravda, trochu jsem upravil, co a jak sleduji. Začal jsem více sledovat média, která dění ve světě prezentují vyváženě a nesnaží se za každou cenu lákat pozornost děsivými titulky. Hodně jsem promazal Facebook, definitivně se odhlásil z Twitteru.
Měsíční odstřižení a s ním spojený radostnější pocit ze světa mě ale především dovedl k úvaze nad tím, jak radikálně se svět v médiích a na sociálních sítích liší od světa, ve kterém bezprostředně žiji a který je plný úžasných lidí.
Nedávno jsem si to měl možnost připomenout na meditačním retreatu, který jsem vedl. Zničehonic jsem cítil jsem hlubokou vděčnost, když jsem si uvědomil, jaké lidi ve svém životě potkávám. A ne pár, ročně to na různých retreatech, kurzech nebo putováních, bude několik stovek lidí.
Ticho, ve kterém člověk v meditaci na retreatu tráví hodiny a hodiny sám se sebou, často vynáší na povrch hluboká témata, nejistoty, otázky, přesvědčení nebo emoce. A tak jako podporu v tomto procesu nabízíme možnost probrat to, co se v tichu vyjevuje v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima. A tyto chvíle jsou pro mě vždy velkým darem, kdy mohu na okamžik nahlédnout do nitra druhého člověka, nahlédnout za to, co je obvykle vidět, a možná nahlédnout i na něco, co přede mnou možná nikdy nikdo ještě nedostal možnost nahlédnout…
A to je velká inspirace. Inspirativní je pro mě vidět to, jak druzí upřímně a odvážně hledají cestu, k hlubší celistvosti, přijetí, lásce, odpuštění… A především vidět, že v jádru jsme všichni dobří, v jádru jsme v pořádku a to jediné, co si přejeme pro sebe a pro druhé je spokojenost, harmonie, láska… A samozřejmě se v životě různě plácáme a to základní dobro někdy trochu překrývají různá zranění, stíny nebo zmatky, ale ono tam je. A to mě často dojímá, jak se – někdy navzdory všemu – snažíme žít dobře a svým životem přispívat k celku.
A tak se teď tváří tvář katastrofám a hororům a beznaději, kterou někdy cítím já, někdy druzí, snažím upozorňovat na to, že lidé jsou fajn, dobří a úžasní. A že to nejnebezpečnější, co by se nám mohla stát, je, že se uzavřeme do virtuálních světů a ztratíme kontakt se světem za našimi dveřmi, protože z něj budeme mít strach. A přitom mluvit s druhými, třeba o našich niterných přáních, se může stát nesmírným zdrojem naděje, radosti, inspirace a důvěry, že na realizaci našich přání nejsme sami.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2026)
autor: Šimon Grimmich | Úno 2, 2026
První poprašek sněhu, ráno je všechno bílé, obloha jasná. Nakrmil jsem kočky, pak jsem s nimi na verandě zůstal chvíli sedět. Užívali jsme si slunce. Pozorovali nehybné holé větve ořešáku, zahradu a les opodál. Udělal jsem si s nimi pár fotek. Pak jsem vrátil dovnitř ke krbu, abych se i já nasnídal.
„Na zenu je mi sympatické, že vybízí k tomu přistupovat ke všemu stejně, se stejnou otevřeností, se stejným soucitem,“ říká Aneta, když se nahřívám u krbu. Jedno s kočkami a ořešákem ale zatím úplně nejsme, shodujeme se, když v jedné knize narazíme na pasáž od mnicha Dógena: „Studovat cestu znamená studovat sebe. Studovat sebe znamená zapomenout na sebe. Zapomenout na sebe znamená tvořit s ostatními jeden celek.“
„Studovat cestu…“ to se dnes hodí. V bílém listopadovém dni totiž vyrážíme prozkoumávat cesty a místa v okolí. Cesty, kterými bychom mohli v září putovat, místa, na kterých by se nabízelo spát pod širákem s větší skupinou. Je to pokaždé docela šifra. Najít trasu, kterou by se dalo za den ujít a která by propojila nalezená místa. Cestou by neměla chybět voda. Civilizace spíše pomálu. A všechno by to nějak mělo být hodně krásné.
Tak studujeme mapy, prohlížíme obrázky, které vyfotili ti, kdo krajinou šli před námi, ptáme se v hospodách, vyrážíme autem do krajiny, ukazujeme prstem z okýnka, někde se zastavíme a pokračujeme po svých jen tak za nosem.
To „jen tak za nosem“ dnes vypadá především tak, že se snažíme jít po cestách a úbočích, kam svítí slunce. Ve stínu vždycky zrychlíme a ruce zaboříme hluboko do kapes. V mrazivém vzduchu a pod jasným nebem vše září a působí daleko průzračněji než jindy.
Už po pár krocích mě zarazí, jakým živoucím dojmem na mě krajina působí. Je tak vzdálená barevným plochám, změti linií a vrstevnic, do kterých jsme se dívali před chvílí. Tohle je živé. Tohle je něco, k čemu bychom se měli vztahovat podobně jako k té kočce na verandě. „Péče, láska, soucit,“ jde mi hlavou. Jenže tohle je větší než kočka.
Krajina se mi zdá jako obrovský živočich. Pulsující. Dýchající. A nadaná obrovským vědomím. Jako kdybych na pěšině mezi vysokou suchou trávou hladil její srst. Najednou mi připadá, že možná daleko spíše než my ji zkoumá ona nás. Zpochybňuje. Vyvádí z míry. Klade otázky. Co jsme? Co tady vlastně děláme? Mezi promrzlými kalužemi hledáme místa a představujeme si, jaké to bude na nich v září spát? Chceme si ověřit, že to, co se na mapě jevilo jako dobrý nápad, je takové i ve skutečnosti?
Ano, kvůli tomu jsme sem sice přišli, brzy však tyto záměry pouštíme. Vlastně mnohem víc nás teď zajímá, kam nás krajina zavede, co je za zatáčkou? Co je na druhé straně hřebene? Možná z toho něco poskládáme a zcela jistě to nějak poskládá nás.
Nejraději bychom už jenom navždycky šli. Převládá důvěra v to, že jsme součástí něčeho většího, co nám světlem a teplem vyznačuje cesty. Součástí obrovského živočicha, kterému je třeba naslouchat a s pečovat o něj, však jsme jeho nedílnou součástí. A když budeme pozorní, znenadání nám ukáže něco, co na žádné mapě nikdy není. Nakonec přestáváme mluvit, protože s přicházející tmou a mrazem nám nejde dobře artikulovat.
Když jsme v autě zase rozmrzli a povídali si o tom, jestli jsme něco našli a co to bylo, co našlo nás, auto po zledovatělé silnici místo toho, aby pokračovalo dál do kopce, začalo klouzat z kopce dolů. Cedule „Cesta se v zimě neupravuje“ jsem si ve tmě nevšiml. Tak jsme si vyzkoušeli, jaké to je auto na ledu zastavit, zajistit pomocí kamenů, pak holýma rukama nahrabat pod kola dostatek zmrzlé hlíny, aby nesjelo ze srázu a nám se ho na úzké silničce podařilo otočit a opatrně se po ledu vrátit pár set metrů zpět dolů na udržovanou silnici.
Cesta zase studovala nás a my jsme cestou zpátky z kopce zase mlčeli. Asi jsme si zpracovávali to, jak se to celé rychle seběhlo a jak blízko průšvihu jsme byli. Když jsme to pak večer v zenovém centru, už jako dobrodružnou historku vyprávěli Jirkovi, bylo mu všechno hned jasné: „Tamtudy by nikdo místní v zimě v životě nejel.“
Cesta studovala nás, a my jsme se díky tomu stali pokornějšími. A taky trochu víc místními. A s hlínou na nehty i trochu víc jedno s kočkami i s ořešákem.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2026)
autor: Šimon Grimmich | Led 2, 2026
„Tak obrázky dorazily, máte krásnou poctivou prasklinu na vnitřním menisku, za mě zcela na artroskopii kolena,“ čtu si na benzínce cestou na retreat e-mail od doktora, který se díval na moje snímky z magnetické rezonance. „Co myslíš, že je artroskopie?“ ptám se Terezy, snad s trochou naděje, že by to nemuselo být to, co si myslím, že to je. „To bude operace.“
Zatímco na parkovišti pijeme kávu z kelímku, cítím úlevu, že konečně po různých vyšetřeních a fyzioterapiích vím, proč mě koleno bolí. Pocit úlevy ale velmi rychle střídají naléhavé myšlenky: „Proč zrovna já? Jít na operaci se mi teď v životě ani trochu nehodí?“ Ty zase po chvíli ustupují jiným, rozvážnějším myšlenkám: „Tohle se asi v životě nikdy úplně nehodí. A proč někdo jiný? Proč ne já?“ Pocit vlastní důležitosti jde trochu stranou, přichází náznak přijetí.
Cestou po dálnici mi hlavou víří představy, jak trávím nekonečné hodiny a dny na gauči, nic mě nebaví a jen čekám, až zase budu moct chodit… Přemýšlím nad tím, jestli bude lepší na gauči ležet v únoru nebo v březnu… Celkově si najednou přijdu tak o dvacet let starší.
Večer si ve volné chvíli u kamen zjišťuji informace. Kde a co je vnitřní meniskus? Googlím si obrázky a objevuji své vlastní tělo. Umělá inteligence artroskopii popisuje jako „miniinvazivní operaci“, což zní celkem povzbudivě. Operace může obnášet odstranění části menisku, jeho šití nebo transplantaci. Snad se tomu dá věřit…
Na retreatu se tentokrát s Terezou zaměřujeme na procesově orientovanou psychologii. Ta přináší velmi podnětné rozlišení mezi primárním a sekundárním životním procesem. Zjednodušeně řečeno, primární je to, co je nám blízké a s čím se identifikujeme. Sekundární je naopak to, co je nám vzdálenější a co nepatří k naší primární identitě. Sekundární se často projevuje jako to, co nás dráždí nebo co odmítáme. Tělesný symptom, bolavé koleno je krásný příklad sekundárního procesu. Já, kterému se zrovna ani trochu nehodí operace, je příklad primárního procesu. Procesově orientovaná psychologie hledá cesty, jak sekundární životní proces integrovat do primární identity, a díky tomu docházet větší vnitřní celistvosti, protože „jde o to žít všechno,“ jak píše Rilke.
„Skrze sekundární proces promlouvá budoucí život,“ říká Tereza. Možnosti, které náš život chtěl žít, se nejprve ukazují jako sekundární proces. A to je potřeba dodat, sekundární proces se často ukazuje také v tom, co nás láká, přitahuje nebo do čeho se zamilováváme…
Když si druhý den o e-mailu povídám s ostatními, s překvapením zjišťuji, kdo všechno už má koleno operované a kdo naopak operaci kolene už roky odkládá. Dozvídám se různé tipy. Než se koleno vrátí do původního stavu, bude to trvat rok a půl. Ideální je začít s kolenem cvičit ještě před operací – pochopitelně, pokud to jde –, následná rehabilitace je pak rychlejší. Otevírá se přede mnou úplně nový svět, o kterém se ještě včera nevěděl téměř nic. Přitom je to svět i mého kolene.
Když večer ležím v posteli a nemohu usnout, vzpomenu si na to spojení „krásná poctivá prasklina“. Začínám na ní být vlastně hrdý. „Krásná poctivá prasklina.“ Představuji si, jak asi vypadá a najedou se vybaví píseň od Leonarda Cohena, ve které zpívá: „There is a crack in everything, that’s how the light gets in… Ve všem najdete praskliny, těmi se dovnitř dostává světlo…“ Jaké světlo asi vchází tou krásnou poctivou v mém menisku? Více empatie a soucitu vůči kolenům druhých? Hlubší vědomí naší lidské křehkosti? Zastavení a zpomalení?
Obraz nekonečné nudy na gauči nahrazuje jiný obraz. Pár týdnů v ústraní, v tichu, v meditaci. Jen já a ta krásná poctivá prasklina. Život sám přichází s novými nečekanými cestami a já se těším, co přinesou, co mi dovolí zažít a co mi umožní se naučit. Usínám s dobrým pocitem, že mě čeká dobrodružství.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2025)
