autor: Šimon Grimmich | Kvě 31, 2025
Měl jsme hrát na piano na koncertě Nicka Cavea. Cave už začínal zpívat, zatímco já ještě běžel přes podium kamsi do zákulisí, abych piano našel. Myslel jsem na to, že jsem nedostal noty a že nevím, kdy a co mám hrát. A myslel jsem také na to, že hrát na piano stejně neumím ani s notami. Po pár minutách pobíhání jsem piano konečně našel, čekal tam na mě Boris. Boris byl z Německa a měl mi pomáhat. Měl noty, detailní rozpis toho, co kdo z nás kdy má udělat. První píseň byla bez piana. Ukázalo se, že většina mých úkolů spočívala v kontrolování správného překladu textu písní. To umím. Hrát měl hlavně Boris. Napětí vystřídala úleva, radost a obrovská vděčnost.
U snídaně jsem svůj sen vyprávěl Anetě a Jirkovi. „Myslím, že hezky vyjadřuje, kde teď v životě jsem,“ smál jsem se, „a dodává mi naději. Ale kdo je ten Boris?“
Po snídani jsme společně vyrazili do kopců. Během první přestávky ve svahu jsem vytáhl aplikaci, kterou jsem objevil v Indii – Merlin Bird ID. Stačí zapnout mikrofon a aplikace identifikuje ptáky podle jejich zpěvu. „Sýkora koňadra, sýkora uhelníček, dlask…“ „To jsi se mohl zeptat mě,“ říká Jirka, „ty jsou tady pořád.“ „Jak víš, že hawfinch je dlask?“ ptá se Aneta. „Máme je na zahradě taky.“
Procházíme krajinou a vyprávíme si, dlouho jsme se neviděli. Sledujeme siluety káňat a všímáme si prvních kvítek, která koncem března raší z holé země. Podběl, popenec, jaterník, krokusy… „Tohle je podle mě naprosto jedinečné místo,“ říká Jirka a usmívá se, když se usadíme na holém oblém kopci, ze kterého je rozhled na všechny strany kolem dokola. Na mě zatím padá tíže. Toulat se jarní krajinou v dobré společnosti je úžasné, my ale zároveň hledáme cesty pro poutě, které chystáme v květnu a v září. Místa, kde by se dalo v krajině přespat pod širou oblohou s větší skupinou. Místa, kde by se dala doplnit voda. A ono to celé nějak nevychází. Vhodná místa chybí, stejně jako zdroje vody a vzdálenosti, které bychom potřebovali během každého dne ujít na mapě prostě rozumně nevycházejí.
V duchu si říkám, co to znamená. Máme se vydat na úplně jiné místo? Je tohle tíže, která patří k tomu, když vzniká něco nového? Nějak už nevím, přetáčíme mapu z jedné strany na druhou, měníme výchozí i koncové body, ale trasa prostě nevychází. Cítím skleslost. Pomalu se vracíme domů.
Jirka zatím nadšeně vypráví o Buddhovi. V čínštině prý znak pro Buddhu sestává ze dvou znaků: člověk a tkalcovský stav. Řeč není o Buddhovi jako o historické osobě, ale o buddhovské přirozenosti, kterou má každý člověk. V rámci původní čínské taoistické kosmologie se Buddha stal jiným termínem pro označení tvořivého tkáně, která stojí na počátku všech věcí, jak ve fyzické, tak mentální rovině. Nebo tak nějak. Trochu se v tom ztrácím. Obraz živoucí tkáně, které jsme každý nedílnou součástí, stejně jako dlask, krokusy, nebo krajina, která nevychází vstříc naším představám, mě ale fascinuje.
Hodinu před soumrakem ještě s Anetou vyrážíme autem objet pár míst, ke kterým jsme nedošli. Zastavujeme, rozhlížíme se, znovu jedeme kamsi, kde by podle mapy mohlo něco být. Šeří se. Vidíme čím dál tím míň. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom něco objevili. Na silnici se vyhýbáme srnkách. Je noc, vracíme se zpátky.
Když světla zhasnou a motor utichne, zůstáváme ještě dlouho sedět uvnitř auta. Sdílíme svoje pocity zklamání a frustrace. „Myslela jsem si, že to bude daleko snazší,“ říká Aneta. Nemáme nic. Sdílená nespokojenost se ale pozvolna proměňuje v pocit spojení a vlastně také v určitý údiv nad tím, co to má celé má znamenat? Je to vlastně tak vzácné – pohybovat se po krajině, nechat se jí vést, hledat a čekat na to, co se samo od sebe vyjeví. A mít trpělivost s tím, že nic. Dál tiše sedíme v autě, spolu s námi je tu ale i neochvějný pocit přítomnosti té živoucí tkáně, silný dojem, že se všechno uspořádává ve svůj pravý čas. Učíme se naslouchat, necháváme se proměňovat v našich očekáváních a představách. A to je pro dnešek daleko důležitější plod naší cesty než nalezená místa a trasy. A zítra? Třeba se nečekaně zjeví Boris… Nebo už je dávno tady?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2025)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 13, 2025
Sedím v kavárně v Lysé nad Labem a pozoruji křižovatku za oknem. Tupým prázdným pohledem. Bolí mě celé tělo. Lékařka před chvíli řekla, že angína, že antibiotika… Tak tu teď sedím, piju kávu, nic se mi nechce a všímám si jen toho, jak se můj prázdný pohled podobá únorovému výhledu. Jednolitě šedá obloha, šedé domy, šedá silnice…
Za chvíli mi ale pohled na křižovatku připomene, jak jsem se na tutéž křižovatku díval v listopadu. Ukusoval jsem tehdy koláč, vybavuji si mák mezi zuby, cyklista na křižovatce dával rukou znamení, odbočil doleva, zapadalo slunce a mě v tu chvíli zničehonic napadlo: „Všechno je milost.“ Tehdy to bylo zcela zřejmé, každý okamžik života je dar, každý… Doteď si vybavuji drobné detaily té chvíle, která se mi hluboce zaryla pod kůži. Přitom to bylo všechno úplně obyčejné.
Teď ale vše zůstává šedé, i když můj pohled už není tak tupý, je trochu zvídavější. Všímám si chodců, jak přecházejí přes přechod. A zničehonic cítím vděčnost. Vděčnost, že jsem za tu chvíli v kavárně mohl vyslat do světa několik zpráv: „Mám angínu, ach jo.“ A přišly odpovědi. Stejně jako předevčírem v noci, když jsem zastavil a už nenastartoval auto, tři lidé se mi střídali na telefonu, radili, povzbuzovali nebo si ze mě dělali legraci, a to bylo důležité, protože vlastně o nic nešlo. Dobře to dopadlo… A tak tu sedím, dívám se a spolu se mnou jsou tu neviditelně přítomní moji blízcí, jako kdybych byl vděčnou součástí široké sítě vztahů…
Pocit vděčnosti ve mně vyvolává vzpomínku na jeden rozhovor, který se odehrál před lety. S kamarádem jsme si povídali o tom, k čemu jsou několikaměsíční meditační ústraní, kdy člověk jen sedí v tichu sám se sebou. Jestli to není ztráta času, kolik by toho člověk mohl jinak udělat… „Když se tři měsíce v tichu díváš do sebe a vidíš, co všechno tam je, a jak se sebou nedokážeš vydržet, tak já vždycky cítím takovou vděčnost, vděčnost, že jsou lidé, kteří jsou ochotní se mnou trávit hodiny denně, třeba mě mají i rádi, to já jim mám vždycky chuť zulíbat nohy… A to mě hodně změnilo.“
Jeho odpověď mi hodně utkvěla. Za oknem stále šedo, ale na tváři cítím úsměv. Přichází nová zpráva. „To už je tvoje druhá angína od začátku roku?“ Ano, první mě zastihla na meditačním ústraní v Indii. Je milé, že si v záplavě událostí a informací někdo pamatuje detaily z mého života. Angíny jsou otravné, ale jsou daleko horší věci. Vybavuje se mi, jak jsem tento týden několikrát po rozhovorech s blízkými hledal informace o prognózách mě dosud neznámých věcí: šedý zákal, rakovina prsu, obrna lícního nervu… Není úniku. Přejeme si zdraví a spojuje nás péče o sebe, i kdyby jen prostřednictvím zprávy, telefonu. Zase ta síť péče, soucitu, sounáležitosti… Na Facebooku se mi tento týden objevil citát Carla Gustava Junga: „Čím nejistěji jsem se cítil, tím více ve mně rostl pocit spřízněnosti se vším.“ Teď v kavárně se mi Jungova věta zdá hluboce pravdivá. A také nadějná, uprostřed všech nejistot a křehkostí všude kolem. Spřízněnost se vším, co víc si přát?
V kavárně zatím hraje Manu Chao: „Me gustan los aviones, me gustas tú. Me gusta viajar, me gustas tú. Me gusta la mañana, me gustas tú“ Líbí se mu letadla, cestování, rána, líbí se mu ty… vítr, snění, moře, motorka, běhání, déšť… ty, ty… hory, noc, marihuana, Kolumbijky… ty, ty, ty… Pokyvuji se do rytmu. Je to náhoda, že zrovna tato píseň hraje právě teď?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 30, 2025
„Mičchámi dukkadam,“ říká mi na kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim, ať už vědomě nebo nevědomě, způsobili.“
„Mičchámi du…?“ zkouším to, „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje.
Je to nečekané loučení, prosba o odpuštění mě překvapuje, nemyslím si, že by mě nějak, vědomě ani nevědomě zranila. A myslím, že já jí také ne. Pak jsou tu ale takové ty drobné každodenní věci, drobná nedorozumění, nenaplněná očekáván, malá zranění tady a támhle… Jsme svobodné bytosti, naše každodenní potřeby, nálady se různí a také proměňují, někdy se prolínají více, někdy se spíše míjí… Jsou to drobné škrábance a odřeniny, takové, jaké člověk získá, když pár dní tráví v přírodě. A to všechno tak nějak patří k životu, k lesu i vztahům.
Když teď však vyslovuji to „Mičchámi…“, je v tom přítomná nesmírná úleva. Jako kdyby se něco pročistilo, všechno to nejasné a zmatené bylo pryč a zůstávalo jen to dobré a dobře míněné. A tak je to o to víc dojemné loučení.
Džinismus je stará náboženská tradice, která vznikla někdy v 6. století před naším letopočtem, a jedním z jejích hlavních pilířů je ahimsá – nenásilí, které se z džinismu posléze rozšířilo do dalších indických tradic. „Mičchámi dukkadam“ je věta, která se používá během každoročního svátku Kšamávání, v Den odpuštění, kdy džinisté odpouští druhým a žádají je o odpuštění. A o odpuštění nežádají jen druhé, ale ve formě modlitby také všechny formy života, které vědomě či nevědomě zranili. Ahimsá se netýká jen lidí, ale všeho živého.
Dnes se spojení „Mičchámi dukkadam“ rozšířilo i mimo rámec svátku a rituálu, stalo se součástí běžného rozhovoru. A mně připadá jako naprosto vynikají a jednoduchý způsob, jak se odkázat na určitou tradici, jak projevit vnímavost a citlivost a jak požádat o odpuštění, a to i za to, o čem možná nic nevíme, že jsme způsobili, tak či tak to však ovlivňuje naše vztahy s druhými i se vším živým.
Když jsme si nedávno s přáteli povídali o tom, jestli je něco, když se ohlédneme za svým životem, čeho litujeme nebo co bychom udělali jinak, překvapivě (anebo možná právě ne) to nebyla životní rozhodnutí, promarněné příležitosti nebo nenaplněné sny. Zcela výhradně šlo o situace a období, ve kterých jsme z dnešního pohledu, měli druhé více podržet, být s nimi nebo jim dávat více najevo, že tady jsme, zatímco oni procházeli něčím těžkým, rozchody, nemocemi, ztrátami toho či onoho. Z tehdejšího pohledu to ale často tak jasné nebylo, někdy jsme netušili, čím druzí procházejí a dozvěděli jsme se to až po letech, někdy jsme úplně neodhadli závažnost, někdy jsme zkrátka nevěděli, jak druhé podpořit. Zase ta spleť a houští života.
A tak odpuštění a žádost o odpuštění má v životě své nepostradatelné místo a „Mičchámi dukkadam“ pro nás není jen příležitostí se omluvit a pro druhé odpustit. Je to pro ně také pozvání k tomu, aby zase i oni sami požádali o odpuštění, a my jim tento krok můžeme alespoň trochu ulehčit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 14, 2025
„Mně od dětství všichni učili, že se mám naprosto obětovat pro druhé, a to nebylo úplně dobré,“ říká T. Jak vlastně propojit práci a poznávání sebe sama s přesahem směrem ke světu a k druhým? K této otázce nás zavedl Viktor Frankl a jeho představa smysluplného života, který dochází svého naplnění, když člověk překračuje sám sebe a smysl nachází mimo své vlastní já – v pomoci druhým, v lásce nebo v osobním poslání.
V Prázdninové škole Lipnici připravujeme letní kurz pro středoškoláky zaměřený ne téma cesty hrdiny, přemýšlíme, co a jak nejlépe zkusit předat. Jak na té životní cestě nezůstat jen u sebe, ale vykračovat ven, a jak zároveň nevykračovat ven, aniž by se člověk nejprve zastavil u sebe a věděl, z čeho vychází. T. má špatnou zkušenost s přílišným důrazem na péči o druhé, H. má zase podezření vůči dnešní nekonečné nabídce seberozvoje, který podle něj jen posiluje individualismus a skutečné životní naplnění nepřináší.
A tak zatímco hledáme dobrou míru pozornosti k sobě a k druhým a diskuse nebere konce, nakonec narazíme na daleko zásadnější téma, které nám dovolí překročit naše různící se pohledy. Strach z budoucnosti, který u mladé generace, nabývá obrysů obrovské nejistoty – existuje vůbec nějaká budoucnost? Má smysl se ještě o něco snažit v okamžiku vrstvících se krizí, které doléhají na náš svět? Bude tedy naším úkolem na kurzu nakonec přinášet naději, že budoucnost může být a že i kroky, které se nám mohou stát nepatrné (například tváří tvář klimatické krizi), mají smysl? A jak to budeme dělat? A jak to vlastně máme my?
Více otázek než odpovědí a já si uvědomuji si, že v posledních pár letech se téměř samozřejmá představa, že věci rozhodně budou horší, pokud budou vůbec, tak nějak stala nedílnou součástí mého vnitřního světa… Do léta je zatím čas, takže si z naší schůzky odnáším otázku, co s tím?
O pár hodin později se u rychlovarné konvice potkávám s Š. Když se ho zeptám, jak se má, začne rozvíjet úvahy o tom, jaké by to bylo být někým jiným. Jak je to pozoruhodné, že zevnitř člověk může zakoušet jedině sám sebe. „Jaké by to bylo být tebou?“ ptá se. „To bys určitě nechtěl…,“ odpovídám a trochu váhám, jestli Š. jen rozvíjí náhodné úvahy, nebo je za tím něco víc. „Víš, já už jsem z toho tak unavený, už toho mám dost, pořád ten samý bordel uvnitř po celé ty roky.“ Š. bude něco přes sedmdesát, znám ho jako nesmírně vřelého, přátelského a pečujícího člověka. Člověka, kterého chcete mít mezi svými přáteli… Mlčky se vzájemně díváme do očí. V tu chvíli jako kdyby se čas zastavil, celý svět se vytratil, hranice mezi námi se rozplynuly a všechno ostatní mimo to naše setkání teď a tady bylo zcela nepodstatné. Slova nestačí. Tak ještě chvíli mlčíme, a pak si každý jdeme svou cestou.
A ve mně z toho našeho setkání zůstala hlavně vděčnost. Jsem Š. vděčný za to probuzení u rychlovarné konvice, za to nenadálé otevření srdce. Možná ten vnitřní bordel nezmizí a my se ho prostě budeme učit mít rádi celý život, možná nakonec právě díky němu dokážeme mít empatii a soucit vůči druhým. Možná Š. rozdává to, co by sám nejvíce potřeboval dostávat. A možná to nezřídka zlomené srdce, které se tváří tvář utrpení se soucitem otevírá… možná tohle srdce, dokud se nezavře, může být odpovědí, co s nejistou budoucností – neuzavírat se, zůstávat v tom otevření, a tak také v propojenosti s druhými a s veškerým životem.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2025)
autor: Šimon Grimmich | Úno 2, 2025
„Kdo z vás by chtěl cítit bolest, zažívat smutek nebo trpět depresí?“ ptám se občas skupiny, když učím meditaci a vidím jejich váhavé obličeje. Váhavé pohledy, které následují po mé větě: „Všichni hluboce toužíme po tom být spokojení.“ Po této otázce zpravidla následuje souhlasné přikyvování.
Všichni toužíme po spokojenosti, štěstí, radosti, naplnění… To je něco, co nás spojuje. Nejenom s dalšími lidmi, ale v podstatě se vším živým. Všechno chce růst, prospívat, mít se dobře… a nestrádat a netrpět. Naše představy o naplnění se mohou lišit, stejně jako cesty, které si volíme. A některé k němu možná vedou spíš, jiné ne. Tak či onak, za vším, co děláme, je nakonec touha a přání cítit se dobře.
A tak může být užitečné se ptát, zda to, co děláme, nám skutečně přináší onu spokojenost, kterou hledáme: „Dělá mě to, o čem si myslím, že mi to přinese štěstí, skutečně šťastným nebo šťastnou?“
Zamyslíme-li se nad svým životem hlouběji, patrně dojdeme jednak k tomu, že ať už jsou okolnosti našeho života jakkoli příznivé, určitá míra nepohodlí, bolesti nebo utrpení k životu zkrátka patří, protože život zkrátka nemáme plně pod kontrolou. A možná si všimneme také toho, že míra naší životní spokojenosti nebo nespokojenosti, se často ani tolik neodvíjí od toho, co máme, jací lidé jsou v našem životě přítomní, kde žijeme nebo jakou práci děláme…
Často to není vnější svět, ale ten vnitřní, který je zdrojem naší nespokojenosti, naše vlastní mysl, která je neklidná, která by si představovala věci jinak, která by chtěla víc toho a méně onoho…
Pokud dojdeme až sem, jsme jen krůček od meditace. Meditaci můžeme vnímat jako způsob, jak lépe vidět a rozumět tomu, jak se naše mysl přispívá nebo nepřispívá k pocitu životní spokojenosti, a zároveň právě jako cestu, jak s ní pracovat tak, abychom se v životě cítili spokojeněji a mohli rozvinout svůj plný potenciál.
Člověk nemusí meditovat příliš dlouho, aby objevil dvě důležité věci.
Za prvé, o naší spokojenosti nerozhoduje ani tak, co se nám v životě přihodí, jako to, jaký postoj k tomu zaujme naše mysl. Když venku prší, můžeme se nad tím rozčilovat nebo to můžeme přijmout nebo si tím nechat zkazit celý den. Počasí neovlivníme, ale s tím, jak se k této skutečnosti postaví naše mysl pracovat můžeme. A takových situací zažíváme dennodenně bezpočet.
Za druhé, jsme mnohem víc než naše myšlenky a pocity. Když se mysl zklidní, když jsme bdělí a přítomní, pozvolna se v nás začne probouzet právě spokojenost, radost, láska nebo moudrost. Objevíme, že v sobě máme skrytý poklad, který jen stačí trochu poodkrýt, trochu uvnitř uklidit, aby mohl jasně zářit a být zdrojem trvalejší životní radosti a spokojenosti.
Stačí si jen sednout a stát se pozorovatelem své vlastní mysli, abychom si uvědomili, co vede a nevede k větší spokojenosti a kde a jak hledat to opravdové naplnění. A to je meditace.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2025)
