fbpx

„Vnímám proud, vlnu, jež mě nese.“

Vyproštěn z neklidu marním čas,
v setmělé hospodě zírám přes bílou pěnu
k výčepu na zašlý plakát s nahou ženou,
k větráku, kterým vniká obloha.

Drobný bod světla kdesi v nitru, ve mně
modrý a jasný trochu podobá se
plamínku v karmě nad nerezovým dřezem.
Vnímám proud, vlnu, jež mě nese.

(Pavel Kolmačka, Pěší zóna, č. 9, 2001)

„Mraky jak nikdy, i déšť byl jak nikdy, padal přece jinými kapkami.“

„Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím,“ řekla 7. prosince 1996 v sále Švédské akademie Wisława Szymborska. „Každou svou prací se pokouší odpovídat, ale sotvaže udělá tečku, už váhá, už si začíná uvědomovat, že je to odpověď prozatímní a absolutně nedostačující. Pokouší se tedy odpovědět znovu a ještě znovu – a později tyto jeho další a další důkazy nespokojenosti se sebou samým nazvou literární historikové jeho dílem.“ (Vlasta Dvořáčková, z doslovu k překladu sbírku Okamžik. Dvojtečka. Tady)

 

Trochu o duši

Duši jen míváme.
Nikdo ji nemá ustavičně
ani navždycky.

Den za dnem,
rok za rokem
lze se obejít bez ní.

Občas jen ve chvílích nadšení
a strachu dětství
zahnízďuje se déle.
Občas jen v údivu,
že jsme staří.

Zřídka nám asistuje
při obtížných pracích,
jako je přemísťování nábytku,
nošení kufrů
anebo chůze v botách, které tlačí.

Když vyplňujeme dotazníky
a sekáme maso,
mívá zpravidla volno.

Z tisíce našich rozmluv
účastní se jen jedné,
a ani to ne vždycky,
protože dává přednost mlčení.

Když nás tělo začíná bolet a bolet,
potichu opouští službu.

Je náročná:
nerada nás vidí v davu,
protiví se jí náš boj o lacinou převahu
i obchodnické brebentění.

Radost a smutek
nejsou pro ni dva různé pocity.
Jen jsou-li spojeny,
je přítomná, je s námi.

Můžeme na ni spoléhat,
pokud si nejsme ničím jisti,
ale jsme na vše zvědavi.

Z hmotných předmětů
má v oblibě hodiny se závažím
a zrcadla horlivě pracující
i tehdy, když se nikdo nedívá.

Neříká, odkud přichází
ani kdy nám zase zmizí,
ale zjevně čeká, kdy se jí na to zeptáme.

Vypadá na to,
že jak ona nám,
rovněž i my
jsme jí k něčemu potřební.

(přel. V. Dvořáčková, Okamžik. Dvojtečka. Tečka)

 

Nepozornost

Chovala jsem se špatně včera v kosmu.
Prožila jsem celých čtyřiadvacet hodin a neptala se na nic,
nedivila se ničemu.

Konala jsem, co denně činím,
jako kdyby to bylo všecko, co mám dělat.

Vdech, výdech, krok za krokem, povinnosti,
ale bez myšlenky dosahující dál
než k odchodu z domova a návratu domů.

Svět mohl být vnímán jako svět šílený,
ale já jsem ho měla jen k všednímu použití.

Žádné – jak – a proč –
a kde se tady takový svět vzal –
a k čemu je mu tolik pohyblivých podrobností.

Byla jsem jako hřebík moc mělce zatlučený ve zdi
nebo
(zde má být přirovnání, co mi chybělo).

Jedna za druhou nastávaly změny,
dokonce i v ohraničeném poli okamžiku.

Na mladším stole rukou o den mladší
byl včerejší chléb jinak krájený.

Mraky jak nikdy, i déšť byl jak nikdy,
padal přece jinými kapkami.

Země se otočila kolem své osy,
ale už v prostoru navždycky opuštěném.

Trvalo to dobrých 24 hodin.
1440 minut příležitostí.
86 400 vteřin k nahlédnutí.

Kosmický savoir-vivre,
třebaže o nás mlčí,
přece jen od nás cosi vyžaduje:
trochu pozornosti, pár vět z Pascala
a udivenou účast v téhle hře
s pravidly neznámými.

(přel. V. Dvořáčková, Okamžik. Dvojtečka. Tečka)

 

Nic se dvakrát nepřihodí

Nic se dvakrát nepřihodí
ani zítra, ani nyní.
Zrozeni bez zkušenosti
umřem také bez rutiny.

I kdybychom v škole světa
tupí žáčci byli pořád,
žádnou zimu, žádné léto
nebudeme opakovat.

Žádný den se nenavrací
a noc s nocí stejná není,
ani stejný pohled v oči,
ani stejné políbení.

Včera, když jsem uslyšela
tvoje jméno nahlas říci,
jako kdyby růže padla
otevřenou okenicí.

Dnes jsme spolu – ale dneska
tváří ke zdi obracím se.
Růže? Jak vypadá růže?
Je to květ? Či kámen na římse?

Ty zlá chvíle, proč se k tobě
úlek mísí? Pročpak vlastně?
Jsi – a musíš tedy minout.
Mineš – a už to je krásné.

V náručí a usměvaví
budem hledat chvilku shody,
třebaže jsme každý jiný
jak dvě kapky čisté vody.

(přel. V. Dvořáčková, V Hérakleitově řece)

Bezžábovitost

Bezžábovitost

Prvním plodem praxe
je dosažení bezžábovitosti.

Když se položí žába
do středu talíře,
vyskočí pryč z talíře
hned po pár vteřinách.

Když tu žábu položíš zpět
do středu talíře,
znovu vyskočí pryč.

Máš tolik plánů.
Je tu něco, co bys chtěl dostat.
Proto se neustále chystáš na skok,
skok vpřed.

Je těžké
udržet žábu v klidu
ve středu talíře.

Já i ty
oba v sobě máme buddhovskou přirozenost.
To je povzbudivé,
avšak já i ty
oba v sobě máme žabovitou přirozenost.

Právě proto
bezžábovistost je prvním plodem
praxe.

(Thich Nhat Hanh)

Praxe meditace spočívá v tom přivádět skákají žábu zpět na talíř. Přivádět pozornost zpět k přítomnosti, zůstávat v přítomnosti, aniž bychom se ztráceli v myšlenkách nebo představách. K tomu nám může pomoci, když pozornost stále znovu a znovu vracíme k talíři, k našemu tělu, k dechu. Nezáleží na tom, kolikrát se mysl zatoulá, s laskavostí a trpělivostí ji přivedíme zpět do přítomnosti. Jak píše Thich Nhat Hanh, máme v sobě žábovitou přirozenost, mysl se přirozeně toulá, plánuje, dělá si starosti, má obavy, je v předběhu, chystá se ke skoku… Máme ale také buddhovskou přirozenost, tedy přirozenost probuzenou, bdělou, schopnou být v přítomnosti a okamžik za okamžikem s laskavostí přijímat to, co se objevuje.

A dál?

Dál už nic. Jen být tady, není třeba chodit někam jinam, není třeba něčeho dosáhnout, vše už je tady, jen být tady a teď, s tím, co tu právě teď je, aniž bychom se tím nechali spoutat, odvést, aniž bychom se s tím identifikovali nebo to hodnotili. Okamžik za okamžikem probouzet onu bdělou přirozenost tím, že žábu vracíme stále znovu a znovu na talíř. Znovu a znovu. To stačí.

To dokreslují dvě mantry, které Thich Nhat Hanh doporučuje: „Není třeba nic dělat, nikam se vydávat.“ (Nothing to Do, Nowhere to Go). Stačí jen s tímto vědomím přivádět žábu na talíř. Druhá mantra zní „Přicházím. Domů.“ (I have arrived. I am home), tu je možné spojit například s meditací v chůzi, přicházím domů, v každém kroku.

Zkuste na okamžik nevěnovat tolik pozornosti myšlenkám, komentářům a hodnocením, a na okamžik se vrátit k přítomnému okamžiku. Zaměřit se na nádech a výdech a chvíli jen tak přebývat v přítomném okamžiku, aniž byste museli něco dělat, někam jít nebo někým být.

Kdo jsem? Rozdávám rozinky…

„Musel jsem se smát, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně přijel z Plzně do Prahy, jenom proto, abych zkoumal rozinku, abych ji snědl a abych si o tom s ostatními půl hodiny povídal. No, ale, vlastně je to dobrý! Jen nevím, jak to vysvětlím doma.“ uzavřel první hodinu MBSR kurzu jeden z účastníků, který do Prahy dojížděl právě z Plzně, a mně se v tu chvíli trochu ulevilo, protože by taky, celkem právěm, mohl říct, že kvůli rozince opravdu jezdit nemusel…

První hodina MBSR kurzu je vlastně tak trochu legrační, místo meditace, místo teoretických úvodů o tom, co je to všímavost a jaké jsou její přínosy, účastníkům pošlete misku s rozinkami s instrukcemi, aby tu „věc“ zkoumali, jako kdyby ji nikdy neviděli (vlastně ono je téměř 100% jisté, že právě tuto „věc“, tento exemplář opravdu nikdy neviděli), jako kdyby neměla žádné jméno, aby ji prozkoumali všemi smysly, aby jí věnovali čas a pozornost.

Pro někoho je to v tu chvíli úleva, protože zkoumat rozinku, to přece není žádná věda. Jiní jsou trochu zaražení, převalují tu věc v ruce a ptají se sami sebe, co to má vlastně znamenat. Další bojují s tím, že rozinky nemají rádi. A ještě další se strachují, co že to k nim v té misce doputuje, nebo se úzkostlivě snaží splnit úkol „správně“…

A to všechno patří k tomuto jednoduchému cvičení, zkoumat rozinku a zároveň si všímat i toho, co v nás probouzí: myšlenky, pocity, vzpomínky… Radost, zmatenost, pochybnost…

V počátku pro mě nebylo vůbec jednoduché „rozinku“ uvádět, právě pro tu rozporuplnost reakcí, kterou probouzí. Zdálo se mi, že daleko snazší by bylo kurz všímavosti začít prostě meditací, protože tu účastníci zpravidla očekávají. Časem jsem si ale „rozinku“ nesmírně oblíbil právě pro ty rozporuplné reakce, právě proto, že na něčem tak jednoduchém se můžeme velmi rychle seznámit s našimi navyklými vzorci myšlení, vnímání nebo očekávání.

A ano, je to trochu vtipné, trochu trapné, trochu divné…, když dospělí lidé 10 minut zkoumají rozinku, ale to je dobrá příležitost k tomu uvolnit atmosféru ve skupině, trochu se zasmát a zároveň sdílet osobní zkušenosti s něčím tak všedním jako je rozinka. A zároveň ukázat, co je to ta všímavost: že být všímavý, neznamená nutně být vážný, ale že všímavost jde ruku v ruce se zájmem, hravostí a lehkostí, že všímavost je celkem obyčejná schopnost nebo postoj, kterou všichni máme.

A tak toto cvičení velmi rád nabízím na prvních hodinách kurzů nebo na ukázkovým workshopem o všímavosti. A když je důvěra, dozvíte se třeba, že rozinka připomíná například bradavky…

Ke konci našeho výcviku pro učitele MBSR jsme dělali takové cvičení ve dvojicích známé z řady duchovních tradic. Jeden se pouze ptá: Kdo jsi jakožto učitel všímavosti? A druhý pouze odpovídá, aniž by nad tím dlouho přemýšlel, krátce, jedním nebo pár slovy. A první poděkuje za odpověď a zeptá se znovu: Kdo jsi jakožto učitel všímavosti? a ptá se dost dlouho na to, aby se člověk vyčerpal všechny možné „relevantní“ odpovědi.

Kdo jsem? Když jsem vystřídal všechny možné odpovědi: učitel, průvodce, Šimon, nevím… aniž bych s nimi byl nějak zvlášť spokojen a otázka Kdo jsi? se stále ještě vracela, zkusil jsem odpovědi nechat více plynout, nepřemýšlet nad nimi, nekontrolovat je. Ať odpovědi přicházejí samy. A jedna přišla: Jsem ten, kdo rozdává rozinky.

Jsem ten, kdo rozdává rozinky.