Máš na míň

Aneb, co nás jedna rozinka může naučit o životě a štěstí

„Uvědomil jsem si, že tři rozinky úplně stačí, jsou tak výživné, tak sladké, přitom jindy je mohu jíst po hrstech. Připomnělo mi to, že když jím všímavě, sním toho méně,“ říká jeden z účastníků, když se ptám na jejich zkušenosti z krátkého cvičení, během kterého jsme všemi smysly, zrakem, dotekem, čichem, sluchem a chutí chvíli zkoumali postupně tři rozinky.  „Těžko budete jíst pomalu a pozorně něco, co vám nechutná a co není zdravé,“ líčí svoji zkušenost jedna z účastnic a další rychle doplňuje: „Když jsem bdělá, více si vybírám jídlo, co budu jíst… a z toho, že se rozhoduji, co se stane součástí mě a mého těla, mám lepší pocit a vede mě to ke spokojenějšímu bytí.“

Mohlo by se zdát, že jsme na kurzu zdravého stravování nebo hubnutí, pozorné, často dokonce hravé prozkoumávání rozinky je zatím cvičení, kterým často začínám kurzy meditace a plného uvědomování. Dá se na něm ilustrovat řada věcí: že zájem a zvídavost nás udržuje v přítomnosti, že pozornost zaměřená více ke smyslům a k tělu, nám pomáhá méně se ztrácet v myšlenkách, nebo že stačí jen trochu pozornosti, aby se věci, které nám obvykle připadají samozřejmé, staly zdrojem údivu, radosti a naplnění. Rozinka, přitom taková blbost.

Dnes, když slyším zkušenosti účastníků, mi však zajímavé přijde něco jiného. Jistě, bdělost a pozornost je dobrou cestou k tomu jíst lépe. Ale nejen k tomu. Zkušenost s rozinkou bychom mohli rozšířit na celý život. Ta prostá skutečnost, že věnuji plnou pozornost tomu, co se děje právě teď, tomu, co vnímám nebo co cítím, je stejně tak i cestou lepšímu životu. K životu, ve kterém se častěji budete rozhodovat pro to, co je pro nás prospěšné a co je prospěšné pro druhé. Žít tak, aby náš život byl více v souladu s našimi hodnotami a potřebami.

V tom jednoduchém aktu uvědomování si přítomného okamžiku spočívá zárodek etiky, odpovědnosti, a dokonce i soucitu a propojení se světem a druhými. Věnujeme-li něčemu hlubší pozornost, vzniká vztah, a jsme-li ve vztahu, vede nás to k péči o to, co utváří. To dobře vyjádřil vietnamský zenový mistr a aktivista Thich Nhat Hanh.

Jádrem jeho učení je pět tréninků plného uvědomování. První z nich začíná větou: „S vědomím utrpení, které je působeno ničením života, zavazuji se rozvíjet soucítění a učit se způsobům, jak chránit životy lidí, zvířat, rostlin…“ Thich Nhat Hanh tu nemluví o přikázáních, o pravidlech, ani o zásadách. Orientační body dobrého života v jeho učení vyrůstají z uvědomování: jsme-li bdělí, plně vnímaví, je nám zřejmé, co není dobré. A to nás může vést k tomu, slovy Thich Nhat Hanha, „učit se způsobům, jak“ zmírňovat utrpení v našem životě, v životě naší rodiny, společnosti a planety. A je to trénink, je to něco, co se znovu a znovu učíme, zkoušíme a hledáme, jsme na cestě. Ve své knize O lásce píše: „Jakým způsobem nejlépe praktikovat pět tréninků plného vědomí? Nevím. […] Mnohé z problémů dneška v Buddhově době neexistovaly. Musíme proto společně nahlížet do hloubi, abychom dospěli k vhledům, které pomohou nám a našim dětem nacházet lepší způsoby, jak žít prospěšný, šťastný a zdravý život.“

A je pak je tu ještě jedna věc. Věnujeme-li plnou pozornost, stačí nám méně. Méně rozinek, méně podnětů, méně vzruchů… Díky plnému uvědomování se život stává plnějším, barevnějším a pestřejším. Poslední dobou se v rozhovorech s přáteli stále častěji vracíme k tématu, že „je toho všeho moc“. Moc pracujeme. Moc se toho snažíme stihnout. Moc se na nás valí podnětů, impulsů, informací ze všech stran. Někdy rozhovor plynule pokračuje kritikou konzumní společnost a tržního kapitalismu, kdy je třeba neustále něco produkovat, aby svět mohl zůstat takový, jaký je. Svoji hodnotu a úspěch pak odvozujeme od toho, jak jsme výkonní atd. A to všechno jistě do určité míry platí, ale někde za tím zůstává naše nenasytná touha po víc a víc, se kterou je těžké pracovat, i kdybychom mohli pracovat méně a mohli si dovolit být méně výkonní. O a touze jako zdroji utrpení mluvil už Buddha. Cesta ke štěstí vede spíš přes skromnost. A k tomu, abychom se mohli spokojit s méně, pomáhá, když budeme více bdělí a přítomní, ve spojení se životem právě teď. S tímto nádechem. Se čtením této věty. S touto kávou… Ne náhodou Thich Nhat Hanh do denního rozvrhu ve svých meditačních centrech zavedl pravidelný „líný den“, den, který člověk nechá jen tak plynout. Bez plánů. Bez úsilí. Bez snahy něco z toho získat. Líný den je také trénink, kdy se zastavujeme, jdeme proti proudu a vracíme se k sobě a k životu, který máme neustále kolem sebe, jen ho uvidět.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 3/2022

Celý svět je jediná květina

Zase jednou někdo potřebuje pár vět o tom, kdo jsem, a také moji fotku. Google Photos, kde fotky archivuji, umožňuje vyhledávat podle obličeje, ve vyhledávacím poli nabízí nejčastější tváře, které se na fotkách objevují. Vedle lidí je tu možno vyhledávat i kočky. Naše kočky v nejrůznějších pozicích a v nejrozmanitějších místech je Google schopný identifikovat naprosto bezvadně. Snad i proto, že fotky koček v mém archivu zdaleka převládají nad lidmi.

Dnes ale hledám sám sebe. Po kliknutí na můj vlastní obličej mě však Google kromě fotek konfrontuje s otázkou. Vedle miniatury mého obličeje se objevila miniatura mého bratra a Google se ptá, jestli jde o stejnou nebo jinou osobu. Nabízí mi možnost „stejná“, „jiná“, „nejsem si jistý“. Nejistota Googlu mě trochu překvapuje, nemyslím si, že bychom si s bratrem byli tak podobní, navíc já nosím brýle a on ne. Místo toho, abych však z této otázky vyvodil, že umělá inteligence naši budoucnost zatím zjevně neohrožuje, když není schopná ze stovek obrázků poznat, že já a můj bratr jsme jiná osoba, když má navíc k dispozici fotky, na kterých jsme oba zároveň, což je zcela zjevný důkaz…

Dneska spíše Google začínám podezřívat, že je mnohem inteligentnější, než se zdálo, a to jediné, co ho v jeho projevu limituje, je naše lidská inteligence, která ho stvořila a která mu pro práci s obrázky osob vnutila jen dvě možnosti „stejná/jiná“. Můj bratr je totiž dost možná mnohem víc stejný než jiný. Geneticky bychom si měli být mezi 8 miliardami lidí nejpodobnější, pod mikroskopem jsme zřejmě na první pohled úplně stejní, vyrůstali jsme v daleko spíš stejném než jiném prostředí, většinu přátel máme také stejných, jsme narození ve stejný den, pravda, s devítiletým odstupem, takže můj bratr přemýšlí trochu jinak a zajímají ho některá témata, která jsou mimo sféru mého rozlišování, ale dost bych vsadil na to, že příčinou toho je právě ten devítiletý rozdíl.

Nakonec je však stejně mnohem nápadnější to, že nás zajímají daleko více stejné než jiné věci, o kterých přemýšlíme daleko více stejně než jinak a ve srovnání s těmi zbylými 8 miliardami asi úplně stejně. A tak, kdybych se narodil o 9 let později, byl bych svým bratrem a Google by neměl pochybnosti?

*

V Heidelbergu, na takovém romantickém místu u řeky, stojí dvě lavičky. Na opěradle jedné z nich se píše: „Love yourself!“ Měj rád sám sebe. Proti tomu asi není co namítnout. Nenapadá mě nikdo z mého okolí, komu by se neulevilo, kdyby měl sám sebe o něco raději. A ulevilo by se díky tomu i všem kolem něj. Pak je tu ale druhá lavička, na které stojí: „No one is You.“ Nikdo není ty. To je poněkud zarážející vyjádření. Nikdo není já? Já je nikdo? Já nejsem? Snaží se tahle lavička podrývat naše pojetí identity? Nebo to je to kóan, otázka, které meditující mniši věnují roky a roky praxe, když se ptají: „Kdo jsem já?“ aby se jednou probudili a zjistili, že já není nic jiného než hory a řeky? Nebo je to naopak utvrzení jedinečné individuality: Nikdo není jako ty, ty jsi jedinečný? Ale to by se dalo říct obratněji: „No one is like You.“ Anebo je to milostné vyznání: Ty jsi pro mě ta jediná, ten jediný? To by však zase dalo říct obráceně: „You are the one!“ Ty jsi ta jediná, jediný! Ať už měl autor nápisu na mysli cokoli, nebo možná vůbec nic, stojí za to chvíli zůstat s tou otázkou, kdo nebo co je vlastně já, navíc, je-li já, které se nemá rádo, vyzýváno k tomu, aby se rádo mělo.

*

Mohli bychom to všechno smést ze stolu, Google i hraní se slovy jedné věty, vždyť víme, jak jsou možnosti jazyka omezené. Mohli bychom si prostě říct, já jsem tady a můj bratr támhle, tohle tělo, tamto tělo. Nazdar. Jenže mně to nedá a vzpomenu si na báseň Mé proteiny od mé oblíbené básnířky Jane Hirshfieldové, která na základě vědeckých zkoumání, problematizuje i tuto základní představu identity, tedy toho, že já jsem svoje tělo.

„Devadesát devět procent mých buněk, objevili, / nejsou mou vlastní osobou, / jsou to jiní tvorové uvnitř mě,“ píše v básni a o kousek dál pokračuje: „Nicméně já, říkají, jsem jimi – / svými bakteriemi a kvasinkami, / svým otcem a matkou, / prarodiči, milenci,“ aby dospěla paradoxnímu závěru: „Mé proteiny, zjevně rovněž já / skládají košile.“ A mé proteiny hledají fotku, na které bych vypadal hezky, a mé proteiny píšou článek a přemýšlejí nad tím, kdo vlastně jsou, a nějak se jim nechce přiznat k tomu, že by byly jenom proteiny, a samozřejmě jsou zcela jiné než ta o devět let mladší hromada proteinů, o které si Google není jistý, jestli je stejná nebo jiná. Jak by také mohl, vždyť kdo se v tom má vyznat?

*

Nejde o to popírat, že jsme, že jsme různí a že jsme jedineční. Zároveň však stojí za to se ptát, co to vlastně je to, čemu říkáme „já“, zpochybňovat naše naučené vidění sebe a druhých a všímat si, jak nás tato představa, kterou o svém „já“ máme, vzdaluje nebo naopak k druhým a k životu přibližuje. Nakolik rozumím buddhismu, je tohle ta ústřední otázka, kterou si klade. „Já“ podle něj není něco pevného, nýbrž jde o proces, který se děje a který je charakteristický připoutaností (k vlastním představám, očekáváním, příběhům, vlastní důležitosti…). Pokud se nám podaří se k vlastnímu „já“ tolik nepřipoutávat, tolik na něm nelpět, můžeme se otevřít a již tolik nepociťovat oddělenost od okolí. Připoutanost nám brání vidět věci takové, jaké jsou, a brání nám také vidět, že za tím, čemu říkáme „já“, je nekonečný volný prostor, naplněný důvěrou a přijetím, kde se hranice mezi já a druhým, mezi já a světem vytrácí. Vietnamský zenový mnich mluví o „spolubytí“, „spolujsme“, to je naše pravá přirozenost, jsme v propojení se vším ostatním. A to s sebou přináší radost z toho, že jsme součástí něčeho většího, zároveň však také přirozeně otevřenost vůči bolesti, soucit a odpovědnost za všechny části života, které trpí.  Korejský zenový mistr Man Gong Sunim to vyjádřil obrazem, který je zároveň výzvou: „Celý svět je jediná květina.“ A o její křehkost je třeba se pečovat.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 2/2022

Podzimní úvod do zenu

Jedu s kolečkem plným žlutého listí z kopce, abych ho vyklopil na kompost. Říjnové slunce ještě hřeje a trochu fouká. Listí padá z kolečka. Listí padá ze stromů na shrabaný trávník. Listí se zvedá ze země, když po ní člověk prochází. Již několik dní hrabeme listí a svážíme ho na hromadu. Na stromech je ho stále dost, takže zítra můžeme pokračovat.

Práce na zahradě je ve francouzském zenovém klášteře Ryumon Ji příjemným zpestřením, jinak totiž většinu času sedíme, v meditační pozici, v zazenu, a v tichu. V tichu pracujeme i na zahradě, abychom si tak nerušeně mohli plně uvědomovat to, co právě děláme. Jak vlasy lehce vlají v podzimním vánku, jak ruce na násadě hrábí už studí, jak půda a listí voní podzimem a jak celý ten svět hemžícího se listí je v neustálém pohybu a proměně. Každý list je úplně jiný. Je v tom radost.

Zen vede k bezprostřednímu prožívání přítomnosti. My zatím většinu času trávíme v myšlenkách, představách a příbězích. Zen odklízí vše, nenabízí ani prst ukazující na měsíc, protože i na tom prstu bychom mohli uváznout, zaměnit představu, myšlenku za skutečnost samotnou. Skutečnost samotná, ta je mimo slova. A tu zároveň není třeba někde hledat, ta je teď a tady. V klesajícím listí, v paprscích slunce, v dlaních…

V zazenu jde o to být v uvolnění od představ, včetně představy „já“, naučit se přebývat uprostřed proudu života, aniž bychom se potřebovali neustále něčeho držet. Sedíme v potemnělé meditační hale, každý na svém polštářku, s napřímenou páteří, rukama složenýma v klíně, většinu času bez hnutí, v tichu. Zvonění obrovského zvonu duní celým tělem. Zenový mistr nás za začátku provází svým pronikavě jasným hlasem:

Vraťte se k přirozené důstojnosti, která prostupuje tímto postojem… Díky stabilní pozici cítíte váhu těla na zemi a na polštářku. Nechte páteř, ať se díky přirozené vitalitě vašeho postoje napřímí. Uvědomte si pozici své hlavy, která nepadá dopředu. Uvědomte si polohu svých palců, rukou, prstů na rukách.

Uvědomte si všechno, co můžete v této pozici uvolnit… Všechny svaly obličeje, čelisti, krk, ramena, hrudník a celé břicho. Při každém výdechu vnímejte vnitřní tekutost. Zazen je živé držení těla, jen budí zdání nehybnosti, vypadá nehybně, ve skutečnosti se všechno pohybuje… Nechte oči otevřené, nechávejte vcházet světlo. Seďte v přítomném okamžiku…

Následování mentálních návyků, vnitřních rozhovorů nemá během zazenu žádný význam. Uzavírat se v tom, co nemůžeme s nikým sdílet, nemá žádný význam. V každém okamžiku se vracejte k tomu, co je společné. Neizolujte se… Uvědomte si myšlenky, které jsou přítomné… propusťte je, jako když otevíráte dlaň, abyste pustili nějaký předmět… Nedržet znamená nechávat jít, nechávat procházet, nedotýkat se.

Veškeré myšlenky, které přicházejí, veškeré mentální obrazy, veškeré emoce, které nás ruší, celý tento závoj, který se nepostřehnutelně utváří nechte rázem spadnout. Když tento závoj spadne nebo se vytratí, odpadne rozdělení na vnitřní/vnější… Vracejte se do svého těla, vracejte se ke svému dechu, do těla, které dýchá, do této pozice ztělesňující přítomnost.

Celé tělo bolí, ale čas od času se během zazenu nebo při hrabání listí objeví takový záblesk, jako kdyby na chvíli opravdu odpadl ten závoj našich myšlenek a našeho „já“, přes který vidíme svět a považujeme ho skutečnost. V tom okamžiku je všechno mnohem živější, barevnější a také naplněné lehkou radostí. Zpravidla to trvá pár vteřin, než se objeví obvyklé myšlenky, které se tento okamžik snaží nějak zadržet nebo uchopit. Ale i ten záblesk je cenný, ukazuje, že je tu daleko víc, než obvykle vnímáme, že za tím obvyklým provozem naší mysli, je něco daleko většího, nekonečného, jako podzimní obloha, pod kterou se odehrává všechno ostatní. A tak můžeme jezdit s kolečkem, zatímco vítr roznáší shrabané listí, být vnitřně svobodní a jen se dívat, jak se světem rodí a pomíjí v každém okamžiku. A spolu s ním i my sami.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 1/2022

Známá cesta do neznáma

Poutníku, tvoje kroky jsou
cesta, a nic jiného.

Poutníku, není žádná cesta,
cesta vzniká chůzí.


Cesta vzniká chůzí, píše Antonio Machado, vlastní cestu nenajdeme přesně zakreslenou
někde na mapě, musíme si ji prošlapat sami. Ne náhodou v češtině slovo „cesta“
etymologicky souvisí se slovem „čistit“. A tak nás Machadova báseň vrhá na cestu, uvádí do
přítomného okamžiku, kdy právě teď a tady stojíme na své vlastní cestě, tváří tvář
otevřenosti, možnostem a neznámu. Jak se bude cesta odvíjet dál, s každým dalším krokem?


*


Zároveň tu však máme řadu příběhů, mýtů a pohádek, které pro naši nevyšlapanou cestu
přece jen nabízejí určitou mapu. Joseph Campbell, který v nich napříč kulturami i časem
objevil společnou strukturu, píše: „Na dobrodružství se nemusíme vydávat sami, protože
hrdinové všech dob šli před námi. Labyrint je dobře známý, stačí jen následovat vlákno cesty
hrdiny.“ Hrdina je pro Campbella ten, kdo svůj život odevzdá něčemu většímu, než je on sám.
Cesta hrdina, jejíž strukturu, lze dobře spatřit právě v příbězích, představuje „základní
zkušenost, kterou musí každý projít“. Jako kdyby ji duše v sobě měla vtištěnou, podobně jako
je v semínku již předznačen budoucí růst. Na začátku cestu nacházíme hrdinu, který
zaslechne volání. Může to být nečekané oslovení, touha, sen, cizinec nebo krize, která ho
přivede na cestu za hranice dobře známého světa. Přes různé okliky, setkávání s pomocníky a
učiteli, překonávání překážek a procházení zkouškami, nakonec hrdina dospívá až
k zásadnímu momentu příběhu, kdy se nezřídka setkává s draky, nicotou nebo smrtí. K
momentu, kdy je vše zdánlivě ztraceno a kdy již není cesty dál a není ani cesty zpět. K
momentu, kdy je často třeba se odevzdat něčemu většímu. Po něm přichází nový život a
hrdina se proměněný vrací zase zpátky na začátek cesty, zpátky domů. A tak ta základní
zkušenost, kterou v sobě má člověk hluboce vepsanou vyžaduje smrt a vzkříšení, opouštění
dobře známého a nalezení zdroje, který dá vzejít k bohatšímu, hlubšímu nebo zralejšímu
životu.


*


Křížová cesta, která ve čtrnácti obrazech vypráví ústřední křesťanský příběh o přijetí a nesení
kříže, smrti a vzkříšení, není jen historickým dokumentem, nýbrž příběhem naší duše, který
se neodehrává někde za hranicemi smrti, nýbrž zde a nyní. Abychom mohli dosáhnout
plnosti života, něco v nás musí zemřít. Jan od Kříže v 16. století napsal: „Abys došel k tomu,
že budeš vším, nechtěj v ničem být ničím.“


*

V zen buddhismu lze nalézt metaforickou mapu, která lidské hledání zachycuje v deseti
obrazech krocení býka. Na jejím počátku stojí člověk, který přestal naslouchat sám sobě, a
tak se ztratil v houštinách a marně hledá to ztracené. Díky hledání, projasňování mysli a
očišťování srdce nejprve zahlédne stopy a časem i spatří býka v dáli. Po vytrvalém souboji
nakonec býka chytí a zkrotí natolik, že může na jeho hřbetu poklidně putovat krajinou a
vrátit se domů. Na sedmém obraze je býk zapomenut. Nakonec šlo jen o zástupný symbol,
člověk našel a uskutečnil sám sebe. Tím však cesta nekončí. Osmý obraz je prázdný, nejenže
tu není býk, není tu ani člověk. Oddělení mizí. Vše se rozplývá v jednotě, v plnosti. Na
desátém obraze se člověk proměněný vrací k všednímu životu v ruchu tržiště.


*


A pak tu je ještě jeden starý symbol. Labyrint není bludiště s mnoha proplétajícími se
cestami, z nichž většina je slepá. Labyrintem vede jen jedna cesta, která se sice klikatí,
přibližuje a vzdaluje, ale neomylně směřuje ke středu. Labyrint jako symbol životní poutě
poukazuje na to, že ať už se zdá, že se od středu vzdalujeme nebo naopak přibližujeme, jsme
vždy na cestě k němu. Pokud pokračujeme kupředu, cesta nás vede. Poukazuje také na to, že
zákruty, které jako kdyby vedly zpět nebo pryč, jsou součástí cesty. A poukazuje konečně i na
to, že ať jsme, kde jsme, jsme vždy tady, vždy na cestě, a ať už cíl vidíme nebo vůbec ne, jsme
na cestě k němu, jak píše Walt Whitman:


Ani já ani nikdo jiný se tou cestou nepustí místo tebe,
musíš se tudy pustit sám pro sebe.


Je to blízko… je to na dosah,
třeba jsi na cestě už od narození a nevěděl jsi to,
třeba je všude, na vodě i na souši.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 12/2021

Mindfulness – sekulární nebo posvátná? Pár řádek o tom, jak a proč vznikal překlad knihy Saki Santorelliho Neodvracej pohled

Mám-li napsat něco o tom, proč jsem se rozhodl navrhnout k vydání knihu Saki Santorelliho Neodvracej pohled a pracovat na jejím překladu, musím nejprve začít od zcela osobních motivů.

Na Sakiho knihu jsem poprvé narazil během výcviku pro učitele mindfulness, konkrétně osmitýdenního kurzu MBSR (mindfulness-based stress reduction, snižování stresu prostřednictvím mindfulness), před pěti lety v Německu. V německém překladu její název zní Zebrochen doch ganz, tedy Rozbití a přece úplní. A já se k ní dostal zrovna v období, kdy jsem zhruba v polovině výcviku měl velké pochybnosti o tom, jestli opravdu chci učit mindfulness. Na jednu stranu jsem si jasně uvědomoval, že je to dobrý způsob, jak poklady meditace nabídnout širší společnosti, na druhou stranu jsem měl zároveň pocit, že tomuto způsobu něco důležitého schází.

Meditaci jsem do té doby znal především z buddhistických meditačních retreatů, ať už ve formě vipassanny nebo zenové meditace, nebo zase z křesťanského prostředí v podobě kontemplace. A přestože tyto tradice se v mnohém liší, spojuje je společný duchovní nebo spirituální úběžník, jejich cílem není bezstarostný život, nýbrž nic menšího než osvobození, život v plnosti nebo spojení s Bohem. Oproti tomu se mindfulness může jevit jako sekularizovaná verze meditace, která se opírá o vědu a ve formě jednoduchý technik a rad plní stránky časopisů a sociálních sítí. A v tom je jistě její velký přínos, protože odvážit se navštívit buddhistickou nebo křesťanskou meditační skupinu většinou daleko větší odhodlání než navštívit kurz snižování stresu. Zároveň, neztrácí se tu jádro, o které původně šlo? Nestává se z meditace jen další z prostředků, jak se cítit dobře a jak dočasně zaplnit vnitřní prázdnotu, namísto toho, aby vedla k hluboké svobodě, k opravdové proměně, k soucitu a lásce?

Pamatuji si, že to bylo právě při čtení Sakiho knihy, kdy jsem se skutečně rozhodl mindfulness učit. V Neodvracej pohled Saki s velkou účastí popisuje průběh osmitýdenního kurzu. Nepíše o vědecky doložených přínosech, ani o tom, jak na psychiku působí stres, a konečně ani nenabízí nějaké jednoduché techniky. Sdílí příběhy, příběhy svých účastníků, příběhy své vlastní a příběhy své rodiny nebo vypraví staré mýty a pohádky, které odhalují něco důležitého o naší duši. S velkou citlivostí, s velkým soucitem a zároveň s velkou odvahou. A přitom také čerpá i ze svého vlastního zakotvení v súfismu, které se v knize projevuje skrze poezii, básně perských mystiků Rúmího nebo Hafíze. Díky tomu je ze Sakiho knihy a jeho práce patrné hlubší zakotvení a záměr. Skutečnost, že v hlubinách vlastního nitra se můžeme dotknout něčeho většího, co nás přesahuje, čeho jsme součástí a jedinečným výrazem, dotknout se celistvosti, úplnosti, která je posvátná a která je neustále přítomná za našimi zraněními, za našimi jizvami, za tím, co v sobě odmítáme, co nechceme vidět. Rozbití a přece úplní. Saki Santorelli zve na hrdinskou cestu, kterou před námi prošli hrdinové mýtů všech kultur, na cestu do vlastního nitra, k přijetí vlastního stínu, setkání se smrtí, na cestu transformace. A tak, když jsme přemýšleli nad vhodným titulem pro české vydání (v anglickém originálu se kniha jmenuje Heal Thy Self, tedy Uzdrav sám sebe), zvolili jsme verš z Rúmího básně, ke kterému se Saki hojně vrací:

Neodvracej pohled.
Dál se dívej na obvázané místo.
Právě tam do tebe vstupuje světlo.

A tak Sakiho knihu, vedle toho, že mně pomohla udělat další kroky na mé vlastní cestě, považuji za nesmírně vzácnou právě proto, že nabízí velmi odlišnou perspektivu na mindfulness než většina literatury, na kterou v češtině, ale i v jiných jazycích narazíme. A není to náhoda. Sakiho přístup vlastně velmi hluboce koresponduje s vizí Jon-Kabat Zinna, tvůrce kurzu MBSR, kurzu, který stál na počátku dnešní vlny zájmu o mindfulness a jeho nejrůznějších dalších adaptací.

V nedávném podcastu pro Mind & Life Institut Kabat-Zinn mimojiné říká: „V MBSR… nikdy nešlo o terapii, nýbrž o cestu k osvobození… Nešlo o to nabídnout techniky, nýbrž nahlédnout podstatu ‚já‘, nahlédnout podstatu skutečnosti… Kdo jsem ‚já‘ za příběhy, za svojí diagnózou?“ Mindfulness přitom chápe jako nedualistickou praxi, která odmítá dělit život na „sekulární“ a „posvátný“. Život je jen jeden a posvátný. V souladu s tím na řadě míst svého díla opakovaně zdůrazňuje, že MBSR není jen sekularizovaným odvarem z buddhismu, nýbrž svébytnou cestu, která buddhistické učení (dharmu) vhodným způsobem zprostředkovává širší, západní společnosti. A MBSR jako takové považuje za spojení vipassany se zenovým postojem.

Saki Santorelli jako jeho dlouholetý přítel a spolupracovník přináší komplementární pohled a nabízí překlad MBSR a mindfulness do jazyka řeckých mýtů, do básnické řeči islámské mystiky, která má tak blízko k té západní, a tedy do jazyka, který je snad západní kultuře a duši o něco bližší, než výroky zenových mistrů.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 11/2021