Mysl, která není bezradná, je nevyužitá

Procházíme podkrovím a prohlížíme si model dálnic a silnic postavený na stole. Je to nádherná rozsáhlá maketa dopravní sítě s nadjezdy, podjezdy a čtyřlístkovými křižovatkami. Vše je důkladně propojené a navržené tak, aby provoz mohl plynule proudit. Jen na jediném místě na okraji modelu se dvě silnice setkávají na křižovatce, odkud dvě další cesty vedou dál, ale jen kousek, pak už nepokračují. Tady je model nedokončený.

Horlivě na to místo ukazuji prstem a říkám starému moudrému muži s plnovousem: „To je to místo, to musíme vyřešit.“ A je mi při tom jasné, že teď stojím právě na takové nedokončené křižovatce. Před sebou vidím dvě možnosti a jediné, co je mi jasné je, že se ani pro jedno nedokážu nebo nechci rozhodnout. A tak čekám, že on mi s tím pomůže. On se na mě zatím jen laskavě podívá, souhlasně zamumlá a pak řekne, jako kdyby nebylo, kam spěchat: „Na to máme ale pět let.“

Do těch pěti let mi teď zbývá tak půl roku, sen o křižovatce, který se mi zdál, mi byl v posledních letech zdrojem důvěry, že na některé věci zkrátka nemusím mít odpověď. Některé životní cesty mohou zůstat otevřené a třeba se nakonec jednou ve svém čase vyjasní. A když se člověk s důvěrou odevzdá životu, dovede ho tam, kam je třeba. Jak se však těch pět let blíží ke konci, začínám v sobě pociťovat trochu nervozitu, křižovatka je stále nehotová.

„Sny jsou často symbolické,“ říká mi terapeutka, když ji ten starý sen, který je pro mě pořád živý vyprávím. To je jasné, kdo ví, co znamená těch pět let. Pro mě v tom snu byla podstatná hlavně ta důvěra, že je to v pořádku stát na křižovatkách. „Možná ale důležitější část snu je ta před tou křižovatkou,“ reaguje dál na můj sen.

V mysli se mi vynořuje obraz dobře propojené dopravní sítě. Trochu mě udivuje, že této části snu jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti, místo toho jsem jak ve snu, tak i zpětně okamžitě soustředil na tu křižovatku a úplně přehlédl celou síť. Tak chvíli mluvíme o tom, co v mém životě má charakter dobře průjezdné sítě umožňující hladký plynulý provoz. Odhlédnu-li od té křižovatky, tak pokud jde o to důležité, tak snad téměř všechno. V tom byl snový obraz přesný. Když o tom tak mluvím, cítím, jak mě zaplavuje vděčnost a jak mě daleko více než to, co bude za půl roku nebo za pět let, zajímá to, co je teď a tady.

„Jaké by to bylo, až ten čas uplyne, zjistit, že ta nehotová křižovatka tu je stále?“ Zřejmě měla na mysli těch pět let, ale já jsem si otázku vyložil jinak a představil si, jaké to bude, až budu umírat. „Asi v klidu,“ překvapuji sám sebe svou odpovědí. Jediné, co se ve mně té představě trochu vzpírá je určitá připoutanost k tomu, aby všechno bylo jasné a zřejmé… Ta však při pohledu na hladce propojený celek ustupuje do pozadí, až se docela vytratí. Na její místo přichází otevřenost a zvídavost, jak to vlastně celé dopadne. V mysli se mi vybavuje báseň Naše opravdová práce od Wendella Berryho:

„Možná je to tak, že když už nevíme, co dělat,
dospěli jsme ke své skutečné práci,
a že když už nevíme, jakou cestou se vydat,
dospěli jsme na svou skutečnou cestu.
Mysl, která není bezradná, je nevyužitá.
Přehrazená říčka je ta, která zpívá.“

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2024)

Dívejme se srdcem

V trsu trávy se mihnul hnědý kožíšek, trochu se během čekání nudím, tak mimoděk ukazuji tím směrem. Polák vedle mě nadšeně zvolá: „Mysz, mysz…“ Hlouček pozoruje myš a všichni se usmívají. Obloha je jasná, květnové slunce se pomalu chýlí k západu, je nádherné světlo a my v úhledných dvojstupech stojíme ve frontě na toitoiky. Těch jsou tady v řadě desítky, podobně jako desítky úhledných front před nimi. Všechno plyne hladce a ohleduplně a samo od sebe, nikdo tu nic neřídí. A mně to dojímá, protože na koncertě pro šedesát tisíc návštěvníků industriálně metalové skupiny Rammstein, jsem asi nečekal tolik vzájemného respektu, pochopení a zájmu o myszu, zatímco čekáme na toitoiku předtím, než začne koncert.

Ten byl zcela vynikající. Tak hudebně, světelně a divadelně ohromující zážitek, že to moje mysl až nedokázala pojmout a já bych si to potřeboval zopakovat. Každopádně, v příštím životě chci mít německou hudební skupinu a alespoň jednou si zahrát před šedesátitisícovým publikem… Přesto, když jsme z koncertu z Letňan jako jedna vlnka plynuly s oceánem dalších návštěvníků, který se pozvolna rozléval a rozpouštěl zpět do města, shodli jsme se s bráchou, že největší zážitek bylo to čekání na záchod. A mě ani po měsíci nejde ten obraz z hlavy a pořád se vracím k tomu, co se nám to tam přihodilo.

Srovnatelných zkušeností se mi vybavuje jen pár, a to zejména z demonstrací Milionu pro demokracii. Vzpomínám si, jak stojím na Staromáku, jak stojím na Václaváku, jak stojím na Letné a tečou mi slzy. Slzy dojetí. Zřejmě z toho, že je nás tu tolik, kdo se tu mírumilovně a ohleduplně scházíme se společným záměrem, že je tu dalších pár desítek, stovek tisíc lidí, se kterými sdílím podobné hodnoty… Ale jakkoli to zní pochopitelně, je tu ještě něco, co se mi nedaří uchopit, určité zahalené tajemství, něco ještě hlubšího než prožitek naděje a vzájemnosti s tolika neznámými lidmi.  

V posledních dnech mou mysl neopouští verš z jedné písně Rammsteinů, která na koncertě nezazněla: „Musíte kopat hluboké studny, pokud chcete čistou vodu / Tiefe Brunnen muss man graben, wenn man klares Wasser will.“ Myslím na čistou, zurčící, prýštící vodu a také na to, že kvůli ní není potřeba kopat kdovíjak hluboké studny, že možná stačí jen s důvěrou odhrnout vrstvu půdy a nezaleknout se toho proudu. Mám samozřejmě na mysli prýštící vodu v nitru.

Pár dní před koncertem Rammsteinů po několika týdnech skončily dva kurzy meditace, které jsem doprovázel. Závěrečná setkání v obou skupinách se nesmírně podobala. Oči všech zářily, prostor byl plný intenzivní vřelosti, vděčnosti a s ní spojené křehkosti. Chvílemi jsem měl chuť se úplně rozpustit nebo se před tím někam schovat. Hranice mezi já ty, on, oni se vytratily. V těchto okamžicích vím, že se nám to povedlo. Vytvořit bezpečné prostředí, kde nikdo nikoho nehodnotí, kde nikdo po nikom nic nechce a kde se každý můžeme přiblížit sami k sobě, být sami sebou a být ještě něčím daleko větším.

Když jsem se to později snažil kamarádce popsat, řekl jsem: „Víš, jako kdybychom každý seděli na obrovském pytli lásky a jen tak tu a tam si dovolili ji trochu upustit.“ Pak jsme si povídali o křehkosti, ostychu, zranitelnosti… která jde ruku v ruce s tím, když se naplno odhalíme a ukážeme se ve své pravé přirozenosti. Pravé přirozenosti, která je plná dobrotivosti a která chce prýštit. Někdy je kvůli tomu možná třeba kopat hluboké studny, jindy stačí jen stát ve frontě a dovolit si zajímat se o myzsu nebo si povídat s přáteli, zatímco svým postáváním děláme něco pro demokracii. Důležité je však na nezapomenout, že my jsme ta čistá voda, že každý je.

A tak „srdcem se dívejme, je nádherná / Mit dem Herzen sehen, sie ist wunderschön“ ta bytost před námi, která se jinak ze strachu, nepřijetí a osamělosti skrývá před světlem, jak Rammstein zpívá v písni Morgenstern, Jitřenka.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2024)

Když se nic nedaří

„Jaký pro tebe byl retreat,“ ptá se mě Indka Swati, zatímco v zenové zahradě pozorujeme lotosové jezírko. Svítí slunce, tak se lotosové květy vynořily z vody a plně rozvinuly. Naše týdenní meditační ústraní v tichu skončilo.

Nikdy nevím, co na takovou otázku odpovědět. Nejraději bych na ni neodpovídal vůbec. Za těch několik dní, kdy jsem většinu času trávil jen sám se sebou a v tichu, jen se svou myslí, která většinu času podnikala nejrůznější vnitřní výlety, zpravidla prožiji úplně všechno – zářné okamžiky klidu a spokojenosti, daleko častěji však nudu, únavu a tělesné nepohodlí, náročné emoce nebo nepříjemné myšlenky… k tomu pár okamžiků vhledů, hlubokého porozumění, sounáležitosti, a pak zase strach, smutek… a tak dál dokola a dokola.

Tak jen pokrčím rameny a rukou ve vzduchu kreslím sinusoidu a říkám: „Nahoru a dolů, nahoru a dolů…“ Swati, jako kdyby tomu velmi dobře rozuměla, mi odpoví: „Já myslím, že bez toho času na polštářku, kdy trpím nebo kdy mám dojem, že se mi meditace nedaří, bych se nikdy nenaučila soucitu s druhými.“ Přikyvuji. „Bez bahna lotos nevykvete,“ dodává. Díváme se na dokonale souměrné lístky lotosu, jsou nádherné. I když ten obraz jistě vystihuje něco z toho, co jsme oba prožili, lotosové květy dnes svou krásou příliš zastiňují temnou vodu a dno, ze kterého vyrůstají. Tak se mi v hlavě vynoří báseň Izumi Šikibu:

Ať vítr
tu děsivě fouká,
tak také měsíční záře proniká
prkny ve střeše
toho rozpadlého domu.

Světlo, krása nebo probuzení, které v japonské poezie často symbolizuje záře měsíce, nakonec může přijít, jen když se střecha prolomí, zdi spadnou a my se otevřeme plnosti našeho prožívání a dovolíme si být křehcí a zranitelní – alespoň na okamžik.

***

Meditační praxe nakonec spočívá v tom, že jsme konfrontováni s vlastní nedokonalostí, s nejrůznějšími obtížnými částmi nás samotných, vnitřními zraněními… zkrátka vším tím, co bychom nejraději neviděli nebo se toho zbavili – o to však nejde. A navíc nás meditace vystavuje dojmu, že se nám praxe nedaří, protože vytoužená soustředěnost, klid nebo blaženost se nedostavuje. A pokud náhodou ano, dříve či později opět pomíjí. Ani o ně však nejde. Daleko spíš jde o to být uvolněně sami se sebou, s nehodnotícím uvědomováním se otevírat všemu, co k nám patří… a tak se pozvolna učit mít sami sebe rádi.

Ne nadarmo tedy známý učitel meditace Jack Kornfield připomíná: „Duchovní život je z velké části sebepřijetí, a možná úplně celý.“ V tichu na polštářku se člověk nakonec učí tomu nejdůležitějšímu, upřímnosti, pokoře, sounáležitosti s druhými a soucitu. Iluze o nás samotných slábnou nebo odpadají, stejně jako iluze o naší meditaci nebo „osvícení“. Připoutanost k vlastnímu já slábne. Setkávání se s tím vším a přijímání skutečnosti našeho života na polštářku nakonec vede k tomu, že méně soudíme druhé a máme pro ně více porozumění. A o to jde.

Možná jsou to právě naše selhání a nezdary, které nás učí, co to znamená být člověkem. Možná to nejsou „selhání“ a „nezdary“, ale nezbytné klíčové momenty na naší cestě k hlubšímu lidství. Momenty, kdy něco v nás umře, kdy sami umíráme, abychom se zrodili znovu – o něco prostší, jednoduší, vnímavější, otevřenější, soucitnější… Moudrost a láska vyrůstá z toho, že setkáme s naší vlastní křehkostí, zranitelností a neschopností. Měsíc zazáří prkny ve střeše rozpadlého domu a my zjistíme, že jsme tou září.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2024)

Nejlepší chleba je opečený na kamnech

Ráno vycházím na zahradu, abych si umyl obličej ledovou vodou pod pumpou. Žádná jiná po ránu není. Čistím si zuby a nořím se do ranního klidu zahrady. Teď v dubnu už se ozývají ptáci. Zatápím v kamnech, aby se dala ohřát polévka. Než se kamna roztopí a polévka ohřeje, je dost času na ranní meditaci. Křupavý krajíc chleba opečený na kamnech nic nenahradí. A na kamnech je třeba také ohřát vodu na nádobí. Po snídani dnes nádobí umývám ve velkém lavoru venku na slunci. Slunce tu dny dokáže neuvěřitelně zpříjemnit. Dveře a okna dokořán, všechno proudí dovnitř i ven. A slunce také šetří práci, umyté nádobí se suší na slunci, v lavoru nechávám ohřát další vodu na mytí. Pak nanosit dřevo, naštípat třísky, ale dál topit dnes netřeba. Dojít ke studánce pro pitnou vodu.

Ruce mám často od popela, bříška prstů trochu popálené od vaření na kamnech, za nehty špína, jsem trochu načichlý kouřem. Každou chvíli mám mokré nohavice, protože pumpa vodu chrlí trochu nekontrolovatelně. Když je zima, ráno nejdříve dlouho vysedávám u kamen a čekám. Teplota přes noc někdy klesne o deset, patnáct stupňů. Teď v dubnu už ne.

Koupání v rybníce, po kterém na těle zůstává jemný zelený film, nestačí, a tak večer ohřívám vodu, abych se opláchnul venku v lavoru. Zatím co se polévám hrníčkem a použitá voda stéká zpět do lavoru, na nebi září hvězdy a noční ticho ruší jen moje šplouchání.

Život na chalupě je úžasný. Vzpomněl jsem si tu na báseň japonského poutníka Nanao Sakakiho, který o tom také věděl svoje:

Velkolepý den

Přinesl jsem vodu ze studánky
Nasbíral dříví do kamen
Popovídal si se sousedem

Slunce zapadá

Je něco velmi uspokojivého v tom obstarávání zcela základních věcí – aby bylo teplo, aby byla voda… Je to tak skutečné, tak bezprostřední. Když teplota v místnosti stoupne z pěti stupňů na dvacet, dostaví se pocit dobře odvedené práce. A život je také rázem o něčem jiném.

Navíc bezprostřední kontakt s živly je velmi oživující. Oheň, teplo, chlad, voda, průvan, popel, bláto… A stejně tak ty rozplývající se hranice mezi vnitřní a vnějším, mezi domem a zahradou. Zahrada je další a nesmírně důležitou místností chalupy, tolik každodenních činností se tam odehrává, ať už svítí slunce nebo zrovna prší.

Ať už se mi chce nebo ne, jsem v tom všem namočen až po uši. Něco je na tom hluboce správně. Co jiného než tohle by mělo být „žít v souladu s přírodou“? Tělo, jako kdyby se jemnými nitkami proplétalo s prostředím. Jako když kameny v lese porůstají mechy a lišejníky. Když se vydávám do civilizace – mám tady takové oblíbené místo, kavárničku v zahradě u vily na hrázi rybníka, kde pobýval Karel Čapek – přijde mi, že ty moje mechy a lišejníky jsou tam se mnou a je nám spolu dobře.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2024)

S otevřeným srdcem

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ A tak jen sedím a uvědomuji si, jak se uvnitř mě i kolem mě pozvolna rozlévá klid. Moje tělo se uvolňuje a spolu s ním i oblast kolem srdce. Všechno tak nějak měkne, vláční. Tělo i tvary v místnosti. V mysli narůstá otevřený prázdný prostor, obvykle ostré hranice mezi mnou, prostorem a druhým se rozplývají. Jenom jsem, otevírám se něčemu většímu, co ode mě zároveň není oddělené, vnímám vlnu, která mě nese. Vlnu, která nese všechno. Okamžik je plný, jasný, překypující smyslem a láskou. Všechno pulsuje životem. A také neproniknutelným tajemstvím. Není nic, co bylo potřeba udělat, není žádné jiné místo, kam by bylo třeba jít.

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Zatímco druhý leží na lehátku, vědomě odkládám myšlenky a záměry. Sedím a nevím, co dělat. Vkrádají se myšlenky: neměl bych přece jen vědět, neměl bych cítit, vnímat to či ono? Malá mysl, která by ráda věděla, rozuměla, ovládala, dělala věci „správně“… A tak znovu odkládám myšlenky, představy, role a rozlišování mezi mnou a druhým a snažím se vracet k otevřenosti, rozevírat alespoň malou skulinu v navyklém proudu myšlenek… Pozvolna to všechno odpadá, jak se noříme do společného ticha.

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Podobá se to meditaci, ve které také nejde o dosahování, o řešení, ale jen o prosté spočívání. Spočívání v nevědění, což znamená v určitém stavu „před“ nebo „za“ myšlením, v těch okamžicích, kdy se obvyklý proud myšlenek přeruší a my jsem v hlubším kontaktu s celkem, s bezmeznou šíří. Z tohoto místa pak vycházíme k druhému a do ošetření, které má nejčastěji tu podobu, že se dlaněmi jemně dotýkáme druhého a vytváříme pro něj bezpečný podpůrný prostor, ve kterém se tělo může postupně uvolňovat, zklidňovat a zvláčňovat. Znáte to, když vám leží na klíně kočka a její pružné tělo najednou daleko víc připomíná něco, co rozlévá a přelévá? Vrstvy překrývající hlubokou živost a šíři se postupně uvolňují a rozpouštějí. Plný potenciál našeho bytí, který držely nebo překrývaly se najednou může plněji projevit, v každé buňce těla.

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ To je ústřední instrukce, ke které se na výcviku kraniosakrální biodynamiky znovu a znovu vracíme. Vnímám dotek, vnímám dech proudící v těle a jemné záchvěvy. A to je celé. Občas se objeví impuls k tomu dotek upravit nebo se přesunout na jiné místo, a tak ho s důvěrou následuji. Důvěra je tu klíčová. Vlastně celá ta „práce“ stojí na důvěře, že za vhodných podmínek si tělo samo nalezne cestu k větší celistvosti, zdraví a vitalitě. A to je na tom krásné, důvěřovat v moudrost těla, důvěřovat, že tělo zná odpověď. A tak když je ošetření u konce, občas až nevěřícně naslouchám a sleduji, co se v druhém, zatímco ležel lehátku, odehrálo. A zároveň to znám od sebe, nečekaná živost nebo hluboký klid vycházející z uvolnění a propojení různých vrstev mého bytí…

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Zkušenost vnitřní celistvosti, pocit „jsem hluboce v pořádku“, stav, kdy se veškeré otázky, pochybnosti, vnitřní spory, není ničím, co by bylo vyhrazeno jen meditaci nebo kranisakrálnímu ošetření. Je to zkušenost, kterou často zažíváme s druhými, pokud se nám dostává bezpodmínečného přijetí a porozumění a my se nemusíme o nic snažit. V těchto okamžicích se dotýkáme něčeho hlubšího, v těchto okamžicích hmatatelně vnímáme svou pravou podstatu.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2024)