Znepokojivý úvod do meditace

„Být plně naživu, plně člověkem a plně probuzeným, to znamená být neustále vyhazován z hnízda,“ píše buddhistická mniška a učitelka meditace Pema Čhödrön v knize When Things Fall Apart (Když se všechno hroutí). Probuzení, plné uvědomování nebo také mindfulness, která je předmětem tohoto čísla, v jejím podání nezní úplně romanticky, vyjadřuje však hlubokou pravdu: meditace je také zneklidňující, a to je dobře.

To je však v ostrém protikladu vůči obvyklým představám, které se s meditací pojí: jde o to nemyslet a bezstarostně prožívat přítomný okamžik. Obojí je nesmysl. Stačí si jen na chvíli sednout, pozorovat vlastní mysl a snažit se nemyslet. Zpravidla po pár minutách se ukáže, jak moc je mysl roztěkaná a kolik různých myšlenek, pocitů a emocí se v ní objevuje, které si běžně ani neuvědomujeme, a jak marné je snažit se myšlenky zastavit. A stačí se rozhlédnout kolem, aby nám bylo zřejmé, že svět, ve kterém žijeme je natolik komplexní a nejednoznačný, že náš život v něm daleko spíše vyžaduje, abychom konečně začali přemýšlet pořádně, a že bezstarostné prožívání přítomného okamžiku opravdu nemůže být návodem na celý život. Pokud bychom se vzdali myšlení, pochybností a nejasností, vzdali bychom se spolu s tím také otevřenosti naší mysli, odpovědnosti a svobody být sami sebou. Koneckonců cílem meditace je právě osvobození a moudrost a cesta k nim nebývá vždycky příjemná.

Jistě, meditace prohlubuje naše soustředění, bez kterého bychom se jinak snadno ztratili v bezbřehé rozptýlenosti. Umožňuje nám se na chvíli zastavit a vnímat sami sebe. Stejně tak nám plné uvědomování pomáhá získat větší odstup od myšlenek a emocí, díky čemuž můžeme zakoušet to, že je naše mysl jasnější a klidnější. Čas, který v meditaci trávíme v tichu a sami se sebou, nás však konfrontuje také s řadou nepříjemných záležitostí: potlačenými emocemi, strachem, obavami, stejně jako s nepříjemnými vzpomínkami nebo nejrůznějšími selháními. Najednou si jasněji uvědomujeme, co všechno jsme v životě nezvládli, jak jsme zraňovali a zraňujeme druhé a také sami sebe. Světlu plného vědomí neunikne nic, a to je dobře, meditace by neměla být nástrojem, kterým budeme umlčovat hlas svědomí nebo potlačovat své prožívání.

Konečně nás meditace také staví před děsivou skutečnost toho, že naše prožívání se jaksi děje samo a bez nás – ať chci nebo ne, myšlenky přicházejí, krásné, děsivé, nepříjemné… Znepokojující zkušenost toho, že proud svého vnitřního života máme daleko méně pod kontrolou, než jsme si mysleli, se však také zároveň může stát bodem obratu. Díky vědomí, že mysl nemáme pod kontrolou, se s ní můžeme přestat ztotožňovat a začít se k prožívání vztahovat jinak. Nebrat myšlenky tolik vážně, nebrat sami sebe tolik vážně, vždyť většina toho, čemu říkáme „já“ jsou právě jen myšlenky nebo příběhy, které naše mysl dokola omílá… A někde za nimi se ve vzácných okamžicích ukáže široká otevřenost, vlídné soucitné uvědomování, kdy najednou zažíváme sami sebe jako prostor, ve kterém vše, včetně našeho „já“, může být takové, jaké to je. Najednou jasně vidíme, jak malé a omezené je naše „já“ ve srovnání s tím volným svobodným. A tak se právě tady otevírá cesta k nové svobodě, která spočívá v tom, že začneme sami sebe pojímat a utvářet jinak, s hlubokou důvěrou, že jádro našeho bytí je dobré.

Díky tomu se začínáme osvobozovat od připoutanosti k „já“, k naší představě o sobě, a začínáme se osvobozovat také od nejrůznějších představ o životě, které jsme měli za samozřejmé. Nově se učíme vnímat sami sebe, bezprostředně rozumět sami sobě. A to od nás opět vyžaduje, abychom se důkladně, velmi osobně a konkrétně zamýšleli: Kdo jsem já?  Kým jsem pro druhé? Co je skutečnost a co jsou pouze představy mojí mysli? Co skutečně potřebuji? Co je pro mě důležité? Na čem mi v životě záleží? Co mě hluboce naplňuje? Jaký je smysl mého života?

Celý náš život je otázka a některé otázky tu nejsou od toho, abychom na ně našli definitivní odpovědi, nýbrž abych s nimi zůstávali, aby nám otevíraly nové horizonty a abychom se my učili, jak zůstávat v nevědění a údivu nad krásou i nejednoznačností života… A ta svoboda, volný prostor a soucítění, které v meditaci můžeme zakoušet jako naše pravé já, nám mohou být oporou na odvážné, nespoutané a nezajištěné cestě životem, v tom volném pádu z vyhřátého hnízda. Protože nakonec žádné hnízdo, kde bychom se před životem mohli skrýt, neexistuje, a jak píše Pema Čhödrön: „Žít plně, to znamená, neustále se nacházet v zemi nikoho, zakoušet každý okamžik jako nový a svěží. Žít, to znamená být připravený umírat znovu a znovu.“

A teď, řekněte, chtěli byste začít meditovat?

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 7–8/2022

Hraj všechno, jako kdyby to byl badminton

V indickém zenovém centru, kam rád jezdím, se začal hrát badminton. Badminton tu však není žádná rozverná hra mezi rozkvetlými záhony, jak ji známe z českých chalup. Jelikož v něm na posledních třech olympiádách Indie vždy získala medaili, badminton neodmyslitelně patří mezi indické národní sporty. A tak tu během pandemie vyrostlo badmintové hřiště, které na rozdíl od zenových zahrad nepatří k tradiční výbavě zenových center, a hra tu nezřídka nabývá dramatických rozměrů, kdy rozhoduje každý bod.

Když už to však začíná být opravdu vážné, někdo neopomene připomenout: „Just a play! Je to jenom hra!“ Pak se všichni na souhlas trochu uměle pousmějeme: samozřejmě, je to jenom hra, to všichni víme. Pokud však jde o body, nejjistější strategie zůstává stejná, smečovat a trefovat se do soupeře, protože jeho šance, že takový úder vrátí na druhou stranu sítě, jsou poměrně mizivé.

Ale přece jenom to „just a play“ k něčemu užitečné je, dovoluje si všimnout toho, kolik zbytečných chyb děláme, když hru bereme příliš vážně, když se příliš snažíme, a také, o kolik méně radosti nám taková hra přináší. Takže vyrovnaný soupeř a k tomu určité uvolnění, ke kterému nám samozřejmě také pomáhá meditace, představují nejlepší recept na radostný badminton, během kterého se nám možná nakonec daří pouštět naše „já“ daleko snáz než při meditaci. Míček létá ze strany na stranu, čas lahodně plyne a „já“, „můj příběh“ „moje problémy“ jsou pryč. Při hře moc nemyslím, a když už, tak právě na hru.

To je velká přednost badmintonu oproti meditaci. Hra je zábavná, vyžaduje moje plné nasazení a také představuje dobrou rovnováhu mezi pohybem těla a trochou myšlení. Člověk je ve flow. Meditace je naproti tomu často velmi nudná a dlouhá, a tak mysl přichází s nejrůznějšími myšlenkami a vytahuje zasuté emoce, což nemusí být ani trochu příjemné. Rozdíl oproti badmintonu je však ten, že v meditaci se učíme myšlenky pouštět a neztotožňovat se s příběhy vědomě, učíme se v sobě pěstovat jiný postoj, který bude nezávislý na tom, jestli nás něco baví nebo ne. Musí tu být přítomný záměr a určitá míra úsilí. Dlouhý čas a sezení nastavují laťku, staví před nás výzvu: opravdu to s tím pouštěním myšlenek, svých přání a starostí myslíš (alespoň pro tuto chvíli) vážně? Zóna učení se nachází mimo zónu komfortu. Ale zpátky ke hře, vždyť on ten postoj „just a play“ nám může pomáhat v klidu sedět, nechávat věci plynout, nestarat se o to, jestli nás to baví nebo ne a nebrat sami sebe příliš vážně.

To, že „just a play“ vítězí nad vážnou hrou se jasně ukazuje, když hrajeme s desetiletými kluky ze sousedství. Ti jsou sice mnohem obratnější a rychlejší, jejich údery jsou mnohem techničtější a rozmanitější a méně nahodilé než ty naše, protože na rozdíl od nás mají nahráno tisíce hodin. Na rozdíl od nás však nemeditují a neumějí postoj „just a play“. „Just a play“ nám dovoluje vmžiku zapomenout na kdo právě vyhrál a kdo prohrál a také v sobě neživit emoce zášti ve chvílích, kdy nám naši úžasnou hru svými neobratnými údery kazí náš spoluhráč. Takže přestože jsme pro kluky tabulkově daleko slabší soupeři, nezřídka vyhrajeme právě proto, že když hra nenaplňuje jejich očekávání, začnou dělat chyby. Úroveň naší hry je zatím nezávislá na tom, jestli zrovna prohráváme nebo naopak, vždyť je to jenom hra. Tak stačí uhrát pár prvních úderů, řekněme tak 5:0, aby naši mladí spoluhráči začali být nespokojení a dělat chyby. Pak už jde vše celkem hladce. Ale protože nám jako správným meditujícím nechybí soucit… necháváme je prohrávat jen v míře, o které se domníváme, že pro ně a pro jejich hru bude růstová. A taky samozřejmě nechceme prohrát s desetiletými kluky.

„Just a play!“ Nakonec ale stejně největší radost máme, když se podaří sofistikovanější výměna, pár vrácených smečí, v poslední vteřině doběhnutých míčků, překvapivý úder někoho, od koho bychom to nečekali. Nakonec jde o krásu, kterou vzájemně vytváříme. A tak skutečným vítězem v badmintonu nikdy není ten, kdo dá nejvíce nemilosrdných smečí, nýbrž ten, kdo do hry dává srdce. Kdo kvalitní hru dokáže doprovázet nadhledem, humorem a elegancí, kdo se dokáže upřímně radovat ze zdařilých úderů soupeře, kdo se nežene za lehko získanými body a kdo tak celou hru pozvedá někam dál. Takovým hráčům však zřídka bývá méně než šedesát, svým příkladem však učí, jak být teď a tady, radovat se z bytí a jak se s laskavostí vztahovat k druhým. A že konečně „just a play“ je možná návod na naplněný život.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 6/2022

Hra na schovávanou

„Jestliže ztrácíš svou duši a víš o tom, pak máš ještě duši, kterou můžeš ztratit.“

Charles Bukowski


„Možná jsem prostě jen vyhořel,“ uzavírá kamarád svou úpěnlivou snahu porozumět sám sobě. Poslední dva měsíce se odstřihl od světa, skončil v práci, s nikým moc nekomunikuje a nic nedělá, jen pravidelně chodí ven, medituje a chystá se si udělat trochu pořádek ve věcech, především však čeká. Čeká, až se dostaví něco, o čem nemá tušení, co by tak mohlo být.

„Dovedu si představit, že takové čekání může být zajímavé,“ říkám a představuji si osamělé postavy, které na pobřeží den za dnem vyhlížejí připlouvající loď z nesmírného oceánu, mnichy, jak v samotě měsíce meditují v odlehlých jeskyních, dokud nepřijde osvícení, a konečně i zahradníky, kteří zasévají, aby se až za roky mohly těšit pohledem na první květy. Mezitím čekají, s nekonečnou trpělivostí a pokorou, která je odměněna tím, že jsou u zrodu něčeho nového.

„Anebo si dokážu představit, že je to úplně příšerné.“ Neodpovídá, jeho tváří během pár vteřin probleskne snad úplně všechno, od hrdinské pýchy, po naprosté zoufalství. A já se chvíli stydím za to, jak jednoduchý život teď mám a jak se něco neuchopitelného a zjevně bolestivého snažím vtěsnat do romantických představ… Pak trochu zvážním a hlavou mi probleskne otázka, kolikrát jsem tímhle místem už asi prošel a kolikrát ještě budu muset? A prošel jsem jím doopravdy vlastně někdy?

Ze zahloubání do sebe mě vytrhne, když začne mluvit o tom, že pro něj něco zkrátka skončilo, umřelo, že není možné pokračovat dál stejně a že teď musí vyčkávat. „Nic jiného se teď dělá nedá…“ odmlčí se. Pak mi vypráví o knize Olgy Tokarczukové Ztracená duše. O člověku, který se jednou ráno probudil a už nemohl pokračovat ve svém dosavadním životě, a tak se zastavil, aby ho jeho ztracená duše, kterou svým rychlým životním tempem nechal daleko za sebou, mohla najít. A ta ho taky najde… Možná si teď svou situaci v romantických barvách maluje zase on, napadá mě i jeho, ale ta kniha mu pomáhá v orientaci.

A stejně tak i já se snažím nějak zorientovat. Není nakonec jen vyhořelý? To slovo ale nemám rád. „Vyhoření“ zní jako selhání, chyba, člověk neodhadl situaci, svoje možnosti, a tak teď jen potřebuje zase nabrat energii, aby se mohl na kolotoč, ze kterého vyletěl a spadl na hubu, zase vrátit a už nepřestat hořet. Ta postava hledající ztracenou duši se přestala zaměstnávat obvyklými aktivitami, aby zase začala vnímat samu sebe, cítit, žít takovým rytmem, který jí bude vyhovovat… To je přeci něco naprosto normálního a zdravého, co bychom měli dělat všichni, to není žádná chyba, selhání nebo nedostatečnost. A tak se raději chytám jiné intuice.

„Říkáš, že nic jiného se teď dělat nedá, ale mně se zdá, že by se klidně dalo, prostě bys naskočil zpátky a jel a ty bys to i dal, ale zdá se mi, že jsi se rozhodl tu situaci přijmout a přistoupit na ni, jestli mi rozumíš.“ Neumím to dobře vyjádřit, zkrátka nemám pocit, že přede mnou sedí oběť nezvládnutých životních okolností, nýbrž někdo, kdo se rozhodl pro velmi neobvyklou a náročnou cestu. Zůstat na místě a nevědět. Vydržet to nevědění a neuniknout z něj první cestou, která se nabídne. Tím tisícem cest, které už zná a které prošel… Cítím respekt a obdiv. Tady se život žije hluboce. Dokonce se nemohu ubránit tomu, abych v tom neviděl revoluční politický akt, který nás snad někdy může dovést k větší rovnováze. Z hlediska té neustále běžící produkují společnosti, ve které se hodnota člověka odvozuje od jeho výkonu, je teď on sám nic. A uvědomuje si to. A není to lehké. Rozhodl se však důvěřovat svojí intuici, že ty cesty, které zná, nikam nevedou, a že je třeba vyhlížet, jestli se neobjeví nějaká nová. A dokud se neobjeví, setrvat.

„Já se nemohu vrátit, přijde mi to všechno jako taková iluze. Nechci se zase něčeho chytit, jen abych se mohl něčeho držet, někým být, a pak zjistit, že to byla iluze. Chci najít to, co je skutečně moje, co mě doopravdy oslovuje…“ A po chvíli ticha pokračuje: „Ale co když se nic nestane? Mám strach z toho, abych v tom nezůstal moc dlouho.“ To se může klidně stát, napadá mě, pak se ale nechám unést obrazy a vyprávím o tom, jak se housenka mění v motýla. Místo toho, aby se jí v kukle trochu proměnilo tělo a narostla křídla, se úplně rozpustí na jakousi proteinovou kaši, ze které se teprve zrodí motýl.

Z tváře sedící proti mně je mi jasné, že obraz proteinové kaše v ní nevzbudil takové nadšení, jaké vzbuzuje ve mně. Tak raději ani nepokračuji úvahou o tom, jestli má vůbec smysl mluvit o tom, že se housenka stala motýlem, vždyť se úplně rozložila… „Chtěl jsem tím jen říct, že ta fáze, kdy se všechno rozplyne, aniž by se objevovalo něco nového, tu má své důležité místo, něco zkrátka umírá, to cítíš správně a není to příjemné.“

Mlčí a já cítím, že tu pro něj sice mohu být, ale tou cestou musí projít sám, a v tom mlčení jsem opět ponechán sám sobě a otázce, nakolik je můj vlastní život plný iluzí, a jestli bych se také neměl vystavit tomu nic, té vnitřní prázdnotě, o které více či méně tušíme, že tady je, a která nás pudí k tomu, abychom se neustále zaměstnávali čímkoli jiným. Pro tuhle chvíli se mi ale nechce, snad i proto, že mám radost, že nás a náš rozhovor mohu s patřičnou dávkou iluzí zvěčnit. A třeba to někoho inspiruje k tomu, aby se zastavil, rozhlédl a dovolil své duši k sobě přijít…

A to by mohl být dobrý konec, ale vnitřní proud teď, když to píšu, pokračuje dál. „Není to celé tak trochu podezřelé?“ ozývá se ve mně. Není nakonec život hra, někdy radostná, někdy smrtelně vážná, ke které velká dávka iluzí prostě patří? Není hledání vlastní duše jen jinou, další iluzí? Není nakonec život to, jak duše hraje na schovávanou sama se sebou?

Místo odpovědi beru kolu, do sluchátek si pouštím hudbu, na které jsem si ujížděl, když mi bylo patnáct, a vyrážím do lesa. Protože dneska je venku hezky a zatím ještě nejsme mrtví.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 5/2022

Jsme tu, na malou chvíli

„Den pohřbívání otce není ztracený den. V ten se synové a dcery obírají novými myšlenkami. V ten den se synové a dcery svému otci teprve stávají syny a dcerami. V ten den se synové a dcery teprve stávají svým dětem otci a matkami.“

Tato slova od Kurta Martiho jsem poprvé zaslechl na zádušní mši v Břevnovském klášteře, když mi umřel děda. Od té doby jsem je už mnohokrát sdílel se svými blízkými, když se zase oni museli s někým rozloučit. Vždy znovu jsem se přesvědčoval o tom, že těch pár slov promlouvá nejen ke mně, nýbrž že vyjadřují hlubokou pravdu o lidské zkušenosti. Jako kdybychom s odchodem našich blízkých nově porozuměli tomu, kým vlastně celou dobu byli a kým jsou pro nás teď, a spolu s tím také tomu, kdo jsme my. Jako kdyby se tu vedle smutku a ztráty, rodila také nová síla, které se nám v těchto okamžicích od našich předků dostává. Vzpomínám si, jak mě v měsících po dědově smrti provázela, a já jsem najednou o trochu víc věděl, kdo jsem a co chci do světa vnášet a kým být.

*

O řadu let později, když jsme se na sebezkušenostním výcviku u Jitku Vodňanské věnovali předkům, jsme si kladli řadu otázek. Co jsme od nich dostali? Co jsme od nich přejali? Za co jsme jim vděční? Co za ně možná (nevědomě) neseme? Jaké nevyřešené rozpory, traumata nebo zranění se v rodě předávají? A řadu dalších.

V tomto kontextu přináší důležitý vhled systemická psychoterapie, která člověka nahlíží jako součást systému. Tím systémem může být rodina, pracovní prostředí, pozice kulturní menšiny v rámci většiny atd. Systém se vyznačuje vztahy a rolemi, člověk se nachází v jejich poli a podoba tohoto pole více či méně vědomě do značné míry určuje jeho prožívání a jednání. Pracujeme-li tedy na sobě, nepracujeme jenom na sobě, ale také na tom, co se předává a co možná nemusí být předáváno dál, pokud my v sobě najdeme odvahu a ochotu s tím pracovat a najdeme cestu, jak to proměnit. Pak se spolu s námi proměňuje právě i celý systém.

Když jsme se na konec na výcviku „rituálně“ obraceli ke svým rodům, ke všem těm generacím před námi, poděkovali jim za život a za všechno dobré, co jsme od nich dostali, a zároveň jim nechali to, co patří jim, a co my s sebou nemusíme dál vláčet, a na závěr jsme se obrátili směrem dopředu, směrem k životu a budoucnosti, se všemi generacemi za zády, byla to opět ta síla, která nás všechny držela a nesla, kterou jsem kdysi zažil v souvislosti s dědou. Síla života.

*

Úcta a pozornost věnovaná předkům, vyjadřovaná například každodenním zapalováním vonných tyčinek, jak se s ní můžeme běžně setkat v Asii, nám není úplně vlastní, a dost možná se tak připravujeme o sílu, svobodu a sounáležitost, kterou bychom díky vědomí naší propojenosti s nimi mohli vnímat. Vietnamský zenový mistr a mírový aktivista Thich Nhat Hanh ve svých knihách a meditačních centrech věnuje značnou pozornost právě praxím a ceremoniím spojeným s předky (některé z nich lze nalézt například v jeho knize O lásce).

Vedle pokrevních předků a duchovních předků, mezi něž patří učitelé a ti, kdo nás v našem životě významně ovlivnili a inspirovali, rozlišuje Thich Nhat Hanh ještě třetí skupinu předků, kteří jsou spojeni se zemí nebo s místem. Když se Thich Nhat Hanhovo meditační centrum Plum Village ve Francii začalo rozrůstat, tak započetí nových staveb předcházela ceremonie zaměřená na oslovení předků místa, ať už přírody, do níž bylo třeba zasáhnout, nebo lidí, kteří na tomto místě kdysi žili a po staletí ho utvářeli. S úctou a respektem, se záměrem citlivě proměňovat toto místo v místo radosti, plného uvědomování a soucítění.

Daleko „radikálnější“ byla v tomto ohledu volba dalšího místa pro meditační centrum v Evropě. Ze všech různých zemí si Thich Nhat Hanh v roce 2006 zvolil Německo a ze všech různých míst v Německu budovy a pozemky ve Waldbrölu, které před válkou sloužily jako nemocnice pro chudé fyzicky a mentálně znevýhodněné. S nástupem Hitlera byla v roce 1938 velká většina ze sedmi set pacientů odvezena a zavražděna. Za války budovu využívali nacisté. Po válce chvíli sloužila jako nemocnice a následně jako vojenská akademie zaměřená na vývoj a výzkum chemických zbraní. Dnes na tomto místě stojí Evropský institut pro aplikovaný buddhismu a Thich Nhat Hanh si vybral se záměrem proměňovat temnotu navršenou historií 20. století ve světlo.

***

Praxe spojená s předky, ať už si pro ni najdeme jakoukoli podobu, nám může pomáhat k tomu, abychom vnímali své kořeny, abychom poodkrývali a transformovali zranění, která se nevědomě předávají z generace na generaci, a abychom konečně mohli vnímat větší sepětí s životem a světem, včetně toho, který teprve přijde.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 4/2022

Máš na míň

Aneb, co nás jedna rozinka může naučit o životě a štěstí

„Uvědomil jsem si, že tři rozinky úplně stačí, jsou tak výživné, tak sladké, přitom jindy je mohu jíst po hrstech. Připomnělo mi to, že když jím všímavě, sním toho méně,“ říká jeden z účastníků, když se ptám na jejich zkušenosti z krátkého cvičení, během kterého jsme všemi smysly, zrakem, dotekem, čichem, sluchem a chutí chvíli zkoumali postupně tři rozinky.  „Těžko budete jíst pomalu a pozorně něco, co vám nechutná a co není zdravé,“ líčí svoji zkušenost jedna z účastnic a další rychle doplňuje: „Když jsem bdělá, více si vybírám jídlo, co budu jíst… a z toho, že se rozhoduji, co se stane součástí mě a mého těla, mám lepší pocit a vede mě to ke spokojenějšímu bytí.“

Mohlo by se zdát, že jsme na kurzu zdravého stravování nebo hubnutí, pozorné, často dokonce hravé prozkoumávání rozinky je zatím cvičení, kterým často začínám kurzy meditace a plného uvědomování. Dá se na něm ilustrovat řada věcí: že zájem a zvídavost nás udržuje v přítomnosti, že pozornost zaměřená více ke smyslům a k tělu, nám pomáhá méně se ztrácet v myšlenkách, nebo že stačí jen trochu pozornosti, aby se věci, které nám obvykle připadají samozřejmé, staly zdrojem údivu, radosti a naplnění. Rozinka, přitom taková blbost.

Dnes, když slyším zkušenosti účastníků, mi však zajímavé přijde něco jiného. Jistě, bdělost a pozornost je dobrou cestou k tomu jíst lépe. Ale nejen k tomu. Zkušenost s rozinkou bychom mohli rozšířit na celý život. Ta prostá skutečnost, že věnuji plnou pozornost tomu, co se děje právě teď, tomu, co vnímám nebo co cítím, je stejně tak i cestou lepšímu životu. K životu, ve kterém se častěji budete rozhodovat pro to, co je pro nás prospěšné a co je prospěšné pro druhé. Žít tak, aby náš život byl více v souladu s našimi hodnotami a potřebami.

V tom jednoduchém aktu uvědomování si přítomného okamžiku spočívá zárodek etiky, odpovědnosti, a dokonce i soucitu a propojení se světem a druhými. Věnujeme-li něčemu hlubší pozornost, vzniká vztah, a jsme-li ve vztahu, vede nás to k péči o to, co utváří. To dobře vyjádřil vietnamský zenový mistr a aktivista Thich Nhat Hanh.

Jádrem jeho učení je pět tréninků plného uvědomování. První z nich začíná větou: „S vědomím utrpení, které je působeno ničením života, zavazuji se rozvíjet soucítění a učit se způsobům, jak chránit životy lidí, zvířat, rostlin…“ Thich Nhat Hanh tu nemluví o přikázáních, o pravidlech, ani o zásadách. Orientační body dobrého života v jeho učení vyrůstají z uvědomování: jsme-li bdělí, plně vnímaví, je nám zřejmé, co není dobré. A to nás může vést k tomu, slovy Thich Nhat Hanha, „učit se způsobům, jak“ zmírňovat utrpení v našem životě, v životě naší rodiny, společnosti a planety. A je to trénink, je to něco, co se znovu a znovu učíme, zkoušíme a hledáme, jsme na cestě. Ve své knize O lásce píše: „Jakým způsobem nejlépe praktikovat pět tréninků plného vědomí? Nevím. […] Mnohé z problémů dneška v Buddhově době neexistovaly. Musíme proto společně nahlížet do hloubi, abychom dospěli k vhledům, které pomohou nám a našim dětem nacházet lepší způsoby, jak žít prospěšný, šťastný a zdravý život.“

A je pak je tu ještě jedna věc. Věnujeme-li plnou pozornost, stačí nám méně. Méně rozinek, méně podnětů, méně vzruchů… Díky plnému uvědomování se život stává plnějším, barevnějším a pestřejším. Poslední dobou se v rozhovorech s přáteli stále častěji vracíme k tématu, že „je toho všeho moc“. Moc pracujeme. Moc se toho snažíme stihnout. Moc se na nás valí podnětů, impulsů, informací ze všech stran. Někdy rozhovor plynule pokračuje kritikou konzumní společnost a tržního kapitalismu, kdy je třeba neustále něco produkovat, aby svět mohl zůstat takový, jaký je. Svoji hodnotu a úspěch pak odvozujeme od toho, jak jsme výkonní atd. A to všechno jistě do určité míry platí, ale někde za tím zůstává naše nenasytná touha po víc a víc, se kterou je těžké pracovat, i kdybychom mohli pracovat méně a mohli si dovolit být méně výkonní. O a touze jako zdroji utrpení mluvil už Buddha. Cesta ke štěstí vede spíš přes skromnost. A k tomu, abychom se mohli spokojit s méně, pomáhá, když budeme více bdělí a přítomní, ve spojení se životem právě teď. S tímto nádechem. Se čtením této věty. S touto kávou… Ne náhodou Thich Nhat Hanh do denního rozvrhu ve svých meditačních centrech zavedl pravidelný „líný den“, den, který člověk nechá jen tak plynout. Bez plánů. Bez úsilí. Bez snahy něco z toho získat. Líný den je také trénink, kdy se zastavujeme, jdeme proti proudu a vracíme se k sobě a k životu, který máme neustále kolem sebe, jen ho uvidět.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 3/2022