autor: Šimon Grimmich | Pro 1, 2023
„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí?
Jedu autem, zastavuji na přechodu jedné poměrně nepříjemné silnice neznámé paní, aby mohla přejít. Očividně je příjemně překvapená a má radost, že někdo konečně zastavil. Přechází silnici a hezky se usměje. Pár okamžiků naplněných milým setkáním… Asi za minutu, když se snažím zaparkovat na parkovišti, nacouvám do cizího auta a promáčknu mu přední nárazník. Vystupuji ven, omlouvám se řidiči, který se právě se svým autem chystal odjet, a říkám, že sepíšeme záznam o nehodě. Pán je úplně v klidu, usmívá se, chvíli zkoumá pomačkané plasty, pak sáhne do kufru pro velký klíč, lehne si pod auto a postupně se mu podaří plasty vymáčknout do původní polohy. Po srážce není téměř ani stopy, pán se chechtá a mumlá něco o tom, že si přece umíme poradit sami. Ještě jednou se omlouvám, děkuji mu a on vyráží svou cestou. Mně se uleví a jedu dál o něco opatrněji a pozorněji. A mé mysli to nějak nedá nespojovat si ty dvě události dohromady. Tak přece jen existuje karma? Co zaseješ, to sklidíš?
Ať tak či tak, jsme velmi úzce propojení se svým okolím, s druhými lidmi, s prostředím, nic není bez následků, nic není bez odezvy. Thich Nhat Hanh mluví o spolubytí, spolujsme. A já vlastně nevím, jestli mi někde běží otevřený účet, jestli to, co se děje v mém životě, je výsledkem mých předešlých činů, možná dokonce činů z předchozích životů. Představa odměny a trestu, jakýsi kosmický zákon zachování energie, mi vždy připadal trochu moc mechanický. Kde je v tom všem prostor pro tajemství, lásku a odpuštění? Ale věřím, že dělat něco dobrého je dobré samo o sobě. Nebo jak píše Spinoza, štěstí není odměna za ctnost, štěstí je ctnost sama.
Ale zpátky k tomu zasévání a sklízení, oslovuje mě pojetí karmy, které ve své knížce Money, Sex, War, Karma předkládá filosof a zenový mistr David Loy. V jeho perspektivě není karma něco, co máme. Špatnou karmu, která je důvodem toho, že procházíme něčím těžkým. Nebo naopak dobrou karmu, která je příslibem budoucích odměn. Karma je naopak tím, čím je jsme. A protože naše já je, jak z pohledu buddhismu, tak moderní psychologie, konstruktem naší mysli, jsou to naše vědomé volby, které nás proměňují. „‚Já‘ re(konstruuji) sebe sama tím, co ‚já‘ záměrně dělám, protože ‚můj‘ pocit já je sraženinou navyklých způsobů myšlení, pociťování a jednání,“ píše Loy. Jinak řečeno to, o čem mluvíme jako o našem „já“ je výsledkem návyků, které jsme si během života osvojili, což však zároveň znamená, že vědomým rozvíjením a opakováním nových vnitřních postojů můžeme toto „já“ proměňovat. Loy cituje verše neznámého autora:
Zasej myšlenku, sklidíš čin,
zasej čin, sklidíš zvyk,
zasej zvyk, sklidíš charakter,
zasej charakter, sklidíš osud.
A tak nejsme odměněni nebo potrestáni za to, co jsme udělali, nýbrž jsme odměněni nebo potrestáni tím, kým jsme se stali. To, kým se svými rozhodnutími a jednáním stávám, to, jaké návyky utvářejí moje „já“, samozřejmě plně nedeterminuje to, co se mi v životě přihodí, ale významným způsobem ovlivní to, co se bude dít a jak na to budeme reagovat. Staneme-li se někým jiným, promění-li se naše mysl, promění se také to, jak budeme svět vnímat a zakoušet. Spolu s tím se promění rovněž to, jak se ke světu budeme vztahovat a jak se zase svět bude vztahovat k nám. „Čím více bude mé jednání motivováno štědrostí, milující laskavostí a vědomím vzájemné propojenosti,“ píše Loy „tím více se mohu uvolnit a otevřít se světu.“
A právě tohle uvolnění a otevření se životu potřebuje moje mysl ve chvílích nejistoty, protože cítím-li se v základu v bezpečí, mohu být teď a tady, žít dny tak, jak přicházejí. A tak si také nedělat si přílišné starosti o to, že nevím, co bude, a zkrátka jen zasévat malá semínka a pečovat o svoji vnitřní zahrádku, abych jednou mohl sklízet plody nebo odpočívat v jejím příjemném stínu.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 11/2023)
autor: Šimon Grimmich | Lis 1, 2023
Vesluji
upustil jsem veslo
Až tehdy jsem se rozhlédl
po široké vodní hladině
Tato krátká báseň od korejského básníka Ko Una se dost možná zrodila v jednom konkrétním a úplně všedním okamžiku. Představuji si, že mu veslo na chvíli vyklouzlo z ruky, šplouchání utichlo, loďka začala zpomalovat a pozornost úzce zaměřenou na veslování vystřídal otevřený pohled na širokou vodní hladinu. Čas jako kdyby se zastavil, co bylo doposud se přerušilo, skončilo, je pryč a co bude, teprve přijde.
Jde o jednoduchou báseň, která však může být pozváním k tomu všimnout si, že v každém okamžiku je tady přítomného mnohem více. Stačí jen, když trochu něco pustíme, něco odložíme, něčeho se vzdáme nebo snad dokonce i něco ztratíme. Otevře se nám příležitost rozhlédnout se, nejen po široké vodní hladině, ale i po šíři a hloubce života, který se děje teď a tady, jedinečně a neopakovatelně. Třeba spatříme, že ať se děje, co se děje, po obloze dál plynou mraky, prochází skrze ně paprsky slunce nebo se už na obloze třpytí hvězdy.
Ko Unova báseň nám však také může připomenout ty chvíle našeho života, kdy jsme metaforicky pustili vesla, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně – chvíle, kdy jsme se přestali snažit někam dostat. Možná právě v těchto okamžicích nebo obdobích jsme mohli zahlédnout širokou vodní hladin a ucítit její neviditelné proudy, které nás někam nenápadně a tiše vedou. Pokud jsme se jim odevzdali, mohli jsme, sice s určitou nejistotou a nevěděním nakonec dospět k dosud nevídaným břehům. A tak ta báseň může být také pozvánkou k tomu všimnout si, co by se stalo, kdybychom pustili vesla nebo na chvíli přestali pádlovat, všimnout si, co by se objevilo, kdybychom se přestali snažit mít věci, život a sami sebe pod kontrolou a mohli se tak rozhlédnout, jestli se tady náhodou neděje něco mnohem důležitějšího a jestli nám přílišným soustředěním na veslování, neunikají třpytící se vlnky na vodní hladině.
Konečně Ko Un strávil deset jako mnich v zenovém klášteře, a tak se nabízí číst tuto báseň jako takový návod k meditaci. Pustit vesla. Pustit vše, k čemu jsme připoutáni: své povinnosti, úkoly, role, touhy, představy, hlavně sami sebe… není toho málo. Ale právě o to pouštění všeho nadbytečného jde. Meditace je, tak jako každá opravdová duchovní cesta, především odkládáním a ztrácením. Až nezbude nic… až zbude jen to, čím doopravdy jsme… až zbude všechno… ta širá volná hladina našeho vědomí nebo našeho srdce.
Učitel tibetského buddhismu Mingyur Yongey Rinpočhe o ní píše: „Opravdové štěstí spočívá v tom, že se spojíme s naší pravou přirozeností – bdělostí, láskou a soucitem a moudrostí.“ Jsme jako třpytivý diamant zabalený do starých novin, stačí jen rozbalit a odložit pár vrstev, abychom mohli dospět domů, sami k sobě a otevřít se milosti plynutí. „Když se pustíš trochu, budeš mít trochu klidu; když se pustíš víc, budeš mít víc klidu; když se pustíš úplně, dosáhneš naprostého míru,“ doplňuje thajský učitel meditace Adžán Čá.
A tak tam, kde teď jste, se můžete na chvíli zastavit, pustit vesla a nechat se překvapit tou širokou vodní hladinou, která se objeví.
(Ko Unova báseň je z jeho sbírky Květy okamžiku, přel. M. Löwensteinová; článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2023)
autor: Šimon Grimmich | Říj 1, 2023
„Myslím, že bych si neuchoval zdraví ani ducha, kdybych nestrávil aspoň čtyři hodiny denně – a bývá to obyčejně i více – toulkami v lesích a přes kopce a pole, naprosto beze všech pozemských závazků.“ Vždy, když pořádáme několikadenní putování, vždy, když se jen tak necháme vést lesními a polními cestami, myslím na tuto pasáž od Henry Davida Thoreaua, přijde mi hluboce pravdivá. Vlastně mi jako učiteli a průvodci připadá, že to nejlepší, co mohu nabídnout je právě je tohle, prosté toulání se přírodou, která už se postará o všechno ostatní. Pár dní na cestě, několik hodin chůze denně, vaření na ohni, spaní pod širákem nebo pod celtou, v kontaktu s rozmary počasí, to všechno dělá divy. Radost, síla, inspirace, život…
A tak se zase jednou vydáváme na pouť. Ve skupině dvanácti poutníku vyrážíme ze Slavonic na cestu. Na zádech si neseme všechno, co budeme další čtyři dny potřebovat. Spacáky, celty, jídlo… Přestože první kroky s těžkými batohy nebývají úplně lehké, na putování je krásná jednoduchost: na zádech si neseme jen to nejpotřebnější, a to je zpravidla pár věcí. Co nemáme, to nepotřebujeme nebo si to vzájemně půjčíme. Jistá míra odkázanosti jeden na druhého prohlubuje pocit spojení a přináležení… Zastavujeme se kousek za Slavonicemi, na louce mezi stromy u kostela. V korunách šumí, na modré obloze ubíhají mraky. Čteme si báseň Louise Glückové Podobenství. V té Glücková mluví o životě jako o pouti a mimo jiné v ní píše:
Po vzoru učení Františka z Assisi jsme se nejprve oprostili od všech světských statků,
aby naše duše nerozptyloval
zisk ani ztráta a také aby
se naše těla mohla volně a s lehkostí
pohybovat horskými průsmyky, a pak jsme museli probrat,
kamžto se vydat, kam? Což vedlo i k otázce,
zda by to celé nemělo mít nějaký smysl, čemuž se
řada z nás urputně bránila, protože takový smysl
se rovná světským statkům, tudíž by nás jen omezoval či svazoval,
zatímco jiní zase tvrdili, že právě díky tomuhle slovu jsme posvěcenými
poutníky, a ne pouhými tuláky…
O co my sami? Jsme poutníky nebo tuláky? Přáli bychom si, aby naše pouť měla nějaký smysl nebo cíl? Někteří se na cestu vydávají, aby se od něčeho odpoutali, něco nechali jít, odpustili. Jiní hledají inspiraci pro další kroky, rozhlédnout se po krajině a díky tomu se rozhlédnout i po krajině svého vlastního života. Někdo má chuť jen tak být, jít, nechat se vést cestou a setkávat se s tím, co přijde. Možná, že to je nejzajímavější rozměr pouti, být na cestě, vychutnávat si cestu jen pro ni samu, mít ji rád i tehdy, když je zrovna těžká. A možná to nejtěžší je přenést tento postoj do každodenního života. Nepředbíhat, nechtít mít všechno rychle hotové, neodkládat štěstí do budoucnosti, až, až, až… Ne, teď, tady… Tak zvedáme batohy, ty těžké, které neseme na zádech i ty vnitřní, které bývají často ještě těžší.
Vydáváme se květnovou krajinou, tráva podél cesty je svěží, zelená a vysoká, voda v rybnících průzračná a svěží… Míjíme včelaře, dáváme se do řeči, ukazuje nám úly, vypráví o včelách… Cesta poutníka je plná nečekaných a milých setkání a my po pár hodinách docházíme na místo, kde si uděláme večeři a přenocujeme. Čekají nás společné výzvy, nanosit dřevo, sehnat vodu, rozdělat oheň, ve velkém kotlíku uvařit společné jídlo z toho, co kdo přinesl… najít dobré místo na spaní a natáhnout celty, protože v noci by mělo pršet… To vše nepředstavuje jen každodenní nutné obstarávání, ale dodává to poutnické cestě také hluboký pocit smyslu, protože to, co děláme, má bezprostřední vliv na náš život. Teplo, sucho, čaj, jídlo, pohoda… buď bude nebo nebude. A to, co děláme má bezprostřední vliv i na náladu celého našeho poutnického společenství… V jednoduchosti je krása a smysl.
Ráno mě probouzejí ptáci, kteří jsou v této fázi roku neobyčejně hlasití, a les, u kterého spíme je jich zjevně plný. Celty noční déšť ustály a já jsem zvědavý, co přinese nový den. Na mysli mi vytane opět Thoreau, snad jako nápověda? „Štěstí je jako motýl. Čím víc ho pronásledujete, tím víc vám uniká. Pokud ale obrátíte pozornost k jiným věcem kolem sebe, přiletí a zlehka se vám usadí na rameni.“
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2023
autor: Šimon Grimmich | Srp 4, 2023
Vystupuji v Řevnicích z vlaku, rozhlížím se po turistických značkách, ale nikde žádnou nevidím, a tak se vzdávám představy, že vyrazím po žluté směrem do Dobříše. Místo toho se vydávám podél tratě, kam mě moje kroky zavedou. Na křižovatkách se nechávám přitáhnout cestou, dívám se, kterým směrem mě to láká víc. Pomalu pouštím Dobříš jako cíl této cesty, uvidíme, kam mě zavede. A možná už to je určitou odpovědí na záměr, se kterým se na dnešní putování vydal, na otázku: kam dál, jak dál? Možná za nosem? Kam mě to zrovna potáhne?
Chvíli už to vypadalo, že neopustím obydlené čtvrti, ale nakonec, navzdory pár slepým uličkám, se ocitám v lese. Buky střídají duby a ty zase borovice nebo smrky a já se cítím lehčí. Jít jen tak, nazdařbůh je tak osvobozující. Víc vnímám cestu, po které právě jdu, jsem otevřený k různým odbočkách a pěšinám mimo hlavní cestu, víc se dívám, víc naslouchám, nořím se do ticha. Krok za krokem jdu v otevřenosti, že příroda kolem může mít co říct k mým otázkám. A možná už cesta sama je odpovědí.
Pěšinka mě zavedla ke hrázi, která přehrazuje potok. Na místě, kde by se měla držet voda je však jen bahno a po něm stéká drobný čůrek, který zbyl z potoka. To místo mě oslovilo, dlouho se na něj dívám. Prázdná nádrž, jaké by to bylo stát se prázdnou nádrží? Všechno pustit, nic nepřilévat. Přijde mi, že doširoka odhalenému dnu musí být krásně, a tak začínám snít o tom, že bych i já všechno pustil. Dopřál si to prázdno, ve kterém se možná nakonec ukáže malý nenápadný pramínek, který člověk nespatří, dokud je nádrž plná a hráz drží… Je tohle odpověď, nebo jen snění? Vyrážím do kopce dál.
Na putování mám rád právě tuto otevřenost nečekaným setkání, pohledům, znamením, chůze se stává rozhovorem, rozhovorem, u kterého nevím, kam mě zavede. Myslím na všechna ta nečekaná obohacující setkání během cest, které jsem v minulosti podnikl. Přenést tu otevřenost a vnímavost do každodenního života je těžké, k tomu je třeba větší uvolněnosti, širšího pohledu. Dívat se na věci, setkání a události života, jako kdyby nám měly co říct. Dát si čas na to mít čas jim naslouchat.
A tak se nořím do poutní chůze. Potkávám daňky, ptáky, rodinku divokých prasat… Opakovaně dělám zkušenost, že když se vydám mimo cestu, po mýtinách, přes houští nebo mechovým lesem, dříve či později nacházím vyšlapanou cestu, někdy zvířecí, někdy turistickou, jindy dlážděnou… Je i tohle metafora života? Ať už se vydáš jakoukoli nevyšlapanou cestou, dříve či později se ti cesta sama nabídne? Může tohle být pozvánka k důvěře v okamžicích, kdy nevíme, kudy kam?
Pokračuji dál, někdy po cestách, někdy mimo ně tam, kam mě to zrovna vede. V jednu chvíli, po pár hodinách cesty, se zastavím a začnu se rozhlížet. Už nějaký čas procházím lesem, aniž bych narazil na výhled. Uvědomuji si, že vlastně vůbec nevím, kde jsem, ani kterým směrem a jak daleko by mohly být Řevnice. Jsem překvapený, protože obvykle mám poměrně dobrý orientační smysl. Teď tu však stojím uprostřed lesa a nemám tušení, kde jsem. A tak zůstávám chvíli stát a najednou cítím radost, radost z toho, že nevím. Radost z toho, že jsem ztracený. Radost z toho, že jsem vysvobozen z pout vyšlapaných cest, které někam směřují a my víme kam. Tady nezbývá než se dívat kolem sebe, být přítomný a přijímající…
Pokračuji dál, radost zůstává, je to pro mě nová zkušenost, a tak si říkám, jak je to vzácné, dopřát si v životě nevědět, dovolit si být ztracený, protože možná teprve tehdy se může objevit něco nového nebo důležitého. A co si budeme namlouvat, často nevíme a jsme ztracení, tak proč tuto skutečnost nepřijmout, neuvolnit se v ní a nezačít se rozhlížet, kam nás to naše kroky vlastně donesly?
„Hledat nehledáním,“ vzpomenu si radu jednoho zenového mistra, když plně vnímám svou chůzi, dech a lesní ticho. Dokud hledám, je tu něco, co chybí. Vždyť tady ale už všechno je. Nehledám, nacházím. A když se zastavím, můj pohled upoutá podrost kapradin, které se v polostínu pokyvují v rytmu lehkého vánku. Jen jsou, v souladu s proudy vzduchu. A nad nimi stromy, stojí a stojí. Na svém místě, roky a roky. Jen tohle. Nic víc. A to stačí.
Cestou zpátky, tedy spíše cestou dolů z kopců, protože, kam mě cesta dovede, jsem netušil, jsem na stromě zdálky zahlédl papírek a pomyslel si, že by to mohla být zpráva pro mě. Šlo o obrázek farmáře s vidlemi, snad šlo o nějakou dětskou hru, a farmář říkal: „Nepůjde to. Půda si musí odpočinout.“ A já se směji. Prázdná nádrž, kývající se kapradiny a teď tohle, všechno to do sebe zapadá. A tak, když mě cesta dovedla zpátky do Řevnic a já čekám na vlak, čekám s důvěrou, že nechám-li tu svou půdu odpočinout, může z ní vzejít něco nového, o čem zatím nemám a nemusím mít tušení.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2023
autor: Šimon Grimmich | Čvc 11, 2023
Ve svých čtyřiceti našel novou vášeň, hru na japonskou flétnu šakuhači, nadšeně mi vypraví, jak se na ni učí a jak se pro něj flétna stala nečekaným darem, který patří mezi jeho pět největších životních duchovních objevů. Mnich, teď navíc hráč na šakuhači. Ostatně v japonštině pro hru na flétnu existuje spojení suizen, foukající zen, při kterém jde o dosažení osvícení nebo Buddhy prostřednictvím jediné noty. Tak mu meditace v tónech flétny ukázala svou další, hravou, kreativní a emotivní tvář.
Rozloučíme se a já pokračuji procházkou parkem a myslím na to, jaké byly ty moje největší životní objevy. Co mě v životě oslovilo natolik, že jsem se zamiloval, že láska vytrvala… A jak se to vůbec stalo, že se objevila? Připadá mi krásné, když se něco nečekaného nového a oslovujícího objeví, navíc uprostřed života, ve středním věku, kdy naše osobnost už je přece jen poměrně utvořená, víme, co máme rádi a co ne a čas objevování a studia máme často už roky za sebou… Začít se ve čtyřiceti učit hrát na flétnu, to není jen tak… Otevřít se novému a neznámému dobrodružství, chce jistou odvahu v dobách, kdy nerozvážnost mládí je daleko… Myslím na to, do čeho nečekaného bych se ještě v životě mohl zamilovat já. A dá se něco takového odtušit? A stane se to ještě? A dá se pro to něco udělat? Snad jen zůstávat bdělí, otevření, vykračovat za hranice známého, objevovat, aby nás něco mohlo oslovit… A proč zrovna mě oslovuje právě toto?
Samé otázky, za nimiž lze vytušit poněkud tajemný svět a život, který nám předkládá věci, aktivity, místa, zvířata nebo lidi, do kterých se právě my můžeme zamilovat. Svět a život jako mapa různých lásek. Když mluvíme o lásce, příliš se soustředíme zejména na ty, které se týkají vztahů k druhým, a snadno přehlédneme ty ostatní. Mary Oliverová tyto různé podoby lásky krásně evokuje ve své básni O lásce:
Byla jsem zamilovaná víckrát než jednou,
díky Bohu. Někdy to trvalo
… Někdy
to bylo jen prchavé, možná jen
odpoledne, avšak proto ne méně skutečné.
… Láska, láska, láska, to bylo
jádro mého života …
A, ach, už jsem se zmínila,
že to byli muži a byli to ženy
byly to také – a to zjevení si v sobě uchovejte –
stromy. Nebo místa. Nebo hudba vznášející se nad
jmény jejich tvůrců. Nebo oblaka, nebo slunce
…
Jaké různé lásky jsou jádrem našeho života? A které trvají a které tu byly jen na okamžik, přesto však za sebou zanechaly zřetelný otisk? Bez čeho si život dovedeme těžko představit? Co je to, co nám dává naději a chuť do nového dne?
Psycholožka a autorka knihy Love 2.0 Barbara Fredricksonová mluví o lásce jako o „mikro-okamžiku pozitivní rezonance“, která vyžaduje, abychom byli fyzicky i tělesně přítomní a abychom zpomalili. Přestože tato definice může znít poněkud technicky, může nás otevírat přítomnosti, jedinečnosti okamžiku a dovolit nám ve zvídavé otevřenosti naslouchat. Naslouchat i možná právě i těm prchavým momentům, naslouchat tomu, co z námi rezonuje, co z námi souzní a co v nás rozechvívá struny, o kterých jsme možná ani nevěděli nebo na ně dávno zapomněli. Život se tak stává souhrou, dialogem tvořeným okamžiky spojení, okamžiky lásky. Filosof Martin Heidegger o lásce napsal: věci, které máme rádi, mají rády nás. Naše láska je odpovědí na tu jejich. A jádrem křesťanské teologie je věta z Janova listu: „Bůh je láska.“ A tak se v těch mikro-okamžicích setkáváme s hlubinou života, milující sítí spojující všechno, co je, s milující sítí, jejíž jsme součástí. Díky tomu se v hlubinách sebe sama, právě v tom místě, které se v nás probouzí a ozývá při setkání s láskou, setkáváme s něčím, co je nekonečně větší než my sami a co nás nese. A tak slovy apoštola Pavla láska „od nikoho z nás není daleko, neboť v ní žijeme, pohybujeme se, jsme“. Možná je i tom nejobyčejnějším, v nádechu a výdechu, podobně jako v tom foukajícím zenu jednoho mnicha.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2023
