O důvěře v hlubinu bytí
Ropušák Žbluňk jedou navštíví svého kamaráda žabáka Kvaka, a když spatří jeho krásnou zahrádku, zatouží po tom mít také takovou i u svého domečku. Kvak mu tedy daruje pár semínek s tím, ať je Žbluňk zaseje do země, a „dost brzo“ bude mít také krásnou zahrádku. Mezi řečí však nezapomene utrousit, že zahrádka je sice krásná, ale je to také dřina. Žbluňk doběhne domů, zaseje semínka do země a okamžitě jim netrpělivě začne přikazovat, aby začala růst. Když vidí, že semínka nerostou, začne zvyšovat hlas a nakonec křičet. Kvak, který to zaslechne, přiběhne a podivuje se, co je to za křik. Když si vyslechne Žbluňkovy stížnosti na semínka, řekne mu, že se semínka bojí růst, protože na ně moc křičí, a poradí mu: „Jen je nech pár dní na pokoji. Ať na ně padá déšť. Potom ti semínka začnou brzo růst.“ Žbluňk tedy semínka chvíli nechá být, ale když se pak večer převaluje na posteli a nemůže usnout, vstane, vyhlédne z okna a povzdechne si: „A jéje, moje semínka pořád ještě nezačala růst. To se jistě bojí tmy.“ A tak si vezme pár svíček, vyjde ven a celou noc čte semínkům pohádku. A celý další den jim zpívá písničky. A další den jim předčítá básně. A konečně celý další den jim hraje na housle. Semínka však stále nerostou. „Co mám dělat?“ vykřikne v zoufalství Žbluňk, a pak protože už je velmi unavený, usne. Probudí ho až druhý den Kvakův hlas: „Žbluňku, Žbluňku, probuď se, podívej se na svou zahrádku!“ Ze země vyrůstají malé rostlinky. „A teď budeš mít tak pěknou zahrádku jako já“, pokračuje Kvak. „Ano,“ souhlasí Žbluňk, „ale měl jsi pravdu, Kvaku. Byla to opravdu dřina.“
Pohádku o zahrádce čtu na meditačních kurzech nebo během meditačních ústraní, zejména ve chvílích, kdy je potřeba v meditačním úsilí trochu zvolnit, kdy už jsou všichni příliš utrmácení a zelené rostlinky stále nikde. V životě jsou oblasti, kde přílišné úsilí, byť i dobře míněné, nikam nevede. Usilovně se snažit usnout nebo vynakládat ohromné úsilí na to, aby si člověk odpočinul, je stejně kontraproduktivní, jako když se člověk v meditaci příliš snaží jen tak být sám sebou, prostě být s přítomným okamžikem, takovým, jaký je. Proto se v souvislosti s meditací často mluví o neusilování nebo o úsilí bez úsilí. Už jen krkolomnost a paradoxnost těchto výrazů poukazuje na to, že správné úsilí je umění. A tak když tuto pohádku čtu, většina posluchačů se v ní tak či onak najde a trochu se jim uleví, najednou mohou věci trochu víc pustit, nechat být, otevřít se s důvěrou životu.
Půda a semínka mají svůj rytmus a řídí je procesy, které my nemáme v rukách. Můžeme udělat to nejlepší, a pak se spolehnout, odevzdat. A podobně to je i s naším tělem. Chřipku je nejlepší „vyležet“, tedy nechat stranou obvyklé aktivity a spolehnout na to, že naše tělo se umí uzdravit samo, když mu do toho my nebudeme moc zasahovat našimi představami o tom, jakým způsobem a jak rychle by uzdravování mělo probíhat. A velmi podobné je to i s naší duší, která je s tělem velmi úzce propojená. I ona ví, jak dobře procházet nejrůznějšími zkušenostmi, i ona ví, jakým směrem je pro nás nejlepší se vydat, i ona má zpravidla jiný rytmus a tempo, než jaké bychom si my představovali. A tak se znovu dotýkáme důvěry. Můžeme pustit své představy a důvěřovat vlastnímu tělu? Důvěřovat vlastní duši? Životu? A kde tu důvěru čerpat?
Vzpomínám si, jak nám během výcviku jeden učitel připomínal dobře známé: „Důvěřujte procesu,“ což však doplnil o neméně důležitý dodatek, „ale nestůjte u něj moc blízko.“ Protože ony ty procesy ne vždycky bývají úplně příjemné. A tak to nejlepší, co člověk může v meditaci dělat, je prostě sedět. Zůstávat na místě. Zůstávat s tím, co přichází. Zůstávat s tím, co se neustále proměňuje, a zkusit to vnímat jako proměnlivá plynoucí oblaka, jako proud řeky, který je někdy klidný a jasný, jindy bouřlivý a kalný, a který konečně může být, jaký chce, protože my sedíme na břehu a s vlídnou pozorností ho sledujeme, s vědomím, že nejsme tímto proudem, nebo že nejsme jen tímto proudem. A s důvěrou, že ty vlny, které skrze nás projdou, nás nakonec dovedou k větší lehkosti, jasnosti a radosti. A to od nás samozřejmě určité úsilí, trpělivost a vytrvalost vyžaduje.
V meditaci je však ve hře ještě něco většího, než jsme my sami. V Kolínském klášteře během kurzů meditace připomínáme: „Nejste v tom sami… seďte s důvěrou, že uvnitř působí Duch… že jsme v našem úsilí neseni Bohem…“ Tato důvěra není jen věcí víry nebo přesvědčení, tato důvěra je něčím, čeho je možné se v meditaci na vlastní kůži dotknout. A tak na meditačním polštářku nesedíme sami, spolu s námi je tam celé univerzum, nebo slovy zenového mistra Kódó Sawakiho: „Praktikuješ-li meditaci, není to ve skutečnosti vůbec ‚já‘, kdo praktikuje meditaci. Je to neomezený prostor, který praktikuje neomezený prostor… V meditaci přestaneš být tím ‚já‘. Staneš se jedním s velkou přirozeností, nebo lépe řečeno: velká přirozenost se konečně vrátí zpátky – k sobě samé.“ K tomu stačí jen takové úsilí, které nám dovolí nelpět na našich představách, příbězích ani pocitech, abychom se tak mohli o něco víc otevřít hlubině bytí a nechat ji působit. Jen tak být a ono se všechno ukáže.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 10/2021