Děkuji!
„Děkuji,“ říkám ráno, když mi Bára podává čaj. „Děkuji,“ říkám na nádraží, když si koupím jízdenku. „Děkuji,“ když v dostanu nový Respekt. „Děkuji,“ když si ve vlaku mohu k někomu přisednout… Den pokračuje dál a spolu s ním se objevují další a další, často zcela všední okamžiky, kdy já děkuji, kdy někdo děkuje mně… Před pár týdny jsem si toho začal daleko více všímat, a to jednoduché slovo „děkuji“, které by mohlo být jen prázdnou frází odříkávanou ve správný okamžik, aby si o nás nikdo nemohl myslet, že jsme snad neslušní nebo nevděční, najednou získalo na významu.
Říkám „děkuji“ a „děkuji“ je také to, co myslím. Cítím vděčnost za všechno to, o co se nemusím starat a co by nemuselo být, ale ono to je – čaje, vlaky na nádraží, něco ke čtení, místa k sezení… Vděčnost za to, že tu je někdo, kdo mně věnuje pozornost, kdo se o mně o zajímá, kdo mně poradí, doveze vlakem do Prahy… Nic z toho by nemuselo být, tak každé „děkuji“ je také příležitost vnímat, že život je dar…
A každé „děkuji“ je také zábleskem lidskosti, vřelosti a propojení – vědomí toho, čemu vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh říkal „spolubytí“, vždyť jaké všechny podmínky, okolnosti a práce kolika lidí stojí jen za tím, abych si ráno mohl dát šálek čaje? Nejrůznějšími vlákny jsme vzájemně propojeni. A tak to „děkuji“ nemusí směřovat jen k rukám, které čaj podávají, ale také k celému světu, k celé té síti vztahů, kterou ani nemohu dohlédnout. V zenovém centru, kam jezdím meditovat, se před jídlem recituje právě text, který začíná slovy „Toto jídlo je darem celého univerza, rozdávání se země a nebe…“ Něco se změní, když se člověk tímto způsobem podívá na jídlo na talíři před sebou, a tak když říkám „děkuji“, moje já na chvíli ustupuje stranou a na jeho místo nastupuje vděčná otevřenost, pro kterou je já „jen jednou z mnoha věcí“, jak Czesław Miłosz píše v básni Láska: „Láska znamená dívat se na sebe / tak jako se hledí na vzdálené věci / protože ty jsi jen jedna z mnoha věcí.“
Když nad tím teď tak přemýšlím, říkám si, že by „děkuji“ mohlo být jednou z dobrých cest, jak přenášet meditaci z meditačního polštářku do každodenního života, protože v tichu a klidu meditace není až tak těžké stávat se tou otevřeností – jasně vnímat, že jsme daleko víc než to, co nás uvnitř obvykle zaměstnává, a že jsme zároveň „jen jednou z mnoha věcí“, a tedy také soucitem a laskavostí.
V každodenním životě však člověk velmi snadno zajede do známých navyklých způsobů vnímání a prožívání, obzor našeho já se zase velmi zúží a my se rychle ztratíme v zařizování a vnitřních monolozích. Když jsme si o tom dneska s přáteli u čaje po meditačním retreatu povídali, zjistili jsme, že někomu pomáhá uvědomovat si cokoli, co dělá, dotek ruky se šálkem čaje, vůni, zvuky ze zahrady, vynořující a zase mizející myšlenky… někomu zastavování a připomínání: „Hej, ty jsi ale mnohem víc než tohle,“ kdy to „tohle“ obvykle představuje zabřednutí v myšlenkách, obavách nebo dalších pocitech a emocích. Někdo se zase snaží jednoduše jen vnímat dech, při práci, při jídle, při rozhovoru… A další se věnuje meditaci laskavosti, přeje sobě a druhým, které potká, nebo někde zahlédne: „Ať jsou spokojení…“
A tak vedle těchto různých cest, které se mohou prolínat, může být také „děkuji“ upomínající na propojenost, nesamozřejmost a vzácnost života. „Vzácný lidský život“ je také často jedním z prvních témat k hlubokému zamyšlení v tibetském buddhismus. Rozvažování nad vzácným lidským životem na jedné straně probouzí vděčnost, radost a docenění stránek našeho života, které bychom snadno mohli přehlédnout, protože je pokládáme za samozřejmé, a na druhé straně také probouzí motivaci tuto radost šířit dál ve prospěch všech živých cítících bytostí, a tak je uvažování o vzácném lidském životě také zdrojem odhodlání k tomu vydat se na cestu meditace a věnovat ji plně svou energii. To krásně shrnuje Dalajlama:
„Každý den po probuzení si připomeňte: Dnes mám to štěstí, že žiji, mám vzácný lidský život, nehodlám ho promarnit. Veškerou svou energii využiji k tomu, abych se rozvíjel, abych rozšířil své srdce směrem k druhým; abych dosáhl osvícení ve prospěch všech bytostí. Budu o druhých smýšlet laskavě, nebudu se zlobit ani o druhých smýšlet špatně. Budu druhým prospívat, jak jen to půjde.“
Tak ať nás toto vědomí provází na našich cestách!
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2023