Perly balené do zmačkaných novin
„Kdybych byl doma, tak bych z listů od kedlubny, kterou jsem měl teď ke svačině, uvařil polévku a nemusel je vyhazovat“, říká na výcviku procesově orientované práce Ivan Verný, a jako kdyby se s námi dělil o velké tajemství, dodává: „Kedlubnové listy jsou velmi chutné, to málokdo ví.“ A já si představuji si, jak ty listy vadnou vedle střepů porcelánové misky, zátek od limonád nebo hliníkových kapslí od kávy. Kolik vzácného nezpracujeme a prostě vyhodíme, aniž by se to mohlo vrátit zpět do tkáně života?
Cílem procesově orientované práce není něco „vyřešit“, odstranit nebo se toho zbavit. Naopak. Výcvik nás vede k tomu, abychom sami sebe a druhé podporovali v tom, aby se stávali více a více sami sebou. S hlubokým přesvědčením, že každý z nás má ve své jedinečnosti nezastupitelné místě ve světě a že na cestě k celistvosti mají „problémy“ svůj dobrý smysl.
Jelikož jde o procesovou práci, učíme se sledovat různé procesy, které se v nás odehrávají, tedy to, jaké formy a podoby v nás a skrze nás život nabývá, ať už jde o naše emoce, otázky, vztahy nebo životní situace. Učíme se rozlišovat primární a sekundární proces a sledovat hlavně ten druhý. Primární je to, co si uvědomujeme, s čím se ztotožňujeme, a co tedy považujeme za své já. Sekundární proces naopak představuje to, s čím se neztotožňujeme, co je od naší běžné představy o sobě odděleno hranicí, a co se tak v našem životě projevuje hlavně tím, že nás to „ruší“. Růst, ten se děje právě na této hranici.
Tak velká část výcviku spočívá v tom, že se učíme všímat si právě toho, co je sekundární – ať už jsou to nenápadná gesta, která děláme, když mluvíme o svých problémech, ať už jsou to fyzické symptomy, chronická bolest, nebo možná jenom něco, co naši pozornost odvádí od plného prožívání přítomného okamžiku. Učíme se to pozorovat, vnímat to v těle, zvětšovat to, rozšiřovat, propůjčovat tomu své tělo, uvádět to do pohybu nebo hledat obrazy a představy, které to dobře vyjadřují. Dalo by se říct, že děláme pravý opak toho, co děláme obvykle. Místo toho, abychom to, co je nepříjemné, přehlíželi nebo to potlačovali, naopak k tomu obracíme přátelskou a zvídavou pozornost. Díky tomu může dojít k něčemu paradoxnímu – na místě, na které jsme měli strach se jasněji podívat, nacházíme poklad.
A tak zatímco se tímto způsobem v jednom cvičení věnuji zkoumání úzkosti, která se mi často a ráda usazuje v oblasti břicha, a vnímám prázdno, které se s ní pojí, jak se rozšiřuje do těla, postupně se tento pocit začíná proměňovat v něco jiného. Hřejivé dlaně mých rukou, kterými se úzkost snažím vyjádřit a zesílit, se mi usazují na břiše a působí jako ochrana toho křehkého místa. Jak pokračuji dál v rozvíjení tohoto gesta do celého těla a hledám vnitřní obrazy, které ho vystihují, nakonec se čím dál tím více přibližuji k zemi, až se k ní cele přitisknu. Stávám se hmotou. Najednou cítím tu sílu, která mě drží a na kterou se mohu spolehnout – země, moje tělo – a tak mohu v klidu spočinout.
Přešel jsem hranici a během pár minut jsem se od nepříjemného pocitu v břiše a svého strachu z něj, dostal úplně jinam, k důvěře, stabilitě a uvolnění. A pro příště už k nim znám svou cestu – vnímat chodidla a oporu země, vnímat to, že jsem shluk buněk, hmota, která je těžká a která drží. A během těch pár minut jsem našel také cestu k soucitu se sebou, který přirozeně vyrostl ze setkání s tím, co se mi zdálo být ohrožující.
Dotýkám se země a přemýšlím, co všechno vzácného jsme v našich životech minuli, co nám uteklo a co jsme vyhodili. Jako ty kedlubnové listy, které tam někde vadnou vedle střepů porcelánové misky, zátek od limonád nebo hliníkových kapslí od kávy. Je to zvláštní řeč, kterou k nám život promlouvá. Jako by nám posílal perly zabalené do hodně zmačkaného a nevábného papíru, podobně jako se v Indii zralá šťavnatá manga na trhu balí do zaprášených starých novin.
My sami jsme tím životem, jsme také tou perlou a pomačkaným papírem. To, co se od nás žádá, je nakonec ochota a odvaha začít ty papíry rozbalovat, a tak se plněji stávat sami sebou. K tomu nám často pomůže, když na to nejsme sami a když se můžeme rozbalovat v přítomnosti někoho druhého, kterému se tak zase může dostat vzácného daru být svědkem toho, jak se rodí nový život a jak se na těch nejméně pravděpodobných místech najednou třpytí perly.
Až zase příště budu přemýšlet nad tím, co všechno v životě potřebuji vyřešit, abych mohl konečně začít žít, budu nad tím uvažovat jinak. Budu hledat cesty, jak kompostovat.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2022