O soucitu, přijetí a celistvosti
Za dvě hodiny začíná několikadenní meditační ústraní, které vedu. Jedu v autě, za oknem prší a já se cítím děsně. Nejraději bych to na první křižovatce otočil, vrátil se domů a na těch pár dní se někam zahrabal. Úzkostné myšlenky – co se všechno může pokazit nebo jak to všechno zvládnu – střídají jedna druhou. Připadám si úplně maličký, neschopný, nepatřičný. A takhle se cítit nechci. Objevuje se odpor a s ním spojené otázky a komentáře – proč se cítím takhle mizerně, teď se to ani trochu nehodí, jak se toho zbavit? Najednou, ve světlejší chvíli, si vzpomenu: „Vždyť učíš meditaci, tak co učíš lidi, kteří prožívají něco podobného?“ Aby zkusili nechat stranou myšlenky, přivedli pozornost k tělu a nezaujatě pozorovali, co se v něm děje. A tak část pozornosti dále věnuji sledování silnice, zatímco druhou část zaměřuji na tu část těla, kde se teď cítím nejhůř. Břicho je stažené, jako kdyby se stahovalo dál a dál, jako kdyby jím odcházela veškerá energie. Zatímco chvíli vnímám pocity v břiše, myšlenky se pozvolna uvolňují. Najednou je všechno úplně očividné: já trpím. Už se nesnažím nic vyřešit ani odmítat, jen zůstávám s tím, jak jsou věci právě teď: já trpím. A s tím vědomím se vynořuje určité uvolnění, pochopení, soucit. Laskavý objímající pohled. Spolu s ním přichází druhé jasné uvědomění: to je strach a tenhle strach, když má něco začít, já velmi dobře znám, můžeme tady být spolu. Z toho setkání přichází najednou větší síla, odvaha. Tak tu jsme, strach nezmizel, je tu dál, a jsem tu i já, ale oba nás objímá něco daleko širšího, vědomí, které dokáže pojmout nejrůznější emoce a rozpory, a přitom zůstat v klidu. A ještě je tu něco navíc, jako kdyby se soucitem přicházela daleko větší lidskost, otevřenost a srdečnost. Další cesta daleko uvolněnější, spokojenější a já jsem o něco živější a přítomnější.
…
Růžový keř neusnesl poslední průtrž mračen. Ustřihli jsme pár větviček a dali je do vázy. Teď, po pár dnech, se na ně dívám. Některé uvadají, jiné rozkvétají a na dalších jsou ještě zavřená poupata. Všechno se to děje zároveň. Všechno tu má své místo. Nic není důležitější. Představuji si, jaké by to bylo, přistupovat ke všemu s touto myslí. S myslí prostornou, nehodnotící a přijímající. Tanou mi na mysli slova jednoho francouzského zenového mnicha, který nám vyprávěl, jak praktikuje nepodmíněné přijímání všeho, co se mu v životě právě děje. Ke všemu přistupuje, jako kdyby to byl dar vesmíru, který je mu dán proto, aby měl rád sám sebe a aby mě rád druhé. Konečně přišel také na to, že nemusí neustále snažit o svou vlastní proměnu, jako kdyby byl neúplný, a když pustí ten tlak, tak spolu s uvolněním přichází jiná úplnost. Dívám z okna na zahradu, na místa, kam dopadá slunce, na stinná zákoutí, na úhledné cestičky a divoce bující keře podél plotu, jako na jediný celek, kde vše má svůj smysl.
…
Během jedné meditace se mi objevil obraz hada, který svléká kůži. Fyzicky jsem cítil, jako kdyby páteř ožívala, jako kdyby se uvnitř probouzela síla a pružnost směřující ven z těla. Stará, zrohovatělá kůže odcházela. Pocit intenzivní živosti. Obraz hada mě pak dál provázel. Myslel jsem na to, co všechno by chtělo odejít, co bych měl odhodit, co bych měl nechat za sebou. Had jako symbol přeměny. Později, když jsem o tomto obraze mluvil, jsem se dozvěděl, že podle haitské mytologie, se stvořitel světa, had Damballa, vysvlékl ze své kůže, a z ní vznikla veškerá voda. Damballa pak svým pohybem mezi vodou a zemí stvořil život. A tak najednou obraz hada dostal nový rozměr. Nepatří k nám tedy nakonec všechno? Neměli bychom v naší vnitřní kuchyni zpracovat vše, aby nezůstaly žádné zbytky? A nakonec se mi ještě vybaví verš Jane Hirshfieldové „použij své nezdary…“ z jedné její básně: „Použij své nezdary jako papír, tím rozumím zadní stranu nezdařených básní, ale i svůj život… Já, pětačtyřicetiletá žena, která začíná šedivět na spáncích, vyhazuji listy zničeného papíru do koše, vytahuji je zase zpátky.“
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 9/2021