Ať tě drak dostane
„Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet musel jsem tak temným lesem, / že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.“ Tak začíná Dante svou pouť peklem, očistcem a rájem, ztracený v temném lese, na začátku poutě tím peklem, nad jehož branou se stojí: „Zanechte naděje, kdo vstupujete.“ Jako kdyby před nás Dante stavěl trochu jiný obraz života, než jsou obrázky úspěšného života, na jaký jsme zvyklí ze sociálních médií a který život líčí jako nekončící sérií úspěchů. Možná ten pravý život začíná v okamžiku, kdy ztratíme směr, kdy selžeme, kdy prohrajeme… A možná nejen tehdy, když život náš je v půli se svou poutí.
Skutečnost, že životní cesta člověka nespočívá jen v hrdinském úspěšném překonávání překážek, boji a prosazování si svého, se dobře zrcadlí ve všech klasických příbězích a mýtech. Cesta hrdiny, struktura životní cesty, kterou v těchto příbězích identifikoval Joseph Campbell a v jejímž rámci lze rozlišit určité body, které nechybí v žádné z pohádek, jako je volání, na které hrdina zareaguje, načež se vydává na cestu, aby se setkal s nejrůznějšími pomocníky, získal dary, které mu na jeho cestě mohou být k užitku, překonával překážky, až konečně dospěje k té největší, nezřídka symbolizované drakem nebo jiným netvorem – tady však již hrdina končí, tady je přemožen, tady umírá… aby se mohl znovuzrodit, proměnit, transformovat.
Tento moment velmi trefně vyzdvihuje učitel meditace Paul Weinfield: „Na skutečné hrdinské cestě drak zabije tebe. K tvému velkému překvapení nedokážeš dát manželství do pořádku. K tvému velkému překvapení je ti čtyřicet, nemáš děti, dům ani žádné vyhlídky. K tvému velkému překvapení svět nestojí o dary, které mu tak hrdě nabízíš… Každá porážka je anděl, který tě tahá za rukáv a říká ti, že nemusíš pořád bít hlavou o zeď. Nech toho snaživce tam, uvězněného ve svých osamělých ambicích. Prostě odejdi a život tě obejme ve své rozlehlosti.“ Hrdinské příběhy, mýty nebo Danteho cesta, jsou tu právě proto, aby nám nabídli jistou mapu, na které selhání, ztráta a smrt mají své nezastupitelné místo, neboť jsou cestou k pokoře, otevřenosti, moudrosti a lásce. K životu, který se může ukázat, až když metaforicky umřeme.
Působivé obrazy této cesty předvádí také Michal Ajvaz ve své básni Pařížská třída:
Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředu
motory cílů, plánů a představ,
které nám nedovolí zakusit
jeho jemné proudy.
Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.
Čeká na nás palác na ostrově v deltě řeky.
Cesta často začíná až tehdy,
když po mnohaletém boji beznadějný
přijme prohru a pustí vesla.
Ucítí chvění proudů, na které zapomněl,
jemný tlak, milost plynutí.
…
Neboj se zapomenout
v tomto jarním odpoledni, prozářeném mírným slunečním světlem,
na své cíle. Skutečný cíl
se rodí, stejně jako živá myšlenka, z prostoru,
je uzráním krajiny přítomného.
Je dobré mít cíle, plány a představy, ale zároveň se jimi nenechat úplně sevřít, dovolit našemu „já“, ať je prostupné, ať jím všechno může procházet dovnitř a ven, ať může svobodně své cíle, plány a představy pouštět, odkládat nebo měnit. Zajímavý je však moment, na který upozorňuje Ajvaz: „Cesta často začíná až tehdy / když po mnohaletém boji beznadějný / přijme prohru a pustí vesla.“ Přijetí prohry, selhání, přijetí toho, že naše cesta, tak jak jsme si ji vysnili prostě nepokračuje dál, přijetí, na místo toho, abychom se okamžitě snažili najít nějakou novou cestu, nový projekt, nový vztah, na které nás již prohra a selhání určitě nepotká, přijetí, které nás vede k pokoře a k tomu, abychom se konečně rozhlédli, ztišili, a mohli tak vnímat ty jemné proudy, které tu byly vždycky a na které jsme zapomněli, a které nás mohou vést dál, k pravému cíli a ke skutečnému životu.
Z této nové perspektivy již selhání není prohrou, nýbrž milostí, darem, „andělem, který tahá za rukáv“, a my se už nemusíme tak křečovitě starat o sebe a o své „já“, nýbrž pečovat o celek a žít z něčeho většího, než jsme my sami.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2023