Vystupuji v Řevnicích z vlaku, rozhlížím se po turistických značkách, ale nikde žádnou nevidím, a tak se vzdávám představy, že vyrazím po žluté směrem do Dobříše. Místo toho se vydávám podél tratě, kam mě moje kroky zavedou. Na křižovatkách se nechávám přitáhnout cestou, dívám se, kterým směrem mě to láká víc. Pomalu pouštím Dobříš jako cíl této cesty, uvidíme, kam mě zavede. A možná už to je určitou odpovědí na záměr, se kterým se na dnešní putování vydal, na otázku: kam dál, jak dál? Možná za nosem? Kam mě to zrovna potáhne?
Chvíli už to vypadalo, že neopustím obydlené čtvrti, ale nakonec, navzdory pár slepým uličkám, se ocitám v lese. Buky střídají duby a ty zase borovice nebo smrky a já se cítím lehčí. Jít jen tak, nazdařbůh je tak osvobozující. Víc vnímám cestu, po které právě jdu, jsem otevřený k různým odbočkách a pěšinám mimo hlavní cestu, víc se dívám, víc naslouchám, nořím se do ticha. Krok za krokem jdu v otevřenosti, že příroda kolem může mít co říct k mým otázkám. A možná už cesta sama je odpovědí.
Pěšinka mě zavedla ke hrázi, která přehrazuje potok. Na místě, kde by se měla držet voda je však jen bahno a po něm stéká drobný čůrek, který zbyl z potoka. To místo mě oslovilo, dlouho se na něj dívám. Prázdná nádrž, jaké by to bylo stát se prázdnou nádrží? Všechno pustit, nic nepřilévat. Přijde mi, že doširoka odhalenému dnu musí být krásně, a tak začínám snít o tom, že bych i já všechno pustil. Dopřál si to prázdno, ve kterém se možná nakonec ukáže malý nenápadný pramínek, který člověk nespatří, dokud je nádrž plná a hráz drží… Je tohle odpověď, nebo jen snění? Vyrážím do kopce dál.
Na putování mám rád právě tuto otevřenost nečekaným setkání, pohledům, znamením, chůze se stává rozhovorem, rozhovorem, u kterého nevím, kam mě zavede. Myslím na všechna ta nečekaná obohacující setkání během cest, které jsem v minulosti podnikl. Přenést tu otevřenost a vnímavost do každodenního života je těžké, k tomu je třeba větší uvolněnosti, širšího pohledu. Dívat se na věci, setkání a události života, jako kdyby nám měly co říct. Dát si čas na to mít čas jim naslouchat.
A tak se nořím do poutní chůze. Potkávám daňky, ptáky, rodinku divokých prasat… Opakovaně dělám zkušenost, že když se vydám mimo cestu, po mýtinách, přes houští nebo mechovým lesem, dříve či později nacházím vyšlapanou cestu, někdy zvířecí, někdy turistickou, jindy dlážděnou… Je i tohle metafora života? Ať už se vydáš jakoukoli nevyšlapanou cestou, dříve či později se ti cesta sama nabídne? Může tohle být pozvánka k důvěře v okamžicích, kdy nevíme, kudy kam?
Pokračuji dál, někdy po cestách, někdy mimo ně tam, kam mě to zrovna vede. V jednu chvíli, po pár hodinách cesty, se zastavím a začnu se rozhlížet. Už nějaký čas procházím lesem, aniž bych narazil na výhled. Uvědomuji si, že vlastně vůbec nevím, kde jsem, ani kterým směrem a jak daleko by mohly být Řevnice. Jsem překvapený, protože obvykle mám poměrně dobrý orientační smysl. Teď tu však stojím uprostřed lesa a nemám tušení, kde jsem. A tak zůstávám chvíli stát a najednou cítím radost, radost z toho, že nevím. Radost z toho, že jsem ztracený. Radost z toho, že jsem vysvobozen z pout vyšlapaných cest, které někam směřují a my víme kam. Tady nezbývá než se dívat kolem sebe, být přítomný a přijímající…
Pokračuji dál, radost zůstává, je to pro mě nová zkušenost, a tak si říkám, jak je to vzácné, dopřát si v životě nevědět, dovolit si být ztracený, protože možná teprve tehdy se může objevit něco nového nebo důležitého. A co si budeme namlouvat, často nevíme a jsme ztracení, tak proč tuto skutečnost nepřijmout, neuvolnit se v ní a nezačít se rozhlížet, kam nás to naše kroky vlastně donesly?
„Hledat nehledáním,“ vzpomenu si radu jednoho zenového mistra, když plně vnímám svou chůzi, dech a lesní ticho. Dokud hledám, je tu něco, co chybí. Vždyť tady ale už všechno je. Nehledám, nacházím. A když se zastavím, můj pohled upoutá podrost kapradin, které se v polostínu pokyvují v rytmu lehkého vánku. Jen jsou, v souladu s proudy vzduchu. A nad nimi stromy, stojí a stojí. Na svém místě, roky a roky. Jen tohle. Nic víc. A to stačí.
Cestou zpátky, tedy spíše cestou dolů z kopců, protože, kam mě cesta dovede, jsem netušil, jsem na stromě zdálky zahlédl papírek a pomyslel si, že by to mohla být zpráva pro mě. Šlo o obrázek farmáře s vidlemi, snad šlo o nějakou dětskou hru, a farmář říkal: „Nepůjde to. Půda si musí odpočinout.“ A já se směji. Prázdná nádrž, kývající se kapradiny a teď tohle, všechno to do sebe zapadá. A tak, když mě cesta dovedla zpátky do Řevnic a já čekám na vlak, čekám s důvěrou, že nechám-li tu svou půdu odpočinout, může z ní vzejít něco nového, o čem zatím nemám a nemusím mít tušení.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2023