„Co je nového?“ ptá se mě po týdnu terapeutka a já jí vypravím o tom, že mám teď v posledních dnech hodně stažené čelisti. „Děje se něco?“ doptává se. „Myslím, že hledám pevnou půdu pod nohama…“ směji se. „Proč se u toho směješ?“ ptá se dál, když si všimne toho dvojího signálu, že mluvím o něčem, co je pro mě těžké a zároveň se směji – a to je jasné pozvání k prozkoumávání dalších částí mého já. „Asi proto, že jedna moje část dobře ví, že nic takového není.“ Souhlasně pokyvujeme hlavami.
A tak pokračujeme zkoumáním čelistí. Snažím se co nejpřesněji vnímat, co v nich cítím: napětí ve žvýkacích svalech, jako kdyby nutně musely něco držet… jemné vibrování, které přechází i do zubů… pocit tlaku, jako kdyby na moji lebku z obou stran něco tlačilo… „Dobře, dobře… zkusíme teď, že by ses stal tvůrcem toho symptomu…“ Stát se tím, s čím se neztotožňujeme a co vnímáme jako vůči sobě vnější je obvyklý postup procesově orientovaná práce, jak přivádět do vědomí to, co je méně vědomé, co je na okraji a co se nezřídka projevuje právě jako něco, co ruší, co otravuje nebo co bolí.
Beru si do rukou polštář, z obou stran ho svírám dlaněmi a snažím se přesně napodobit ten tlak, který jsem před chvíli pozoroval ve svých čelistech. Je v tom ohromná síla. Vnímám ji. Moje paže a ruce jsou nesmírně silné. „Zkus to, co dělají ruce, teď dělat celým svým tělem…“ Zvětšovat, zintenzivňovat nebo rozšiřovat do dalších smyslových kanálů, to je další z obvyklých nástrojů procesově orientované práce. Díky tomu se může objevit kvalita, moudrost nebo také poklad skrytý v tom, čeho bychom se obvykle nejraději rychle zbavili.
Stoupám si, celé tělo je zaťaté, pevně svírám polštář. „Kdo to je, kdo dělá ten pohyb?“ ptá se a já okamžitě odpovídám, protože je mi to vnitřně zcela zřejmé: „Je to kulturista… má ohromnou sílu… a snaží se všechno zafixovat… aby to zůstávalo stejné… aby se to neměnilo…“ Fascinující, jaké představy, obrazy a figury nabízí moje podvědomí. Stávám se kulturistou. Všímám si, jak se u toho cítím. Přestože pocit té síly je příjemný, je tu také přítomný lehký smutek a určitá neživost… „Zůstaň chvíli s těmi pocity,“ vybízí mě terapeutka. Dál vnímám ten smutek, tu zvláštní nehybnost… jak je celé tělo sevřené, každý sval napjatý… to sevření mě už vyčerpává, tělo se jemně chvěje…
Najednou, zničehonic přijde změna, namísto sevření moji pozornost přitáhne proudící dech, nádech a výdech, nádech a výdech, ten neustále plynoucí proud, který udržuje moje tělo při životě, okamžik za okamžikem. Stávám se tou vlnou… Zatímco ji vnímám, tělo se uvolňuje, nechává se nést vlnami dechu a dostavuje se klid.
Otevírat se, přijímat a zase pouštět. „Vždyť, co jiného také jsme než nádech za výdechem, dokud se ten proud nezastaví,“ komentuje můj objev z nadhledu svého dlouhého a hluboce prožitého života. A já si představuji, jaké by to tak bylo, dokázat žít s tou proměnlivostí, plynutím, nezajištěností, která zkrátka k životu patří. Možná je dokonce vítat. „Když já prostě nemám rád, jak pořád všechno plyne a pomíjí…“ zkouším to trochu jako malé dítě, jestli by tu náhodou přece jen nebyla nějaká jiná varianta. „To nikdo,“ ujišťuje mě, „ale kde vzít pevnou půdu pod nohama… to já opravdu nevím.“ A mě to znovu trochu uklidňuje. Nejsem v tom sám. Není žádná pevná půda pod nohama. A přece, je tu dech, nádech a výdech. Vnímám ho v těle. A také, někde uvnitř tu je místo, ze kterého tu všechnu proměnlivost a pomíjivost mohu jen s otevřeností, zvídavostí, soucitem a humorem pozorovat, přijímat a nechávat plynout.
A to místo je tu stále, zejména tehdy, když je nablízku přijetí.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2023