Na meditaci mě nepřestává udivovat to, jak vysoká očekávání do ní vkládáme – často nevyslovená očekávání, že nám zcela zásadním způsobem změní náš život, a tak ji věnujeme téměř bezvýhradnou pozornost a opomíjíme jiné, neméně důležité věci. Ze své vlastní zkušenosti a ze zkušenosti těch, které jsem měl příležitost v průběhu let sledovat, nebo těch, které na této cestě doprovázím, se mi zdá, že meditace k ničemu zvláštnímu nevede. V lepším případě se díky ní stáváme laskavějšími, vlídnějšími, moudřejšími a také trochu odpoutanějšími od našeho „já“. V horším případě ulpíváme na své, jediné správné meditační praxi, na svém klidu a soustředění, které si nikdo nesmí dovolit nám narušovat, nebo na své, domnělé duchovní úrovni, kterou potřebujeme dávat okázale najevo. Nehledě na tradici, v níž se člověk meditaci věnuje – ať už jde o vipassanu, zen, křesťanskou kontemplaci nebo mindfulness – riziko, že praxe povede jen k tomu, že se člověk začne zabývat sám sebou ještě více než dříve, je vysoké. Ať už nám meditace přináší vhled do ne-já, probuzení nebo spojení s Bohem nebo snad jen zklidnění mysli a plné prožívání přítomného okamžiku, toho vše lze dosáhnout i jinými prostředky a má-li nás meditace skutečně dovést k trvalejší proměně, je třeba k ní připojit několik věcí, které kvůli vysokým očekáváním od meditace máme tendenci přehlížet.
1. Společenství
V první řadě je třeba si uvědomit, že praxe meditace v podobě, jak se s ní na západě nejčastěji setkáváme – tedy individuální praxe, které se člověk věnuje bez opory společenství nebo zkušenějšího učitele v tichu svého domova – je typickým produktem západní kultury individualismu. Z pohledu buddhismu takové meditaci chybí sangha. Společenství v rámci meditační praxe není snadné v České republice úplně zažít, protože na tichých meditačních pobytech, kde první den můžete ostatní pozdravit a poslední se s nimi zase rozloučit, lze těžko mluvit o společenství, o setkávání různých charakterů a názorů, o vzájemném tření a obrušování hran, o prostoru, kde bychom mohli nahlédnout svá vlastní omezení a stíny. Díky společnému životu bychom si také konečně mohli uvědomit, že jsme součástí většího celku, a mohli tak rozvinout větší otevřenost k jinakosti druhých. A tak stojí za to navštěvovat meditační skupiny, kláštery nebo meditační centra, nebo zkušenost se společenstvím udělat někde jinde, meditační praxi to dodává potřebné uzemnění a realismus.
2. Etika
Spolu se společenstvím jde v ruku v ruce také etika, naše chování a jednání, kterému společenství opět může nastavovat jasnější zrcadlo, a tak nám opět pomáhat vykračovat za sebestřednou orientaci našeho „já“. Důraz na etické směřování, který v meditačních praxích často schází, protože se buď automaticky předpokládá nebo spoléháme na to, že meditace samotná z nás udělá dobré lidí, nakonec hrozí, že meditace bude sloužit jen k zvyšování vlastního pocitu pohodlí a sebejistoty a nedovede nás k aktivnímu soucitu se světem. Jako dobrý začátek nebo inspirace mohou posloužit pět tréninků plného uvědomování vietnamského zenového mistra Thich Nhat Hanha, které praxi bdělosti ukotvují v oblasti jednání a vztahu ke světu.
3. Myšlení
Jednostranný důraz na meditaci, na pouštění a odkládání myšlenek nebo ne-myšlení, může snadno působit dojmem, že odpovědí na problémy našeho života a světa je myslet méně, případně nemyslet a místo toho radostně prožívat přítomný okamžik. Přitom nejrůznější krize současnosti od nás daleko spíše vyžadují, abychom konečně začali myslet pořádně, důkladně a důsledně. Meditace by neměla být prostorem, kam se utíkáme před nejistotou, obavami nebo žalem ze světa, nýbrž by pro nás měla být opěrným bodem, díky kterému dokážeme všechny věci vnímat, promýšlet je a jednat. Moudrost a soucit, které se v meditaci probouzejí, je třeba přinášet do konkrétních podmínek našeho života a světa. Hlubší porozumění těmto podmínkám zase dodává této moudrosti na jasnosti a soucitu, který nebude slepý.
4. Angažovanost
S individualistickou podobou praxe se pojí ještě další nevyřčený předpoklad, že meditace nebo jakékoli další způsoby sebepéče nebo seberozvoje, nám mohou pomoct náš život vyřešit a zvládnout bez ohledu na vnější okolnosti, bez ohledu na to, že v určitých společenských strukturách, institucích a společenstvích prostě nemůžeme být spokojení bez toho, že bychom se angažovali za jejich proměnu. To je ale opět jen slepá ulička, která nám nedovolí dostat se někam dál. Vedle tohoto úniku od skutečnosti se mezi meditujícími lze setkat ještě s jednou variantou vztahu ke skutečnosti, která má podobu naděje v revoluci vědomí, která jednou nastane, a která tak opět legitimizuje to, že se můžeme každý soustředit sám na sebe a s předstíranou harmonií vyčkávat. Deset obrazů hledání býka, které znázorňují různé úseky zenové cesty, nekončí nikde jinde než na tržišti. Právě tam je třeba se ptát, kým můžeme být právě my a co můžeme do světa přinášet.
5. Spiritual bypassing
Spiritual bypassing představuje sklon využívat prostředky z duchovních tradic k tomu, abychom se vyhýbali nedořešeným psychickým obtížím, vnitřním zraněním nebo nezavršeným vývojovým úkolům. Odpoutání od ega může být lákavé, ani ne tak proto, že bychom chtěli nahlédnout podstatu bytí nebo se rozplynout ve všeobjímajím soucitu, nýbrž proto, že připoutanost k našemu já má poměrně destruktivní podobu, sebekritiky, sebeodmítání nebo nepřijetí. Práce na vztahu k sobě, který může podpořit například meditace laskavosti (mettá) je často prvním krokem, pokud se skutečně chceme přiblížit sami k sobě a k druhým. Meditace by neměla být cestou, jak od své vlastní „já“ potlačovat a utíkat od něj, nýbrž by nám spíše měla poskytnou dobrou oporu a jasnost, díky nimž své problémy můžeme uvidět, postavit se k nim čelem a hledat dobrá řešení, která někdy mohou vyústit v terapii nebo medikaci. Terapie se ve spojení s meditací ukazuje jako velmi dobrá kombinace. Zatímco meditace může pomáhat se od „já“ a od emocí odpoutávat, terapie zase může být dobrým prostorem, jak je zpracovávat, jak jimi procházet nebo je vyjadřovat. Setkávání s terapeutem také konečně může umožnit zahlédnout řadu věcí, ke kterým bychom se v meditaci sami dostávali dlouho nebo které bychom ze své komfortní zóny dokázali bezpečně. Obdobnou roli by ostatně mohl sehrát i učitel meditace, ale toho většina meditujících nemá, a řadě i velmi dobrých, zejména východních meditačních učitelů, chybí větší cit a pochopení pro „západní duši“.
Naše vnitřní pochybnosti, nejistoty nebo otázky k životu patří. Často teprve díky nim a nejrůznějším životním krizím se stáváme plně sami sebou. Před tím bychom neměli utíkat meditací, odpoutávání od vlastního „já“, probuzení do prázdnoty nebo do jednoty s Bohem, je jen jedním z pólů prožívání našeho života, na jehož druhé konci je naše „já“ ve své neopakovatelné jedinečnosti. Meditace by z nás neměla dělat bezduché bytosti, kterých se nic nedotýká, které nic neprožívají a které postrádají vlastní osobnost. Otázky a pochybnosti také mohou být dobrou motivací k tomu pokračovat dál a hlouběji.
Pokud se člověk postará o svoji psychiku, postará se o svoje potřeby a zažívá naplňující a bezpečné vztahy, nakonec možná zjistí, že meditace ho ani neláká, že život je zajímavější, než aby seděl na polštářku a prožíval nudu a bolest kolen. Pokud nás i přesto meditace nadále přitahuje a láká, tak se pak opravdu může stát cestou, jak v sobě prohlubovat otevřenost a soucit, který pak budeme moct aktivně přinášet do světa.
Článek vyšel v časopise Svět Dharmy 2/2022