„Jestliže ztrácíš svou duši a víš o tom, pak máš ještě duši, kterou můžeš ztratit.“
Charles Bukowski
„Možná jsem prostě jen vyhořel,“ uzavírá kamarád svou úpěnlivou snahu porozumět sám sobě. Poslední dva měsíce se odstřihl od světa, skončil v práci, s nikým moc nekomunikuje a nic nedělá, jen pravidelně chodí ven, medituje a chystá se si udělat trochu pořádek ve věcech, především však čeká. Čeká, až se dostaví něco, o čem nemá tušení, co by tak mohlo být.
„Dovedu si představit, že takové čekání může být zajímavé,“ říkám a představuji si osamělé postavy, které na pobřeží den za dnem vyhlížejí připlouvající loď z nesmírného oceánu, mnichy, jak v samotě měsíce meditují v odlehlých jeskyních, dokud nepřijde osvícení, a konečně i zahradníky, kteří zasévají, aby se až za roky mohly těšit pohledem na první květy. Mezitím čekají, s nekonečnou trpělivostí a pokorou, která je odměněna tím, že jsou u zrodu něčeho nového.
„Anebo si dokážu představit, že je to úplně příšerné.“ Neodpovídá, jeho tváří během pár vteřin probleskne snad úplně všechno, od hrdinské pýchy, po naprosté zoufalství. A já se chvíli stydím za to, jak jednoduchý život teď mám a jak se něco neuchopitelného a zjevně bolestivého snažím vtěsnat do romantických představ… Pak trochu zvážním a hlavou mi probleskne otázka, kolikrát jsem tímhle místem už asi prošel a kolikrát ještě budu muset? A prošel jsem jím doopravdy vlastně někdy?
Ze zahloubání do sebe mě vytrhne, když začne mluvit o tom, že pro něj něco zkrátka skončilo, umřelo, že není možné pokračovat dál stejně a že teď musí vyčkávat. „Nic jiného se teď dělá nedá…“ odmlčí se. Pak mi vypráví o knize Olgy Tokarczukové Ztracená duše. O člověku, který se jednou ráno probudil a už nemohl pokračovat ve svém dosavadním životě, a tak se zastavil, aby ho jeho ztracená duše, kterou svým rychlým životním tempem nechal daleko za sebou, mohla najít. A ta ho taky najde… Možná si teď svou situaci v romantických barvách maluje zase on, napadá mě i jeho, ale ta kniha mu pomáhá v orientaci.
A stejně tak i já se snažím nějak zorientovat. Není nakonec jen vyhořelý? To slovo ale nemám rád. „Vyhoření“ zní jako selhání, chyba, člověk neodhadl situaci, svoje možnosti, a tak teď jen potřebuje zase nabrat energii, aby se mohl na kolotoč, ze kterého vyletěl a spadl na hubu, zase vrátit a už nepřestat hořet. Ta postava hledající ztracenou duši se přestala zaměstnávat obvyklými aktivitami, aby zase začala vnímat samu sebe, cítit, žít takovým rytmem, který jí bude vyhovovat… To je přeci něco naprosto normálního a zdravého, co bychom měli dělat všichni, to není žádná chyba, selhání nebo nedostatečnost. A tak se raději chytám jiné intuice.
„Říkáš, že nic jiného se teď dělat nedá, ale mně se zdá, že by se klidně dalo, prostě bys naskočil zpátky a jel a ty bys to i dal, ale zdá se mi, že jsi se rozhodl tu situaci přijmout a přistoupit na ni, jestli mi rozumíš.“ Neumím to dobře vyjádřit, zkrátka nemám pocit, že přede mnou sedí oběť nezvládnutých životních okolností, nýbrž někdo, kdo se rozhodl pro velmi neobvyklou a náročnou cestu. Zůstat na místě a nevědět. Vydržet to nevědění a neuniknout z něj první cestou, která se nabídne. Tím tisícem cest, které už zná a které prošel… Cítím respekt a obdiv. Tady se život žije hluboce. Dokonce se nemohu ubránit tomu, abych v tom neviděl revoluční politický akt, který nás snad někdy může dovést k větší rovnováze. Z hlediska té neustále běžící produkují společnosti, ve které se hodnota člověka odvozuje od jeho výkonu, je teď on sám nic. A uvědomuje si to. A není to lehké. Rozhodl se však důvěřovat svojí intuici, že ty cesty, které zná, nikam nevedou, a že je třeba vyhlížet, jestli se neobjeví nějaká nová. A dokud se neobjeví, setrvat.
„Já se nemohu vrátit, přijde mi to všechno jako taková iluze. Nechci se zase něčeho chytit, jen abych se mohl něčeho držet, někým být, a pak zjistit, že to byla iluze. Chci najít to, co je skutečně moje, co mě doopravdy oslovuje…“ A po chvíli ticha pokračuje: „Ale co když se nic nestane? Mám strach z toho, abych v tom nezůstal moc dlouho.“ To se může klidně stát, napadá mě, pak se ale nechám unést obrazy a vyprávím o tom, jak se housenka mění v motýla. Místo toho, aby se jí v kukle trochu proměnilo tělo a narostla křídla, se úplně rozpustí na jakousi proteinovou kaši, ze které se teprve zrodí motýl.
Z tváře sedící proti mně je mi jasné, že obraz proteinové kaše v ní nevzbudil takové nadšení, jaké vzbuzuje ve mně. Tak raději ani nepokračuji úvahou o tom, jestli má vůbec smysl mluvit o tom, že se housenka stala motýlem, vždyť se úplně rozložila… „Chtěl jsem tím jen říct, že ta fáze, kdy se všechno rozplyne, aniž by se objevovalo něco nového, tu má své důležité místo, něco zkrátka umírá, to cítíš správně a není to příjemné.“
Mlčí a já cítím, že tu pro něj sice mohu být, ale tou cestou musí projít sám, a v tom mlčení jsem opět ponechán sám sobě a otázce, nakolik je můj vlastní život plný iluzí, a jestli bych se také neměl vystavit tomu nic, té vnitřní prázdnotě, o které více či méně tušíme, že tady je, a která nás pudí k tomu, abychom se neustále zaměstnávali čímkoli jiným. Pro tuhle chvíli se mi ale nechce, snad i proto, že mám radost, že nás a náš rozhovor mohu s patřičnou dávkou iluzí zvěčnit. A třeba to někoho inspiruje k tomu, aby se zastavil, rozhlédl a dovolil své duši k sobě přijít…
A to by mohl být dobrý konec, ale vnitřní proud teď, když to píšu, pokračuje dál. „Není to celé tak trochu podezřelé?“ ozývá se ve mně. Není nakonec život hra, někdy radostná, někdy smrtelně vážná, ke které velká dávka iluzí prostě patří? Není hledání vlastní duše jen jinou, další iluzí? Není nakonec život to, jak duše hraje na schovávanou sama se sebou?
Místo odpovědi beru kolu, do sluchátek si pouštím hudbu, na které jsem si ujížděl, když mi bylo patnáct, a vyrážím do lesa. Protože dneska je venku hezky a zatím ještě nejsme mrtví.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 5/2022