Kdo vlastně jsme? Kdo je vlastně to „já“, které právě teď čte tuto větu? Kdo je to já, které se ptá, co je já? Dógen, japonský zenových mistr ze 13. století, o zenu a meditaci napsal: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“ A i když to možná zní trochu paradoxně, dává to výborný smysl. Cílem meditace je osvobodit se od já. Co je tedy meditace a co je to já?
- Zastavení a usebrání
V povaze naší mysli je těkat, přeskakovat od jednoho k druhému, utíkat v představách do daleké budoucnosti nebo se naopak ztrácet v minulosti. Máme-li jasněji nahlédnout sami do sebe – tzn. myslí, která má sklon k rozptýlení, pozorovat mysl, která má sklon k rozptýlení – je nezbytné se v první řadě zastavit a mysl usebrat. Obrazně řečeno, dokud nepřestaneme vířit vodu, hladina se nezklidní a my nespatříme svůj odraz. Chceme-li jasně vidět, je třeba rozptylující podněty nechat stranou. Proto se také od nepaměti mniši odebírali do hor nebo do pouští, do míst, kde těch vnějších vyrušení zůstávalo minimálně a zbývala jen ta vnitřní.
- Soustředění a bdělost
Ve všech tradicích najdeme praxe a cvičení vedoucí k rozvoj soustředění: meditace, modlitby nebo další rituály. Jejich cílem je udržovat pozornost u jedné věci, ať už jí je dech, tělo, opakovaná mantra, zpěv nebo prováděná činnost. A protože přirozeností mysli je těkat a jednou ze základních zkušeností s rituály, ceremoniemi nebo meditací je nuda, je třeba spolu se soustředěním rozvíjet bdělost: uvědomovat si, kdy naše pozornost odbíhá a učit se pouštět věci, které ji odvedly, především rozptylující myšlenky. Soustředění mysl sjednocuje, zklidňuje a dodává jí sílu. Když se jednou Thomas Merton ptal začínajícího zenové mnicha, co se naučil během prvního roku v klášteře, mladý muž mu odpověděl: „Naučil jsem se otevírat a zavírat dveře.“ Každý okamžik je příležitostí k tomu být plně tady a dělat to, co děláme s plnou pozorností.
- Pouštění myšlenek
Pouštět myšlenky znamená uvědomovat si, že se objevují, ale nevěnovat jim žádnou další zvláštní pozornost, nerozvíjet je, nenásledovat je, nebojovat s nimi. Jen s lehkostí přivádět pozornost zpět k tomu, o co v tuto chvíli jde. Proto je jednou z nejzákladnějších meditačních praxí uvědomování si vlastního dechu. Dech, který je tu neustále, pro nás může být dobrou kotvou, díky níž se budeme vracet k přítomnosti. Kdykoli se pozornost zatoulá, všimneme si toho a přivedeme ji k dechu zpět. Postupně získáme větší vnitřní svobodu, bude pro nás snazší pozornost udržet u jedné věci a zároveň pouštět to, co mysl rozptyluje.
- Myšlenky jsou jen myšlenky
Postupným pozorováním vlastní mysli dospějeme k tomu, že myšlenky je možné vnímat podobně jako zvuky z vnějšího prostoru. Zvuky přicházejí samy od sebe, nemáme je pod kontrolou, a jak přišly, tak zase odejdou. Podobně nevíme, co nás „napadne“ v příští minutě. A tak myšlenky můžeme zkusit vnímat jako oblaka plující po obloze, dívat se na ně trochu zpovzdálí, nechat je plynout a svobodně se rozhodnout, jak a jestli na ně odpovíme. K tomu je samozřejmě potřeba cviku a praxe.
- Poznat své já
Díky zastavení, zklidnění a času, který takto trávíme sami se sebou, začneme sami sebe lépe poznávat. Jasněji nahlédneme, co je pro nás doopravdy důležité a co ne. Spatříme nejrůznější své stíny a to, co díky obvyklému rozptýlení nebo zahlcení, zůstávalo na pozadí naší mysli zůstávalo bez povšimnutí. To samozřejmě nemusí být vždy nutně úplně příjemné, ale je to nezbytné k tomu, abychom mohli být plně sami sebou a nemuseli sami před sebou utíkat. Možná zjistíme, že ve svém životě potřebujeme udělat změny, abychom mohli žít ve větším souladu sami se sebou a se svými niternými přesvědčeními o tom, co je dobré.
- Meditační postoj
Jestliže je naše mysl již do určité míry zklidněná, můžeme během meditace přestat pozornost zaměřovat na nějaký určitý předmět a místo toho si pouze uvědomovat cokoli, co se právě teď děje: se zájmem, otevřeností a přijetím. Důležitý je během meditace postoj: nesnažit se něčeho dosáhnout, někam se dostat nebo něčeho zbavit. Dokážeme-li přijímat přítomný okamžik, ať už je příjemný nebo nepříjemný, takový, jaký právě teď je, budeme plně tady a teď i my. To, co nám naopak v klidném přebývání v přítomnosti brání, je tendence naší mysli chtít, aby něco bylo jinak, než jak to právě teď je.
- Zapomenout na své já
Díky meditaci tak získáme trochu jiný vztah ke svému já, postupně se promění to, jak své já chápeme. Já je svým způsobem zvláštní: když se ráno probudíme, může chvíli trvat, než si vzpomeneme, kde jsme, kdo jsme a proč jsme se probudili. Já tu v tento okamžik svým způsobem není. Podobně, jsme-li plně soustředění, zaujati činností nebo hrou, povědomí o já slábne nebo se úplně vytratí. A co se o já můžeme dozvědět díky meditaci? V první řadě zjistíme, že naše mysl se hodně točí kolem já: udržuje náš sebeobraz, řeší, jestli jsme dost dobří, chytří, schopní… srovnává nás s druhými… hodnotí, kritizuje… Dále zjistíme, že naše já není něco pevně daného a neměnného, nýbrž že se okamžik za okamžikem měníme. Naše nálady, pocity a myšlenky jsou v neustálém pohybu a my to máme daleko méně pod kontrolou, než jsme si mysleli. Konečně pak objevíme, že naše já je z velké míry příběh, který si o sobě vyprávíme. Příběh, který někdy líčí hrdinu a jindy zase třeba naprostého chudáka. A zde se otevírá prostor pro důležitý obrat: příběh, který udržujeme svými myšlenkami, můžeme začít vyprávět trochu jinak nebo ho třeba na chvíli nevyprávět a konečně od svého já poodstoupit, pustit ho a nechat ho být.
- Když se já vytratí
Pustíme-li své já, budeme podle Dógena tvořit s ostatními jeden celek. Jinak řečeno, vědomí oddělenosti se vytratí, hranice mezi naším já a světem zmizí. Místo toho zjistíme, že jsme s světem hluboce spojeni. Jediný život proudí skrze nás i druhé a všechno živé. Přirozenou odpovědí na tuto propojenost je láska nebo soucítění: bytostné přání štěstí všemu živému. Vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh k tomu říká, že „osvícení je, když vlna zjistí, že je oceánem“. Jsou to okamžiky, věčné okamžiky.
- Já potřebujeme
A zároveň zdravé a sebevědomé já vědomé si svých hranic potřebujeme. Cílem meditace není já umrtvit nebo odhodit, místo toho meditace může vést k jeho postupné proměně. Já se díky ní stane otevřenějším a průsvitnějším, a tak skrze něj bude moci stále více a více proudit to, čím skutečně je: láska a soucítění.
- Paradox
Možná teď začíná dávat větší smysl Dógenův citát z úvodu: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“ To je samozřejmě celoživotní cesta, jedna zenová anekdota k tomu říká: „I Buddha je jen v půli cesty.“ Náš život se odehrává mezi oběma póly, někdy jsme příliš zapleteni ve svém já, odděleni od světa a ztraceni v myšlenkách, jindy jsme otevření a obracíme se ke světu s důvěrou a údivem. Láska a krása nám k této otevřenosti hodně pomáhá. A zároveň do toho jednoho celku, o kterém mluví Dógen, patří i naše já: i naše já zapletené v myšlenkách je právě tím jedinečným projevem univerzálního života. A to, co hledáme, ať už tomu říkáme jakkoli: smysl, pravda, láska, Bůh, osvícení, je právě živé vědomí tohoto spojení se životem, který neustále plyne a bere na sebe nejrůznější formy: mě, tebe, veverky nebo stromu. Jediný život, jediné já se tak dívá samo na sebe, skrze sebe sama.