Kočka mi leží na klíně už přes půl hodinu. Je úplně vláčná, odevzdaná a spokojeně vrní. Nechává se hladit a zjevně si to vychutnává. Mě to chvílemi baví, chvílemi přemýšlím nad vším možným a taky nad tím, jestli si vlastně my dokážeme takhle dlouho vychutnávat přítomnost. Až na pár výjimek, kdy jsme schopni plně přebývat teď a tady (výzkumy často uvádějí např. sex), nás, podobně jako mě teď, odvádí myšlenky, nahodilé nápady, obavy, plány, vzpomínky… Kočka je zjevně naprosto šťastná. Já ne tak docela, a tak přemýšlím nad tím, jestli nakonec klíčem ke štěstí není být jako kočka, být v přítomnosti a vychutnávat si to. A tak se moje mysl rozbíhá a z různých střípků začíná skládat mozaiku o štěstí.
Být teď a tady
Podle zenového mnicha a učitele meditace Thich Nhat Hanha je třeba štěstí hledat tady a teď a cestou k němu je rozvíjení plného vědomí, schopnosti plně si uvědomovat, co se děje právě teď. K tomu nabízí jednoduché meditační cvičení – zastavte se a zkuste jen sledovat svůj nádech a výdech. To, co nám často brání v tom, abychom byli spokojeni, je naše tendence hledat štěstí jinde: až bude to či ono hotovo, až dostudujeme, až založíme rodinu, až budou děti dospělé… A vědecké výzkumy to potvrzují, jsme daleko spokojenější, když myjeme nádobí a soustředíme se na mytí nádobí, než když u toho myslíme na letní dovolenou. A tak cesta ke štěstí začíná právě tady, dělat to, co děláme, s plnou pozorností. Žít každý okamžik, jako kdyby na tom skutečně záleželo.
Pouštět a nechávat být
Pokud si zkusíte pár okamžiků sledovat svůj nádech a výdech, zjistíte jako já s kočkou na klíně, že se téměř okamžitě objevují nejrůznější rozptylující myšlenky. Proto aby se nám přebývání v přítomnosti mohlo dařit, je třeba se učit pouštět, nechávat alespoň na chvíli naše starosti, plány a zabývání se sebou být, odložit je. A k pouštění někdy také patří odpouštění, sobě i druhým. Jde zkrátka o to, abychom mohli přítomný okamžik vnímat svěžím pohledem. Ostatně, právě tento okamžik je zcela jedinečný a neopakovatelný a my žijeme jen v přítomnosti. Je jasné, že to nemusí jít hned. Meditace je cvičení a vyžaduje určitý trénink, abychom se naučili si častěji uvědomovat, co se právě teď děje, co nám brání být plně v přítomnosti a pouštět to. A nejlepší okamžik, kdy začít, je teď.
Vděčnost
Vděčnost často zakoušíme v okamžicích, kdy prožíváme radost, ale může to být i obráceně, naše vděčnost může být zdrojem naší radosti. A tak Thich Nhat Hanh ve své knize Štěstí vybízí: rozhlédněte se a uvědomte si, jaké všechny důvody ke štěstí již máte. Vidíte, cítíte, vnímáte… To není samozřejmost. Většina z nás má střechu nad hlavou a každý den, co jíst. A tak je dobré těmto skutečnostem a všedním okamžikům našeho dne, kdy zahlédneme něco krásného, kdy se něco podaří nebo kdy nás někdo potěší, věnovat pozornost. Kočka nemusí, my si můžeme založit deník a každý den si vzpomenout na pár věcí, které vám udělaly radost, a tak trénovat naši pozornost, aby si více všímala toho, z čeho se můžeme těšit.
V souladu sami se sebou
Protože nejsme kočka, chceme-li více přebývat v přítomnosti, a tedy i být šťastní, neobejde se to bez toho, že se budeme snažit žít dobře a v souladu sami se sebou a svým svědomím. Jack Kornfield, další učitel meditace, trefně poznamenává: „Je těžké meditovat, pokud jste celý den zabíjeli, podváděli, kradli a lhali.“ Přebývání v přítomnosti, přebývání sami se sebou nám zřetelně ukáže, co je ještě třeba v našem životě narovnat, abychom mohli být tady, s lehkou hlavou.
Naplno a zranitelní
Brené Brown, americká výzkumnice, která se věnovala výzkumu zranitelnosti, přišla s nečekaným objevem: je to právě naše zranitelnost, která nám umožňuje žít život naplno ve všech jeho odstínech. Zranitelnost se objevuje v momentech, kdy vystupujeme ze své komfortní zóny, kdy se vystavujeme emocím nebo kdy děláme něco, co od nás vyžaduje puštění kontroly. Pokud v sobě zadusíme nepříjemné emoce, aby nás nic ranit nemohlo, zadusíme spolu s nimi i prožívání radosti, nadšení nebo štěstí. Jak to napsala japonská básnířka Izumi Šikibu „Ač vichr / tu děsivě fouká, / tak také záře měsíce proniká / prkny ve střeše / této barabizny.“ A zenový mistr Thich Nhat Hanh dodává: Bez bahna lotos nevykvete.
Štěstí je zvyk
Díky meditaci, přebývání v přítomnosti nebo sledování dechu nahlédneme více do toho, co se v nás odehrává, začneme poznávat nejrůznější naše způsoby reagování a vzorce prožívání a začneme si tak lépe všímat toho, jak nám naše navyklé způsoby vnímání, prožívání a přemýšlení často dělají život mnohem těžší. A díky tomuto uvědomění můžeme navyklé reakce začít nahrazovat jinými, prospěšnějšími, které možná daleko spíš povedou ke klidu a ke štěstí, a my se tak postupně trochu více osvobodíme ze sevření naší mysli.
Smysl života a štěstí
Na rozdíl od kočky si člověk klade otázky po smyslu života a hledání smyslu v jeho životě hraje významnou roli. Viktor Frankl, psychiatr, který v koncentračních táborech povzbuzoval a přesvědčoval své spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, nahlížel na člověka právě jako na bytost hledající smysl a touhu po smyslu považoval za základní lidskou potřebu. A štěstí? Štěstí je podle Frankla vedlejším produktem smyslu, tedy štěstí samo o sobě nemůže být cílem našeho života, tím může být smysl. Má-li nám něco přinášet štěstí, musí nám to v první řadě dávat smysl.
Být na svém místě, být přijatí
Když tak přemýšlím nad tím, kdy já sám zakouším největší štěstí, myslím především na okamžiky, kdy cítím, že tam, kde ve svém životě právě jsem, jsem správně, kdy cítím, že jsem tu vítán, v souladu se světem, v souladu s životem. A nedá mi to si nevzpomenout na zenového mistra Ama Samyho, který o meditaci mluví jako o praxi vracení se domů, a připomíná, že „tam někde jsme již dávno přijatí“. Tyto chvíle se nedají vynutit, je to spíše dar, ale meditace nám opět může pomáhat se k tomuto místu blížit a být připraveni dar přijmout a těšit se z něj.
Spolubytí
A ke štěstí potřebujeme také vřelé vztahy (kočky tak, ale trochu méně). Potřebujeme vnímat, že jsme s druhými ve spojení, že jsou tu pro nás a že na druhou stranu my jim máme co nabídnout. Thich Nhat Hanh v této souvislosti mluví o spolu-bytí. Někde v hloubce jsme všichni vzájemně propopojeni, spojeni s prostředím, ve kterém žijeme, uprostřed sítě nejrůznějších vztahů. A máme-li být šťastní, je třeba věnovat péči i celku, jehož jsme částí. Proto Thich Nhat Hanh také říká: „Štěstí není záležitostí jednotlivce.“ Ostatně nejvyšší buddhistickou ctností a klíčem ke šťastnému životu je právě soucit, jen se podívejte na nějaké video s Dalajlámou.
Hravost
A na co bychom neměli zapomínat je hravost. Tu kočky sdílejí s dětmi. Jaké by to bylo na chvíli přestat život a hlavně sami sebe brát tak vážně a místo toho s hravostí prozkoumávat svět, který se před námi rozevírá? Život nemusí být boj. Život je zázrak a taky dar a není na něm nic samozřejmého. Mary Oliverová v jedné básni píše: „Musí to být pro Boha velké zklamání, nežasneme-li alespoň desetkrát denně.“ Už jen samotný fakt, že čtete tento text a že tento text ve vás něco vyvolává… Bylo by možné vnímat život jako radostnou hru? Vnášet humor a lehkost tam, kde je tíže? A nepřestávat žasnout?
Kočka mi zničehonic seskočila z klína, odběhla ke dveřím a vrhá na mě dlouhý pohled. Otevírám jí dveře a pouštím ji do noci. Jen tma, šumění stromů a hvězdy.