fbpx

„Musel jsem se smát, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně přijel z Plzně do Prahy, jenom proto, abych zkoumal rozinku, abych ji snědl a abych si o tom s ostatními půl hodiny povídal. No, ale, vlastně je to dobrý! Jen nevím, jak to vysvětlím doma.“ uzavřel první hodinu MBSR kurzu jeden z účastníků, který do Prahy dojížděl právě z Plzně, a mně se v tu chvíli trochu ulevilo, protože by taky, celkem právěm, mohl říct, že kvůli rozince opravdu jezdit nemusel…

První hodina MBSR kurzu je vlastně tak trochu legrační, místo meditace, místo teoretických úvodů o tom, co je to všímavost a jaké jsou její přínosy, účastníkům pošlete misku s rozinkami s instrukcemi, aby tu „věc“ zkoumali, jako kdyby ji nikdy neviděli (vlastně ono je téměř 100% jisté, že právě tuto „věc“, tento exemplář opravdu nikdy neviděli), jako kdyby neměla žádné jméno, aby ji prozkoumali všemi smysly, aby jí věnovali čas a pozornost.

Pro někoho je to v tu chvíli úleva, protože zkoumat rozinku, to přece není žádná věda. Jiní jsou trochu zaražení, převalují tu věc v ruce a ptají se sami sebe, co to má vlastně znamenat. Další bojují s tím, že rozinky nemají rádi. A ještě další se strachují, co že to k nim v té misce doputuje, nebo se úzkostlivě snaží splnit úkol „správně“…

A to všechno patří k tomuto jednoduchému cvičení, zkoumat rozinku a zároveň si všímat i toho, co v nás probouzí: myšlenky, pocity, vzpomínky… Radost, zmatenost, pochybnost…

V počátku pro mě nebylo vůbec jednoduché „rozinku“ uvádět, právě pro tu rozporuplnost reakcí, kterou probouzí. Zdálo se mi, že daleko snazší by bylo kurz všímavosti začít prostě meditací, protože tu účastníci zpravidla očekávají. Časem jsem si ale „rozinku“ nesmírně oblíbil právě pro ty rozporuplné reakce, právě proto, že na něčem tak jednoduchém se můžeme velmi rychle seznámit s našimi navyklými vzorci myšlení, vnímání nebo očekávání.

A ano, je to trochu vtipné, trochu trapné, trochu divné…, když dospělí lidé 10 minut zkoumají rozinku, ale to je dobrá příležitost k tomu uvolnit atmosféru ve skupině, trochu se zasmát a zároveň sdílet osobní zkušenosti s něčím tak všedním jako je rozinka. A zároveň ukázat, co je to ta všímavost: že být všímavý, neznamená nutně být vážný, ale že všímavost jde ruku v ruce se zájmem, hravostí a lehkostí, že všímavost je celkem obyčejná schopnost nebo postoj, kterou všichni máme.

A tak toto cvičení velmi rád nabízím na prvních hodinách kurzů nebo na ukázkovým workshopem o všímavosti. A když je důvěra, dozvíte se třeba, že rozinka připomíná například bradavky…

Ke konci našeho výcviku pro učitele MBSR jsme dělali takové cvičení ve dvojicích známé z řady duchovních tradic. Jeden se pouze ptá: Kdo jsi jakožto učitel všímavosti? A druhý pouze odpovídá, aniž by nad tím dlouho přemýšlel, krátce, jedním nebo pár slovy. A první poděkuje za odpověď a zeptá se znovu: Kdo jsi jakožto učitel všímavosti? a ptá se dost dlouho na to, aby se člověk vyčerpal všechny možné „relevantní“ odpovědi.

Kdo jsem? Když jsem vystřídal všechny možné odpovědi: učitel, průvodce, Šimon, nevím… aniž bych s nimi byl nějak zvlášť spokojen a otázka Kdo jsi? se stále ještě vracela, zkusil jsem odpovědi nechat více plynout, nepřemýšlet nad nimi, nekontrolovat je. Ať odpovědi přicházejí samy. A jedna přišla: Jsem ten, kdo rozdává rozinky.

Jsem ten, kdo rozdává rozinky.