MARY OLIVER

Americká básnířka Mary Oliverová se narodila v roce 1935 v Ohiu v USA. Na této stránce nabízím své pracovní překlady některých jejích básní (výjimkou jsou překlady básní The Summer Day, The Journey a Wild geese, které lze nalézt na mnoha stránkách českého internetu a u nichž se mi nepodařilo vypátrat jejich autory a jejichž překlady zde v upravené podobě uveřejňuji).

Instructions for living a life.
Pay attention.
Be astonished.
Tell about it.

The Summer Day

Who made the world?
Who made the swan, and the black bear?
Who made the grasshopper?
This grasshopper, I mean-
the one who has flung herself out of the grass,
the one who is eating sugar out of my hand,
who is moving her jaws back and forth instead of up and down-
who is gazing around with her enormous and complicated eyes.
Now she lifts her pale forearms and thoroughly washes her face.
Now she snaps her wings open, and floats away.
I don’t know exactly what a prayer is.
I do know how to pay attention, how to fall down
into the grass, how to kneel down in the grass,
how to be idle and blessed, how to stroll through the fields,
which is what I have been doing all day.
Tell me, what else should I have done?
Doesn’t everything die at last, and too soon?
Tell me, what is it you plan to do
with your one wild and precious life?

The Journey

One day you finally knew
what you had to do, and began,
though the voices around you
kept shouting
their bad advice–
though the whole house
began to tremble
and you felt the old tug
at your ankles.
“Mend my life!”
each voice cried.
But you didn’t stop.
You knew what you had to do,
though the wind pried
with its stiff fingers
at the very foundations,
though their melancholy
was terrible.
It was already late
enough, and a wild night,
and the road full of fallen
branches and stones.
But little by little,
as you left their voices behind,
the stars began to burn
through the sheets of clouds,
and there was a new voice
which you slowly
recognized as your own,
that kept you company
as you strode deeper and deeper
into the world,
determined to do
the only thing you could do–
determined to save
the only life you could save.

Instrukce, jak žít život.
Všímej si.
Dej se ohromit.
Sdílej to.

Letní den

Kdo udělal svět?
Kdo udělal labuť, a medvěda baribala?
Kdo udělal kobylku?
Tu kobylku, mám na mysli –
tuhle která se vymrštila z trávy,
právě tu která jí cukr z mé dlaně,
která posouvá své čelisti dopředu a dozadu namísto nahoru a dolů –
která zírá svýma obrovskýma a složitýma očima.
Teď vysouvá svá bledá předloktí a důkladně si myje obličej.
Teď roztahuje křídla, a plachtí dál.
Nevím přesně, co je modlitba.
Vím, jak dávat pozor, jak se svalit
do trávy, jak si do trávy dřepnout,
jak zahálet a být blažená, jak se potulovat v polích,
to je to, co jsem dělala celý dlouhý den.
Řekni mi, co jiného bych měla dělat?
Nezemře nakonec všechno, a příliš brzy?
Pověz mi, co plánuješ provést se svým
jedinečným, divokým a vzácným životem?

Cesta

Toho dne jsi konečně zjistil,
proč tu jsi, a tak ses do toho pustil.
I když hlasy kolem radily NE
I když se dům
otřásal v základech
a třásla
se ti kolena:
„Dej mě do pořádku!“
volaly hlasy.
Ale tys nepolevil.
Věděls, co je třeba.
I když se vítr vloupal
dlouhými ledovými
prsty až do základů,
i když tak melancholicky
ty prsty hrály.
Bylo strašně pozdě, noční bouře,
cesta plná větví a kamení.
Ale pomaličku,
jak se hlasy vzdalovaly,
a slábly,
hvězdy se rozzářily
skrze cáry mračen
a nový hlásek,
nový, a přitom tak známý,
vlastně ten tvůj!
Přidal se k tobě
a vydali jste se spolu, dál a hloub, 
do světa.
Odhodlán udělat jedinou věc,
kterou můžeš udělat,
odhodlán zachránit,
jediný život, který můžeš zachránit.

When

When it’s over, it’s over, and we don’t know
any of us, what happens then.
So I try not to miss anything.
I think, in my whole life, I have never missed
the full moon
or the slipper of its coming back.
Or, a kiss.
Well, yes, especially a kiss.

Don’t worry

Things take the time they take. Don’t worry.
How many roads did St. Augustine follow
before he became St. Augustine?

Prayer

May I never not be frisky,
May I never not be risque.

May my ashes, when you have them, friend,
and give them to the ocean,

leap in the froth of the waves,
still loving movement,   

still ready, beyond all else,
to dance for the world.

Wild geese

You do not have to be good.
You do not have to walk on your knees
For a hundred miles through the desert, repenting.
You only have to let the soft animal of your body
love what it loves.
Tell me about your despair, yours, and I will tell you mine.
Meanwhile the world goes on.
Meanwhile the sun and the clear pebbles of the rain
are moving across the landscapes,
over the prairies and the deep trees,
the mountains and the rivers.
Meanwhile the wild geese, high in the clean blue air,
are heading home again.
Whoever you are, no matter how lonely,
the world offers itself to your imagination,
calls to you like the wild geese, harsh and exciting 
over and over announcing your place
in the family of things.

Když

Když je po všem, je po všem, a my nevíme
nikdo z nás, co se pak děje.
A tak se snažím nic nepromeškat.
Myslím, že za celý svůj život, jsem nikdy nezmeškala
úplněk
nebo to, jak se vrací.
Nebo polibek.
Vlastně, ano, především polibek.

Neboj se

Věci potřebují tolik času, kolik ho potřebují. Neboj se.
Po kolika cestách se vydal sv. Augustin
než se stal sv. Augustinem?

Modlitba

Kéž nikdy nepřestanu být hravá,
kéž nikdy nepřestanu riskovat.

Kéž můj popel, příteli, až ho budeš mít
a svěřovat ho oceánu,

vyskakuje jako pěna vln,
stále miluje pohyb,

stále je připraven, nade vše,
tančit pro svět.

Divoké husy

Nemusíš být dobrý,
nemusíš se plazit po kolenou
sto mil pouští v pokání.
Musíš pouze nechat jemné zvíře ve svém těle,
aby mělo rádo, co se mu líbí.
Řekni mi o svých zklamáních a já ti řeknu o svých.
Mezitím svět jde dál.
Mezitím slunce a čisté kapky deště letí krajinou,
přes prérie a hluboké lesy,
přes hory a řeky.
Mezitím divoké husy vysoko v čistém a modrém vzduchu míří znovu domů.
Ať jsi kdokoli, nezáleží na tom, jak jsi osamělý,
svět se dává tvé představivosti,
volá tě jako divoké husy,
surový a vzrušující –
znovu a znovu ohlašuje tvé místo
v rodině věcí.

I Happened To Be Standing

I don’t know where prayers go,
or what they do.
Do cats pray, while they sleep
half-asleep in the sun?
Does the opossum pray as it
crosses the street?
The sunflowers? The old black oak
growing older every year?
I know I can walk through the world,
along the shore or under the trees,
with my mind filled with things
of little importance, in full
self-attendance.  A condition I can’t really
call being alive.
Is a prayer a gift, or a petition,
or does it matter?
The sunflowers blaze, maybe that’s their way.
Maybe the cats are sound asleep.  Maybe not.

While I was thinking this I happened to be standing
just outside my door, with my notebook open,
which is the way I begin every morning.
Then a wren in the privet began to sing.
He was positively drenched in enthusiasm,
I don’t know why.  And yet, why not.
I wouldn’t pursuade you from whatever you believe
or whatever you don’t.  That’s your business.
But I thought, of the wren’s singing, what could this be
if it isn’t a prayer?
So I just listened, my pen in the air.

Invitation

Oh do you have time
to linger
for just a little while
out of your busy
and very important day
for the goldfinches
that have gathered
in a field of thistles
for a musical battle,
to see who can sing
the highest note,
or the lowest,
or the most expressive of mirth,
or the most tender?
Their strong, blunt beaks
drink the air
as they strive
melodiously
not for your sake
and not for mine
and not for the sake of winning
but for sheer delight and gratitude—
believe us, they say,
it is a serious thing
just to be alive
on this fresh morning
in the broken world.
I beg of you,
do not walk by
without pausing
to attend to this
rather ridiculous performance.
It could mean something.
It could mean everything.
It could be what Rilke meant, when he wrote:
You must change your life.

Praying

It doesn’t have to be
the blue iris, it could be
weeds in a vacant lot, or a few
small stones; just
pay attention, then patch

a few words together and don’t try
to make them elaborate, this isn’t
a contest but the doorway

into thanks, and a silence in which
another voice may speak.

Najednou jsem stála

Nevím, kam odcházejí modlitby,
nebo co působí.
Modlí se kočky, zatímco spí
v polospánku na slunci?
Modlí se vačice, když
přechází ulici?
Slunečnice? Starý černý dub
který je každý rok starší?
Vím, že mohu procházet světem,
podél pobřeží nebo pod stromy,
s hlavou plnou věcí
které jsou nedůležité, plně
pohroužená do sebe. Stav, který úplně nemohu
nazvat být živá.
Je modlitba dar, nebo domáhání se,
nebo, záleží na tom?
Slunečnice planou, možná to je jejich způsob.
Možná kočky tvrdě spí. Možná ne.

Zatímco jsem na to myslela, najednou jsem stála
přímo venku přede dveřmi s otevřeným zápisníkem,
což je způsob, jak začínám každé ráno.
A pak začal zpívat střízlík v keři ptačího zobu.
Byl určitě naprosto nadšený,
nevím proč. A vlastně, proč ne.
Nebudu tě přemlouvat, ohledně čeholi, čemu věříš
nebo nevěříš. To je tvoje věc.
Ale myslela jsem na střízlíkův zpěv, co jen to může být
když ne modlitba?
A tak jsem jen poslouchala, mé pero ve vzduchu.

Pozvání

Ach, máš čas
vystoupit
jen na malou chvilku
z tvého hektického
a velmi důležitého dne
kvůli stehlíkům
kteří se snesli
v poli bodláčí
k souboji v hudbě,
aby viděli, kdo zazpívá
nejvyšší notu,
nebo nejnižší,
nebo nejvýraznější smích,
nebo nejněžnější?
Jejich silné, zakulacené zobáky
pijí vzduch
jak se snaží
melodicky
ne kvůli tobě
a ne kvůli mně
a ne kvůli vítězství
nýbrž pro pouhé potěšení a vděčnost –
věř nám, říkají,
to je vážná věc
být naživu
tohoto svěžího rána
v rozlomeném světě.
Žádám tě
nechoď okolo
aniž bys zastavil
a věnoval pozornost tomuto
docela směšnému představení.
Může to něco znamenat.
Může to znamenat všechno.
Může to být to, co měl na mysli Rilke, když napsal:
Musíš změnit svůj život.

Modlitba

Nemusí to být
modrý kosatec, může to být
plevel na prázdném pozemku, nebo pár
malých kamenů; jen
tomu věnuj pozornost, pak slátej

pár slov dohromady a nesnaž se
o to, aby byla složitá, tohle není
závod nýbrž průchod

k díkům, a tichu, v němž
jiný hlas může promluvit.

It has frequently been remarked, about my own writings, that I emphasize the notion of attention. This began simply enough: to see that the way the flicker flies is greatly different from the way the swallow plays in the golden air of summer. It was my pleasure to notice such things, it was a good first step. But later, watching M. when she was taking photographs, and watching her in the darkroom, and no less watching the intensity and openness with which she dealt with friends, and strangers too, taught me what real attention is about. Attention without feeling, I began to learn, is only a report. An openness — an empathy — was necessary if the attention was to matter. Such openness and empathy M. had in abundance, and gave away freely… I was in my late twenties and early thirties, and well filled with a sense of my own thoughts, my own presence. I was eager to address the world of words — to address the world with words. Then M. instilled in me this deeper level of looking and working, of seeing through the heavenly visibles to the heavenly invisibles. I think of this always when I look at her photographs, the images of vitality, hopefulness, endurance, kindness, vulnerability… We each had our separate natures; yet our ideas, our influences upon each other became a rich and abiding confluence.

Read more

That’s the big question, the one the world throws at you every morning. “Here you are, alive. Would you like to make a comment?”

Maria Shriver: What does it mean to you to be a poet?
Mary Oliver: I consider myself kind of a reporter—one who uses words that are more like music and that have a choreography. I never think of myself as a poet; I just get up and write. For most of my life, I haven’t had the structure of an actual job. When I was very young and decided I wanted to try to write as well as I could, I made a great list of all the things I would never have.

Read more

Here is a story to break your heart. Are you willing? This winter the loons came to our harbor and died, one by one, of nothing we could see. A friend told me of one on the shore that lifted its head and opened the elegant beak and cried out in the long, sweet savoring of its life which, if you have heard it, you know is a sacred thing, and for which, if you have not heard it, you had better hurry to where they still sing. And, believe me, tell no one just where that is. The next morning this loon, speckled and iridescent and with a plan to fly home to some hidden lake, was dead on the shore. I tell you this to break your heart, by which I mean only that it break open and never close again to the rest of the world.

I go down to the shore in the morning

I go down to the shore in the morning
and depending on the hour the waves
are rolling in or moving out,
and I say, oh, I am miserable,
what shall–
what should I do? And the sea says
in its lovely voice:
Excuse me, I have work to do.

I Worried

I worried a lot. Will the garden grow, will the rivers
flow in the right direction, will the earth turn
as it was taught, and if not how shall
I correct it?

Was I right, was I wrong, will I be forgiven,
can I do better?

Will I ever be able to sing, even the sparrows
can do it and I am, well,
hopeless.

Is my eyesight fading or am I just imagining it,
am I going to get rheumatism,
lockjaw, dementia?

Finally I saw that worrying had come to nothing.
And gave it up. And took my old body
and went out into the morning,
and sang.

Tohle je příběh, který ti zlomí srdce. Souhlasíš? Letošní zimu přiletěly potáplice do našeho přístavu a umřeli, jedna po druhé, na nic, co bychom mohli vidět. Jeden přítel mi řekl o jedné, která na břehu zvedla svou hlavu a otevřela svůj elegantní zobák a rozkřičela se dlouze a sladce opěvovala svůj život, pokud jsi její zpěv už slyšel, tak víš, že je posvátný, a pokud jsi ho neslyšel, tak raději pospíchej tam, kde ještě zpívají. A věř mi, neříkej nikomu, kde to je. Druhého rána ta potáplice, tečkovaná a barevná, která měla v plánu letět domů k nějakému skrytému jezeru, na břehu umřela. Říkám ti to, abych ti zlomila srdce, čímž myslím, že se rozlomí ven a již nikdy se nebude uzavírat vůči zbytku světa.

Šla jsem ráno na pobřeží

Šla jsem rána na pobřeží
a podle hodiny se vlny
přibližovaly nebo vzdalovaly,
a já jsem řekla, ach, jak jsem ubohá,
co mám–
co bych měla dělat? A moře řeklo
svým nádherným hlasem:
Promiň, mám tu práci.


Strachovala jsem se

Hodně jsem se strachovala. Poroste zahrada, budou řeky
plynout správným směrem, bude se země otáčet
tak jak mě to učili, a pokud ne, jak
to napravím?

Měla jsem pravdu, mýlila jsem se, dostane se mi odpuštění,
mohla bych to udělat lépe?

Budu jednou schopná zpívat, dokonce i vrabci
to dokážou a já jsem, no,
beznadějná.

Chabne můj zrak nebo si to jen namlouvám,
dostanu revma,
křeče, demenci?

Nakonec jsem viděla, že strachování bylo zbytečné.
A přestala jsem s ním. A vzala jsem své staré tělo
vyšla jsem ven do rána,
a zpívala.

KRISTA TIPPETT: Yeah. I’d like to talk about attention, which is another real theme that runs through your work — both the word and the practice. And I know people associate you with that word. But I was interested to read that you began to learn that attention without feeling is only a report. That there is more to attention than — for it to matter in the way you want it to matter. Say something about that learning.

MARY OLIVER:You need empathy with it rather than just reporting. Reporting is for field guides. And they’re great. They’re helpful. But that’s what they are. But they’re not thought provokers. And they don’t go anywhere. And I say somewhere that attention is the beginning of devotion, which I do believe. But that’s it. A lot of these things are said but can’t be explained.

Read more

Little dogs rhapsody in the night

He puts his cheek against mine
and makes small, expressive sounds.
And when I’m awake, or awake enough

he turns upside down, his four paws
in the air
and his eyes dark and fervent.

Tell me you love me, he says.

Tell me again.

Could there be a sweeter arrangement?
Over and over
he gets to ask it.
I get to tell.

The Gardener

Have I lived enough?
Have I loved enough?
Have I considered Right Action enough, have I come to any conclusion?
Have I experienced happiness with sufficient gratitude?
Have I endured loneliness with grace?

 I say this, or perhaps I’m just thinking it.
Actually I probably think too much.

Then I step out into the garden,
where the gardener, who is said to be a simple man,
is tending his children, the roses.

I Ask Percy How I Should Live My Life

Love, love, love, says Percy.
And hurry as fast as you can
along the shining beach, or the rubble, or the dust.
Then, go to sleep.
Give up your body heat, your beating heart.
Then, trust.

Malá psí rapsódie v noci

Klade svou tvář na mou
a dělá nepatrné, výmluvné zvuky.
A když jsem vzhůru, nebo dostatečně vzhůru

obrátí se na záda, jeho čtyři tlapy
ve vzduchu
a jeho oči tmavé a vroucí.

Řekni mi, že mě miluješ, říká.

Řekni mi to znovu.

Může být sladší dohoda?
Znovu a znovu
se ptá.
Já odpovídám.

Zahradník

Žila jsem dost?
Milovala jsem dost?
Zvažovala jsem dost, jaké jednání je správné, dospěla jsem k nějakému závěru?
Zakoušela jsem radost s dostatečnou vděčností?
Přestála jsem osamělost důstojně?

To si říkám, nebo snad o tom jen přemýšlím.
Vlastně možná přemýšlím příliš.

Pak vyjdu do zahrady,
kde se zahradník, o němž se říká, že je prostý muž,
věnuje svým dětem, růžím.

Ptám se Percyho jak bych měla žít svůj život

Miluj, miluj, miluj, říká Percy.
A uháněj tak rychle, jak jen můžeš
podél zářící pláže, nebo sutin, nebo prachu.
Pak, jdi spát.
Odevzdej teplo svého těla, své bušící srdce.
Pak, důvěřuj.

In Your Hands

The dog, the donkey, surely they know they are alive.
Who would argue otherwise?
But now, after years of consideration, I am getting beyond that.
What about the sunflowers? What about the tulips, and the pines?
Listen, all you have to do is start and there’ll be no stopping.
What about mountains? What about water slipping over the rocks?
And, speaking of stones, what about the little ones you can
hold in your hands, their heartbeats so secret, so hidden it may take years
before, finally, you hear them?


Mornings at Blackwater

For years, every morning, I drank
from Blackwater Pond.
It was flavored with oak leaves and also, no doubt,
the feet of ducks.

And always it assuaged me
from the dry bowl of the very far past.

What I want to say is
that the past is the past,
and the present is what your life is,
and you are capable
of choosing what that will be,
darling citizen.

So come to the pond,
or the river of your imagination,
or the harbor of your longing,
and put your lips to the world.

And live
your life.

I Own a House

I own a house, small but comfortable. In it is a bed, a desk,
a kitchen, a closet, a telephone. And so forth—you know
how it is: things collect.
Outside the summer clouds are drifting by, all of them
with vague and beautiful faces. And there are the pines
that bush out spicy and ambitious, although they do not
even know their names. And there is the mockingbird;
over and over he rises from his thorn-tree and dances—he
actually dances, in the air. And there are days I wish I
owned nothing, like the grass.

V tvých rukou

Pes, osel, ti jistě vědí, že jsou
živí.
Kdo by tvrdil něco jiného?
Nyní však, po letech úvah, jsem se dostala dál.
Co slunečnice? Co tulipány, a borovice?
Poslechni, jediné, co musíš udělat, je začít, a už se to nezastaví.
Co hory? Co voda tekoucí po skalách?
A, když je řeč o kamenech, co ty drobné, které můžeš
vzít do svých rukou, jejich tlukot srdce je tak utajený, tak skrytý, že to může trvat roky
než je, konečně, uslyšíš?


Rána u Černého rybníka

Roky jsem, každé ráno, pila
z Černého rybníka.
Měl příchuť dubových listů a také, nepochybně,
kachních nohou.

A vždy mě utišila
ze suché misky velmi vzdálené minulosti.

Tím chci říct
že minulost je minulost,
a přítomnost, to je tvůj život,
a jsi schopný,
milý občane,
si zvolit, jaká bude.

Tak pojď k rybníku,
nebo k řece tvých představ,
nebo k přístavu tvé touhy,
a přitiskni rty ke světu.

A žij
svůj život.

Vlastním dům

Vlastním dům, malý, ale útulný. Je v něm postel, stůl, kuchyň, skříň, telefon. A tak dále – však víš,
jak to chodí: sbírka věcí.
Venku ubíhají letní oblaka, každý z nich
s neurčitou a krásnou tváří. A jsou tam borovice
které se rozrůstají pikantně a ambiciózně, přestože neznají
ani svá jména. A je tam drozd;
znovu a znovu vylétá ze svého stromu a tančí – on
vlastně tančí, ve vzduchu. A jsou dny, kdy si přeji
vlastnit nic, jako tráva.