fbpx

CZESŁAW MIŁOSZ

Vybráno ze sbírek: Hymnus o perle, přel. M. Červenka, Mladá Fronta, Praha 1992; Mapa času, přel. V. Dvořáková, I. Mikešová a V. Burian, Odeon, Praha 1990; Pejsek u cesty, přel. V. Burian, Mladá Fronta, Praha 2000; Miłoszova abeceda, přel. V. Burian, Paseka, Praha – Litomyšl 2005, To, přel. J. Mlejnek, Paseka, Praha 2003.

„Putoval jsem oceánem života, jenž nezná smrti,
a krása té cesty mě vymanila z kladení otázek.

Jako strom je uzavřen v semeni, tak všecky
nemoci jsou v tom kladení otázek.“

TO JEDINÉ

Údolí, nad ním lesy v barvách podzimu.
Přichází poutník, vedla ho sem mapa
a možná paměť. Jednou, kdysi, v slunci,
když první sníh napadl, a on tudy jel,
zakusil radost, silnou, bez příčiny,
radost očí. Vše bylo rytmem
přeskupovaných větví, ptáka v letu,
vlaku na viaduktu, svátkem pohybu.
Vrací se po letech a pranic nežádá.
Chce jenom jednu drahocennou věc:
být ryzím pohlížením beze jména,
bez očekávání, obav i nadějí
na hranic, kde končí já a ne-já.

ZVLÁŠTNÍ CHVÍLE

Zvláštní chvíle v mnohasetletých dějinách náboženství! Prozřetelnost rozhodla, že otupí ostří kázání i teologických traktátů – a zůstane jenom poezie jako nástroj vědomí člověka přemýšlejícího o posledních věcech. „Pozornost bez jakékoliv příměsi je modlitbou.“ Kolik básníků našlo v pravidle Simone Weilové opodstatnění své práce! A tak je nevázaná a běsnící civilizace, svolávající na sebe odsouzení ze strany duchovních, ve svém umění schopna přinášet dar víry.

POZORNOST

Podle knihy buddhistického mnicha, kterou čtu, je samotnou podstatou buddhismu mindfulness. Snad by to šlo přeložit jako pozornost (uważność, to slovo je už u Mikołaje Reje) nebo být pozorným. Znamená to přijímat s pozorností to, co je nyní, místo abychom se obraceli k tomu, co bylo, anebo k tomu, co bude. Spásné pro mučedníky svědomí, přežvykující své dávné poklesky, spásné pro úzkostlivce, kteří se se strachem představují, co se stane zítra. Kéž by moje básně čtenáři pomohly zabydlit se v nyní! A kéž bych byl jako člověk vyléčen z chorob paměti.

STAV POETICKÝ

Jako by člověku místo očí vsadili obrácený dalekohled, svět se
vzdaluje a všecko, lidé, stromy, ulice, se zmenšuje, ale pranic neztrácí
ze své výraznosti, zhušťuje se.

Kdysi jsem míval takové chvíle při psaní básní, a tak znám distanci,
bezzájmovou kontemplaci, anektování „já“, které je „ne-já“, ale
nyní je to pořád, a ptám se sám sebe, co to znamená, vstoupil-li
jsem snad v trvalý stav poetický.

Věci kdysi obtížné jsou nyní snadné, necítím však silné nutkání
sdělovat je písmem.

Teprve nyní jsem zdráv, byl jsem nemocný, protože můj čas pádil
a trýznil mě strach z toho, co bude. V každé minutě jeviště světa je
pro mne nově udivující a tak komické, že nejsem s to pochopit, jak
si mohla literatura dát za úkol, že to všechno zvládne.

Cítím tělesně, hmatatelně, každou minutu, přivykám neštěstí a neprosím
Boha, aby je ráčil odvrátit, neboť proč by měl odvracet ode
mne, když od jiných neodvrací?

Zdálo se mi, že stojím na úzkém prahu nad hlubinou, kde se viditelně
hýbají veliké mořské ryby. Bál jsem se, že budu-li se na to dívat,
spadnu. A tak jsem se odvrátil, chytal se prsty nerovností skalní
stěny a pomalu se suna zády k moři dostal se na bezpečné místo.

Byl jsem netrpělivý a popuzovalo mě mrhání časem na hlouposti,
mezi něž jsem zahrnoval i úklid a vaření. Nyní pozorně krájím cibuli,
vymačkávám citróny, hotovím omáčky rozmanitých druhů.

POZORNOST

Pozornost Uvażność – to slovo najdeme už v šestnáctém století u Mikołaje Reje. Smíme tak tedy překládat anglické mindfulness, v němž je podle buddhistů obsaženo celé Buddhovo učení. „Pozornost“ označuje postoj pozorné otevřenosti k přírodě a lidem, skutečnost, že v každém detailu spatřujeme, co se děje kolem nás, místo abychom to roztržitě míjeli. Když čtu antologie buddhistické poezie vydávané v Kalifornii, vidím, jak právě pozornost přináší v poezii posledních pár desetiletí plody, a nejen v té, kterou píší lidé považující se za buddhisty. Nálada přímo protikladná mravům technické civilizace s jejím spěchem a bleskovými televizními střihy se určitě zasloužila také o zájem chránit přírodu, protože mysl se obrací k tomu, co je zde a nyní. Kontemplativní poezie se nečekaně objevuje jako protiváha rozkladných procesů v poezii a umění, působí totiž proti ztrátě smyslu. Je to – řekněme – odpor duchovnosti proti jednorozměrnému světu. Někdy je inspirace křesťanská, častěji ovšem buddhistická, třebaže jsou i básníci, kteří se odvolávají na obě. Bez ohledu na obrovskou rozmanitost forem – od jednovětých poznámek a haiku po dlouhé poémy a básně v próze – má poezie „pozornosti“ jisté společné znaky, a sice proto, že cíl těch, kteří ji píší, není čistě estetický. Je stejný jako cíle velkých náboženských knih lidstva, které odpovídají na otázku, kdo je člověk a jak má žít. Poezie „pozornosti“ je spřízněná s některými knihami Bible, takzvanými knihami moudrosti, jako kniha Přísloví, Kazatel, některé žalmy. Zároveň je však na rozdíl od devótní křesťanské literatury, kterou obyčejně stylové proměny vysoké kultury míjejí, součástí toho, čemu se říká moderní poezie.

DAR

Takový šťastný den.
Mlha klesla časně ráno, pracoval jsem v zahradě.
Kolibříci se třepotali nad květem zimolezu.
Na zemi nebylo jediné věci, kterou bych chtěl vlastnit.
Neznal jsem nikoho, komu by stálo za to závidět.
Zapomněl jsem na všechno, co se stalo zlého.
Nestyděl jsem se myslet si, že jsem byl, kým jsem.
Necítil jsem žádnou bolest v těle.
Když jsem se narovnal, viděl jsem modré moře a plachty.

POKUŠENÍ

Pod hvězdným nebem jsem se procházel
na pokraji hory s výhledem na neónová města
se svým souputníkem, duchem pustiny.
Pobíhal kolem a poučoval,
že nejsem nezbytný, že když ne já, tak jiný
by tady chodil a hleděl pochopit své století.
Kdybych už dávno umřel, nic by se nezměnilo,
tytéž hvězdy, města, krajiny
svítily by, byť do jiných očí.
Jako dosud trval by tento svět a díla jeho.
Odstup ode mne ve jménu Ježíše Krista,
dost ses mě natrápil, řekl jsem.
Není na mně, abych soudil poslání lidí.
A svoje zásluhy stejně nebudu znát.

ÚČET

Dějiny mé hlouposti by vyplnily řadu svazků.

Některé by byly věnovány konání v rozporu s vědomím,
podobnému letu můry, která i kdyby věděla,
stejně by musela směřovat do plamene svíce.

Jiné by se zabývaly metodami umlčování neklidu,
šepotu, jenž varuje, ale zůstává nevyslyšen.

Zvlášť bych pojednal o sebeuspokojení a pýše,
kdy jsem byl ten, jemuž se zdá,
tudíž kráčí vítězně, a nemá podezření.

A předmětem všech svazků by bylo toužení.
Kdyby aspoň mé vlastní. Kdepak. Bohužel.
Pudilo mě, že jsem chtěl být jako jiní.

Strach jsem cítil před tím, co je ve mně divoké a neskromné.

Dějiny své hlouposti už nenapíšu,
neboť pozdě a těžko je dopídit se pravdy.

ODSTUP ODE MNE

Odstup ode mne, duchu temný.
Neříkej, že jsi pravdou mé bytosti
a že celé mé žití nebylo než skrýváním zlého.
Zaklínám tě tím, co jsem udělal pro jiné,
třebaže ne vždy z nejlepší vůle.
V hodině zkoušky netrýzni mě.

Svatí jinoši, kteří jste v bitvě složili oběť života,
buďte pomocí mně, chromému.

Neznámé sestry mocného milosrdenství,
zachránkyně vězňů za ostnatým drátem,
stůjte při mně ve vichrech této noci.

Dělníci mužného srdce, po léta čelící železnému dni v mlčení,
taste jas zapomenutých jmen vašich.

Hymnicky volám vás všechny a vás připomínám.

Může-li člověk být jako vy,
na pravé přirozenosti lidské i já mám podíl.

Proti mé vůli dotýkal ses mne.
Proti mé vůli promlouváš, duchu temný.

PŘÍKLAD

Moje přítelkyně si v osmdesáti zapsala do deníku
„Neměla jsem čas ani chuť si cokoli připouštět.“
Její dobrý příklad mne posiluje.

Vilia se leskla, měsíc v úplňku, za vojenským skladem
jsme se milovali. Tato chvíle mne nejednou utěšila,
a bylo v mém životě hodně hořkosti.

Zpívat a tančit před tváří Hospodina!
Jednoduše proto, že stěžovat si je k ničemu,
jak pravila má statečná, nepřekonatelná Irena.

VYZNÁNÍ

Pane Bože, měl jsem rád jahodový džem
i temnou sladkost ženského těla,
jakož i vychlazenou vodku, sledě v oleji
a vůni karafiátů a skořice.
Jakýpak jsem já prorok? Proč by duch
měl na člověka jak já sestupovat? Tolik jiných,
důvěryhodných, bylo právem vyvoleno.
A kdo by věřil mně? Vždyť viděli,
jak se vrhám na jídlo, jak prázdním sklenice
a mlsně pohlížím na šíji číšnice.
Defektní a vědoucí o tom. Po velikosti
toužící, umějící rozeznat ji všude,
a přesto s ne docela jasným viděním.
Věděl jsem, co zbývá těm menším jako já:
ples krátkých nadějí, shromáždění těch pyšných,
turnaj hrbáčů, literatura.

VENI CREATOR

Přijď, Duchu svatý,
ohýbaje (nebo neohýbaje) trávu,
zjevuje se (nebo ne) nad hlavou v jazyku plamene,
když je senoseč nebo když k orbě vyjíždí traktor,
v údolí ořechových hájů nebo když sněhy
zavalí pokroucené jedle v Sierra Nevadě.
Jsem pouze člověk, a tak potřebuji viditelná znamení,
rychle se unavím při stavbě stupňů abstrakce.
Prosil jsem nejednou, sám víš, aby socha v kostele
pro mě pozdvihla ruku, jednou, jedinkrát.
Ale chápu, že znamení mohou být jenom lidská.
Probuď tedy jednoho člověka, kdekoliv na zemi
(ne mě, vždyť přece vím, co je slušnost),
a dovol, abych v pohledu na něj mohl obdivovat Tebe.

STUDIUM SAMOTY

Strážce dálkových potrubí v poušti?
Jednočlenná posádka písečné pevnosti?
Ať byl kýmkoli. Za východu slunce vídal svráskalé hory
barvy popela nad tající nocí,
hory sytící se fialovou, nasávající kapalnou růž,
až se, ohromné, tyčily v oranžovém světle.
Den za dnem. A aniž si všiml, rok po roce.
Pro koho, říkal si, ta nádhera? Pro mne jediného?
Potrvá přec dál, i když já budu mrtvý.
Co to znamená pro oko ještěrky? Co spatří přelétající pták?
Jestliže já jsem lidstvím, je lidství sebou beze mne?
A věděl, že marno volat, protože nikdo z nich ho nevykoupí.

MOJOST 

„Moji rodiče, můj manžel, moje sestra.“
Sedím v kavárně, zaposlouchal jsem se.
Hlasy žen šelestí a zapojují se
do obřadu, jenž je nám potřebný.
Koutkem oka sleduji pohyblivá ústa
a je mi sladce, že jsem zde na zemi,
ještě chvíli, i s ostatními, tady na zemi,
a mohu slavit naši malou mojost.

CHLAPEC

Házíš do vody udici, stojíš na kameni.
Bosé nohy ti obeplouvá mihotavá voda
tvé rodné řeky v houští vodních lilií.
A kdo jsi ty, na splávek hledící,
zaposlouchaný od ozvěn, ťukotu pleskaček?
Čím jsi to poznamenán, mládenče,
už teď stůněš na svoji osobitost
s jediným steskem: být jak ostatní?
Znám tvé příhody a vím, kým se staneš.
Mohl bych v šatech cikánky sejít tam dolů k řece
a věštit ti: slávu a bohatství.
Bez dodatku, co za to zaplatíš,
vždyť s tím se nelze svěřit těm, kteří nám závidí.
Jedno je jisté: máš dvě povahy,
skoupou a opatrnou proti druhé, štědré.
A budeš dlouho hledat mezi nimi smír,
až se ti tvoje práce budou zdávat marné,
a krásné jen lehkomyslné dary,
šlechetnost srdce, snadná oddanost
bez knížek, pomníků a lidské paměti.

PROBUZENÝ

V pozdním stáří a při zhoršujícím se zdraví jsem se probudil uprostřed noci, a tehdy jsem to zakusil. Byl to pocit štěstí tak obrovského a dokonalého, že v dosavadním životě existovaly pouze jeho náznaky. Nezbavovalo mne to vědomí, nevytrácela se minulost, již jsem v sobě nesl zároveň se svým soužením. Nyní byla náhle zapojena jako nezbytná součást celku. Jako by nějaký hlas říkal: „Netrap se, všechno se stalo tak, jak mělo, učinil jsi, co ti bylo určeno, a nemusíš už myslet na staré věci.“ Pokoj, jaký jsem zakoušel, byl pokoj vyrovnání účtů a pojil se s myšlenkou na smrt. Štěstí na této straně jako by bylo předzvěstí štěstí tam na straně druhé. Uvědomoval jsem si, že se mi dostává neočekávaného daru, a nemohl jsem pochopit, proč se mně dotkla taková milost.