Vyšlo v nakladatelství Malvern, 2024
Překlad Šimon Grimmich
JANE Hirshfield
The New York Times Magazine nazval Jane Hirshfield (*1953) autorkou „básní, jež se řadí mezi jedny z nejdůležitějších v kontextu dnešního světa.‟ Jane Hirshfield představuje jeden z ústředních hlasů americké poezie, jež hájí zájmy biosféry a vzájemného propojení živých organismů.
Její dílo bylo přeloženo do sedmnácti jazyků. Jako někdejší kancléřka Akademie amerických básníků byla Jane Hirshfield zvolena v roce 2019 do Americké akademie umění a věd. Žije v severní Kalifornii.
„Hluboká empatie vůči utrpení všech živých bytostí… přesně to v poezii Jane Hirshfield oceňuji. Předmětem její poezie je náš všední život mezi ostatními lidmi a naše neustálé setkávání se vším, co nám Země přináší: se stromy, květinami, zvířaty a ptáky… Ve smyslům lahodících detailech její poezie osvětluje buddhistickou ctnost plného vědomí.“
Czesław Miłosz
Více o Jane Hirshfield a další ukázky její tvorby najdete:
v časopise Tvar
v časopise H7O
v časopise Svět dharmy 3/2023 – 1/2024
Z plechu
Hodně jsem studovala a zapamatovala si málo.
Svět je však štědrý, dál nabízel fíky a sýry.
Nevadí, že brzy budu muset všechno vrátit,
svět, fíky.
Být železniční stanicí existence není žádná maličkost.
Nemusí to být nádraží Grand Central nebo Haydarpaša.
Železniční depo by mohlo být nízké, s okny pokrytými uhelným prachem
pod šindelovou střechou. Mohlo by být z plechu.
Další záhada obvázaná nýty a rubíny.
Propouštějící chlad i teplo oběma směry, tak jako země.
Dvě petrolejové lucerny
Kočka se prochází po úzké polici pod oknem,
kde je vyskládáno mnoho křehkých věcí – naleštění amoniti,
usušená hvězdice, tři knoflíčky necuke ve tvaru želviček,
pár kudrlinek březové kůry, dvě dlouho nepoužívané petrolejové lucerny.
Jakoby samy od sebe, dvě ruce vylétnou, aby člověku zakryly obličej,
aby zakryly již zavřené oči.
Náraz, jak už tomu musí být, přichází.
Ruce pomalu klesnou.
Kočka sedí na podlaze uprostřed místnosti, poklidně si olizuje tlapku.
Kočičí zákon je jednoduchý: jedno uspořádání přechází v druhé.
Lidé jsou zvláštní.
Okamžik
Člověk se probudí ze spánku
a chvíli neví,
kdo je.
To se za celý život stane
jednou nebo dvakrát.
Nepochybně se to stalo i tobě.
Někteří se v ten okamžik
zděsí,
někteří si potěšeně povzdechnou.
Jak každý později závidí druhému,
který musí tak milovat svůj život.
Bylo to takhle: byla jsi šťastná
Bylo to takhle:
byla jsi šťastná, pak jsi byla smutná,
pak zase šťastná, pak ne.
Tak to šlo dál.
Byla jsi nevinná, nebo jsi byla vinná.
Podnikly se kroky, nebo ne.
Chvílemi jsi mluvila, chvílemi mlčela.
Zdá se, že jsi většinou mlčela – co jsi mohla říct?
Nyní je to téměř u konce.
Jako milenec se tvůj život sklání a líbá tvůj život.
Nedělá to v odpuštění –
mezi vámi není co odpouštět –
ale s prostým pokývnutím pekaře v okamžik,
kdy vidí, že proměna chleba byla završena.
Jezení je nyní také cosi pouze pro ostatní.
Nezáleží na tom, jak si přeberou tebe
nebo tvé dny: budou se mýlit,
bude jim chybět nesprávná žena, nesprávný muž,
všechny příběhy, které budou vyprávět, budou příběhy, které si sami vymysleli.
Tvůj příběh byl tento: byla jsi šťastná, pak jsi byla smutná,
spala jsi, probudila ses.
Občas jsi jedla pečené kaštany, občas kaki.
Autoportrét ve vypůjčené chatě
Jeden večer k jídlu brambory smažené na pánvi,
další večer pečené, o dva večery později šťouchané.
Kolibřík se vřítí na večerní fuchsii,
která je tady daleko na severu stále ještě zalitá sluncem.
Protože už jsem to dříve viděla, pomyslím si:
Můj kolibřík pije. A později, můj jelen osmerák –
který má také rád červené květiny.
Jestli si kolibřík myslí, moje pnoucí fuchsie,
můj pozorující člověk, to se nedozvím.
Pak v širém večerním jasu proběhne stín mývala
po posekaném trávníku.
Není to můj mýval – je Eleanor a Richardse, odvedle.
Každý z nás s ním závodí, a jako cestovatelé
si na chvíli přivlastňujeme, co nikomu nepatří.
Každé třetí ráno se tu probouzím z další noční můry,
a pořád si říkám: ráj, blaženost.
Štěstí je těžší
Číst knihu básní
od konce na začátek,
v tom je lék na určité druhy smutku.
Člověk si musí jen vybrat.
Co není důležité; vlastně jen to –
Tato káva. Tamty šaty.
„To je čas, kdy bych chtěla přijet.“
„Dnes umyji okna.“
Štěstí je těžší.
Zamysli se nad mistrovým popisem
probuzené existence, tak zdánlivě jednoduchým:
Hladový, jím; ospalý, spím.
Je to úplná volba, nebo žádná?
Ať je to jak chce, jako by se proti tomu všechno spolčilo.