autor: Šimon Grimmich | Srp 31, 2025
„Hodně teď jezdím na kole,“ odpovídám do bezdrátových sluchátek na otázku, jak se mám, zatímco se koncem května na kole proháním po polním cestách mezi zelenajícími se loukami a poli. „Hodně teď jezdím na kole,“ když to vyslovím, uvědomím si, že to vlastně není úplně pravda, respektive, že to je pravda právě a jen poslední tři dny, kdy jsem vždycky odpoledne vytáhl kolo a do večera se jen tak projížděl a objevoval nové horizonty. A to doslova, začal jsem objevovat neznámá místa za tou hranicí, kam člověk běžně během dojde během pěší procházky. Je to trochu zvláštní poznávat nová nádherná zákoutí poblíž místa, které znám už téměř čtyřicet let.
A zvláštní také je, že jsou to jen tři dny a já mám pocit, že kolo prostě patří k mému způsobu život, přitom to tak roky opravdu nebylo. A ještě pozoruhodnější je, že když po těch třech dnech další dva dny pršelo, a já jsem tedy na kole nevyrazil ven, třetí den se to najednou zdálo těžké. Přitom kolo dál zůstávalo připravené u vchodových dveří a nic nebránilo tomu na něj nasednout a zase se jenom tak rozjet po kraji. Najednou na mě působilo nějak vzdáleně, jako kdyby z jiného života, jiného světa, jako kdyby sednout si na něj a zabrat do šlapek stálo veliké úsilí.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Radka Koláře, učitele taiji, který nám kdysi, když jsem začínal s taiji, vždycky říkával: „Jeden necvičit, je jako dva dny necvičit… Dva dny necvičit je jako týden necvičit… A týden necvičit je jako nikdy necvičit…“ Tenkrát mi to připadalo hlavně jako taková důrazná pobídka, abychom v cvičení byli vytrvalí a důslední, což mě se nikdy moc nedařilo. Dnes se mi ale spíš zdá, že se mu podařilo vystihnout hlubokou životní pravdu. Stačí tři dny za sebou vytáhnout odpoledne kolo, aby se z vás stal cyklista. Stačí tři dny na to, abyste žili úplně jiný život než doposud. Stačí možná úplně málo, stačí tři dny jezdit na kole, stačí tři dny cvičit, stačí tři dny meditovat, stačí se tři dny začíst do dobré knížky… A už to máte, už máte vlastně celý život.
Když jsem si právě ten třetí den po dvou dnech deště, když jsem se navíc necítil úplně dobře, nakonec řekl: „Ale jo, já na to kolo sednu a jenom tak objedu blok,“ stala se překvapivá věc. Projel jsem kilometry a kilometry polních a lesních cest a byl to nesmírně příjemný podvečer. Během jízdy jsem si vzpomněl na knihu Citlivka o vysoké citlivosti od Aleny Wehle. Z té mi utkvěla hlavně jedna věc, a sice to, že je-li člověk citlivější a vnímavější – ne nutně hned vysoce citlivý – na různé intenzivní podněty, náročné situace a silné emoce, je tím pádem také zároveň citlivější a vnímavější vůči dobrým věcem, a to je velká příležitost.
Možná stačí pár minut šlapat na kole, pár minut se procházet po lese, nebo si na pár minut sednout na meditační polštářek, roztáhnout jógamatku nebo si přečíst svoji oblíbenou báseň, abychom se ocitli v docela jiném rozpoložení, v rozpoložení, ze kterého se možná to, co se odehrávalo před deseti minutami bude zdát jako něco, co patří k docela jinému životu.
A tak podobně jako teď, když do sluchátek nahrávám tento text a rychlostí dvacet kilometrů v hodině se proháním po hrbolatých cestách kolem lesa, vše plyne, ubíhá, přechází v jiné, tak můžeme i do svého života vnést větší pohyblivost, plynulost nebo tekutost. Nebýt připoutaní k strnulým představám o tom, kdo jsme a nejsme, nebýt připoutaní k představě týdnů a měsíců, po které bychom měli udržovat určitou disciplínu, a prostě jen začít, protože tři dny stačí na to, aby se změnil celý váš život, nebo alespoň vaše vnímání života, což je možná ještě důležitější. A zcela jistě při tom objevíte něco nového, tak jako já dnes, když se mi v uvolněné mysli na kole mimoděk začal skládat tento text a já objevil, že můžu „psát“ i za jízdy.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2025)
autor: Šimon Grimmich | Čvc 14, 2025
Většina z nás tleská do rytmu, někdo podupává a někdo zase dlaní plácá do dřevěné stěny. Hraje písnička Beggin’ od Måneskin, rocková, dravá, intenzivní… stejně jako vůně mandarinky zelené, která se line prostorem… stejně jako vlna horka, která se s každým máchnutím ručníku saunového mistra dotýká obnažených těl.
Teď koncem února je sauna plná. Tiskneme se zpocené rameno na rameno, pološerem prosvítají jen tlumená zelená světýlka. Saunový ceremoniál vrcholí, zbývá posledních pár minut. Tleskáme a pohupujeme se do rytmu, protože je nám dobře a baví nás to, protože chceme povzbudit saunového mistra, aby ještě párkrát máchl ručníkem, protože chceme podpořit i sami sebe, abychom ještě chvilku vydrželi to horko…
Lavice v sauně jsou postavené v půlkruhu kolem kamen, na jejichž kamenech se v ledových koulích rozpouštějí různé vůně. Saunový mistr chvílemi působí jako DJ, jindy jako šaman, někdy jako šašek s ručníkem… Je to něco mezi koncertem, diskotékou a něčím hluboce ceremoniálním…
Ostatně se tomu, co se v sauně odehrává – pár písniček, vůně, pára a horko – říká saunový rituál nebo ceremoniál. Jenže tady nejsme v indiánské potní chýši, která představuje tradiční očistný rituál původních obyvatel, během něhož se lidé v uzavřeném prostoru s horkými kameny a párou fyzicky i duchovně očišťují. A díky tomu potní chýše vytváří hluboce posvátný prostor pro spojení s přírodou, sebou samým i společenstvím skrze pot, modlitbu a ticho. Tady jsme ve zcela obyčejné sauně na malém městě, kde se mezi jednotlivými cykly saunování chodí na bar na pivo a kde si saunoví mistři rozhodně nehrají na něco víc. A přesto je tu něco víc…
Rozjařeně vycházím ven z rozpálené sauny, cítím radost a hlubokou vděčnost za život. Tělo žije. Ve venkovním ochlazovacím bazénku zůstávám na deset nádechů a výdechů, pak se zabalím do županu a lehnu si na lehátko. Na větvích břízy je jemná vrstva sněhu. Celé tělo silně tepe, jak se horkem rozšířené cévy v ledové vodě prudce stáhnou a srdce musí rychle přizpůsobit tlak i teplotu. Je to trochu euforický pocit. Nade mnou jsou hvězdy a měsíc, mrzne a já se na chvíli zcela rozplynu v nekonečném prostoru, zmizím. Jen tepající tělo, hvězdy a zasněžené břízy.
Po nějakém čase se tep zklidní, já cítím hluboké osvěžení a v mysli se zase začínají objevovat myšlenky. Myslím na to, na co už tolikrát, že by mohlo být zajímavé udělat v této sauně výzkum a zaměřit se na to, na kolik je pro její návštěvníky návštěva sauny vedle relaxace právě spirituální zkušeností, skrze kterou se dotýkají něčeho většího a která tak oslabuje jejich pocit odděleného já, na jehož místo nastupuje větší propojenost, otevřenost, láskyplnost… Zkoumat, jak se tu nenápadně vlastně děje něco víc, o čem se nijak nemluví a co se vědomě neusiluje, ale ono se to děje. Nějak více než jinde.
Mám určité hypotézy. Myslím, že tady k tomu přispívá uspořádání prostoru, sedíme kolem kamen, tak jako kdysi dávno se svým kmenem kolem ohně. A vlastně ano, tady na malém městě se většina návštěvníků zná. Je tu přítomná určitá míra pospolitosti a blízkosti. Na pivu se vedou řeči, kdo s kým. Nechybí nekorektní vtipy, flirtování ani komentáře toho, kdo jak vypadá. Je to tu vlastně naprosto obyčejné a zemité. Nikdo tu moc nenadělá s nahotou. V nahotě jsme nakonec všichni stejní, veškeré role jsou pryč a uvnitř sauny dech, pot a někdy a když je těsno i hranice těla, splývají. A tak se v tom rytmu a horku můžeme stát jedním tělem, jednou vlnou a být součástí něčeho většího?
Začíná mi být zima, tak se vracím do tepla, na bar, kde mi, aniž by se museli ptát, zcela samozřejmě podávají švestkového Bernarda, tak jako vždycky. Oproti tichu v sauně nebo na lehátkách, se tady mluví a mluví, lidé si povídají, jsou na sebe milí a srdeční. A já tak uvažuji nad tím, jestli je tohle ukázkou toho, jak se dělá plachá česká spiritualita, která ráda zůstává vskrytu, moc si nepotrpí na slova a gesta. Tady na baru se totiž nad hlubšími prožitky vždycky dá mávnout rukou, vždyť to nic není, chodíme sem kvůli teplu, pivu, uvolnění a trochu toho nahatého jiskření… Možná právě proto ten výzkum nikdy neudělám. Tuším, že by se na mě dívali divně a odpovídali zdráhavě. A také ho neudělám proto, že tady nechci být výzkumník, tady chci jen být.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2025)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 31, 2025
Měl jsme hrát na piano na koncertě Nicka Cavea. Cave už začínal zpívat, zatímco já ještě běžel přes podium kamsi do zákulisí, abych piano našel. Myslel jsem na to, že jsem nedostal noty a že nevím, kdy a co mám hrát. A myslel jsem také na to, že hrát na piano stejně neumím ani s notami. Po pár minutách pobíhání jsem piano konečně našel, čekal tam na mě Boris. Boris byl z Německa a měl mi pomáhat. Měl noty, detailní rozpis toho, co kdo z nás kdy má udělat. První píseň byla bez piana. Ukázalo se, že většina mých úkolů spočívala v kontrolování správného překladu textu písní. To umím. Hrát měl hlavně Boris. Napětí vystřídala úleva, radost a obrovská vděčnost.
U snídaně jsem svůj sen vyprávěl Anetě a Jirkovi. „Myslím, že hezky vyjadřuje, kde teď v životě jsem,“ smál jsem se, „a dodává mi naději. Ale kdo je ten Boris?“
Po snídani jsme společně vyrazili do kopců. Během první přestávky ve svahu jsem vytáhl aplikaci, kterou jsem objevil v Indii – Merlin Bird ID. Stačí zapnout mikrofon a aplikace identifikuje ptáky podle jejich zpěvu. „Sýkora koňadra, sýkora uhelníček, dlask…“ „To jsi se mohl zeptat mě,“ říká Jirka, „ty jsou tady pořád.“ „Jak víš, že hawfinch je dlask?“ ptá se Aneta. „Máme je na zahradě taky.“
Procházíme krajinou a vyprávíme si, dlouho jsme se neviděli. Sledujeme siluety káňat a všímáme si prvních kvítek, která koncem března raší z holé země. Podběl, popenec, jaterník, krokusy… „Tohle je podle mě naprosto jedinečné místo,“ říká Jirka a usmívá se, když se usadíme na holém oblém kopci, ze kterého je rozhled na všechny strany kolem dokola. Na mě zatím padá tíže. Toulat se jarní krajinou v dobré společnosti je úžasné, my ale zároveň hledáme cesty pro poutě, které chystáme v květnu a v září. Místa, kde by se dalo v krajině přespat pod širou oblohou s větší skupinou. Místa, kde by se dala doplnit voda. A ono to celé nějak nevychází. Vhodná místa chybí, stejně jako zdroje vody a vzdálenosti, které bychom potřebovali během každého dne ujít na mapě prostě rozumně nevycházejí.
V duchu si říkám, co to znamená. Máme se vydat na úplně jiné místo? Je tohle tíže, která patří k tomu, když vzniká něco nového? Nějak už nevím, přetáčíme mapu z jedné strany na druhou, měníme výchozí i koncové body, ale trasa prostě nevychází. Cítím skleslost. Pomalu se vracíme domů.
Jirka zatím nadšeně vypráví o Buddhovi. V čínštině prý znak pro Buddhu sestává ze dvou znaků: člověk a tkalcovský stav. Řeč není o Buddhovi jako o historické osobě, ale o buddhovské přirozenosti, kterou má každý člověk. V rámci původní čínské taoistické kosmologie se Buddha stal jiným termínem pro označení tvořivého tkáně, která stojí na počátku všech věcí, jak ve fyzické, tak mentální rovině. Nebo tak nějak. Trochu se v tom ztrácím. Obraz živoucí tkáně, které jsme každý nedílnou součástí, stejně jako dlask, krokusy, nebo krajina, která nevychází vstříc naším představám, mě ale fascinuje.
Hodinu před soumrakem ještě s Anetou vyrážíme autem objet pár míst, ke kterým jsme nedošli. Zastavujeme, rozhlížíme se, znovu jedeme kamsi, kde by podle mapy mohlo něco být. Šeří se. Vidíme čím dál tím míň. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom něco objevili. Na silnici se vyhýbáme srnkách. Je noc, vracíme se zpátky.
Když světla zhasnou a motor utichne, zůstáváme ještě dlouho sedět uvnitř auta. Sdílíme svoje pocity zklamání a frustrace. „Myslela jsem si, že to bude daleko snazší,“ říká Aneta. Nemáme nic. Sdílená nespokojenost se ale pozvolna proměňuje v pocit spojení a vlastně také v určitý údiv nad tím, co to má celé má znamenat? Je to vlastně tak vzácné – pohybovat se po krajině, nechat se jí vést, hledat a čekat na to, co se samo od sebe vyjeví. A mít trpělivost s tím, že nic. Dál tiše sedíme v autě, spolu s námi je tu ale i neochvějný pocit přítomnosti té živoucí tkáně, silný dojem, že se všechno uspořádává ve svůj pravý čas. Učíme se naslouchat, necháváme se proměňovat v našich očekáváních a představách. A to je pro dnešek daleko důležitější plod naší cesty než nalezená místa a trasy. A zítra? Třeba se nečekaně zjeví Boris… Nebo už je dávno tady?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2025)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 13, 2025
Sedím v kavárně v Lysé nad Labem a pozoruji křižovatku za oknem. Tupým prázdným pohledem. Bolí mě celé tělo. Lékařka před chvíli řekla, že angína, že antibiotika… Tak tu teď sedím, piju kávu, nic se mi nechce a všímám si jen toho, jak se můj prázdný pohled podobá únorovému výhledu. Jednolitě šedá obloha, šedé domy, šedá silnice…
Za chvíli mi ale pohled na křižovatku připomene, jak jsem se na tutéž křižovatku díval v listopadu. Ukusoval jsem tehdy koláč, vybavuji si mák mezi zuby, cyklista na křižovatce dával rukou znamení, odbočil doleva, zapadalo slunce a mě v tu chvíli zničehonic napadlo: „Všechno je milost.“ Tehdy to bylo zcela zřejmé, každý okamžik života je dar, každý… Doteď si vybavuji drobné detaily té chvíle, která se mi hluboce zaryla pod kůži. Přitom to bylo všechno úplně obyčejné.
Teď ale vše zůstává šedé, i když můj pohled už není tak tupý, je trochu zvídavější. Všímám si chodců, jak přecházejí přes přechod. A zničehonic cítím vděčnost. Vděčnost, že jsem za tu chvíli v kavárně mohl vyslat do světa několik zpráv: „Mám angínu, ach jo.“ A přišly odpovědi. Stejně jako předevčírem v noci, když jsem zastavil a už nenastartoval auto, tři lidé se mi střídali na telefonu, radili, povzbuzovali nebo si ze mě dělali legraci, a to bylo důležité, protože vlastně o nic nešlo. Dobře to dopadlo… A tak tu sedím, dívám se a spolu se mnou jsou tu neviditelně přítomní moji blízcí, jako kdybych byl vděčnou součástí široké sítě vztahů…
Pocit vděčnosti ve mně vyvolává vzpomínku na jeden rozhovor, který se odehrál před lety. S kamarádem jsme si povídali o tom, k čemu jsou několikaměsíční meditační ústraní, kdy člověk jen sedí v tichu sám se sebou. Jestli to není ztráta času, kolik by toho člověk mohl jinak udělat… „Když se tři měsíce v tichu díváš do sebe a vidíš, co všechno tam je, a jak se sebou nedokážeš vydržet, tak já vždycky cítím takovou vděčnost, vděčnost, že jsou lidé, kteří jsou ochotní se mnou trávit hodiny denně, třeba mě mají i rádi, to já jim mám vždycky chuť zulíbat nohy… A to mě hodně změnilo.“
Jeho odpověď mi hodně utkvěla. Za oknem stále šedo, ale na tváři cítím úsměv. Přichází nová zpráva. „To už je tvoje druhá angína od začátku roku?“ Ano, první mě zastihla na meditačním ústraní v Indii. Je milé, že si v záplavě událostí a informací někdo pamatuje detaily z mého života. Angíny jsou otravné, ale jsou daleko horší věci. Vybavuje se mi, jak jsem tento týden několikrát po rozhovorech s blízkými hledal informace o prognózách mě dosud neznámých věcí: šedý zákal, rakovina prsu, obrna lícního nervu… Není úniku. Přejeme si zdraví a spojuje nás péče o sebe, i kdyby jen prostřednictvím zprávy, telefonu. Zase ta síť péče, soucitu, sounáležitosti… Na Facebooku se mi tento týden objevil citát Carla Gustava Junga: „Čím nejistěji jsem se cítil, tím více ve mně rostl pocit spřízněnosti se vším.“ Teď v kavárně se mi Jungova věta zdá hluboce pravdivá. A také nadějná, uprostřed všech nejistot a křehkostí všude kolem. Spřízněnost se vším, co víc si přát?
V kavárně zatím hraje Manu Chao: „Me gustan los aviones, me gustas tú. Me gusta viajar, me gustas tú. Me gusta la mañana, me gustas tú“ Líbí se mu letadla, cestování, rána, líbí se mu ty… vítr, snění, moře, motorka, běhání, déšť… ty, ty… hory, noc, marihuana, Kolumbijky… ty, ty, ty… Pokyvuji se do rytmu. Je to náhoda, že zrovna tato píseň hraje právě teď?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 30, 2025
„Mičchámi dukkadam,“ říká mi na kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim, ať už vědomě nebo nevědomě, způsobili.“
„Mičchámi du…?“ zkouším to, „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje.
Je to nečekané loučení, prosba o odpuštění mě překvapuje, nemyslím si, že by mě nějak, vědomě ani nevědomě zranila. A myslím, že já jí také ne. Pak jsou tu ale takové ty drobné každodenní věci, drobná nedorozumění, nenaplněná očekáván, malá zranění tady a támhle… Jsme svobodné bytosti, naše každodenní potřeby, nálady se různí a také proměňují, někdy se prolínají více, někdy se spíše míjí… Jsou to drobné škrábance a odřeniny, takové, jaké člověk získá, když pár dní tráví v přírodě. A to všechno tak nějak patří k životu, k lesu i vztahům.
Když teď však vyslovuji to „Mičchámi…“, je v tom přítomná nesmírná úleva. Jako kdyby se něco pročistilo, všechno to nejasné a zmatené bylo pryč a zůstávalo jen to dobré a dobře míněné. A tak je to o to víc dojemné loučení.
Džinismus je stará náboženská tradice, která vznikla někdy v 6. století před naším letopočtem, a jedním z jejích hlavních pilířů je ahimsá – nenásilí, které se z džinismu posléze rozšířilo do dalších indických tradic. „Mičchámi dukkadam“ je věta, která se používá během každoročního svátku Kšamávání, v Den odpuštění, kdy džinisté odpouští druhým a žádají je o odpuštění. A o odpuštění nežádají jen druhé, ale ve formě modlitby také všechny formy života, které vědomě či nevědomě zranili. Ahimsá se netýká jen lidí, ale všeho živého.
Dnes se spojení „Mičchámi dukkadam“ rozšířilo i mimo rámec svátku a rituálu, stalo se součástí běžného rozhovoru. A mně připadá jako naprosto vynikají a jednoduchý způsob, jak se odkázat na určitou tradici, jak projevit vnímavost a citlivost a jak požádat o odpuštění, a to i za to, o čem možná nic nevíme, že jsme způsobili, tak či tak to však ovlivňuje naše vztahy s druhými i se vším živým.
Když jsme si nedávno s přáteli povídali o tom, jestli je něco, když se ohlédneme za svým životem, čeho litujeme nebo co bychom udělali jinak, překvapivě (anebo možná právě ne) to nebyla životní rozhodnutí, promarněné příležitosti nebo nenaplněné sny. Zcela výhradně šlo o situace a období, ve kterých jsme z dnešního pohledu, měli druhé více podržet, být s nimi nebo jim dávat více najevo, že tady jsme, zatímco oni procházeli něčím těžkým, rozchody, nemocemi, ztrátami toho či onoho. Z tehdejšího pohledu to ale často tak jasné nebylo, někdy jsme netušili, čím druzí procházejí a dozvěděli jsme se to až po letech, někdy jsme úplně neodhadli závažnost, někdy jsme zkrátka nevěděli, jak druhé podpořit. Zase ta spleť a houští života.
A tak odpuštění a žádost o odpuštění má v životě své nepostradatelné místo a „Mičchámi dukkadam“ pro nás není jen příležitostí se omluvit a pro druhé odpustit. Je to pro ně také pozvání k tomu, aby zase i oni sami požádali o odpuštění, a my jim tento krok můžeme alespoň trochu ulehčit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 14, 2025
„Mně od dětství všichni učili, že se mám naprosto obětovat pro druhé, a to nebylo úplně dobré,“ říká T. Jak vlastně propojit práci a poznávání sebe sama s přesahem směrem ke světu a k druhým? K této otázce nás zavedl Viktor Frankl a jeho představa smysluplného života, který dochází svého naplnění, když člověk překračuje sám sebe a smysl nachází mimo své vlastní já – v pomoci druhým, v lásce nebo v osobním poslání.
V Prázdninové škole Lipnici připravujeme letní kurz pro středoškoláky zaměřený ne téma cesty hrdiny, přemýšlíme, co a jak nejlépe zkusit předat. Jak na té životní cestě nezůstat jen u sebe, ale vykračovat ven, a jak zároveň nevykračovat ven, aniž by se člověk nejprve zastavil u sebe a věděl, z čeho vychází. T. má špatnou zkušenost s přílišným důrazem na péči o druhé, H. má zase podezření vůči dnešní nekonečné nabídce seberozvoje, který podle něj jen posiluje individualismus a skutečné životní naplnění nepřináší.
A tak zatímco hledáme dobrou míru pozornosti k sobě a k druhým a diskuse nebere konce, nakonec narazíme na daleko zásadnější téma, které nám dovolí překročit naše různící se pohledy. Strach z budoucnosti, který u mladé generace, nabývá obrysů obrovské nejistoty – existuje vůbec nějaká budoucnost? Má smysl se ještě o něco snažit v okamžiku vrstvících se krizí, které doléhají na náš svět? Bude tedy naším úkolem na kurzu nakonec přinášet naději, že budoucnost může být a že i kroky, které se nám mohou stát nepatrné (například tváří tvář klimatické krizi), mají smysl? A jak to budeme dělat? A jak to vlastně máme my?
Více otázek než odpovědí a já si uvědomuji si, že v posledních pár letech se téměř samozřejmá představa, že věci rozhodně budou horší, pokud budou vůbec, tak nějak stala nedílnou součástí mého vnitřního světa… Do léta je zatím čas, takže si z naší schůzky odnáším otázku, co s tím?
O pár hodin později se u rychlovarné konvice potkávám s Š. Když se ho zeptám, jak se má, začne rozvíjet úvahy o tom, jaké by to bylo být někým jiným. Jak je to pozoruhodné, že zevnitř člověk může zakoušet jedině sám sebe. „Jaké by to bylo být tebou?“ ptá se. „To bys určitě nechtěl…,“ odpovídám a trochu váhám, jestli Š. jen rozvíjí náhodné úvahy, nebo je za tím něco víc. „Víš, já už jsem z toho tak unavený, už toho mám dost, pořád ten samý bordel uvnitř po celé ty roky.“ Š. bude něco přes sedmdesát, znám ho jako nesmírně vřelého, přátelského a pečujícího člověka. Člověka, kterého chcete mít mezi svými přáteli… Mlčky se vzájemně díváme do očí. V tu chvíli jako kdyby se čas zastavil, celý svět se vytratil, hranice mezi námi se rozplynuly a všechno ostatní mimo to naše setkání teď a tady bylo zcela nepodstatné. Slova nestačí. Tak ještě chvíli mlčíme, a pak si každý jdeme svou cestou.
A ve mně z toho našeho setkání zůstala hlavně vděčnost. Jsem Š. vděčný za to probuzení u rychlovarné konvice, za to nenadálé otevření srdce. Možná ten vnitřní bordel nezmizí a my se ho prostě budeme učit mít rádi celý život, možná nakonec právě díky němu dokážeme mít empatii a soucit vůči druhým. Možná Š. rozdává to, co by sám nejvíce potřeboval dostávat. A možná to nezřídka zlomené srdce, které se tváří tvář utrpení se soucitem otevírá… možná tohle srdce, dokud se nezavře, může být odpovědí, co s nejistou budoucností – neuzavírat se, zůstávat v tom otevření, a tak také v propojenosti s druhými a s veškerým životem.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2025)
