autor: Šimon Grimmich | Led 26, 2024
Tři měsíce byla naše kočka zalezlá pod kuchyňskou linku. V nejzazším koutě, odkud nebylo možné ji vytáhnout. Jen pokud v kuchyni nikdo nebyl, vycházela se najíst a na záchod. U původních majitelů ji jako kotě ostatní kočky a psi utlačovaly. My jsme na ni mluvili, zkoušeli jsme různé kočičí difuzéry proti stresu nebo se ji snažili s pomocí smetáku vytáhnout ven. Nic nepomáhalo. Nejdříve jsme byli trpěliví a chápaví, pak jsme rezignovali a zvykli jsme si na to, že máme kočku, kterou nejspíše nikdy neuvidíme, a předpokládali jsme, že jednou, za pár let, až její miska zůstane plná, najdeme pod linkou mrtvou kočku.
Po třech měsících ze svého úkrytu nakonec sama od sebe vylezla, živá a zdravá. Postupem měsíců se začala osmělovat a vytvářet si větší důvěru nejprve k jednomu člověku, později i k dalším. Po několika letech je pořád velmi ostražitá, jakékoli prudší gesto ji vyleká a ven moc nechodí, ráda sedí před domem u otevřených dveří. Okruh, kam je ochotná se pustit dál od domu se rozšiřuje pomalu, rychlostí jeden metr za rok. Ohrožení, které zažila jako kotě, si nosí stále s sebou, a přestože jí bezprostředně nic nehrozí, vzpomínky dál určují hranice jejího světa, které se jen pozvolna rozšiřují, a ona jako kdyby se pořád ohlížela po nejbližším úkrytu nebo bezpečné náruči.
„Všichni jsme rozbité hračky,“ řekl jednou můj osmdesátiletý zenový mistr Ama Samy, „já jsem problém, moji žáci jsou problém… co se dá dělat…“ Neřekl to však s hořkostí nebo rezignovaností, nýbrž s laskavým nadhledem, přijetím a humorem. Všichni jsme rozbití, jako ta naše kočka, někteří možná méně, jiní více, u některých je to více vidět, u jiných méně. Náš životní prostor vyznačují neviditelné hranice, za něž se neodvažujeme. A máme také svoje skrýše, kam můžeme utéct, ať už ve vnějším prostoru nebo v podobě našich blízkých. Na rozdíl od kočky se však možná mnohem více a častěji nachází úkryt ve vnitřním prostoru, ve kterém se můžeme schovávat za různé příběhy, které si o sobě a o světě vyprávíme, nebo za různá přesvědčení o sobě, kterým jsme uvěřili a která se stala pevnou součástí naší identity. Jejich účel je ale jediný, chránit nás před tím nebezpečným prostorem, který se otevírá za dveřmi, před opakováním zranění a zklamání, která jsme v našem životě utrpěli.
Zen však nekončí konstatováním, že jsme rozbité hračky. Meditace pomáhá nahlédnout, že je to především naše mysl, která nás drží v zajetí pod kuchyňskou linku, a díky tomuto vhledu se můžeme pozvolna od nejrůznějších omezujících představ a připoutaností osvobodit. Meditace je také prostorem, ve kterém se různým naším zraněním může dostat přijetí a uzdravení a ve kterém pocit ohrožení může nahradit bezpečí. Ve vzácných chvílích také můžeme zakusit, že existuje nádherná zahrada, o které jsme v temném koutě pod kuchyňskou linkou neměli ani tušení. A konečně, díky tomu, že nahlížíme sami do sebe a do nejrůznějších svých rozbitých míst, najednou se v nás probouzí soucit a porozumění, nejen vůči sobě, ale vůči druhým, kteří jsou rozbití zase trochu jinak, ale vlastně podobně, a spolu se soucitem a porozuměním se pak probouzí touha ukázat zahradu také jim.
Myslím, že naše kočka se nikdy nevydá za hranice naší zahrady, ale kdo může vědět, co je možné a co je nemožné? A kdo může vědět, kam až my můžeme rozvinout svůj vlastní potenciál? Do jaké míry svobody, důvěry a lásky se dokážeme otevřít? Možná nás naše kočka ještě překvapí, ale ona už jen ta cesta, kterou ušla, je neuvěřitelná. A možná to nejvíce neuvěřitelné je, že ta svoboda, důvěra nebo láska už jsou tady. Právě tady, právě teď. „Nezapomeňte, že je vaší odpovědností, abyste všem říkali, že jsou v pořádku takoví, jací jsou,“ říká svým žákům učitel Tai Situ Rinpočhe. Naše přirozenost není rozbitá, ale svobodná, jasná a plná soucitu a lásky. Jen to rozpoznat, jen pustit příběhy o tom, že nám něco chybí, a dotknout se naší pravé přirozenosti. Zkušenost, že někde v hloubce jsme v pořádku, přijatí a milovaní, nám pomůže přijmout to, co je rozbité, uzdravit to, dojít osvobození, a na té cestě objevit poklady a dary, které můžeme přinést druhým a světu – jít a říkat všem, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, jinak řečeno, milovat je.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2024)
autor: Šimon Grimmich | Pro 31, 2023
V jednom rozhovoru se reportér ptal Dalajlámy, jak striktně to buddhisté mají s úctou ke všemu živému a s nenásilím, které jsou základním pilířem buddhistického učení. Nepřekvapivě při tom došla řeč na komáry. Dalajláma se svým širokým úsměvem a zářícíma očima začal vyprávět, že když má dobrou náladu, nechá prvního komára, ať se napije, až je úplně rudý. Objeví-li se druhý s trochou netrpělivosti ho sfoukne. Třetího už odcvrnkne.
Jezdíme meditovat do bývalého mlýna, do krásného stavení uprostřed přírody. Široko daleko není nic, jen ticho, klid a lesy. Jedinou nevýhodou, kterou toto místo má, jsou mouchy. Mouchy přezimovávají za rámy oken, a když se zatopí, začnou se probouzet, bzučet a poletovat, a tak nás nezřídka vyrušují v meditaci.
A tak zatímco v klidu sedím na meditačním polštářku, po mých pažích se procházejí mouchy. Přemýšlím, co s nimi udělat. Úplně se nehodí, abych se jako učitel meditace začal máchat a ohánět se rukama, abych se jich zbavil, i když přesto to bych nejraději udělal. Místo toho tedy zkouším najít způsob, jak se s nimi spřátelit. Vždyť to je právě to, co se v meditaci učíme, přijímat skutečnost takovou, jaká je. V mém případě plnou much.
Zkouším je tedy přijímat, říkat si: „Je to v pořádku, může to tak být…“ Moc mi to nepomáhá, pořád cítím silné nutkání je ze sebe setřást, zejména ve chvílích, kdy mi lezou do podpaží. „Dobrá, dobrá, tak tohle úplně nefunguje, možná bych mohl zkusit prohloubit soustředění, odvést pozornost jinam,“ uvažuji a začnu tedy sledovat nádech a výdech, nádech a výdech… A vlastně se mi to daří. Daří se mi na mouchy, které se dál procházejí po mých pažích, zapomenout.
Asi tak po deseti minutách mě to ale přestane bavit, a tak se vrátím zpět k původnímu záměru, „Možná bych je přece jen mohl zkusit přijmout?“ říkám si. Tentokrát na to jdu trochu jinak a ptám se sám sebe, co je na nich vlastně tak protivné? Okamžitě se ve mně ozve hlásek, který se tváří velmi kysele a který říká: „Když ony jsou nechutné.“ „Aha, takže moje mysl má jasnou představu o mouchách, hodnotí je, soudí je, říká, že jsou odporné,“ snažím se situaci porozumět, „tak pochopitelně, to dává velmi dobrý smysl, že je těžké je přijmout. Mohl bych se tedy zkusit k mouchám vztáhnout nějak jinak, nehodnotit je, jenom vnímat to, co cítím, když se mi tři mouchy procházejí po paži.“
Jenom vnímám dotek, jemné šimrání, všímám si toho, jak mouchy přecházejí z místa na místo, pak zase zmizí, pak přiletí znovu nebo se možná objeví jiné. Najednou mě napadne, že kdyby to nebyly mouchy, kdyby se mě takto dotýkal někdo, koho mám rád, tak by mi to bylo i příjemné. Dál pozoruji, jak se mě mouchy dotýkají, vlastně je to vynikající předmět pro meditaci, jen se zvídavostí sledovat příští dotek, další krok a co přijde teď? Mysl je poměrně klidná, jasná, sledování much ji baví. A tak když se pak najednou všechny zvednou a zmizí, překvapivě si všímám, že mi trochu chybí.
Je v tom něco symbolického. Říkáme přece o věcech, že „mají své mouchy“. Možná všechno má své mouchy, vždyť nic není dokonalé. A tak mě ty bzučící a poletující mouchy učí být s těmi mouchami a nedokonalostmi, které patří k životu. Učí mě, jak pouštět příliš omezující představy, jak se otevřít skutečnosti a jak ji přijmout. A vybaví se mi přitom text jedné písně od Leonarda Cohena „There is a crack, a crack in everything. That’s how the light gets in… Ve všem najdete praskliny, těmi se dovnitř dostává světlo.“ Přemýšlím nad tím, jaké světlo se dovnitř dostává prostřednictvím much v meditaci? Mohla by to být hravost, se kterou se můžeme stavět k nevítaným situacím, které nás potkávají? Mohli bychom všechny ty mouchy v našich životech nejen přijmout, ale hrát si s nimi a užít si je? Za pokus to rozhodně stojí, alespoň ve chvílích, kdy má člověk dobrou náladu!
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2023)
autor: Šimon Grimmich | Pro 1, 2023
„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí?
Jedu autem, zastavuji na přechodu jedné poměrně nepříjemné silnice neznámé paní, aby mohla přejít. Očividně je příjemně překvapená a má radost, že někdo konečně zastavil. Přechází silnici a hezky se usměje. Pár okamžiků naplněných milým setkáním… Asi za minutu, když se snažím zaparkovat na parkovišti, nacouvám do cizího auta a promáčknu mu přední nárazník. Vystupuji ven, omlouvám se řidiči, který se právě se svým autem chystal odjet, a říkám, že sepíšeme záznam o nehodě. Pán je úplně v klidu, usmívá se, chvíli zkoumá pomačkané plasty, pak sáhne do kufru pro velký klíč, lehne si pod auto a postupně se mu podaří plasty vymáčknout do původní polohy. Po srážce není téměř ani stopy, pán se chechtá a mumlá něco o tom, že si přece umíme poradit sami. Ještě jednou se omlouvám, děkuji mu a on vyráží svou cestou. Mně se uleví a jedu dál o něco opatrněji a pozorněji. A mé mysli to nějak nedá nespojovat si ty dvě události dohromady. Tak přece jen existuje karma? Co zaseješ, to sklidíš?
Ať tak či tak, jsme velmi úzce propojení se svým okolím, s druhými lidmi, s prostředím, nic není bez následků, nic není bez odezvy. Thich Nhat Hanh mluví o spolubytí, spolujsme. A já vlastně nevím, jestli mi někde běží otevřený účet, jestli to, co se děje v mém životě, je výsledkem mých předešlých činů, možná dokonce činů z předchozích životů. Představa odměny a trestu, jakýsi kosmický zákon zachování energie, mi vždy připadal trochu moc mechanický. Kde je v tom všem prostor pro tajemství, lásku a odpuštění? Ale věřím, že dělat něco dobrého je dobré samo o sobě. Nebo jak píše Spinoza, štěstí není odměna za ctnost, štěstí je ctnost sama.
Ale zpátky k tomu zasévání a sklízení, oslovuje mě pojetí karmy, které ve své knížce Money, Sex, War, Karma předkládá filosof a zenový mistr David Loy. V jeho perspektivě není karma něco, co máme. Špatnou karmu, která je důvodem toho, že procházíme něčím těžkým. Nebo naopak dobrou karmu, která je příslibem budoucích odměn. Karma je naopak tím, čím je jsme. A protože naše já je, jak z pohledu buddhismu, tak moderní psychologie, konstruktem naší mysli, jsou to naše vědomé volby, které nás proměňují. „‚Já‘ re(konstruuji) sebe sama tím, co ‚já‘ záměrně dělám, protože ‚můj‘ pocit já je sraženinou navyklých způsobů myšlení, pociťování a jednání,“ píše Loy. Jinak řečeno to, o čem mluvíme jako o našem „já“ je výsledkem návyků, které jsme si během života osvojili, což však zároveň znamená, že vědomým rozvíjením a opakováním nových vnitřních postojů můžeme toto „já“ proměňovat. Loy cituje verše neznámého autora:
Zasej myšlenku, sklidíš čin,
zasej čin, sklidíš zvyk,
zasej zvyk, sklidíš charakter,
zasej charakter, sklidíš osud.
A tak nejsme odměněni nebo potrestáni za to, co jsme udělali, nýbrž jsme odměněni nebo potrestáni tím, kým jsme se stali. To, kým se svými rozhodnutími a jednáním stávám, to, jaké návyky utvářejí moje „já“, samozřejmě plně nedeterminuje to, co se mi v životě přihodí, ale významným způsobem ovlivní to, co se bude dít a jak na to budeme reagovat. Staneme-li se někým jiným, promění-li se naše mysl, promění se také to, jak budeme svět vnímat a zakoušet. Spolu s tím se promění rovněž to, jak se ke světu budeme vztahovat a jak se zase svět bude vztahovat k nám. „Čím více bude mé jednání motivováno štědrostí, milující laskavostí a vědomím vzájemné propojenosti,“ píše Loy „tím více se mohu uvolnit a otevřít se světu.“
A právě tohle uvolnění a otevření se životu potřebuje moje mysl ve chvílích nejistoty, protože cítím-li se v základu v bezpečí, mohu být teď a tady, žít dny tak, jak přicházejí. A tak si také nedělat si přílišné starosti o to, že nevím, co bude, a zkrátka jen zasévat malá semínka a pečovat o svoji vnitřní zahrádku, abych jednou mohl sklízet plody nebo odpočívat v jejím příjemném stínu.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 11/2023)
autor: Šimon Grimmich | Lis 1, 2023
Vesluji
upustil jsem veslo
Až tehdy jsem se rozhlédl
po široké vodní hladině
Tato krátká báseň od korejského básníka Ko Una se dost možná zrodila v jednom konkrétním a úplně všedním okamžiku. Představuji si, že mu veslo na chvíli vyklouzlo z ruky, šplouchání utichlo, loďka začala zpomalovat a pozornost úzce zaměřenou na veslování vystřídal otevřený pohled na širokou vodní hladinu. Čas jako kdyby se zastavil, co bylo doposud se přerušilo, skončilo, je pryč a co bude, teprve přijde.
Jde o jednoduchou báseň, která však může být pozváním k tomu všimnout si, že v každém okamžiku je tady přítomného mnohem více. Stačí jen, když trochu něco pustíme, něco odložíme, něčeho se vzdáme nebo snad dokonce i něco ztratíme. Otevře se nám příležitost rozhlédnout se, nejen po široké vodní hladině, ale i po šíři a hloubce života, který se děje teď a tady, jedinečně a neopakovatelně. Třeba spatříme, že ať se děje, co se děje, po obloze dál plynou mraky, prochází skrze ně paprsky slunce nebo se už na obloze třpytí hvězdy.
Ko Unova báseň nám však také může připomenout ty chvíle našeho života, kdy jsme metaforicky pustili vesla, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně – chvíle, kdy jsme se přestali snažit někam dostat. Možná právě v těchto okamžicích nebo obdobích jsme mohli zahlédnout širokou vodní hladin a ucítit její neviditelné proudy, které nás někam nenápadně a tiše vedou. Pokud jsme se jim odevzdali, mohli jsme, sice s určitou nejistotou a nevěděním nakonec dospět k dosud nevídaným břehům. A tak ta báseň může být také pozvánkou k tomu všimnout si, co by se stalo, kdybychom pustili vesla nebo na chvíli přestali pádlovat, všimnout si, co by se objevilo, kdybychom se přestali snažit mít věci, život a sami sebe pod kontrolou a mohli se tak rozhlédnout, jestli se tady náhodou neděje něco mnohem důležitějšího a jestli nám přílišným soustředěním na veslování, neunikají třpytící se vlnky na vodní hladině.
Konečně Ko Un strávil deset jako mnich v zenovém klášteře, a tak se nabízí číst tuto báseň jako takový návod k meditaci. Pustit vesla. Pustit vše, k čemu jsme připoutáni: své povinnosti, úkoly, role, touhy, představy, hlavně sami sebe… není toho málo. Ale právě o to pouštění všeho nadbytečného jde. Meditace je, tak jako každá opravdová duchovní cesta, především odkládáním a ztrácením. Až nezbude nic… až zbude jen to, čím doopravdy jsme… až zbude všechno… ta širá volná hladina našeho vědomí nebo našeho srdce.
Učitel tibetského buddhismu Mingyur Yongey Rinpočhe o ní píše: „Opravdové štěstí spočívá v tom, že se spojíme s naší pravou přirozeností – bdělostí, láskou a soucitem a moudrostí.“ Jsme jako třpytivý diamant zabalený do starých novin, stačí jen rozbalit a odložit pár vrstev, abychom mohli dospět domů, sami k sobě a otevřít se milosti plynutí. „Když se pustíš trochu, budeš mít trochu klidu; když se pustíš víc, budeš mít víc klidu; když se pustíš úplně, dosáhneš naprostého míru,“ doplňuje thajský učitel meditace Adžán Čá.
A tak tam, kde teď jste, se můžete na chvíli zastavit, pustit vesla a nechat se překvapit tou širokou vodní hladinou, která se objeví.
(Ko Unova báseň je z jeho sbírky Květy okamžiku, přel. M. Löwensteinová; článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2023)
autor: Šimon Grimmich | Říj 1, 2023
„Myslím, že bych si neuchoval zdraví ani ducha, kdybych nestrávil aspoň čtyři hodiny denně – a bývá to obyčejně i více – toulkami v lesích a přes kopce a pole, naprosto beze všech pozemských závazků.“ Vždy, když pořádáme několikadenní putování, vždy, když se jen tak necháme vést lesními a polními cestami, myslím na tuto pasáž od Henry Davida Thoreaua, přijde mi hluboce pravdivá. Vlastně mi jako učiteli a průvodci připadá, že to nejlepší, co mohu nabídnout je právě je tohle, prosté toulání se přírodou, která už se postará o všechno ostatní. Pár dní na cestě, několik hodin chůze denně, vaření na ohni, spaní pod širákem nebo pod celtou, v kontaktu s rozmary počasí, to všechno dělá divy. Radost, síla, inspirace, život…
A tak se zase jednou vydáváme na pouť. Ve skupině dvanácti poutníku vyrážíme ze Slavonic na cestu. Na zádech si neseme všechno, co budeme další čtyři dny potřebovat. Spacáky, celty, jídlo… Přestože první kroky s těžkými batohy nebývají úplně lehké, na putování je krásná jednoduchost: na zádech si neseme jen to nejpotřebnější, a to je zpravidla pár věcí. Co nemáme, to nepotřebujeme nebo si to vzájemně půjčíme. Jistá míra odkázanosti jeden na druhého prohlubuje pocit spojení a přináležení… Zastavujeme se kousek za Slavonicemi, na louce mezi stromy u kostela. V korunách šumí, na modré obloze ubíhají mraky. Čteme si báseň Louise Glückové Podobenství. V té Glücková mluví o životě jako o pouti a mimo jiné v ní píše:
Po vzoru učení Františka z Assisi jsme se nejprve oprostili od všech světských statků,
aby naše duše nerozptyloval
zisk ani ztráta a také aby
se naše těla mohla volně a s lehkostí
pohybovat horskými průsmyky, a pak jsme museli probrat,
kamžto se vydat, kam? Což vedlo i k otázce,
zda by to celé nemělo mít nějaký smysl, čemuž se
řada z nás urputně bránila, protože takový smysl
se rovná světským statkům, tudíž by nás jen omezoval či svazoval,
zatímco jiní zase tvrdili, že právě díky tomuhle slovu jsme posvěcenými
poutníky, a ne pouhými tuláky…
O co my sami? Jsme poutníky nebo tuláky? Přáli bychom si, aby naše pouť měla nějaký smysl nebo cíl? Někteří se na cestu vydávají, aby se od něčeho odpoutali, něco nechali jít, odpustili. Jiní hledají inspiraci pro další kroky, rozhlédnout se po krajině a díky tomu se rozhlédnout i po krajině svého vlastního života. Někdo má chuť jen tak být, jít, nechat se vést cestou a setkávat se s tím, co přijde. Možná, že to je nejzajímavější rozměr pouti, být na cestě, vychutnávat si cestu jen pro ni samu, mít ji rád i tehdy, když je zrovna těžká. A možná to nejtěžší je přenést tento postoj do každodenního života. Nepředbíhat, nechtít mít všechno rychle hotové, neodkládat štěstí do budoucnosti, až, až, až… Ne, teď, tady… Tak zvedáme batohy, ty těžké, které neseme na zádech i ty vnitřní, které bývají často ještě těžší.
Vydáváme se květnovou krajinou, tráva podél cesty je svěží, zelená a vysoká, voda v rybnících průzračná a svěží… Míjíme včelaře, dáváme se do řeči, ukazuje nám úly, vypráví o včelách… Cesta poutníka je plná nečekaných a milých setkání a my po pár hodinách docházíme na místo, kde si uděláme večeři a přenocujeme. Čekají nás společné výzvy, nanosit dřevo, sehnat vodu, rozdělat oheň, ve velkém kotlíku uvařit společné jídlo z toho, co kdo přinesl… najít dobré místo na spaní a natáhnout celty, protože v noci by mělo pršet… To vše nepředstavuje jen každodenní nutné obstarávání, ale dodává to poutnické cestě také hluboký pocit smyslu, protože to, co děláme, má bezprostřední vliv na náš život. Teplo, sucho, čaj, jídlo, pohoda… buď bude nebo nebude. A to, co děláme má bezprostřední vliv i na náladu celého našeho poutnického společenství… V jednoduchosti je krása a smysl.
Ráno mě probouzejí ptáci, kteří jsou v této fázi roku neobyčejně hlasití, a les, u kterého spíme je jich zjevně plný. Celty noční déšť ustály a já jsem zvědavý, co přinese nový den. Na mysli mi vytane opět Thoreau, snad jako nápověda? „Štěstí je jako motýl. Čím víc ho pronásledujete, tím víc vám uniká. Pokud ale obrátíte pozornost k jiným věcem kolem sebe, přiletí a zlehka se vám usadí na rameni.“
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2023
autor: Šimon Grimmich | Srp 4, 2023
Vystupuji v Řevnicích z vlaku, rozhlížím se po turistických značkách, ale nikde žádnou nevidím, a tak se vzdávám představy, že vyrazím po žluté směrem do Dobříše. Místo toho se vydávám podél tratě, kam mě moje kroky zavedou. Na křižovatkách se nechávám přitáhnout cestou, dívám se, kterým směrem mě to láká víc. Pomalu pouštím Dobříš jako cíl této cesty, uvidíme, kam mě zavede. A možná už to je určitou odpovědí na záměr, se kterým se na dnešní putování vydal, na otázku: kam dál, jak dál? Možná za nosem? Kam mě to zrovna potáhne?
Chvíli už to vypadalo, že neopustím obydlené čtvrti, ale nakonec, navzdory pár slepým uličkám, se ocitám v lese. Buky střídají duby a ty zase borovice nebo smrky a já se cítím lehčí. Jít jen tak, nazdařbůh je tak osvobozující. Víc vnímám cestu, po které právě jdu, jsem otevřený k různým odbočkách a pěšinám mimo hlavní cestu, víc se dívám, víc naslouchám, nořím se do ticha. Krok za krokem jdu v otevřenosti, že příroda kolem může mít co říct k mým otázkám. A možná už cesta sama je odpovědí.
Pěšinka mě zavedla ke hrázi, která přehrazuje potok. Na místě, kde by se měla držet voda je však jen bahno a po něm stéká drobný čůrek, který zbyl z potoka. To místo mě oslovilo, dlouho se na něj dívám. Prázdná nádrž, jaké by to bylo stát se prázdnou nádrží? Všechno pustit, nic nepřilévat. Přijde mi, že doširoka odhalenému dnu musí být krásně, a tak začínám snít o tom, že bych i já všechno pustil. Dopřál si to prázdno, ve kterém se možná nakonec ukáže malý nenápadný pramínek, který člověk nespatří, dokud je nádrž plná a hráz drží… Je tohle odpověď, nebo jen snění? Vyrážím do kopce dál.
Na putování mám rád právě tuto otevřenost nečekaným setkání, pohledům, znamením, chůze se stává rozhovorem, rozhovorem, u kterého nevím, kam mě zavede. Myslím na všechna ta nečekaná obohacující setkání během cest, které jsem v minulosti podnikl. Přenést tu otevřenost a vnímavost do každodenního života je těžké, k tomu je třeba větší uvolněnosti, širšího pohledu. Dívat se na věci, setkání a události života, jako kdyby nám měly co říct. Dát si čas na to mít čas jim naslouchat.
A tak se nořím do poutní chůze. Potkávám daňky, ptáky, rodinku divokých prasat… Opakovaně dělám zkušenost, že když se vydám mimo cestu, po mýtinách, přes houští nebo mechovým lesem, dříve či později nacházím vyšlapanou cestu, někdy zvířecí, někdy turistickou, jindy dlážděnou… Je i tohle metafora života? Ať už se vydáš jakoukoli nevyšlapanou cestou, dříve či později se ti cesta sama nabídne? Může tohle být pozvánka k důvěře v okamžicích, kdy nevíme, kudy kam?
Pokračuji dál, někdy po cestách, někdy mimo ně tam, kam mě to zrovna vede. V jednu chvíli, po pár hodinách cesty, se zastavím a začnu se rozhlížet. Už nějaký čas procházím lesem, aniž bych narazil na výhled. Uvědomuji si, že vlastně vůbec nevím, kde jsem, ani kterým směrem a jak daleko by mohly být Řevnice. Jsem překvapený, protože obvykle mám poměrně dobrý orientační smysl. Teď tu však stojím uprostřed lesa a nemám tušení, kde jsem. A tak zůstávám chvíli stát a najednou cítím radost, radost z toho, že nevím. Radost z toho, že jsem ztracený. Radost z toho, že jsem vysvobozen z pout vyšlapaných cest, které někam směřují a my víme kam. Tady nezbývá než se dívat kolem sebe, být přítomný a přijímající…
Pokračuji dál, radost zůstává, je to pro mě nová zkušenost, a tak si říkám, jak je to vzácné, dopřát si v životě nevědět, dovolit si být ztracený, protože možná teprve tehdy se může objevit něco nového nebo důležitého. A co si budeme namlouvat, často nevíme a jsme ztracení, tak proč tuto skutečnost nepřijmout, neuvolnit se v ní a nezačít se rozhlížet, kam nás to naše kroky vlastně donesly?
„Hledat nehledáním,“ vzpomenu si radu jednoho zenového mistra, když plně vnímám svou chůzi, dech a lesní ticho. Dokud hledám, je tu něco, co chybí. Vždyť tady ale už všechno je. Nehledám, nacházím. A když se zastavím, můj pohled upoutá podrost kapradin, které se v polostínu pokyvují v rytmu lehkého vánku. Jen jsou, v souladu s proudy vzduchu. A nad nimi stromy, stojí a stojí. Na svém místě, roky a roky. Jen tohle. Nic víc. A to stačí.
Cestou zpátky, tedy spíše cestou dolů z kopců, protože, kam mě cesta dovede, jsem netušil, jsem na stromě zdálky zahlédl papírek a pomyslel si, že by to mohla být zpráva pro mě. Šlo o obrázek farmáře s vidlemi, snad šlo o nějakou dětskou hru, a farmář říkal: „Nepůjde to. Půda si musí odpočinout.“ A já se směji. Prázdná nádrž, kývající se kapradiny a teď tohle, všechno to do sebe zapadá. A tak, když mě cesta dovedla zpátky do Řevnic a já čekám na vlak, čekám s důvěrou, že nechám-li tu svou půdu odpočinout, může z ní vzejít něco nového, o čem zatím nemám a nemusím mít tušení.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2023
