autor: Šimon Grimmich | Srp 31, 2026
„Myslím, že to má co dělat s konečností,“ říkám Diegovi, když mu v zahradě vyprávím, že se nemohu rozhodnout, jestli se zúčastnit tříměsíčního meditačního retreatu.
Ten je v řadě buddhistických škol pravidelnou součástí ročního cyklu. Již Buddhovi první žáci v Indii trávili intenzivní meditační praxí tříměsíční období dešťů. Co taky jiného dělat? Na Západě tříměsíční retreaty v různých školách začínají v říjnu nebo třeba v lednu. Tři měsíce, to je dost času. A jakkoli se představa tří měsíců ponořených do meditace, ticha a klidu může zdát lákavá, člověk zároveň tuší, že by se během toho času mohl potkat i s tím, čemu se běžně vyhýbá. A stojí to vlastně za to? Vždyť za tři měsíce se dá udělat tolik jiných věcí. A co to člověku vlastně přinese?
„Tříměsíční retreat není prostředek. Je to radost. Je to život,“ píše Thich Nhat Hanh. Jeho věta mě hodně oslovila. Uvědomil jsem si, jak často moje mysl uvažuje v kategoriích užitečnosti, efektivity, přínosu… hlavně z toho něco získat. Možná ale tříměsíční retreat nemusí přinést vůbec nic. Může to být čas, kdy člověk jen je, jen žije. A to je obrovská věc, dovolit si jen tak být, nechávat život takový, jaký je.
Lákavá představa. Zároveň něčím znepokojivá. Když jenom tak jsme, najednou je jasněji vidět, jak je život prchavý, jak okamžik za okamžikem plyne a pomíjí. Jsme koneční. Možná právě to nás odvádí od přítomnosti. Říkám si, že možná právě tohle by mohl být dobrý důvod, proč tři měsíce jenom být. Pustit všechno, čím se obvykle snažím chránit před základní nezajištěností. A místo toho se vystavit životu v jeho pomíjivosti, kráse, konečnosti, hrůze…
Diego se mi trochu směje, jako kdybych právě objevil Ameriku. A taky že ano. „Chögyam Trungpa vždycky říkal: Mám pro vás špatnou a dobrou zprávu. Ta špatná je, že letíme volným pádem povětřím. Ta dobrá je, že tu není země,“ říká mi Diego na moje úvahy. Marně se snažíme něčeho zachytit. Připadá mi to jako velmi výstižný obraz naší základní situace. Pak se mi vybaví jiný obraz. Vyprávím Diegovi o Leonardovi Cohenovi.
Když mu byla kolem šedesáti, téměř na pět let se uchýlil do zenového centra Mount Baldy. Jeho báseň Dobrá rada někomu jako jsem já končí verši:
Nestaneš-li se oceánem,
budeš trpět mořskou nemocí,
den co den.
Povídáme si o oceánu. Co to znamená stát se oceánem? Možná přijmout a obejmout ty nejrůznější výkyvy, kolísání, změny, nejistoty, které život přináší? Nesnažit se mezi ně a sebe stavět loďku, která nás před nimi nikdy nemůže úplně uchránit? To je ještě pořád málo. Stát se jedno s oceánem.
Nakonec zůstáváme sedět v tichu pod stromem. Nikdo nikam nepadá. Jen oceán, jen povětří, jen život. Tady se strach může začít rozpouštět. A kdo ví, jak je to s tou konečností. Je bdělé vědomí prosté já, oceán bez loďky, konečné nebo nekonečné?
Jen další loďka.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2026)
autor: Šimon Grimmich | Čvc 28, 2026
„Tak jsem tady, po tolika zimních měsících, po tolika prožitých věcech. Tady, za stolem, kterému říkám přístav… Když říkám, že mé kořeny jsou tady, nemluvím jen obrazně. Protože při každém návratu mezi tyto zdi, mezi tyto věrné a stále stejné věci, jsem čas od času zapisovala a sama sobě objasňovala své myšlenky, své nejopravdovější pocity. A tyto stěny se staly jejich strážkyněmi, takže když se sem vracím, celá má minulost, všechno, čím jsem byla a díky čemu jsem dnes tím, kdo jsem, mi vychází vstříc a já znovu nacházím samu sebe v nejúplnější podobě.“ Čtu si úryvek z dopisu na informační tabuli před vilou v Pasturu, kde žila Antonia Pozzi. Před pár lety jsem narazil na několik jejích veršů. Později jsem si pořídil její sebrané básnické dílo. A pak jsem začal pracovat na českém překladu. A také jsem se rozhodl udělat si sem výlet.
V Pasturu Antonia trávila prázdniny, psala a vyrážela do hor. Grigna Settentrionale, která se se svými téměř dvěma a půl tisíci metry tyčí nad městečkem, je teď večer zahalená v mracích. Já se bezcílně procházím prázdnými úzkými uličkami, objevuji malá náměstíčka, kostelíky, zákoutí, kde z kohoutku ve zdi vyvěrá voda přímo z hor. Přes ulici proběhne kočka a ohlédne se po mně. Myslím na to, jak se vlastně hledá to, co jsem sem přišel najít.
U snídaně se se mnou dá do řeči Oderisi, pan domácí. Uvaří mi cappuccino a vypráví mi, jak tady všechno funguje, protože se tu všichni znají. Když jde volit, nemusí ukazovat průkaz. Všechno se dá vyřídit rychle. To jinde není. Když se mu zmíním o Antonii, věnuje mi výbor jejích básní, které se vztahují právě k Pasturu. A zavolá Guidovi, bývalému starostovi, jestli by mě další den neprovedl Antoniiným domem. Guido souhlasí. Když se mě už potřetí zeptá, jestli si nedám espresso, přikyvuji. Udělá mi dvojité. Ukáže mi na mapě různé cesty, kudy vyrazit do hor. Doporučí mi vodu z místních pramenů. Díky nevídané laskavosti a ochotě a také nečekanému množství kávy mám jasno: balím batoh, do lahve nabírám vodu z pramene a vyrážím do hor.
Cesty jsou jasné a rozcestí přehledná. Otázka, co že tu vlastně hledám, ustupuje stranou. Zůstává jen údiv. Strmá stoupání střídají malebné pastviny a rozkvetlé louky a ty zase přecházejí v kamenité svahy. A mezitím strže s vodopády, všudypřítomní ptáci a proměnlivá oblaka, která zahalují další cestu nebo naopak v nečekaných průhledech dávají zahlédnout vrcholky. Pasturo je daleko pode mnou. A jak se tak rozhlížím po okolních hřebenech, dochází mi, že právě tady by se měly Antoniiny básně číst. Tento nezměrný prostor by měl být nějak přítomný na pozadí každé stránky její knihy: „Byla jsem nekonečné / letní nebe / za úsvitu / nad nekonečnými / lány obilí. / A mé srdce / trylkující skřivan, / jenž měřil / klid.“ Začínám se tu cítit doma. Na Grignu ale nakonec nedojdu, jdu moc pomalu a blíží se večer.
Druhý den mě Guido nejprve vede do zahrady, ukazuje mi zadní branku a cestu vedoucí do hor, kterou se Antonia vydávala na Grignu. „Často v noci, aby na vrcholu stihla svítání,“ vypráví Guido. Dochází mi, že Antonia byla asi ve výrazně lepší kondici než já. Pak mi čte básně, které se k tomuto místu vážou. Uvnitř domu si prohlížíme rodinné fotografie. Dá mi knížku. Projdeme archiv Antoniiných fotografií: fotografie z výletů do hor, vyjížděk na koni nebo lyžování s přáteli. Nakonec se zastavíme v její pracovně. Z okna u pracovního stolu je výhled do zahrady a na vrchol Grigny, dnes stejně jako včera zahalený v mracích. Pak mi Guido se zájmem ukazuje diáře, kam si Antonia psala, kolik a za co ten den utratila. Nakonec otevírá malou dřevěnou krabičku, v níž je sušený mořský koník a pod ním pečlivě složená vysvlečená hadí kůže.
Jdu si dát espresso do Café Le Monde, abych si to všechno nějak uspořádal. Ty stěny opravdu stráží něco z úplnosti toho, kým Antonia byla. Pořád musím myslet na tu poloprůsvitnou, možná sto let starou hadí kůži. Jako kdyby právě v té byl její život. A možná i každý jiný. V těch pár důvěrných věcech, které zůstanou, aniž by kdy úplně prozradily, co vlastně střeží.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2026)
autor: Šimon Grimmich | Čvn 28, 2026
„Člověk by měl znát své proč,“ mihne se mi večer hlavou. Útržek motivačního citátu? Návod na úspěšný život? Už nevím. Teď, chvíli před usnutím, mi připadá nesmírně úsměvný. Těším se na ráno, až zase budu moct pokračovat ve své práci: vytloukat hřebíky z latí poházených kolem stavby. Tak jako dnes celý den. Moje „proč“ je teď naprosto jasné. Najít všechny latě, zbavit je hřebíků, roztřídit je a vyskládat na palety.
Po ranní meditaci a po snídani vyrážím hledat latě. Nacházím je pod kopřivami v prohlubni pro budoucí čističku, zablácené a zakryté vyloženými cihlami. Jiné už někdo přede mnou začal schraňovat v temném koutě budoucí meditační haly.
V tom hledání, nacházení a přenášení latí mě v mysli doprovází věta ze Sútry srdce, kterou jsme ráno recitovali při meditaci: „Žádné dosažení ani nic k dosahování.“ Všechno se stává meditací. Krok za krokem. Lať za latí. Jen tohle. Nic víc. Úplně všechno.
Hřebíky už umím vytahovat velmi obratně. Stačí jedno či dvě ťuknutí kladivem, aby se špička hřebíku zanořila do dřeva. Když si tímto způsobem připravím dost latí, vyměním kladivo za páčidlo a jednoduchým pohybem zápěstí hřebíky vytáhnu. Kratší latě rovnou rozřežu na topení. Delší srovnám podle velikosti a uložím.
Práce mi jde od ruky. Baví mě to. Přemýšlím proč. Fyzická práce na čerstvém vzduchu, jasně viditelné výsledky, o něco méně nepořádku a chaosu kolem stavby — možná právě to.
Sedám si na chvíli na venkovní schody, abych si odpočinul a vytřepal piliny z ponožek. Kolem ucha mi proletí čmelák. Babočka si sedne na sluncem zalitou bílou zeď. Všechno je průzračné. Mysl jasná, prostorná a radostná. Jen sedět stačí. Jen být.
Nacházím další latě, zbavuji je bláta a hřebíků. Nemůžu se od nich odtrhnout. Vlastně tu vytvářím malou oázu pořádku. Čistím a recykluji. Je to jen kapka v moři proti všemu tomu nepořádku, který po sobě zanecháváme a který se tak nějak stal nedílnou součástí lidského života. Zbavit lať hřebíků je očistné a úlevné.
Nakonec se od latí odtrhnu, až když dostanu neodolatelnou chuť na zmrzlinu. Seběhnu z kopce do kavárny. Je strašně fajn být dospělý, protože po dvou obrovských kopečcích dračího ovoce, smetanové švestky a po jednom cappuccinu si dám ještě kopeček červeného pomeranče. Prostě ze zvědavosti. A cestou zpátky přihodím navrch ještě balíček Haribo kyselých hranolků. „Tohle jsem potřeboval už několik dní,“ jde mi hlavou, když se podél modré Jizery a jarním lesem vracím z civilizace do ústraní.
Čekají na mě latě a hřebíky. Možná je na téhle práci nejlepší právě to, že je tak nevýznamná, nedůležitá a jednoduchá. Žádné nároky. Žádná očekávání. Žádné vypětí. Žádné pochyby. A to je tak osvěžující.
Dívám se na vrcholky kopců, do údolí a na zapadající slunce. Znovu je tu ta prostá, uvolněná mysl. Mysl, která na ničem neulpívá. Možná právě v tom je to hlavní proč latí a hřebíků. Mysl, která nedosahuje. Není čeho. Nic nechybí. Nikdy nechybělo.
Při večerní meditaci usínám s pocitem dobře odvedené práce.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2026)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 4, 2026
„Pevnou půdu pod nohama?“ opakuje po mně během terapeutického sezení, pak se terapeutka na chvíli odmlčí, pokrčí rameny, usměje se a pokračuje, „tak to opravdu nevím, to opravdu nevím“. Teď mlčím já. Co k tomu dodat? Po pěti minutách je hotovo.
Občas naše setkání probíhají právě takto. Já přijdu s tématem a ona se mě například nezeptá: „Co pro tebe znamená pevná půda pod nohama?… A kdy naopak cítíš pevnou půdu pod nohama… Co bys ve svém životě mohl udělat proto, abys ji více vnímal?“ Dokonce mě ani nepozve k prozkoumávání tělesného prožívání: „Co teď cítíš?… Jaké by to bylo teď a tady cítit pevnou půdu pod nohama?… Je možné najít nějaké místo v těle, kde by byla přítomná pevnost?“
Místo toho všeho jako kdyby s tím pokrčením ramen říkala: „No a?“ Ale s velkým porozuměním a empatií, to je důležité dodat. A kdybychom se neznali tak dlouho, tak by mohla říct třeba: „Výborně, tak jsme znovu tady… v té staré známé slepé uličce… ve které Šimon zase jednou nechce přijmout život takový, jaký je… v jeho nezajištěnosti, ambivalenci, pomíjivosti… hmm, co s tím?“ Na to bych se zase já jen pousmál a stručně odpověděl: „No jo no.“ A ona by se zeptala: „Je tu něco dalšího, na co by ses dnes chtěl zaměřit? Máme ještě téměř hodinu.“
„A tobě tohle pomáhá?“ zeptal se mě nedávno kamarád, celkem pochopitelně. Ano, pomáhá. Moje terapeutka je pro mě nepochybně jedním z důležitých kamenů té mé nepevné půdy pod nohama. Její „tak to opravdu nevím“ vychází z hluboké a daleko delší životní zkušenosti, velké empatie ale také určité neohroženosti. A mně tím pomáhá přijmout zase další kousek života. I kdyby jen na chvíli.
Na tu pevnou půdu pod nohama, která neexistuje, jsem si nedávno vzpomněl, když jsem se po pár měsících v Indii chystal vrátit zpátky domů. Jako několik předchozích rán jsem se z terasy díval na sluncem zalitou poklidně tekoucí Gangu, na plující lodě a hejna ptáků nad nimi. Z ničeho nic se mě zmocnila hrůza. Hrůza, kterou obvykle pociťuji, když něco končí a já nejsem připraven to pustit a když tu to nové, co tak jako tak přijde, ještě není. Hrůza z přechodu, z meziprostoru, ve kterém se půda pod nohama, na kterou jsem si zvykl, najednou vytratí.
Tak jsem se dál díval na řeku, trochu překvapený nenadálostí a intenzitou toho pocitu. První, co mi přišlo na mysl, bylo od toho pocitu někam utéct, zaměstnat se něčím jiným… Než jsem to ale stihl udělat, vzpomněl jsem si právě na svoji terapeutku a její: „Pevnou půdu pod nohama… tak to opravdu nevím…“ Místo toho, abych se snažil svého pocitu zbavit nebo ho něčím překrýt, prostě jsem s ním jen byl. Zůstával jsem s vnitřní rozechvělostí svého těla. Chvílemi jako kdyby se rozpouštělo, pak zase kamsi propadalo nebo hrozilo explozí…
V tu chvíli jsem se v sobě najednou zřetelně dotkl toho, že pevná půda pod nohama prostě opravdu neexistuje. Nikdy tu nebyla. A nikdy nebude. Nenajdu ji v zaměstnávání se vnějšími věcmi, nenajdu ji ve vztazích, nenajdu ji na žádném místě. A nenajdu ji ani v žádném vnitřním prožitku nebo naladění… Jednoduše proto, že všechno neustále plyne, proudí, teče a nezůstává v žádném pevném neměnném tvaru.
Paradoxně mě ta hrůza nepohltila. Nerozpadl jsem se na kousky. Naopak, něco ve mně se uvolnilo. Odevzdal jsem se životnímu proudu. Přijal jsem, že nic pevného není a že je to tak v pořádku. A s tím se objevil nevídaný prostor svobody a lehkosti. Přítomný okamžik vyvstal ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Hrůza byla pryč.
A já si najednou jasně uvědomil, kde všude bychom se já a my všichni mohli přestat držet, když bychom se neděsili toho neexistujícího základu – který si tak často snažíme uměle vytvářet svými přesvědčeními, úsměvy, investicemi, závislostmi na tom a na onom. Pak bychom ve volném pádu mohli objevit nesmírnou svobodu a plnost života v přítomném okamžiku.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2026)
autor: Šimon Grimmich | Bře 29, 2026
„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak zní častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. A ono „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku.
Opakovaně zakouším, že když člověk v tichu sedí sám se sebou na meditačním polštářku a věnuje vlídnou pozornost přítomnému okamžiku, přirozeně to vede k větší otevřenosti a lásce. Dokonce bych řekl, že na lásku je retreat jedním z nejlepších doporučení. Láska totiž roste z hlubšího porozumění a přijetí, které v tichu přichází. Vyrůstá z pozorného vztahu k věcem, když jim dáváme čas – jako láska pečující, přející, všeobjímající. A především: lásku už v sobě všichni máme. Vlastně jí jsme.
Na retreatu se často podaří poodhrnout vrstvy, přes které máme v běžném životě tendenci nevidět, že v jádru jsme hluboce v pořádku. Jak ale s tímto dobrým základem – s bdělostí, láskou a moudrostí – zůstávat ve spojení uprostřed všedního dne? To je velká výzva. Zároveň ale právě o to jde. Někdy se doporučuje prostě být všímavý, dělat věci vědomě nebo si během dne dopřávat krátká zastavení na pár nádechů a výdechů. Další možnost, která se mi v poslední době jeví jako velmi praktická a snadno uskutečnitelná, je vracet se k lásce. Rád bych zde proto nabídl tři způsoby, jak přenášet meditační praxi z polštářku do všech okamžiků našeho života.
První z nich je uvědomovat si, z jaké motivace vychází naše jednání. Je pozoruhodné, že většinou zjistíme, že to, co děláme, tak či onak vyrůstá z lásky. Chceme se cítit dobře, chceme, aby se měli dobře i lidé kolem nás. To se promítá i do těch nejvšednějších činností – čištění zubů, odpovídání na e-maily, uklízení, jídla… Děláme to proto, že toužíme po spokojenosti a štěstí. Ano, někdy nevolíme zrovna ty nejprospěšnější cesty, ale základní motivace tu zůstává stále přítomná. Jednoduchou cestou, jak se znovu spojit s láskou, je plně si uvědomit, co děláme a proč to děláme, a vracet se k láskyplnému záměru. To nám umožňuje být častěji v kontaktu s tím, co je pro nás skutečně důležité, zakoušet více smyslu a volit cesty, které nás ke spokojenosti opravdu vedou.
Druhou cestou je rozvíjení štědrosti. Nedávno mě oslovila pasáž v knize Smutek, láska, otevřenost, kde učitel meditace Čhökji Ňima Rinpočhe popisuje naši pravou přirozenost jako jasné vědomí oproštěné od nevědomosti a negativních emocí, ve kterém se rozpouští dualistické rozdělení na subjekt a objekt. Takové vědomí má samozřejmě mnohem blíže k lásce než egocentrická mysl zaslepená emocemi, jako je zlost nebo žárlivost. A jak se k němu přiblížit? Rinpočhe překvapivě nenabízí žádnou „pokročilou“ praxi, ale něco zcela obyčejného – štědrost. Když jsme štědří, jsme méně připoutaní k sobě a k tomu, co považujeme za své. Otevíráme se druhým a jejich potřebám. A zároveň zakoušíme více radosti, protože sami sebe vnímáme jako součást širšího celku, do něhož můžeme svým bytím přinášet něco dobrého – a díky tomu v hlubokém smyslu být sami sebou. Příležitostí ke štědrosti máme denně nespočet. Nejde jen o finanční dary, ale o každý úsměv, krátkou zprávu, poděkování či ocenění… Často stačí pár vteřin, kdy vystoupíme ze zaujatosti sebou samými a projevíme upřímný zájem.
A konečně lze lásku nacházet i tam, kde bychom ji obvykle nehledali. Nejen jako motivaci našeho jednání, ale také jako jádro emocí a prožitků, u nichž máme často pocit, že nás od lásky spíše oddělují. Mám na mysli vztek, osamělost, pocit, že nejsme dost dobří, i další emoce, které rádi označujeme za „negativní“. Když se na ně podíváme hlouběji, zjistíme, že i ony vyrůstají z lásky, z přání cítit se dobře a být spokojení. Ve vzteku je něco, na čem nám záleží. Za osamělostí je touha po spojení. Za pocitem nedostatečnosti přání být přijatí. Na první pohled to může znít abstraktně, ale pokud se nám podaří dotknout této hlubší vrstvy prožívání, přichází změna, kterou cítíme i v těle – jako otevřenost, měkkost či uvolnění…
A tak se každý okamžik a každá „překážka“ může stát příležitostí znovu se spojit s naším láskyplným jádrem. A tak se vše, co děláme, může stát vědomým vyjádřením lásky a štědrosti. A k tomu nám může pomoci – a to je ještě čtvrtá možnost – když si plně uvědomíme, že to, po čem v hloubi svého nitra touží druzí, se nijak neliší od toho, po čem toužíme my.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2026)
autor: Šimon Grimmich | Bře 1, 2026
„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.
A tak jsem minulý rok, když jsem byl meditovat v Indii, vyzkoušel takový experiment. Vrátil jsem se k radě, kterou jsme dávali babičce. Na měsíc jsem se odstřihl od veškerých zpráv. Změna přišla rychle a byla dost výrazná. Ze světa, který se nejpozději zítra zhroutí, pokud už se nezhroutil dávno, se za pár dní stalo velmi krásné, bezpečné a přívětivé místo. Po měsíci odstřižení ale zase stačilo pár hodin, možná dokonce pár minut, pár titulků, aby se ve mně znovu probudil dobře známý tíživý pocit.
Rada babičce tedy funguje, i když dnes už si nemyslím, že to je řešení. Indická zkušenost mě nepřivedla k tomu, že bych dění přestal sledovat. Pravda, trochu jsem upravil, co a jak sleduji. Začal jsem více sledovat média, která dění ve světě prezentují vyváženě a nesnaží se za každou cenu lákat pozornost děsivými titulky. Hodně jsem promazal Facebook, definitivně se odhlásil z Twitteru.
Měsíční odstřižení a s ním spojený radostnější pocit ze světa mě ale především dovedl k úvaze nad tím, jak radikálně se svět v médiích a na sociálních sítích liší od světa, ve kterém bezprostředně žiji a který je plný úžasných lidí.
Nedávno jsem si to měl možnost připomenout na meditačním retreatu, který jsem vedl. Zničehonic jsem cítil jsem hlubokou vděčnost, když jsem si uvědomil, jaké lidi ve svém životě potkávám. A ne pár, ročně to na různých retreatech, kurzech nebo putováních, bude několik stovek lidí.
Ticho, ve kterém člověk v meditaci na retreatu tráví hodiny a hodiny sám se sebou, často vynáší na povrch hluboká témata, nejistoty, otázky, přesvědčení nebo emoce. A tak jako podporu v tomto procesu nabízíme možnost probrat to, co se v tichu vyjevuje v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima. A tyto chvíle jsou pro mě vždy velkým darem, kdy mohu na okamžik nahlédnout do nitra druhého člověka, nahlédnout za to, co je obvykle vidět, a možná nahlédnout i na něco, co přede mnou možná nikdy nikdo ještě nedostal možnost nahlédnout…
A to je velká inspirace. Inspirativní je pro mě vidět to, jak druzí upřímně a odvážně hledají cestu, k hlubší celistvosti, přijetí, lásce, odpuštění… A především vidět, že v jádru jsme všichni dobří, v jádru jsme v pořádku a to jediné, co si přejeme pro sebe a pro druhé je spokojenost, harmonie, láska… A samozřejmě se v životě různě plácáme a to základní dobro někdy trochu překrývají různá zranění, stíny nebo zmatky, ale ono tam je. A to mě často dojímá, jak se – někdy navzdory všemu – snažíme žít dobře a svým životem přispívat k celku.
A tak se teď tváří tvář katastrofám a hororům a beznaději, kterou někdy cítím já, někdy druzí, snažím upozorňovat na to, že lidé jsou fajn, dobří a úžasní. A že to nejnebezpečnější, co by se nám mohla stát, je, že se uzavřeme do virtuálních světů a ztratíme kontakt se světem za našimi dveřmi, protože z něj budeme mít strach. A přitom mluvit s druhými, třeba o našich niterných přáních, se může stát nesmírným zdrojem naděje, radosti, inspirace a důvěry, že na realizaci našich přání nejsme sami.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2026)
