autor: Šimon Grimmich | Kvě 13, 2025
Sedím v kavárně v Lysé nad Labem a pozoruji křižovatku za oknem. Tupým prázdným pohledem. Bolí mě celé tělo. Lékařka před chvíli řekla, že angína, že antibiotika… Tak tu teď sedím, piju kávu, nic se mi nechce a všímám si jen toho, jak se můj prázdný pohled podobá únorovému výhledu. Jednolitě šedá obloha, šedé domy, šedá silnice…
Za chvíli mi ale pohled na křižovatku připomene, jak jsem se na tutéž křižovatku díval v listopadu. Ukusoval jsem tehdy koláč, vybavuji si mák mezi zuby, cyklista na křižovatce dával rukou znamení, odbočil doleva, zapadalo slunce a mě v tu chvíli zničehonic napadlo: „Všechno je milost.“ Tehdy to bylo zcela zřejmé, každý okamžik života je dar, každý… Doteď si vybavuji drobné detaily té chvíle, která se mi hluboce zaryla pod kůži. Přitom to bylo všechno úplně obyčejné.
Teď ale vše zůstává šedé, i když můj pohled už není tak tupý, je trochu zvídavější. Všímám si chodců, jak přecházejí přes přechod. A zničehonic cítím vděčnost. Vděčnost, že jsem za tu chvíli v kavárně mohl vyslat do světa několik zpráv: „Mám angínu, ach jo.“ A přišly odpovědi. Stejně jako předevčírem v noci, když jsem zastavil a už nenastartoval auto, tři lidé se mi střídali na telefonu, radili, povzbuzovali nebo si ze mě dělali legraci, a to bylo důležité, protože vlastně o nic nešlo. Dobře to dopadlo… A tak tu sedím, dívám se a spolu se mnou jsou tu neviditelně přítomní moji blízcí, jako kdybych byl vděčnou součástí široké sítě vztahů…
Pocit vděčnosti ve mně vyvolává vzpomínku na jeden rozhovor, který se odehrál před lety. S kamarádem jsme si povídali o tom, k čemu jsou několikaměsíční meditační ústraní, kdy člověk jen sedí v tichu sám se sebou. Jestli to není ztráta času, kolik by toho člověk mohl jinak udělat… „Když se tři měsíce v tichu díváš do sebe a vidíš, co všechno tam je, a jak se sebou nedokážeš vydržet, tak já vždycky cítím takovou vděčnost, vděčnost, že jsou lidé, kteří jsou ochotní se mnou trávit hodiny denně, třeba mě mají i rádi, to já jim mám vždycky chuť zulíbat nohy… A to mě hodně změnilo.“
Jeho odpověď mi hodně utkvěla. Za oknem stále šedo, ale na tváři cítím úsměv. Přichází nová zpráva. „To už je tvoje druhá angína od začátku roku?“ Ano, první mě zastihla na meditačním ústraní v Indii. Je milé, že si v záplavě událostí a informací někdo pamatuje detaily z mého života. Angíny jsou otravné, ale jsou daleko horší věci. Vybavuje se mi, jak jsem tento týden několikrát po rozhovorech s blízkými hledal informace o prognózách mě dosud neznámých věcí: šedý zákal, rakovina prsu, obrna lícního nervu… Není úniku. Přejeme si zdraví a spojuje nás péče o sebe, i kdyby jen prostřednictvím zprávy, telefonu. Zase ta síť péče, soucitu, sounáležitosti… Na Facebooku se mi tento týden objevil citát Carla Gustava Junga: „Čím nejistěji jsem se cítil, tím více ve mně rostl pocit spřízněnosti se vším.“ Teď v kavárně se mi Jungova věta zdá hluboce pravdivá. A také nadějná, uprostřed všech nejistot a křehkostí všude kolem. Spřízněnost se vším, co víc si přát?
V kavárně zatím hraje Manu Chao: „Me gustan los aviones, me gustas tú. Me gusta viajar, me gustas tú. Me gusta la mañana, me gustas tú“ Líbí se mu letadla, cestování, rána, líbí se mu ty… vítr, snění, moře, motorka, běhání, déšť… ty, ty… hory, noc, marihuana, Kolumbijky… ty, ty, ty… Pokyvuji se do rytmu. Je to náhoda, že zrovna tato píseň hraje právě teď?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 30, 2025
„Mičchámi dukkadam,“ říká mi na kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim, ať už vědomě nebo nevědomě, způsobili.“
„Mičchámi du…?“ zkouším to, „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje.
Je to nečekané loučení, prosba o odpuštění mě překvapuje, nemyslím si, že by mě nějak, vědomě ani nevědomě zranila. A myslím, že já jí také ne. Pak jsou tu ale takové ty drobné každodenní věci, drobná nedorozumění, nenaplněná očekáván, malá zranění tady a támhle… Jsme svobodné bytosti, naše každodenní potřeby, nálady se různí a také proměňují, někdy se prolínají více, někdy se spíše míjí… Jsou to drobné škrábance a odřeniny, takové, jaké člověk získá, když pár dní tráví v přírodě. A to všechno tak nějak patří k životu, k lesu i vztahům.
Když teď však vyslovuji to „Mičchámi…“, je v tom přítomná nesmírná úleva. Jako kdyby se něco pročistilo, všechno to nejasné a zmatené bylo pryč a zůstávalo jen to dobré a dobře míněné. A tak je to o to víc dojemné loučení.
Džinismus je stará náboženská tradice, která vznikla někdy v 6. století před naším letopočtem, a jedním z jejích hlavních pilířů je ahimsá – nenásilí, které se z džinismu posléze rozšířilo do dalších indických tradic. „Mičchámi dukkadam“ je věta, která se používá během každoročního svátku Kšamávání, v Den odpuštění, kdy džinisté odpouští druhým a žádají je o odpuštění. A o odpuštění nežádají jen druhé, ale ve formě modlitby také všechny formy života, které vědomě či nevědomě zranili. Ahimsá se netýká jen lidí, ale všeho živého.
Dnes se spojení „Mičchámi dukkadam“ rozšířilo i mimo rámec svátku a rituálu, stalo se součástí běžného rozhovoru. A mně připadá jako naprosto vynikají a jednoduchý způsob, jak se odkázat na určitou tradici, jak projevit vnímavost a citlivost a jak požádat o odpuštění, a to i za to, o čem možná nic nevíme, že jsme způsobili, tak či tak to však ovlivňuje naše vztahy s druhými i se vším živým.
Když jsme si nedávno s přáteli povídali o tom, jestli je něco, když se ohlédneme za svým životem, čeho litujeme nebo co bychom udělali jinak, překvapivě (anebo možná právě ne) to nebyla životní rozhodnutí, promarněné příležitosti nebo nenaplněné sny. Zcela výhradně šlo o situace a období, ve kterých jsme z dnešního pohledu, měli druhé více podržet, být s nimi nebo jim dávat více najevo, že tady jsme, zatímco oni procházeli něčím těžkým, rozchody, nemocemi, ztrátami toho či onoho. Z tehdejšího pohledu to ale často tak jasné nebylo, někdy jsme netušili, čím druzí procházejí a dozvěděli jsme se to až po letech, někdy jsme úplně neodhadli závažnost, někdy jsme zkrátka nevěděli, jak druhé podpořit. Zase ta spleť a houští života.
A tak odpuštění a žádost o odpuštění má v životě své nepostradatelné místo a „Mičchámi dukkadam“ pro nás není jen příležitostí se omluvit a pro druhé odpustit. Je to pro ně také pozvání k tomu, aby zase i oni sami požádali o odpuštění, a my jim tento krok můžeme alespoň trochu ulehčit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 14, 2025
„Mně od dětství všichni učili, že se mám naprosto obětovat pro druhé, a to nebylo úplně dobré,“ říká T. Jak vlastně propojit práci a poznávání sebe sama s přesahem směrem ke světu a k druhým? K této otázce nás zavedl Viktor Frankl a jeho představa smysluplného života, který dochází svého naplnění, když člověk překračuje sám sebe a smysl nachází mimo své vlastní já – v pomoci druhým, v lásce nebo v osobním poslání.
V Prázdninové škole Lipnici připravujeme letní kurz pro středoškoláky zaměřený ne téma cesty hrdiny, přemýšlíme, co a jak nejlépe zkusit předat. Jak na té životní cestě nezůstat jen u sebe, ale vykračovat ven, a jak zároveň nevykračovat ven, aniž by se člověk nejprve zastavil u sebe a věděl, z čeho vychází. T. má špatnou zkušenost s přílišným důrazem na péči o druhé, H. má zase podezření vůči dnešní nekonečné nabídce seberozvoje, který podle něj jen posiluje individualismus a skutečné životní naplnění nepřináší.
A tak zatímco hledáme dobrou míru pozornosti k sobě a k druhým a diskuse nebere konce, nakonec narazíme na daleko zásadnější téma, které nám dovolí překročit naše různící se pohledy. Strach z budoucnosti, který u mladé generace, nabývá obrysů obrovské nejistoty – existuje vůbec nějaká budoucnost? Má smysl se ještě o něco snažit v okamžiku vrstvících se krizí, které doléhají na náš svět? Bude tedy naším úkolem na kurzu nakonec přinášet naději, že budoucnost může být a že i kroky, které se nám mohou stát nepatrné (například tváří tvář klimatické krizi), mají smysl? A jak to budeme dělat? A jak to vlastně máme my?
Více otázek než odpovědí a já si uvědomuji si, že v posledních pár letech se téměř samozřejmá představa, že věci rozhodně budou horší, pokud budou vůbec, tak nějak stala nedílnou součástí mého vnitřního světa… Do léta je zatím čas, takže si z naší schůzky odnáším otázku, co s tím?
O pár hodin později se u rychlovarné konvice potkávám s Š. Když se ho zeptám, jak se má, začne rozvíjet úvahy o tom, jaké by to bylo být někým jiným. Jak je to pozoruhodné, že zevnitř člověk může zakoušet jedině sám sebe. „Jaké by to bylo být tebou?“ ptá se. „To bys určitě nechtěl…,“ odpovídám a trochu váhám, jestli Š. jen rozvíjí náhodné úvahy, nebo je za tím něco víc. „Víš, já už jsem z toho tak unavený, už toho mám dost, pořád ten samý bordel uvnitř po celé ty roky.“ Š. bude něco přes sedmdesát, znám ho jako nesmírně vřelého, přátelského a pečujícího člověka. Člověka, kterého chcete mít mezi svými přáteli… Mlčky se vzájemně díváme do očí. V tu chvíli jako kdyby se čas zastavil, celý svět se vytratil, hranice mezi námi se rozplynuly a všechno ostatní mimo to naše setkání teď a tady bylo zcela nepodstatné. Slova nestačí. Tak ještě chvíli mlčíme, a pak si každý jdeme svou cestou.
A ve mně z toho našeho setkání zůstala hlavně vděčnost. Jsem Š. vděčný za to probuzení u rychlovarné konvice, za to nenadálé otevření srdce. Možná ten vnitřní bordel nezmizí a my se ho prostě budeme učit mít rádi celý život, možná nakonec právě díky němu dokážeme mít empatii a soucit vůči druhým. Možná Š. rozdává to, co by sám nejvíce potřeboval dostávat. A možná to nezřídka zlomené srdce, které se tváří tvář utrpení se soucitem otevírá… možná tohle srdce, dokud se nezavře, může být odpovědí, co s nejistou budoucností – neuzavírat se, zůstávat v tom otevření, a tak také v propojenosti s druhými a s veškerým životem.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2025)
autor: Šimon Grimmich | Úno 2, 2025
„Kdo z vás by chtěl cítit bolest, zažívat smutek nebo trpět depresí?“ ptám se občas skupiny, když učím meditaci a vidím jejich váhavé obličeje. Váhavé pohledy, které následují po mé větě: „Všichni hluboce toužíme po tom být spokojení.“ Po této otázce zpravidla následuje souhlasné přikyvování.
Všichni toužíme po spokojenosti, štěstí, radosti, naplnění… To je něco, co nás spojuje. Nejenom s dalšími lidmi, ale v podstatě se vším živým. Všechno chce růst, prospívat, mít se dobře… a nestrádat a netrpět. Naše představy o naplnění se mohou lišit, stejně jako cesty, které si volíme. A některé k němu možná vedou spíš, jiné ne. Tak či onak, za vším, co děláme, je nakonec touha a přání cítit se dobře.
A tak může být užitečné se ptát, zda to, co děláme, nám skutečně přináší onu spokojenost, kterou hledáme: „Dělá mě to, o čem si myslím, že mi to přinese štěstí, skutečně šťastným nebo šťastnou?“
Zamyslíme-li se nad svým životem hlouběji, patrně dojdeme jednak k tomu, že ať už jsou okolnosti našeho života jakkoli příznivé, určitá míra nepohodlí, bolesti nebo utrpení k životu zkrátka patří, protože život zkrátka nemáme plně pod kontrolou. A možná si všimneme také toho, že míra naší životní spokojenosti nebo nespokojenosti, se často ani tolik neodvíjí od toho, co máme, jací lidé jsou v našem životě přítomní, kde žijeme nebo jakou práci děláme…
Často to není vnější svět, ale ten vnitřní, který je zdrojem naší nespokojenosti, naše vlastní mysl, která je neklidná, která by si představovala věci jinak, která by chtěla víc toho a méně onoho…
Pokud dojdeme až sem, jsme jen krůček od meditace. Meditaci můžeme vnímat jako způsob, jak lépe vidět a rozumět tomu, jak se naše mysl přispívá nebo nepřispívá k pocitu životní spokojenosti, a zároveň právě jako cestu, jak s ní pracovat tak, abychom se v životě cítili spokojeněji a mohli rozvinout svůj plný potenciál.
Člověk nemusí meditovat příliš dlouho, aby objevil dvě důležité věci.
Za prvé, o naší spokojenosti nerozhoduje ani tak, co se nám v životě přihodí, jako to, jaký postoj k tomu zaujme naše mysl. Když venku prší, můžeme se nad tím rozčilovat nebo to můžeme přijmout nebo si tím nechat zkazit celý den. Počasí neovlivníme, ale s tím, jak se k této skutečnosti postaví naše mysl pracovat můžeme. A takových situací zažíváme dennodenně bezpočet.
Za druhé, jsme mnohem víc než naše myšlenky a pocity. Když se mysl zklidní, když jsme bdělí a přítomní, pozvolna se v nás začne probouzet právě spokojenost, radost, láska nebo moudrost. Objevíme, že v sobě máme skrytý poklad, který jen stačí trochu poodkrýt, trochu uvnitř uklidit, aby mohl jasně zářit a být zdrojem trvalejší životní radosti a spokojenosti.
Stačí si jen sednout a stát se pozorovatelem své vlastní mysli, abychom si uvědomili, co vede a nevede k větší spokojenosti a kde a jak hledat to opravdové naplnění. A to je meditace.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2025)
autor: Šimon Grimmich | Led 20, 2025
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. […] Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Takto ústřední křesťanský příběh líčí prolog Janova evangelia, vánoční příběh o světle a o tom, že se Bůh stal člověkem. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila,“ ne náhodou se Vánoce odehrávají v čase zimního slunovratu, období, kdy tma dosahuje nejzazšího bodu, aby pozvolna zase udělala místo světlu. Už v tom samotném je určitá naděje, kterou řada z nás na podzim již dlouho vyhlíží.
Pak je tu ale ten křesťanský příběh o naději, Slovo se stalo tělem, Bůh se stal člověkem. A už z Janova prologu je zjevné, že nejde jen o to, kým byl Ježíš, nýbrž o to, kdo jsme my a kým můžeme být. A ať už jsme nebo nejsme věřící, nemusíme Janův text číst jako záznam historické události, nýbrž jako symbolické vyprávění o tom, kdo je člověk. Vlastně bychom ho mohli číst jako takovou antropologii, která si ve snaze uchopit neomezenou podstatu člověka nevystačí s běžným slovníkem, a tak se uchyluje k úchvatným obrazům světla a stvoření světa.
Bůh se nestal jen Ježíšem, Bůh se stává v každém z nás. Víra nebo nevíra pak není přesvědčením o tom, zda se vše stalo tak, jak to evangelia líčí, nebo ne. Víra nebo nevíra se dotýká toho, kdo si myslíme, že jsme my, kdo si myslíme, že jsou druzí. Jestli jsme ve své podstatě světlem, nebo tmou? Jestli jsme jenom omezeným člověkem, nebo v nás přebývá nekonečná Boží přítomnost, která skrze nás může přicházet do světa?
Pohled, jakým se díváme sami na sebe a na druhé, je zásadní. Víra v božství uprostřed lidství může být obrovským zdrojem naděje a důvěry, a poukazovat na nezměrný potenciál nás i druhých. A překvapivě s obdobným pohledem na člověka přichází také buddhismus. Buddhistická mniška Džecünma Tändzin Palmo ve své knize Odvážné srdce píše:
„V nejzazším smyslu v tomto vesmíru existuje světlo, láska a inteligence. A my tím jsme. Není to jen něco tam někde venku, neseme si to v sobě. To je to, s čím se pokoušíme opětovně propojit – s naším původním světlem, láskou a inteligencí, jimiž ve skutečnosti jsme. Je důležité, abychom se nenechali tolik rozptylovat vnějškovými věcmi, nýbrž se doopravdy upamatovali na to, proč jsme na této planetě, a uvědomili si, proč je toto lidské tělo tak vzácné, a abychom tak svůj život znovu nepromarnili.“
V řeči buddhismu se mluví o buddhovské přirozenosti, tedy o probuzené přirozenosti, kterou všichni máme a která je naší pravou podstatou. Cílem duchovní praxe je pak rozpoznávat tuto pravou přirozenost – světlo, lásku, moudrost.
Meditace je cestou, jak se vracet k tomu, kým skutečně jsem a kým jsme všichni. Cestou od malého „já“, cestou za představy, obrazy, myšlenky a pocity do ticha, do prostoru, který je široký, bezmezný, který to vše zároveň objímá a který je láskou. Z tohoto prostoru pramení radost, moudrost, důvěra, soucit, smysl, všechno dobré a krásné… To, co hledáme, už máme v sobě. To, co hledáme, jsme my sami. A zároveň v tichu meditace už není žádné „já“, tam je jen širý oceán, jehož jsme každý jednou vlnkou, oceán nerozlišující lásky, který se chce svobodně rozlévat… Meditovat znamená rozpomínat se na náš pravý původ a zdroj a stávat se prostupnými pro jeho proud, vtělovat ho. Co nejčastěji a co nejvíce. Meditace je cestou k plnému potenciálu lidství, který je bezmezný, skrze odkládání a pouštění toho, co se mu brání odevzdat.
Tak můžeme Vánoce slavit jako mystérium vtělování světla a lásky. „Slovo se stalo tělem,“ tím tělem, o kterém Tändzin Palmo říká, že je třeba si uvědomit jeho vzácnost, jako slavnost toho vzácného mystéria, kterým je nám na krátkou chvíli našeho života dáno být, stejně tak jako druhým. Vzájemně se můžeme probouzet k vnitřnímu světlu, které jakákoli tma nikdy nemůže pohltit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2024)
autor: Šimon Grimmich | Lis 30, 2024
„Prázdnota znamená ‚naprosto vše‘. Každá brambora, ať je jakkoli malá, s tebou souvisí. Každý čajový šálek se tě týká. Skutečná prázdnota je prázdnota, kterou nelze ani nazvat „prázdnotou“. Když mluvíš o nebi, vtěsnáváš ho do určitého rámce. Pravý je Bůh, který na Boha zapomněl a který dokonce přestal být Bohem. Bůh nemá jméno. Ale my ho prožíváme v každém okamžiku.“
– Kódó Sawaki, Tobě
„Jak se dá využít buddhistické učení o ne-já využít v terapii?“ Povídáme si s Míšou pod jabloněmi na konci několikadenního meditační ústraní. Pohupujícími se listy pronikají paprsky světla. Z nedaleké ohrady se ozývají bečící ovce. Co je já?
Tak se to snažíme nějak poskládat. Teď tady sedíme, vnímáme světlo, dotek se zemí a s lavičkou, objevují se pocity, vyvstávají myšlenky, jako třeba právě ta otázka: Co je já? Tomu bychom mohli spolu s psychologií říkat prožívané já. K prožívanému já se blížíme otázkami: Co teď cítíš? Co se děje právě teď? Čeho si teď všímáš? Prožívané já se neustále mění, plyne, proměňuje se. Na chvíli mou pozornost přitáhnou bečící ovce, pak si všimnu prolétající včely, pak zase oblaků na modré obloze. A moje pozornost bezděčně přechází od jednoho k druhému, přicházejí také nejrůznější pocity. Stín pod korunami stromů, který byl příjemný začíná být trochu studit. Vyvstávají myšlenky, zase mizí a přicházejí další. A tak se to, co prožíváme okamžik za okamžikem proměňuje.
Prožívaná přítomnost v meditaci nebo v terapii může být nesmírně osvobozující a úlevná, protože často nabourává ztuhlost a strnulost toho, čemu se v psychologii říká narativní já. Tedy já jako příběh, já jako představa. Narativní já vystupuje do popředí například, když se představujeme nebo když vyplňujeme osobnostní test. Na škále od jedné do pěti odpovězte na otázky: „Umím se vcítit do pocitů druhých a mám pochopení pro jejich problémy… Spíše mě zajímá celkový výsledek, než konkrétní detaily a fakta, která k výsledku vedou.“
Narativní já většinu z nás velmi zaměstnává. Zejména v okamžicích, kdy cítíme ohrožení nebo nejistotu. Naše mysl se často točí kolem otázky: Jsem dost? Obracení pozornosti k prožívané přítomnosti pomáhá vystupovat z často velmi omezujících nebo negativních představ o sobě, dotýkat se života, který plyne okamžik za okamžikem, ale také si více uvědomovat své skutečné pocity a potřeby. Díky tomu je pak také možné skutečně zpracovávat různá emoční zranění, a díky tomu zase i proměňovat to, jak sami sebe vnímáme a jak sami sobě rozumíme.
A tak dál sedíme pod jabloněmi, v bdělé přítomnosti spíše než ztracení v myšlenkách. Ostatně tu bdělou přítomnost, ze které je relativně snadné rozpoznávat myšlenky jako myšlenky, a tedy i jakékoli myšlenky, které se týkají já, rozpoznávat jen jako pomíjivé myšlenky, jsme teď několik dní prohlubovali.
A právě tady je ještě třetí odpověď na otázku: Co je já, když necháme stranou vše to, co se proměňuje, střídá, vyvstává a zase mizí? Co zůstane? Prosté bdělé vědomí. Vědomí, které jenom je, které předchází myšlenkám a prožitkům. Vědomí, které nekonceptuálně ví, že se objevují myšlenky, že se objevují zvuky… Vědomí prosté nějakého já, není to „moje“ vědomí. Vědomí, které je neomezeně prostorné, nemá žádný střed ani okraj. Vědomí, které je tu neustále. Vědomí, v jehož prostoru samotném vyvstávají myšlenky a pocity, ve kterých se dokážeme úplně ztratit a nebýt pak bdělí ani přítomní. Vědomí, které je zároveň od toho všeho odděleno. Pak je možné se ptát: Je mé vědomí bolesti samo o sobě bolestivé? Je mé vědomí zmatku samo o sobě zmatené?
Díky tomu se můžeme více a více dotýkat vnitřní svobody a zároveň také jasněji nahlížet, jak naše konceptuální mysl utváří naše vnímání prostřednictvím svých rozlišujících pojmů. Když se však mysl utiší, když ji jasně nahlédneme, dotkneme se bdělého vědomí, ve kterém jakékoli rozlišení na já a druzí mizí, ve kterém se dotýkáme neuchopitelné prázdnoty, která je plností otevřených možností. Naše vědomí já se tak může významně proměnit, když se zahlcená mysl stále více a více osvobozuje od svých navyklých reakcí a představ, včetně představ o jakémkoli já. Pak možná, řeřeno slovy zenového mistra Kódóa Sawakiho: „Objevíš sám sebe ve svém protějšku. Objevíš sám sebe ve všech věcech, v šálku čaje i v dřevěných sandálech.“
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 11/2024)
