autor: Šimon Grimmich | Led 20, 2025
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. […] Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Takto ústřední křesťanský příběh líčí prolog Janova evangelia, vánoční příběh o světle a o tom, že se Bůh stal člověkem. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila,“ ne náhodou se Vánoce odehrávají v čase zimního slunovratu, období, kdy tma dosahuje nejzazšího bodu, aby pozvolna zase udělala místo světlu. Už v tom samotném je určitá naděje, kterou řada z nás na podzim již dlouho vyhlíží.
Pak je tu ale ten křesťanský příběh o naději, Slovo se stalo tělem, Bůh se stal člověkem. A už z Janova prologu je zjevné, že nejde jen o to, kým byl Ježíš, nýbrž o to, kdo jsme my a kým můžeme být. A ať už jsme nebo nejsme věřící, nemusíme Janův text číst jako záznam historické události, nýbrž jako symbolické vyprávění o tom, kdo je člověk. Vlastně bychom ho mohli číst jako takovou antropologii, která si ve snaze uchopit neomezenou podstatu člověka nevystačí s běžným slovníkem, a tak se uchyluje k úchvatným obrazům světla a stvoření světa.
Bůh se nestal jen Ježíšem, Bůh se stává v každém z nás. Víra nebo nevíra pak není přesvědčením o tom, zda se vše stalo tak, jak to evangelia líčí, nebo ne. Víra nebo nevíra se dotýká toho, kdo si myslíme, že jsme my, kdo si myslíme, že jsou druzí. Jestli jsme ve své podstatě světlem, nebo tmou? Jestli jsme jenom omezeným člověkem, nebo v nás přebývá nekonečná Boží přítomnost, která skrze nás může přicházet do světa?
Pohled, jakým se díváme sami na sebe a na druhé, je zásadní. Víra v božství uprostřed lidství může být obrovským zdrojem naděje a důvěry, a poukazovat na nezměrný potenciál nás i druhých. A překvapivě s obdobným pohledem na člověka přichází také buddhismus. Buddhistická mniška Džecünma Tändzin Palmo ve své knize Odvážné srdce píše:
„V nejzazším smyslu v tomto vesmíru existuje světlo, láska a inteligence. A my tím jsme. Není to jen něco tam někde venku, neseme si to v sobě. To je to, s čím se pokoušíme opětovně propojit – s naším původním světlem, láskou a inteligencí, jimiž ve skutečnosti jsme. Je důležité, abychom se nenechali tolik rozptylovat vnějškovými věcmi, nýbrž se doopravdy upamatovali na to, proč jsme na této planetě, a uvědomili si, proč je toto lidské tělo tak vzácné, a abychom tak svůj život znovu nepromarnili.“
V řeči buddhismu se mluví o buddhovské přirozenosti, tedy o probuzené přirozenosti, kterou všichni máme a která je naší pravou podstatou. Cílem duchovní praxe je pak rozpoznávat tuto pravou přirozenost – světlo, lásku, moudrost.
Meditace je cestou, jak se vracet k tomu, kým skutečně jsem a kým jsme všichni. Cestou od malého „já“, cestou za představy, obrazy, myšlenky a pocity do ticha, do prostoru, který je široký, bezmezný, který to vše zároveň objímá a který je láskou. Z tohoto prostoru pramení radost, moudrost, důvěra, soucit, smysl, všechno dobré a krásné… To, co hledáme, už máme v sobě. To, co hledáme, jsme my sami. A zároveň v tichu meditace už není žádné „já“, tam je jen širý oceán, jehož jsme každý jednou vlnkou, oceán nerozlišující lásky, který se chce svobodně rozlévat… Meditovat znamená rozpomínat se na náš pravý původ a zdroj a stávat se prostupnými pro jeho proud, vtělovat ho. Co nejčastěji a co nejvíce. Meditace je cestou k plnému potenciálu lidství, který je bezmezný, skrze odkládání a pouštění toho, co se mu brání odevzdat.
Tak můžeme Vánoce slavit jako mystérium vtělování světla a lásky. „Slovo se stalo tělem,“ tím tělem, o kterém Tändzin Palmo říká, že je třeba si uvědomit jeho vzácnost, jako slavnost toho vzácného mystéria, kterým je nám na krátkou chvíli našeho života dáno být, stejně tak jako druhým. Vzájemně se můžeme probouzet k vnitřnímu světlu, které jakákoli tma nikdy nemůže pohltit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2024)
autor: Šimon Grimmich | Lis 30, 2024
„Prázdnota znamená ‚naprosto vše‘. Každá brambora, ať je jakkoli malá, s tebou souvisí. Každý čajový šálek se tě týká. Skutečná prázdnota je prázdnota, kterou nelze ani nazvat „prázdnotou“. Když mluvíš o nebi, vtěsnáváš ho do určitého rámce. Pravý je Bůh, který na Boha zapomněl a který dokonce přestal být Bohem. Bůh nemá jméno. Ale my ho prožíváme v každém okamžiku.“
– Kódó Sawaki, Tobě
„Jak se dá využít buddhistické učení o ne-já využít v terapii?“ Povídáme si s Míšou pod jabloněmi na konci několikadenního meditační ústraní. Pohupujícími se listy pronikají paprsky světla. Z nedaleké ohrady se ozývají bečící ovce. Co je já?
Tak se to snažíme nějak poskládat. Teď tady sedíme, vnímáme světlo, dotek se zemí a s lavičkou, objevují se pocity, vyvstávají myšlenky, jako třeba právě ta otázka: Co je já? Tomu bychom mohli spolu s psychologií říkat prožívané já. K prožívanému já se blížíme otázkami: Co teď cítíš? Co se děje právě teď? Čeho si teď všímáš? Prožívané já se neustále mění, plyne, proměňuje se. Na chvíli mou pozornost přitáhnou bečící ovce, pak si všimnu prolétající včely, pak zase oblaků na modré obloze. A moje pozornost bezděčně přechází od jednoho k druhému, přicházejí také nejrůznější pocity. Stín pod korunami stromů, který byl příjemný začíná být trochu studit. Vyvstávají myšlenky, zase mizí a přicházejí další. A tak se to, co prožíváme okamžik za okamžikem proměňuje.
Prožívaná přítomnost v meditaci nebo v terapii může být nesmírně osvobozující a úlevná, protože často nabourává ztuhlost a strnulost toho, čemu se v psychologii říká narativní já. Tedy já jako příběh, já jako představa. Narativní já vystupuje do popředí například, když se představujeme nebo když vyplňujeme osobnostní test. Na škále od jedné do pěti odpovězte na otázky: „Umím se vcítit do pocitů druhých a mám pochopení pro jejich problémy… Spíše mě zajímá celkový výsledek, než konkrétní detaily a fakta, která k výsledku vedou.“
Narativní já většinu z nás velmi zaměstnává. Zejména v okamžicích, kdy cítíme ohrožení nebo nejistotu. Naše mysl se často točí kolem otázky: Jsem dost? Obracení pozornosti k prožívané přítomnosti pomáhá vystupovat z často velmi omezujících nebo negativních představ o sobě, dotýkat se života, který plyne okamžik za okamžikem, ale také si více uvědomovat své skutečné pocity a potřeby. Díky tomu je pak také možné skutečně zpracovávat různá emoční zranění, a díky tomu zase i proměňovat to, jak sami sebe vnímáme a jak sami sobě rozumíme.
A tak dál sedíme pod jabloněmi, v bdělé přítomnosti spíše než ztracení v myšlenkách. Ostatně tu bdělou přítomnost, ze které je relativně snadné rozpoznávat myšlenky jako myšlenky, a tedy i jakékoli myšlenky, které se týkají já, rozpoznávat jen jako pomíjivé myšlenky, jsme teď několik dní prohlubovali.
A právě tady je ještě třetí odpověď na otázku: Co je já, když necháme stranou vše to, co se proměňuje, střídá, vyvstává a zase mizí? Co zůstane? Prosté bdělé vědomí. Vědomí, které jenom je, které předchází myšlenkám a prožitkům. Vědomí, které nekonceptuálně ví, že se objevují myšlenky, že se objevují zvuky… Vědomí prosté nějakého já, není to „moje“ vědomí. Vědomí, které je neomezeně prostorné, nemá žádný střed ani okraj. Vědomí, které je tu neustále. Vědomí, v jehož prostoru samotném vyvstávají myšlenky a pocity, ve kterých se dokážeme úplně ztratit a nebýt pak bdělí ani přítomní. Vědomí, které je zároveň od toho všeho odděleno. Pak je možné se ptát: Je mé vědomí bolesti samo o sobě bolestivé? Je mé vědomí zmatku samo o sobě zmatené?
Díky tomu se můžeme více a více dotýkat vnitřní svobody a zároveň také jasněji nahlížet, jak naše konceptuální mysl utváří naše vnímání prostřednictvím svých rozlišujících pojmů. Když se však mysl utiší, když ji jasně nahlédneme, dotkneme se bdělého vědomí, ve kterém jakékoli rozlišení na já a druzí mizí, ve kterém se dotýkáme neuchopitelné prázdnoty, která je plností otevřených možností. Naše vědomí já se tak může významně proměnit, když se zahlcená mysl stále více a více osvobozuje od svých navyklých reakcí a představ, včetně představ o jakémkoli já. Pak možná, řeřeno slovy zenového mistra Kódóa Sawakiho: „Objevíš sám sebe ve svém protějšku. Objevíš sám sebe ve všech věcech, v šálku čaje i v dřevěných sandálech.“
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 11/2024)
autor: Šimon Grimmich | Lis 16, 2024
Procházel jsem zarostlou zahradou, až jsem došel k zahradnímu domku. Když jsem vešel dovnitř spatřil jsem na stole malou sošku. Byl jsem to já, seděl jsem v meditaci, na sobě jsem měl purpurové rouchu. Byla to soška tak akorát do dlaně, a tak jsem si ji do dlaně také vzal a dlouze prohlížel. Byla krásná. V těle jsem vnímal příjemné teplo, jako kdyby se rozšiřovalo, vděčností a radostí, jako kdyby se srdce otevíralo. Pak do domku vešel Dalajláma. Díval se na sošku, díval se na mě. Naše oči zářily, smáli jsme se. Já jako malý buddha, on jako velký…
*
Obraz zahradního domku, který se kdysi objevil během jedné vedené imaginace, se stal důležitou součástí mé vnitřní krajiny. Šlo o imaginaci z knížky Anthonyho de Mella Sádhana, Cesta k Bohu, o imaginaci, kterou často provázíme na stejnojmenném kurzu v Kolínském klášteře. Ostatně klidně se můžete na část této vnitřní cesty sami vydat a nechat se vést de Mellovými pozváními:
„Jednomu sochaři byl svěřen úkol vytvořit vaši sochu. Socha je hotova a vy jdete do jeho ateliéru, abyste si ji prohlédli, než se objeví na veřejnosti. Sochař vám dává klíč od místnosti…
Otevíráte dveře. V místnosti je tma. Tam uprostřed je vaše socha zakrytá suknem… Přistupujete k ní a stahujete sukno…
Pak poodstoupíte a díváte se. Jaký je váš první dojem?… Máte radost, nebo jste nespokojení?… Všímejte si na soše všech podrobností… Jak je velká… Z jakého je materiálu… Obejděte ji… Dívejte se na ni z různých úhlů… Prohlédněte si ji z dálky, pak přistupte blíž a podívejte se na detaily… Dotkněte se jí všimněte si, je-li drsná nebo hladká studená či teplá na dotek. Které části se vám líbí?… Které se vám nelíbí?…
Povězte své soše něco… Co odpovídá? A co zas říkáte vy? Povídejte si, dokud vy či socha máte co říci…
Teď se staňte sochou… Jaké to je, být sochou?… Jak jako socha žijete?…“
Když touto imaginací skupinu provázíme, obrazy a s nimi spojené emoce a vhledy jsou často velmi rozmanité. Někdy sochy představují upozaděné části nás samotných, které potřebují pozornost a péči, protože v sobě skrývají něco velmi cenného a podstatného. Jindy zobrazují nečekané kvality a schopnosti, které jsme nevěřili, že máme. A tak zatímco účastníci nezřídka snímají sukno ze sochy s obavou, co strašlivého spatří, často bývají překvapeni pozitivním obrazem, se kterým se potkají a který pro ně někdy není úplně snadné přijmout.
*
„Když se rozhlédnete a podíváte se na lidi kolem sebe, spatříte Boha… spatříte různé obrazy Boha… a vy jste také jedním z nich…“, říkám někdy po tomto cvičení jako komentář k verši z první kapitoly Bible: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu.“ Obvykle následují plaché, váhavé, nepřítomné nebo dokonce vyděšené pohledy.
Připustit si, že bychom v jádru mohli být dobří, někdy vyžaduje odvážný skok víry, jindy pohled druhého člověka, které to dobré v nás zahlédne, a ještě jindy působivý vnitřní obraz, který překračuje naše obvyklé představy. To samozřejmě neznamená, že bychom byli hotoví a již na sobě nemuseli pracovat. Naopak, je potřeba odkládat ty různé vrstvy, které dobré jádro překrývají. Celá ta práce však nemusí vycházet z pocitu nedostatečnosti, nýbrž z místa, kde jsme zdraví, celiství a úplní. A může se dít v důvěře, že ať se děje cokoli, nemůže nás to připravit o to dobré jádro, ve kterém jsme hluboce a bezpodmínečně přijatí. Vždyť i sám de Mello jasně píše: „Neexistuje pro vás žádná skutečnost, jež by byla Bohu bližší než vy sami. Neprožijete nic bližšího Bohu než sebe… Bůh je sám základ mého bytí, já mého já, a nemohu do sebe sestoupit hlouběji, pokud se s ním nespojím.“
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 10/2024)
autor: Šimon Grimmich | Říj 5, 2024
Procházíme podkrovím a prohlížíme si model dálnic a silnic postavený na stole. Je to nádherná rozsáhlá maketa dopravní sítě s nadjezdy, podjezdy a čtyřlístkovými křižovatkami. Vše je důkladně propojené a navržené tak, aby provoz mohl plynule proudit. Jen na jediném místě na okraji modelu se dvě silnice setkávají na křižovatce, odkud dvě další cesty vedou dál, ale jen kousek, pak už nepokračují. Tady je model nedokončený.
Horlivě na to místo ukazuji prstem a říkám starému moudrému muži s plnovousem: „To je to místo, to musíme vyřešit.“ A je mi při tom jasné, že teď stojím právě na takové nedokončené křižovatce. Před sebou vidím dvě možnosti a jediné, co je mi jasné je, že se ani pro jedno nedokážu nebo nechci rozhodnout. A tak čekám, že on mi s tím pomůže. On se na mě zatím jen laskavě podívá, souhlasně zamumlá a pak řekne, jako kdyby nebylo, kam spěchat: „Na to máme ale pět let.“
Do těch pěti let mi teď zbývá tak půl roku, sen o křižovatce, který se mi zdál, mi byl v posledních letech zdrojem důvěry, že na některé věci zkrátka nemusím mít odpověď. Některé životní cesty mohou zůstat otevřené a třeba se nakonec jednou ve svém čase vyjasní. A když se člověk s důvěrou odevzdá životu, dovede ho tam, kam je třeba. Jak se však těch pět let blíží ke konci, začínám v sobě pociťovat trochu nervozitu, křižovatka je stále nehotová.
„Sny jsou často symbolické,“ říká mi terapeutka, když ji ten starý sen, který je pro mě pořád živý vyprávím. To je jasné, kdo ví, co znamená těch pět let. Pro mě v tom snu byla podstatná hlavně ta důvěra, že je to v pořádku stát na křižovatkách. „Možná ale důležitější část snu je ta před tou křižovatkou,“ reaguje dál na můj sen.
V mysli se mi vynořuje obraz dobře propojené dopravní sítě. Trochu mě udivuje, že této části snu jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti, místo toho jsem jak ve snu, tak i zpětně okamžitě soustředil na tu křižovatku a úplně přehlédl celou síť. Tak chvíli mluvíme o tom, co v mém životě má charakter dobře průjezdné sítě umožňující hladký plynulý provoz. Odhlédnu-li od té křižovatky, tak pokud jde o to důležité, tak snad téměř všechno. V tom byl snový obraz přesný. Když o tom tak mluvím, cítím, jak mě zaplavuje vděčnost a jak mě daleko více než to, co bude za půl roku nebo za pět let, zajímá to, co je teď a tady.
„Jaké by to bylo, až ten čas uplyne, zjistit, že ta nehotová křižovatka tu je stále?“ Zřejmě měla na mysli těch pět let, ale já jsem si otázku vyložil jinak a představil si, jaké to bude, až budu umírat. „Asi v klidu,“ překvapuji sám sebe svou odpovědí. Jediné, co se ve mně té představě trochu vzpírá je určitá připoutanost k tomu, aby všechno bylo jasné a zřejmé… Ta však při pohledu na hladce propojený celek ustupuje do pozadí, až se docela vytratí. Na její místo přichází otevřenost a zvídavost, jak to vlastně celé dopadne. V mysli se mi vybavuje báseň Naše opravdová práce od Wendella Berryho:
„Možná je to tak, že když už nevíme, co dělat,
dospěli jsme ke své skutečné práci,
a že když už nevíme, jakou cestou se vydat,
dospěli jsme na svou skutečnou cestu.
Mysl, která není bezradná, je nevyužitá.
Přehrazená říčka je ta, která zpívá.“
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2024)
autor: Šimon Grimmich | Srp 3, 2024
V trsu trávy se mihnul hnědý kožíšek, trochu se během čekání nudím, tak mimoděk ukazuji tím směrem. Polák vedle mě nadšeně zvolá: „Mysz, mysz…“ Hlouček pozoruje myš a všichni se usmívají. Obloha je jasná, květnové slunce se pomalu chýlí k západu, je nádherné světlo a my v úhledných dvojstupech stojíme ve frontě na toitoiky. Těch jsou tady v řadě desítky, podobně jako desítky úhledných front před nimi. Všechno plyne hladce a ohleduplně a samo od sebe, nikdo tu nic neřídí. A mně to dojímá, protože na koncertě pro šedesát tisíc návštěvníků industriálně metalové skupiny Rammstein, jsem asi nečekal tolik vzájemného respektu, pochopení a zájmu o myszu, zatímco čekáme na toitoiku předtím, než začne koncert.
Ten byl zcela vynikající. Tak hudebně, světelně a divadelně ohromující zážitek, že to moje mysl až nedokázala pojmout a já bych si to potřeboval zopakovat. Každopádně, v příštím životě chci mít německou hudební skupinu a alespoň jednou si zahrát před šedesátitisícovým publikem… Přesto, když jsme z koncertu z Letňan jako jedna vlnka plynuly s oceánem dalších návštěvníků, který se pozvolna rozléval a rozpouštěl zpět do města, shodli jsme se s bráchou, že největší zážitek bylo to čekání na záchod. A mě ani po měsíci nejde ten obraz z hlavy a pořád se vracím k tomu, co se nám to tam přihodilo.
Srovnatelných zkušeností se mi vybavuje jen pár, a to zejména z demonstrací Milionu pro demokracii. Vzpomínám si, jak stojím na Staromáku, jak stojím na Václaváku, jak stojím na Letné a tečou mi slzy. Slzy dojetí. Zřejmě z toho, že je nás tu tolik, kdo se tu mírumilovně a ohleduplně scházíme se společným záměrem, že je tu dalších pár desítek, stovek tisíc lidí, se kterými sdílím podobné hodnoty… Ale jakkoli to zní pochopitelně, je tu ještě něco, co se mi nedaří uchopit, určité zahalené tajemství, něco ještě hlubšího než prožitek naděje a vzájemnosti s tolika neznámými lidmi.
V posledních dnech mou mysl neopouští verš z jedné písně Rammsteinů, která na koncertě nezazněla: „Musíte kopat hluboké studny, pokud chcete čistou vodu / Tiefe Brunnen muss man graben, wenn man klares Wasser will.“ Myslím na čistou, zurčící, prýštící vodu a také na to, že kvůli ní není potřeba kopat kdovíjak hluboké studny, že možná stačí jen s důvěrou odhrnout vrstvu půdy a nezaleknout se toho proudu. Mám samozřejmě na mysli prýštící vodu v nitru.
Pár dní před koncertem Rammsteinů po několika týdnech skončily dva kurzy meditace, které jsem doprovázel. Závěrečná setkání v obou skupinách se nesmírně podobala. Oči všech zářily, prostor byl plný intenzivní vřelosti, vděčnosti a s ní spojené křehkosti. Chvílemi jsem měl chuť se úplně rozpustit nebo se před tím někam schovat. Hranice mezi já ty, on, oni se vytratily. V těchto okamžicích vím, že se nám to povedlo. Vytvořit bezpečné prostředí, kde nikdo nikoho nehodnotí, kde nikdo po nikom nic nechce a kde se každý můžeme přiblížit sami k sobě, být sami sebou a být ještě něčím daleko větším.
Když jsem se to později snažil kamarádce popsat, řekl jsem: „Víš, jako kdybychom každý seděli na obrovském pytli lásky a jen tak tu a tam si dovolili ji trochu upustit.“ Pak jsme si povídali o křehkosti, ostychu, zranitelnosti… která jde ruku v ruce s tím, když se naplno odhalíme a ukážeme se ve své pravé přirozenosti. Pravé přirozenosti, která je plná dobrotivosti a která chce prýštit. Někdy je kvůli tomu možná třeba kopat hluboké studny, jindy stačí jen stát ve frontě a dovolit si zajímat se o myzsu nebo si povídat s přáteli, zatímco svým postáváním děláme něco pro demokracii. Důležité je však na nezapomenout, že my jsme ta čistá voda, že každý je.
A tak „srdcem se dívejme, je nádherná / Mit dem Herzen sehen, sie ist wunderschön“ ta bytost před námi, která se jinak ze strachu, nepřijetí a osamělosti skrývá před světlem, jak Rammstein zpívá v písni Morgenstern, Jitřenka.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2024)
autor: Šimon Grimmich | Čvc 25, 2024
„Jaký pro tebe byl retreat,“ ptá se mě Indka Swati, zatímco v zenové zahradě pozorujeme lotosové jezírko. Svítí slunce, tak se lotosové květy vynořily z vody a plně rozvinuly. Naše týdenní meditační ústraní v tichu skončilo.
Nikdy nevím, co na takovou otázku odpovědět. Nejraději bych na ni neodpovídal vůbec. Za těch několik dní, kdy jsem většinu času trávil jen sám se sebou a v tichu, jen se svou myslí, která většinu času podnikala nejrůznější vnitřní výlety, zpravidla prožiji úplně všechno – zářné okamžiky klidu a spokojenosti, daleko častěji však nudu, únavu a tělesné nepohodlí, náročné emoce nebo nepříjemné myšlenky… k tomu pár okamžiků vhledů, hlubokého porozumění, sounáležitosti, a pak zase strach, smutek… a tak dál dokola a dokola.
Tak jen pokrčím rameny a rukou ve vzduchu kreslím sinusoidu a říkám: „Nahoru a dolů, nahoru a dolů…“ Swati, jako kdyby tomu velmi dobře rozuměla, mi odpoví: „Já myslím, že bez toho času na polštářku, kdy trpím nebo kdy mám dojem, že se mi meditace nedaří, bych se nikdy nenaučila soucitu s druhými.“ Přikyvuji. „Bez bahna lotos nevykvete,“ dodává. Díváme se na dokonale souměrné lístky lotosu, jsou nádherné. I když ten obraz jistě vystihuje něco z toho, co jsme oba prožili, lotosové květy dnes svou krásou příliš zastiňují temnou vodu a dno, ze kterého vyrůstají. Tak se mi v hlavě vynoří báseň Izumi Šikibu:
Ať vítr
tu děsivě fouká,
tak také měsíční záře proniká
prkny ve střeše
toho rozpadlého domu.
Světlo, krása nebo probuzení, které v japonské poezie často symbolizuje záře měsíce, nakonec může přijít, jen když se střecha prolomí, zdi spadnou a my se otevřeme plnosti našeho prožívání a dovolíme si být křehcí a zranitelní – alespoň na okamžik.
***
Meditační praxe nakonec spočívá v tom, že jsme konfrontováni s vlastní nedokonalostí, s nejrůznějšími obtížnými částmi nás samotných, vnitřními zraněními… zkrátka vším tím, co bychom nejraději neviděli nebo se toho zbavili – o to však nejde. A navíc nás meditace vystavuje dojmu, že se nám praxe nedaří, protože vytoužená soustředěnost, klid nebo blaženost se nedostavuje. A pokud náhodou ano, dříve či později opět pomíjí. Ani o ně však nejde. Daleko spíš jde o to být uvolněně sami se sebou, s nehodnotícím uvědomováním se otevírat všemu, co k nám patří… a tak se pozvolna učit mít sami sebe rádi.
Ne nadarmo tedy známý učitel meditace Jack Kornfield připomíná: „Duchovní život je z velké části sebepřijetí, a možná úplně celý.“ V tichu na polštářku se člověk nakonec učí tomu nejdůležitějšímu, upřímnosti, pokoře, sounáležitosti s druhými a soucitu. Iluze o nás samotných slábnou nebo odpadají, stejně jako iluze o naší meditaci nebo „osvícení“. Připoutanost k vlastnímu já slábne. Setkávání se s tím vším a přijímání skutečnosti našeho života na polštářku nakonec vede k tomu, že méně soudíme druhé a máme pro ně více porozumění. A o to jde.
Možná jsou to právě naše selhání a nezdary, které nás učí, co to znamená být člověkem. Možná to nejsou „selhání“ a „nezdary“, ale nezbytné klíčové momenty na naší cestě k hlubšímu lidství. Momenty, kdy něco v nás umře, kdy sami umíráme, abychom se zrodili znovu – o něco prostší, jednoduší, vnímavější, otevřenější, soucitnější… Moudrost a láska vyrůstá z toho, že setkáme s naší vlastní křehkostí, zranitelností a neschopností. Měsíc zazáří prkny ve střeše rozpadlého domu a my zjistíme, že jsme tou září.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2024)
