S otevřeným srdcem

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ A tak jen sedím a uvědomuji si, jak se uvnitř mě i kolem mě pozvolna rozlévá klid. Moje tělo se uvolňuje a spolu s ním i oblast kolem srdce. Všechno tak nějak měkne, vláční. Tělo i tvary v místnosti. V mysli narůstá otevřený prázdný prostor, obvykle ostré hranice mezi mnou, prostorem a druhým se rozplývají. Jenom jsem, otevírám se něčemu většímu, co ode mě zároveň není oddělené, vnímám vlnu, která mě nese. Vlnu, která nese všechno. Okamžik je plný, jasný, překypující smyslem a láskou. Všechno pulsuje životem. A také neproniknutelným tajemstvím. Není nic, co bylo potřeba udělat, není žádné jiné místo, kam by bylo třeba jít.

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Zatímco druhý leží na lehátku, vědomě odkládám myšlenky a záměry. Sedím a nevím, co dělat. Vkrádají se myšlenky: neměl bych přece jen vědět, neměl bych cítit, vnímat to či ono? Malá mysl, která by ráda věděla, rozuměla, ovládala, dělala věci „správně“… A tak znovu odkládám myšlenky, představy, role a rozlišování mezi mnou a druhým a snažím se vracet k otevřenosti, rozevírat alespoň malou skulinu v navyklém proudu myšlenek… Pozvolna to všechno odpadá, jak se noříme do společného ticha.

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Podobá se to meditaci, ve které také nejde o dosahování, o řešení, ale jen o prosté spočívání. Spočívání v nevědění, což znamená v určitém stavu „před“ nebo „za“ myšlením, v těch okamžicích, kdy se obvyklý proud myšlenek přeruší a my jsem v hlubším kontaktu s celkem, s bezmeznou šíří. Z tohoto místa pak vycházíme k druhému a do ošetření, které má nejčastěji tu podobu, že se dlaněmi jemně dotýkáme druhého a vytváříme pro něj bezpečný podpůrný prostor, ve kterém se tělo může postupně uvolňovat, zklidňovat a zvláčňovat. Znáte to, když vám leží na klíně kočka a její pružné tělo najednou daleko víc připomíná něco, co rozlévá a přelévá? Vrstvy překrývající hlubokou živost a šíři se postupně uvolňují a rozpouštějí. Plný potenciál našeho bytí, který držely nebo překrývaly se najednou může plněji projevit, v každé buňce těla.

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ To je ústřední instrukce, ke které se na výcviku kraniosakrální biodynamiky znovu a znovu vracíme. Vnímám dotek, vnímám dech proudící v těle a jemné záchvěvy. A to je celé. Občas se objeví impuls k tomu dotek upravit nebo se přesunout na jiné místo, a tak ho s důvěrou následuji. Důvěra je tu klíčová. Vlastně celá ta „práce“ stojí na důvěře, že za vhodných podmínek si tělo samo nalezne cestu k větší celistvosti, zdraví a vitalitě. A to je na tom krásné, důvěřovat v moudrost těla, důvěřovat, že tělo zná odpověď. A tak když je ošetření u konce, občas až nevěřícně naslouchám a sleduji, co se v druhém, zatímco ležel lehátku, odehrálo. A zároveň to znám od sebe, nečekaná živost nebo hluboký klid vycházející z uvolnění a propojení různých vrstev mého bytí…

„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Zkušenost vnitřní celistvosti, pocit „jsem hluboce v pořádku“, stav, kdy se veškeré otázky, pochybnosti, vnitřní spory, není ničím, co by bylo vyhrazeno jen meditaci nebo kranisakrálnímu ošetření. Je to zkušenost, kterou často zažíváme s druhými, pokud se nám dostává bezpodmínečného přijetí a porozumění a my se nemusíme o nic snažit. V těchto okamžicích se dotýkáme něčeho hlubšího, v těchto okamžicích hmatatelně vnímáme svou pravou podstatu.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2024)

Kým mohu být pro tebe?

Jako první jsem dospěl na konec cesty, dostal jsem se k zavěšeným klíčům, zřejmě jsem si měl jeden vzít: „Proč a co s ním?“, vrtalo mi hlavou. Byl jsem tu sám a bylo jasné, že ještě dlouho budu. Dospěl jsem do cíle, a místo radosti pociťoval hlubokou prázdnotu. To byla velmi silná zkušenost, kterou kdysi zažil na jednom letním kurzu Prázdninové školy Lipnice.

Hráli jsme hru, která se jmenovala Čarodějka. Pamatuji si, že jsme si měli zvolit dvě nejdůležitější životní hodnoty. Pro mě to tehdy byla láska a víra. Pak jsme v nastupujícím šeru se svíčkou vstoupili do prostoru, kde se pohybovala čarodějka. Měli jsme pokračovat po cestě vyznačené ohni a loučemi. Jen nás při tom čarodějka nesměla spatřit v pohybu. V takovém případě sfoukla svíčku, kterou jsme nesli, a bylo třeba nehybně čekat, až se někdo jiný slituje, vezme zhaslou svíčku a obětavě se s ní vrátí na začátek cesty, kde ji zapálí od prvního ohně a přinese nám ji zpět. Takový zachránce zároveň riskoval, že skončí stejně jako ten, koho se snažil zachránit.

Co všechno se dělo po cestě si už moc nepamatuji, ale vzpomínám si, že v jednom úseku byl oheň, ve kterém bylo třeba spálit jednu ze dvou hodnot. Neváhal jsem ani vteřinu. Ve tmě, při svíčkách, loučích a ohních a za zvuku bubnu se mi s trochou štěstí podařilo velmi rychle projít celou trasu, vyhnout se čarodějce, zapálit pár zhaslých svíček a dospět do cíle.

A tam jsem teď byl, úplně sám. Světýlka ostatních byla velmi daleko. A zase ani tady jsem moc dlouho neváhal, namísto toho, abych tu čekal, nebo se odešel věnovat jiným věcem, jsem se vrátil do hry, zachraňovat ty, jejichž svíčky byly zhaslé, a zase si od nich nechávat zapalovat tu svou. Hra trvala ještě několik hodin, než jsem se mezi posledními podruhé dostal k zavěšeným klíčům.

Stalo se to před patnácti lety, ale pro mě je ten okamžik, kdy stojím na konci a mohu si vybírat ze zavěšených klíčů, zatímco ostatním zhasínají svíčky, stále živý. Když nad tím dnes přemýšlím, možná to byla taková zkouška, jestli to s tou hodnotou, která mi zbyla, myslím vážně. A ten klíč, byl nakonec možná klíčem k životu.

***

„Kým mohu být pro tebe?“ to je otázka, nad kterou nás často nechává meditovat náš zenový mistr. Kým mohu být pro člověka, který stojí přede mnou? Kým mohu být pro tento okamžik? Kým mohu být pro tento svět? Konečně cílem zenového buddhismu není jen individuální probuzení, ale práce pro probuzení všech živých bytostí. Dojem oddělenosti je jen iluzí, kterou vytváří naše mysl, ve skutečnosti tu není žádné „já a ti druzí“, v posledku je jen jednota. Jak to výstižně zachytil zenový mnich Dógen: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“

„Přestože živé bytosti jsou nespočetné, zavazuji se je zachránit všechny,“ tak zní úvodní aspirace, kterou meditaci začínáme. Tak také zní nejzazší důvod, proč v tichu meditujeme na polštářku. To je zenový klíč ke šťastnému a naplněnému životu. Dělat to málo, co svedeme, být tu pro druhé, sdílet společnou radost a utrpení a ptát se, kým můžeme být pro tento jeden svět.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2024)

Všichni jsme rozbité hračky

Tři měsíce byla naše kočka zalezlá pod kuchyňskou linku. V nejzazším koutě, odkud nebylo možné ji vytáhnout. Jen pokud v kuchyni nikdo nebyl, vycházela se najíst a na záchod. U původních majitelů ji jako kotě ostatní kočky a psi utlačovaly. My jsme na ni mluvili, zkoušeli jsme různé kočičí difuzéry proti stresu nebo se ji snažili s pomocí smetáku vytáhnout ven. Nic nepomáhalo. Nejdříve jsme byli trpěliví a chápaví, pak jsme rezignovali a zvykli jsme si na to, že máme kočku, kterou nejspíše nikdy neuvidíme, a předpokládali jsme, že jednou, za pár let, až její miska zůstane plná, najdeme pod linkou mrtvou kočku.

Po třech měsících ze svého úkrytu nakonec sama od sebe vylezla, živá a zdravá. Postupem měsíců se začala osmělovat a vytvářet si větší důvěru nejprve k jednomu člověku, později i k dalším. Po několika letech je pořád velmi ostražitá, jakékoli prudší gesto ji vyleká a ven moc nechodí, ráda sedí před domem u otevřených dveří. Okruh, kam je ochotná se pustit dál od domu se rozšiřuje pomalu, rychlostí jeden metr za rok. Ohrožení, které zažila jako kotě, si nosí stále s sebou, a přestože jí bezprostředně nic nehrozí, vzpomínky dál určují hranice jejího světa, které se jen pozvolna rozšiřují, a ona jako kdyby se pořád ohlížela po nejbližším úkrytu nebo bezpečné náruči.

„Všichni jsme rozbité hračky,“ řekl jednou můj osmdesátiletý zenový mistr Ama Samy, „já jsem problém, moji žáci jsou problém… co se dá dělat…“ Neřekl to však s hořkostí nebo rezignovaností, nýbrž s laskavým nadhledem, přijetím a humorem. Všichni jsme rozbití, jako ta naše kočka, někteří možná méně, jiní více, u některých je to více vidět, u jiných méně. Náš životní prostor vyznačují neviditelné hranice, za něž se neodvažujeme. A máme také svoje skrýše, kam můžeme utéct, ať už ve vnějším prostoru nebo v podobě našich blízkých. Na rozdíl od kočky se však možná mnohem více a častěji nachází úkryt ve vnitřním prostoru, ve kterém se můžeme schovávat za různé příběhy, které si o sobě a o světě vyprávíme, nebo za různá přesvědčení o sobě, kterým jsme uvěřili a která se stala pevnou součástí naší identity. Jejich účel je ale jediný, chránit nás před tím nebezpečným prostorem, který se otevírá za dveřmi, před opakováním zranění a zklamání, která jsme v našem životě utrpěli.

Zen však nekončí konstatováním, že jsme rozbité hračky. Meditace pomáhá nahlédnout, že je to především naše mysl, která nás drží v zajetí pod kuchyňskou linku, a díky tomuto vhledu se můžeme pozvolna od nejrůznějších omezujících představ a připoutaností osvobodit. Meditace je také prostorem, ve kterém se různým naším zraněním může dostat přijetí a uzdravení a ve kterém pocit ohrožení může nahradit bezpečí. Ve vzácných chvílích také můžeme zakusit, že existuje nádherná zahrada, o které jsme v temném koutě pod kuchyňskou linkou neměli ani tušení. A konečně, díky tomu, že nahlížíme sami do sebe a do nejrůznějších svých rozbitých míst, najednou se v nás probouzí soucit a porozumění, nejen vůči sobě, ale vůči druhým, kteří jsou rozbití zase trochu jinak, ale vlastně podobně, a spolu se soucitem a porozuměním se pak probouzí touha ukázat zahradu také jim.

Myslím, že naše kočka se nikdy nevydá za hranice naší zahrady, ale kdo může vědět, co je možné a co je nemožné? A kdo může vědět, kam až my můžeme rozvinout svůj vlastní potenciál? Do jaké míry svobody, důvěry a lásky se dokážeme otevřít? Možná nás naše kočka ještě překvapí, ale ona už jen ta cesta, kterou ušla, je neuvěřitelná. A možná to nejvíce neuvěřitelné je, že ta svoboda, důvěra nebo láska už jsou tady. Právě tady, právě teď. „Nezapomeňte, že je vaší odpovědností, abyste všem říkali, že jsou v pořádku takoví, jací jsou,“ říká svým žákům učitel Tai Situ Rinpočhe. Naše přirozenost není rozbitá, ale svobodná, jasná a plná soucitu a lásky. Jen to rozpoznat, jen pustit příběhy o tom, že nám něco chybí, a dotknout se naší pravé přirozenosti. Zkušenost, že někde v hloubce jsme v pořádku, přijatí a milovaní, nám pomůže přijmout to, co je rozbité, uzdravit to, dojít osvobození, a na té cestě objevit poklady a dary, které můžeme přinést druhým a světu – jít a říkat všem, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, jinak řečeno, milovat je.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2024)

Všechno má své mouchy

V jednom rozhovoru se reportér ptal Dalajlámy, jak striktně to buddhisté mají s úctou ke všemu živému a s nenásilím, které jsou základním pilířem buddhistického učení. Nepřekvapivě při tom došla řeč na komáry. Dalajláma se svým širokým úsměvem a zářícíma očima začal vyprávět, že když má dobrou náladu, nechá prvního komára, ať se napije, až je úplně rudý. Objeví-li se druhý s trochou netrpělivosti ho sfoukne. Třetího už odcvrnkne.

Jezdíme meditovat do bývalého mlýna, do krásného stavení uprostřed přírody. Široko daleko není nic, jen ticho, klid a lesy. Jedinou nevýhodou, kterou toto místo má, jsou mouchy. Mouchy přezimovávají za rámy oken, a když se zatopí, začnou se probouzet, bzučet a poletovat, a tak nás nezřídka vyrušují v meditaci.

A tak zatímco v klidu sedím na meditačním polštářku, po mých pažích se procházejí mouchy. Přemýšlím, co s nimi udělat. Úplně se nehodí, abych se jako učitel meditace začal máchat a ohánět se rukama, abych se jich zbavil, i když přesto to bych nejraději udělal. Místo toho tedy zkouším najít způsob, jak se s nimi spřátelit. Vždyť to je právě to, co se v meditaci učíme, přijímat skutečnost takovou, jaká je. V mém případě plnou much.

Zkouším je tedy přijímat, říkat si: „Je to v pořádku, může to tak být…“ Moc mi to nepomáhá, pořád cítím silné nutkání je ze sebe setřást, zejména ve chvílích, kdy mi lezou do podpaží. „Dobrá, dobrá, tak tohle úplně nefunguje, možná bych mohl zkusit prohloubit soustředění, odvést pozornost jinam,“ uvažuji a začnu tedy sledovat nádech a výdech, nádech a výdech… A vlastně se mi to daří. Daří se mi na mouchy, které se dál procházejí po mých pažích, zapomenout.

Asi tak po deseti minutách mě to ale přestane bavit, a tak se vrátím zpět k původnímu záměru, „Možná bych je přece jen mohl zkusit přijmout?“ říkám si. Tentokrát na to jdu trochu jinak a ptám se sám sebe, co je na nich vlastně tak protivné? Okamžitě se ve mně ozve hlásek, který se tváří velmi kysele a který říká: „Když ony jsou nechutné.“ „Aha, takže moje mysl má jasnou představu o mouchách, hodnotí je, soudí je, říká, že jsou odporné,“ snažím se situaci porozumět, „tak pochopitelně, to dává velmi dobrý smysl, že je těžké je přijmout. Mohl bych se tedy zkusit k mouchám vztáhnout nějak jinak, nehodnotit je, jenom vnímat to, co cítím, když se mi tři mouchy procházejí po paži.“

Jenom vnímám dotek, jemné šimrání, všímám si toho, jak mouchy přecházejí z místa na místo, pak zase zmizí, pak přiletí znovu nebo se možná objeví jiné. Najednou mě napadne, že kdyby to nebyly mouchy, kdyby se mě takto dotýkal někdo, koho mám rád, tak by mi to bylo i příjemné. Dál pozoruji, jak se mě mouchy dotýkají, vlastně je to vynikající předmět pro meditaci, jen se zvídavostí sledovat příští dotek, další krok a co přijde teď? Mysl je poměrně klidná, jasná, sledování much ji baví. A tak když se pak najednou všechny zvednou a zmizí, překvapivě si všímám, že mi trochu chybí.

Je v tom něco symbolického. Říkáme přece o věcech, že „mají své mouchy“. Možná všechno má své mouchy, vždyť nic není dokonalé. A tak mě ty bzučící a poletující mouchy učí být s těmi mouchami a nedokonalostmi, které patří k životu. Učí mě, jak pouštět příliš omezující představy, jak se otevřít skutečnosti a jak ji přijmout. A vybaví se mi přitom text jedné písně od Leonarda Cohena „There is a crack, a crack in everything. That’s how the light gets in… Ve všem najdete praskliny, těmi se dovnitř dostává světlo.“ Přemýšlím nad tím, jaké světlo se dovnitř dostává prostřednictvím much v meditaci? Mohla by to být hravost, se kterou se můžeme stavět k nevítaným situacím, které nás potkávají? Mohli bychom všechny ty mouchy v našich životech nejen přijmout, ale hrát si s nimi a užít si je? Za pokus to rozhodně stojí, alespoň ve chvílích, kdy má člověk dobrou náladu!

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2023)

Karma?

„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí?

Jedu autem, zastavuji na přechodu jedné poměrně nepříjemné silnice neznámé paní, aby mohla přejít. Očividně je příjemně překvapená a má radost, že někdo konečně zastavil. Přechází silnici a hezky se usměje. Pár okamžiků naplněných milým setkáním… Asi za minutu, když se snažím zaparkovat na parkovišti, nacouvám do cizího auta a promáčknu mu přední nárazník. Vystupuji ven, omlouvám se řidiči, který se právě se svým autem chystal odjet, a říkám, že sepíšeme záznam o nehodě. Pán je úplně v klidu, usmívá se, chvíli zkoumá pomačkané plasty, pak sáhne do kufru pro velký klíč, lehne si pod auto a postupně se mu podaří plasty vymáčknout do původní polohy. Po srážce není téměř ani stopy, pán se chechtá a mumlá něco o tom, že si přece umíme poradit sami. Ještě jednou se omlouvám, děkuji mu a on vyráží svou cestou. Mně se uleví a jedu dál o něco opatrněji a pozorněji. A mé mysli to nějak nedá nespojovat si ty dvě události dohromady. Tak přece jen existuje karma? Co zaseješ, to sklidíš?

Ať tak či tak, jsme velmi úzce propojení se svým okolím, s druhými lidmi, s prostředím, nic není bez následků, nic není bez odezvy. Thich Nhat Hanh mluví o spolubytí, spolujsme. A já vlastně nevím, jestli mi někde běží otevřený účet, jestli to, co se děje v mém životě, je výsledkem mých předešlých činů, možná dokonce činů z předchozích životů. Představa odměny a trestu, jakýsi kosmický zákon zachování energie, mi vždy připadal trochu moc mechanický. Kde je v tom všem prostor pro tajemství, lásku a odpuštění? Ale věřím, že dělat něco dobrého je dobré samo o sobě. Nebo jak píše Spinoza, štěstí není odměna za ctnost, štěstí je ctnost sama.

Ale zpátky k tomu zasévání a sklízení, oslovuje mě pojetí karmy, které ve své knížce Money, Sex, War, Karma předkládá filosof a zenový mistr David Loy. V jeho perspektivě není karma něco, co máme. Špatnou karmu, která je důvodem toho, že procházíme něčím těžkým. Nebo naopak dobrou karmu, která je příslibem budoucích odměn. Karma je naopak tím, čím je jsme. A protože naše já je, jak z pohledu buddhismu, tak moderní psychologie, konstruktem naší mysli, jsou to naše vědomé volby, které nás proměňují. „‚Já‘ re(konstruuji) sebe sama tím, co ‚já‘ záměrně dělám, protože ‚můj‘ pocit já je sraženinou navyklých způsobů myšlení, pociťování a jednání,“ píše Loy. Jinak řečeno to, o čem mluvíme jako o našem „já“ je výsledkem návyků, které jsme si během života osvojili, což však zároveň znamená, že vědomým rozvíjením a opakováním nových vnitřních postojů můžeme toto „já“ proměňovat. Loy cituje verše neznámého autora:

Zasej myšlenku, sklidíš čin,
zasej čin, sklidíš zvyk,
zasej zvyk, sklidíš charakter,
zasej charakter, sklidíš osud.

A tak nejsme odměněni nebo potrestáni za to, co jsme udělali, nýbrž jsme odměněni nebo potrestáni tím, kým jsme se stali. To, kým se svými rozhodnutími a jednáním stávám, to, jaké návyky utvářejí moje „já“, samozřejmě plně nedeterminuje to, co se mi v životě přihodí, ale významným způsobem ovlivní to, co se bude dít a jak na to budeme reagovat. Staneme-li se někým jiným, promění-li se naše mysl, promění se také to, jak budeme svět vnímat a zakoušet. Spolu s tím se promění rovněž to, jak se ke světu budeme vztahovat a jak se zase svět bude vztahovat k nám. „Čím více bude mé jednání motivováno štědrostí, milující laskavostí a vědomím vzájemné propojenosti,“ píše Loy „tím více se mohu uvolnit a otevřít se světu.“

A právě tohle uvolnění a otevření se životu potřebuje moje mysl ve chvílích nejistoty, protože cítím-li se v základu v bezpečí, mohu být teď a tady, žít dny tak, jak přicházejí. A tak si také nedělat si přílišné starosti o to, že nevím, co bude, a zkrátka jen zasévat malá semínka a pečovat o svoji vnitřní zahrádku, abych jednou mohl sklízet plody nebo odpočívat v jejím příjemném stínu.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 11/2023)

O pouštění

Vesluji
upustil jsem veslo

Až tehdy jsem se rozhlédl
po široké vodní hladině

Tato krátká báseň od korejského básníka Ko Una se dost možná zrodila v jednom konkrétním a úplně všedním okamžiku. Představuji si, že mu veslo na chvíli vyklouzlo z ruky, šplouchání utichlo, loďka začala zpomalovat a pozornost úzce zaměřenou na veslování vystřídal otevřený pohled na širokou vodní hladinu. Čas jako kdyby se zastavil, co bylo doposud se přerušilo, skončilo, je pryč a co bude, teprve přijde.

Jde o jednoduchou báseň, která však může být pozváním k tomu všimnout si, že v každém okamžiku je tady přítomného mnohem více. Stačí jen, když trochu něco pustíme, něco odložíme, něčeho se vzdáme nebo snad dokonce i něco ztratíme. Otevře se nám příležitost rozhlédnout se, nejen po široké vodní hladině, ale i po šíři a hloubce života, který se děje teď a tady, jedinečně a neopakovatelně. Třeba spatříme, že ať se děje, co se děje, po obloze dál plynou mraky, prochází skrze ně paprsky slunce nebo se už na obloze třpytí hvězdy.

Ko Unova báseň nám však také může připomenout ty chvíle našeho života, kdy jsme metaforicky pustili vesla, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně – chvíle, kdy jsme se přestali snažit někam dostat. Možná právě v těchto okamžicích nebo obdobích jsme mohli zahlédnout širokou vodní hladin a ucítit její neviditelné proudy, které nás někam nenápadně a tiše vedou. Pokud jsme se jim odevzdali, mohli jsme, sice s určitou nejistotou a nevěděním nakonec dospět k dosud nevídaným břehům. A tak ta báseň může být také pozvánkou k tomu všimnout si, co by se stalo, kdybychom pustili vesla nebo na chvíli přestali pádlovat, všimnout si, co by se objevilo, kdybychom se přestali snažit mít věci, život a sami sebe pod kontrolou a mohli se tak rozhlédnout, jestli se tady náhodou neděje něco mnohem důležitějšího a jestli nám přílišným soustředěním na veslování, neunikají třpytící se vlnky na vodní hladině.

Konečně Ko Un strávil deset jako mnich v zenovém klášteře, a tak se nabízí číst tuto báseň jako takový návod k meditaci. Pustit vesla. Pustit vše, k čemu jsme připoutáni: své povinnosti, úkoly, role, touhy, představy, hlavně sami sebe… není toho málo. Ale právě o to pouštění všeho nadbytečného jde. Meditace je, tak jako každá opravdová duchovní cesta, především odkládáním a ztrácením. Až nezbude nic… až zbude jen to, čím doopravdy jsme… až zbude všechno… ta širá volná hladina našeho vědomí nebo našeho srdce.

Učitel tibetského buddhismu Mingyur Yongey Rinpočhe o ní píše: „Opravdové štěstí spočívá v tom, že se spojíme s naší pravou přirozeností – bdělostí, láskou a soucitem a moudrostí.“ Jsme jako třpytivý diamant zabalený do starých novin, stačí jen rozbalit a odložit pár vrstev, abychom mohli dospět domů, sami k sobě a otevřít se milosti plynutí. „Když se pustíš trochu, budeš mít trochu klidu; když se pustíš víc, budeš mít víc klidu; když se pustíš úplně, dosáhneš naprostého míru,“ doplňuje thajský učitel meditace Adžán Čá.

A tak tam, kde teď jste, se můžete na chvíli zastavit, pustit vesla a nechat se překvapit tou širokou vodní hladinou, která se objeví.

(Ko Unova báseň je z jeho sbírky Květy okamžiku, přel. M. Löwensteinová; článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2023)