autor: Šimon Grimmich | Srp 4, 2023
Vystupuji v Řevnicích z vlaku, rozhlížím se po turistických značkách, ale nikde žádnou nevidím, a tak se vzdávám představy, že vyrazím po žluté směrem do Dobříše. Místo toho se vydávám podél tratě, kam mě moje kroky zavedou. Na křižovatkách se nechávám přitáhnout cestou, dívám se, kterým směrem mě to láká víc. Pomalu pouštím Dobříš jako cíl této cesty, uvidíme, kam mě zavede. A možná už to je určitou odpovědí na záměr, se kterým se na dnešní putování vydal, na otázku: kam dál, jak dál? Možná za nosem? Kam mě to zrovna potáhne?
Chvíli už to vypadalo, že neopustím obydlené čtvrti, ale nakonec, navzdory pár slepým uličkám, se ocitám v lese. Buky střídají duby a ty zase borovice nebo smrky a já se cítím lehčí. Jít jen tak, nazdařbůh je tak osvobozující. Víc vnímám cestu, po které právě jdu, jsem otevřený k různým odbočkách a pěšinám mimo hlavní cestu, víc se dívám, víc naslouchám, nořím se do ticha. Krok za krokem jdu v otevřenosti, že příroda kolem může mít co říct k mým otázkám. A možná už cesta sama je odpovědí.
Pěšinka mě zavedla ke hrázi, která přehrazuje potok. Na místě, kde by se měla držet voda je však jen bahno a po něm stéká drobný čůrek, který zbyl z potoka. To místo mě oslovilo, dlouho se na něj dívám. Prázdná nádrž, jaké by to bylo stát se prázdnou nádrží? Všechno pustit, nic nepřilévat. Přijde mi, že doširoka odhalenému dnu musí být krásně, a tak začínám snít o tom, že bych i já všechno pustil. Dopřál si to prázdno, ve kterém se možná nakonec ukáže malý nenápadný pramínek, který člověk nespatří, dokud je nádrž plná a hráz drží… Je tohle odpověď, nebo jen snění? Vyrážím do kopce dál.
Na putování mám rád právě tuto otevřenost nečekaným setkání, pohledům, znamením, chůze se stává rozhovorem, rozhovorem, u kterého nevím, kam mě zavede. Myslím na všechna ta nečekaná obohacující setkání během cest, které jsem v minulosti podnikl. Přenést tu otevřenost a vnímavost do každodenního života je těžké, k tomu je třeba větší uvolněnosti, širšího pohledu. Dívat se na věci, setkání a události života, jako kdyby nám měly co říct. Dát si čas na to mít čas jim naslouchat.
A tak se nořím do poutní chůze. Potkávám daňky, ptáky, rodinku divokých prasat… Opakovaně dělám zkušenost, že když se vydám mimo cestu, po mýtinách, přes houští nebo mechovým lesem, dříve či později nacházím vyšlapanou cestu, někdy zvířecí, někdy turistickou, jindy dlážděnou… Je i tohle metafora života? Ať už se vydáš jakoukoli nevyšlapanou cestou, dříve či později se ti cesta sama nabídne? Může tohle být pozvánka k důvěře v okamžicích, kdy nevíme, kudy kam?
Pokračuji dál, někdy po cestách, někdy mimo ně tam, kam mě to zrovna vede. V jednu chvíli, po pár hodinách cesty, se zastavím a začnu se rozhlížet. Už nějaký čas procházím lesem, aniž bych narazil na výhled. Uvědomuji si, že vlastně vůbec nevím, kde jsem, ani kterým směrem a jak daleko by mohly být Řevnice. Jsem překvapený, protože obvykle mám poměrně dobrý orientační smysl. Teď tu však stojím uprostřed lesa a nemám tušení, kde jsem. A tak zůstávám chvíli stát a najednou cítím radost, radost z toho, že nevím. Radost z toho, že jsem ztracený. Radost z toho, že jsem vysvobozen z pout vyšlapaných cest, které někam směřují a my víme kam. Tady nezbývá než se dívat kolem sebe, být přítomný a přijímající…
Pokračuji dál, radost zůstává, je to pro mě nová zkušenost, a tak si říkám, jak je to vzácné, dopřát si v životě nevědět, dovolit si být ztracený, protože možná teprve tehdy se může objevit něco nového nebo důležitého. A co si budeme namlouvat, často nevíme a jsme ztracení, tak proč tuto skutečnost nepřijmout, neuvolnit se v ní a nezačít se rozhlížet, kam nás to naše kroky vlastně donesly?
„Hledat nehledáním,“ vzpomenu si radu jednoho zenového mistra, když plně vnímám svou chůzi, dech a lesní ticho. Dokud hledám, je tu něco, co chybí. Vždyť tady ale už všechno je. Nehledám, nacházím. A když se zastavím, můj pohled upoutá podrost kapradin, které se v polostínu pokyvují v rytmu lehkého vánku. Jen jsou, v souladu s proudy vzduchu. A nad nimi stromy, stojí a stojí. Na svém místě, roky a roky. Jen tohle. Nic víc. A to stačí.
Cestou zpátky, tedy spíše cestou dolů z kopců, protože, kam mě cesta dovede, jsem netušil, jsem na stromě zdálky zahlédl papírek a pomyslel si, že by to mohla být zpráva pro mě. Šlo o obrázek farmáře s vidlemi, snad šlo o nějakou dětskou hru, a farmář říkal: „Nepůjde to. Půda si musí odpočinout.“ A já se směji. Prázdná nádrž, kývající se kapradiny a teď tohle, všechno to do sebe zapadá. A tak, když mě cesta dovedla zpátky do Řevnic a já čekám na vlak, čekám s důvěrou, že nechám-li tu svou půdu odpočinout, může z ní vzejít něco nového, o čem zatím nemám a nemusím mít tušení.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2023
autor: Šimon Grimmich | Čvc 11, 2023
Ve svých čtyřiceti našel novou vášeň, hru na japonskou flétnu šakuhači, nadšeně mi vypraví, jak se na ni učí a jak se pro něj flétna stala nečekaným darem, který patří mezi jeho pět největších životních duchovních objevů. Mnich, teď navíc hráč na šakuhači. Ostatně v japonštině pro hru na flétnu existuje spojení suizen, foukající zen, při kterém jde o dosažení osvícení nebo Buddhy prostřednictvím jediné noty. Tak mu meditace v tónech flétny ukázala svou další, hravou, kreativní a emotivní tvář.
Rozloučíme se a já pokračuji procházkou parkem a myslím na to, jaké byly ty moje největší životní objevy. Co mě v životě oslovilo natolik, že jsem se zamiloval, že láska vytrvala… A jak se to vůbec stalo, že se objevila? Připadá mi krásné, když se něco nečekaného nového a oslovujícího objeví, navíc uprostřed života, ve středním věku, kdy naše osobnost už je přece jen poměrně utvořená, víme, co máme rádi a co ne a čas objevování a studia máme často už roky za sebou… Začít se ve čtyřiceti učit hrát na flétnu, to není jen tak… Otevřít se novému a neznámému dobrodružství, chce jistou odvahu v dobách, kdy nerozvážnost mládí je daleko… Myslím na to, do čeho nečekaného bych se ještě v životě mohl zamilovat já. A dá se něco takového odtušit? A stane se to ještě? A dá se pro to něco udělat? Snad jen zůstávat bdělí, otevření, vykračovat za hranice známého, objevovat, aby nás něco mohlo oslovit… A proč zrovna mě oslovuje právě toto?
Samé otázky, za nimiž lze vytušit poněkud tajemný svět a život, který nám předkládá věci, aktivity, místa, zvířata nebo lidi, do kterých se právě my můžeme zamilovat. Svět a život jako mapa různých lásek. Když mluvíme o lásce, příliš se soustředíme zejména na ty, které se týkají vztahů k druhým, a snadno přehlédneme ty ostatní. Mary Oliverová tyto různé podoby lásky krásně evokuje ve své básni O lásce:
Byla jsem zamilovaná víckrát než jednou,
díky Bohu. Někdy to trvalo
… Někdy
to bylo jen prchavé, možná jen
odpoledne, avšak proto ne méně skutečné.
… Láska, láska, láska, to bylo
jádro mého života …
A, ach, už jsem se zmínila,
že to byli muži a byli to ženy
byly to také – a to zjevení si v sobě uchovejte –
stromy. Nebo místa. Nebo hudba vznášející se nad
jmény jejich tvůrců. Nebo oblaka, nebo slunce
…
Jaké různé lásky jsou jádrem našeho života? A které trvají a které tu byly jen na okamžik, přesto však za sebou zanechaly zřetelný otisk? Bez čeho si život dovedeme těžko představit? Co je to, co nám dává naději a chuť do nového dne?
Psycholožka a autorka knihy Love 2.0 Barbara Fredricksonová mluví o lásce jako o „mikro-okamžiku pozitivní rezonance“, která vyžaduje, abychom byli fyzicky i tělesně přítomní a abychom zpomalili. Přestože tato definice může znít poněkud technicky, může nás otevírat přítomnosti, jedinečnosti okamžiku a dovolit nám ve zvídavé otevřenosti naslouchat. Naslouchat i možná právě i těm prchavým momentům, naslouchat tomu, co z námi rezonuje, co z námi souzní a co v nás rozechvívá struny, o kterých jsme možná ani nevěděli nebo na ně dávno zapomněli. Život se tak stává souhrou, dialogem tvořeným okamžiky spojení, okamžiky lásky. Filosof Martin Heidegger o lásce napsal: věci, které máme rádi, mají rády nás. Naše láska je odpovědí na tu jejich. A jádrem křesťanské teologie je věta z Janova listu: „Bůh je láska.“ A tak se v těch mikro-okamžicích setkáváme s hlubinou života, milující sítí spojující všechno, co je, s milující sítí, jejíž jsme součástí. Díky tomu se v hlubinách sebe sama, právě v tom místě, které se v nás probouzí a ozývá při setkání s láskou, setkáváme s něčím, co je nekonečně větší než my sami a co nás nese. A tak slovy apoštola Pavla láska „od nikoho z nás není daleko, neboť v ní žijeme, pohybujeme se, jsme“. Možná je i tom nejobyčejnějším, v nádechu a výdechu, podobně jako v tom foukajícím zenu jednoho mnicha.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2023
autor: Šimon Grimmich | Čvn 1, 2023
Jako dítě jsem záviděl dospělým, kteří měli tlusté diáře v kožených deskách. Důležitě nad nimi vysedávali, zapisovali a škrtali a každý den měli tak důkladně rozplánovaný, že na stránce nezůstávalo volné místo. Později jsem obdivoval přátele, kteří používali Google kalendář a každý den se jim tam střídala nejrůznější barevná políčka. Život působil barevně, naplněně a důležitě.
Když jsem se před lety vydal na svůj první desetidenní meditační retreat, našel jsem tam něco vzácného, co jsem dříve znal a co se však z mého života pod tlakem různých úkolů, odpovědností a zaneprázdněnosti poněkud vytratilo. Díky uvolněnější a prostornější mysli jsem zase mohl žasnout nad krásou všedních okamžiků, nad kapkami deště, nad pruhy světla na stěnách meditační místnosti nebo nad cvrkáním cvrčků. A díky obnovené živosti a zvídavosti mysli najednou přicházela inspirace, nové myšlenky nebo nečekaná propojení. Zase jsem měl chuť psát, a bylo o čem. A k tomu se objevovala radost bez příčiny, radost z prostého vnímání, radost z bytí a chuť do života.
Myslím, že to byly především tyto okamžiky jasné uvolněné mysli, které mě v dalších letech k meditaci přitahovaly a díky kterým jsem v meditační praxi pokračoval dál. Samozřejmě, meditovat, sedět v tichu a nic nedělat, není vždy jen zářivé. Ty jasné okamžiky vyvstávají na pozadí nudy, náročných pocitů a emocí nebo opakujících se zmatených myšlenek. Meditace dělá uvnitř mysli pořádek, a tak ty jasné okamžiky nezřídka přicházejí po vnitřních bouřích. Zcela zřejmě však osvětlují skutečnost, že naše mysl nebo nitro, chcete-li, je mnohem hlubší, širší, prostornější… je schopnější mnohem hlubší lásky, soucitu nebo radosti… a je v mnohem hlubším spojení s tím, co nás přesahuje, a se vším bytím, s cvrčky na louce… A to všechno je možná jen takový záblesk, okamžik nahlédnutí za oponu, ve skutečnosti však nemáme tušení, kdo jsme, a jaký nesmírný pramen se v nás skrývá. V buddhismu se mluví o probuzení do plného potenciálu vlastní přirozenosti.
Ten pramen se však neukáže, pokud svou mysl trochu neuprázdníme. Dokud si nepřestaneme na zaneprázdněnosti zakládat jako na tom těžkém koženém diáři a plést si ji s naplněností, produktivitou nebo úspěšným životem. Naopak, mysl je třeba uprázdnit, abychom mohli zažívat naplnění plynoucí už jen ze samotné skutečnosti toho, že jsme a že žijeme, uprázdnit, aby to, co je podstatné a vzácné mohlo vyjít jasně na světlo a mohlo růst. Dělat si volné chvíle, nudit se, lelkovat, meditovat, pouštět lpění na výkonu a zaneprázdněnosti…
„Chtěl bych dnes zahálet;“ píše Karel Čapek, „ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi – čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu.“ Chtít nechtít nic a možná ani to ne, to je odpoutanost od našeho já, které často zmítají nejrůznější touhy nebo ho spoutávají různé připoutanosti. „Je to nepřítomnost všeho,“ píše Čapek dále o zahálce, „co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného.“ Tady se otevírá nový a neznámý prostor, když odložíme nejrůznější vrstvy svého já, abychom se setkali… s čím vlastně? S tím svobodným širým prostorem, kterým jsme my sami a ze kterého někdy jde až závrať.
V meditačním centru Plum Village ve Francii zenový mistr Thich Nhat Hanh zavedl do pravidelného denní řádu mnichů „líný den“. Lenost a nicnedělání se mu zdály natolik významné, že si v životě mnichů, který je orientován na rozvíjení bdělosti, moudrosti a soucítění, zasloužily své pevné místo. „Během líného dne dělejte, co můžete, abyste se udrželi v nicnedělání,“ píše Thich Nhat Hanh, „Zkuste nedělat vůbec nic. Je to těžké. Je to těžké, ale můžete se naučit novému způsobu, jak být. Máte za to, že když nic neděláte, plýtváte časem. Není to pravda. Váš čas je, v první řadě, pro vás, k tomu, abyste byli naživu, abyste byli klidem a mírem, abyste byli radostí a abyste byli milujícími.“ A tak teď, zkuste nic nedělat a všímejte si, jak nicnedělání souvisí s mírem a láskou.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2023
autor: Šimon Grimmich | Dub 28, 2023
„Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet musel jsem tak temným lesem, / že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.“ Tak začíná Dante svou pouť peklem, očistcem a rájem, ztracený v temném lese, na začátku poutě tím peklem, nad jehož branou se stojí: „Zanechte naděje, kdo vstupujete.“ Jako kdyby před nás Dante stavěl trochu jiný obraz života, než jsou obrázky úspěšného života, na jaký jsme zvyklí ze sociálních médií a který život líčí jako nekončící sérií úspěchů. Možná ten pravý život začíná v okamžiku, kdy ztratíme směr, kdy selžeme, kdy prohrajeme… A možná nejen tehdy, když život náš je v půli se svou poutí.
Skutečnost, že životní cesta člověka nespočívá jen v hrdinském úspěšném překonávání překážek, boji a prosazování si svého, se dobře zrcadlí ve všech klasických příbězích a mýtech. Cesta hrdiny, struktura životní cesty, kterou v těchto příbězích identifikoval Joseph Campbell a v jejímž rámci lze rozlišit určité body, které nechybí v žádné z pohádek, jako je volání, na které hrdina zareaguje, načež se vydává na cestu, aby se setkal s nejrůznějšími pomocníky, získal dary, které mu na jeho cestě mohou být k užitku, překonával překážky, až konečně dospěje k té největší, nezřídka symbolizované drakem nebo jiným netvorem – tady však již hrdina končí, tady je přemožen, tady umírá… aby se mohl znovuzrodit, proměnit, transformovat.
Tento moment velmi trefně vyzdvihuje učitel meditace Paul Weinfield: „Na skutečné hrdinské cestě drak zabije tebe. K tvému velkému překvapení nedokážeš dát manželství do pořádku. K tvému velkému překvapení je ti čtyřicet, nemáš děti, dům ani žádné vyhlídky. K tvému velkému překvapení svět nestojí o dary, které mu tak hrdě nabízíš… Každá porážka je anděl, který tě tahá za rukáv a říká ti, že nemusíš pořád bít hlavou o zeď. Nech toho snaživce tam, uvězněného ve svých osamělých ambicích. Prostě odejdi a život tě obejme ve své rozlehlosti.“ Hrdinské příběhy, mýty nebo Danteho cesta, jsou tu právě proto, aby nám nabídli jistou mapu, na které selhání, ztráta a smrt mají své nezastupitelné místo, neboť jsou cestou k pokoře, otevřenosti, moudrosti a lásce. K životu, který se může ukázat, až když metaforicky umřeme.
Působivé obrazy této cesty předvádí také Michal Ajvaz ve své básni Pařížská třída:
Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředu
motory cílů, plánů a představ,
které nám nedovolí zakusit
jeho jemné proudy.
Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.
Čeká na nás palác na ostrově v deltě řeky.
Cesta často začíná až tehdy,
když po mnohaletém boji beznadějný
přijme prohru a pustí vesla.
Ucítí chvění proudů, na které zapomněl,
jemný tlak, milost plynutí.
…
Neboj se zapomenout
v tomto jarním odpoledni, prozářeném mírným slunečním světlem,
na své cíle. Skutečný cíl
se rodí, stejně jako živá myšlenka, z prostoru,
je uzráním krajiny přítomného.
Je dobré mít cíle, plány a představy, ale zároveň se jimi nenechat úplně sevřít, dovolit našemu „já“, ať je prostupné, ať jím všechno může procházet dovnitř a ven, ať může svobodně své cíle, plány a představy pouštět, odkládat nebo měnit. Zajímavý je však moment, na který upozorňuje Ajvaz: „Cesta často začíná až tehdy / když po mnohaletém boji beznadějný / přijme prohru a pustí vesla.“ Přijetí prohry, selhání, přijetí toho, že naše cesta, tak jak jsme si ji vysnili prostě nepokračuje dál, přijetí, na místo toho, abychom se okamžitě snažili najít nějakou novou cestu, nový projekt, nový vztah, na které nás již prohra a selhání určitě nepotká, přijetí, které nás vede k pokoře a k tomu, abychom se konečně rozhlédli, ztišili, a mohli tak vnímat ty jemné proudy, které tu byly vždycky a na které jsme zapomněli, a které nás mohou vést dál, k pravému cíli a ke skutečnému životu.
Z této nové perspektivy již selhání není prohrou, nýbrž milostí, darem, „andělem, který tahá za rukáv“, a my se už nemusíme tak křečovitě starat o sebe a o své „já“, nýbrž pečovat o celek a žít z něčeho většího, než jsme my sami.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2023
autor: Šimon Grimmich | Bře 28, 2023
„Co je nového?“ ptá se mě po týdnu terapeutka a já jí vypravím o tom, že mám teď v posledních dnech hodně stažené čelisti. „Děje se něco?“ doptává se. „Myslím, že hledám pevnou půdu pod nohama…“ směji se. „Proč se u toho směješ?“ ptá se dál, když si všimne toho dvojího signálu, že mluvím o něčem, co je pro mě těžké a zároveň se směji – a to je jasné pozvání k prozkoumávání dalších částí mého já. „Asi proto, že jedna moje část dobře ví, že nic takového není.“ Souhlasně pokyvujeme hlavami.
A tak pokračujeme zkoumáním čelistí. Snažím se co nejpřesněji vnímat, co v nich cítím: napětí ve žvýkacích svalech, jako kdyby nutně musely něco držet… jemné vibrování, které přechází i do zubů… pocit tlaku, jako kdyby na moji lebku z obou stran něco tlačilo… „Dobře, dobře… zkusíme teď, že by ses stal tvůrcem toho symptomu…“ Stát se tím, s čím se neztotožňujeme a co vnímáme jako vůči sobě vnější je obvyklý postup procesově orientovaná práce, jak přivádět do vědomí to, co je méně vědomé, co je na okraji a co se nezřídka projevuje právě jako něco, co ruší, co otravuje nebo co bolí.
Beru si do rukou polštář, z obou stran ho svírám dlaněmi a snažím se přesně napodobit ten tlak, který jsem před chvíli pozoroval ve svých čelistech. Je v tom ohromná síla. Vnímám ji. Moje paže a ruce jsou nesmírně silné. „Zkus to, co dělají ruce, teď dělat celým svým tělem…“ Zvětšovat, zintenzivňovat nebo rozšiřovat do dalších smyslových kanálů, to je další z obvyklých nástrojů procesově orientované práce. Díky tomu se může objevit kvalita, moudrost nebo také poklad skrytý v tom, čeho bychom se obvykle nejraději rychle zbavili.
Stoupám si, celé tělo je zaťaté, pevně svírám polštář. „Kdo to je, kdo dělá ten pohyb?“ ptá se a já okamžitě odpovídám, protože je mi to vnitřně zcela zřejmé: „Je to kulturista… má ohromnou sílu… a snaží se všechno zafixovat… aby to zůstávalo stejné… aby se to neměnilo…“ Fascinující, jaké představy, obrazy a figury nabízí moje podvědomí. Stávám se kulturistou. Všímám si, jak se u toho cítím. Přestože pocit té síly je příjemný, je tu také přítomný lehký smutek a určitá neživost… „Zůstaň chvíli s těmi pocity,“ vybízí mě terapeutka. Dál vnímám ten smutek, tu zvláštní nehybnost… jak je celé tělo sevřené, každý sval napjatý… to sevření mě už vyčerpává, tělo se jemně chvěje…
Najednou, zničehonic přijde změna, namísto sevření moji pozornost přitáhne proudící dech, nádech a výdech, nádech a výdech, ten neustále plynoucí proud, který udržuje moje tělo při životě, okamžik za okamžikem. Stávám se tou vlnou… Zatímco ji vnímám, tělo se uvolňuje, nechává se nést vlnami dechu a dostavuje se klid.
Otevírat se, přijímat a zase pouštět. „Vždyť, co jiného také jsme než nádech za výdechem, dokud se ten proud nezastaví,“ komentuje můj objev z nadhledu svého dlouhého a hluboce prožitého života. A já si představuji, jaké by to tak bylo, dokázat žít s tou proměnlivostí, plynutím, nezajištěností, která zkrátka k životu patří. Možná je dokonce vítat. „Když já prostě nemám rád, jak pořád všechno plyne a pomíjí…“ zkouším to trochu jako malé dítě, jestli by tu náhodou přece jen nebyla nějaká jiná varianta. „To nikdo,“ ujišťuje mě, „ale kde vzít pevnou půdu pod nohama… to já opravdu nevím.“ A mě to znovu trochu uklidňuje. Nejsem v tom sám. Není žádná pevná půda pod nohama. A přece, je tu dech, nádech a výdech. Vnímám ho v těle. A také, někde uvnitř tu je místo, ze kterého tu všechnu proměnlivost a pomíjivost mohu jen s otevřeností, zvídavostí, soucitem a humorem pozorovat, přijímat a nechávat plynout.
A to místo je tu stále, zejména tehdy, když je nablízku přijetí.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2023
autor: Šimon Grimmich | Úno 27, 2023
„Děkuji,“ říkám ráno, když mi Bára podává čaj. „Děkuji,“ říkám na nádraží, když si koupím jízdenku. „Děkuji,“ když v dostanu nový Respekt. „Děkuji,“ když si ve vlaku mohu k někomu přisednout… Den pokračuje dál a spolu s ním se objevují další a další, často zcela všední okamžiky, kdy já děkuji, kdy někdo děkuje mně… Před pár týdny jsem si toho začal daleko více všímat, a to jednoduché slovo „děkuji“, které by mohlo být jen prázdnou frází odříkávanou ve správný okamžik, aby si o nás nikdo nemohl myslet, že jsme snad neslušní nebo nevděční, najednou získalo na významu.
Říkám „děkuji“ a „děkuji“ je také to, co myslím. Cítím vděčnost za všechno to, o co se nemusím starat a co by nemuselo být, ale ono to je – čaje, vlaky na nádraží, něco ke čtení, místa k sezení… Vděčnost za to, že tu je někdo, kdo mně věnuje pozornost, kdo se o mně o zajímá, kdo mně poradí, doveze vlakem do Prahy… Nic z toho by nemuselo být, tak každé „děkuji“ je také příležitost vnímat, že život je dar…
A každé „děkuji“ je také zábleskem lidskosti, vřelosti a propojení – vědomí toho, čemu vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh říkal „spolubytí“, vždyť jaké všechny podmínky, okolnosti a práce kolika lidí stojí jen za tím, abych si ráno mohl dát šálek čaje? Nejrůznějšími vlákny jsme vzájemně propojeni. A tak to „děkuji“ nemusí směřovat jen k rukám, které čaj podávají, ale také k celému světu, k celé té síti vztahů, kterou ani nemohu dohlédnout. V zenovém centru, kam jezdím meditovat, se před jídlem recituje právě text, který začíná slovy „Toto jídlo je darem celého univerza, rozdávání se země a nebe…“ Něco se změní, když se člověk tímto způsobem podívá na jídlo na talíři před sebou, a tak když říkám „děkuji“, moje já na chvíli ustupuje stranou a na jeho místo nastupuje vděčná otevřenost, pro kterou je já „jen jednou z mnoha věcí“, jak Czesław Miłosz píše v básni Láska: „Láska znamená dívat se na sebe / tak jako se hledí na vzdálené věci / protože ty jsi jen jedna z mnoha věcí.“
Když nad tím teď tak přemýšlím, říkám si, že by „děkuji“ mohlo být jednou z dobrých cest, jak přenášet meditaci z meditačního polštářku do každodenního života, protože v tichu a klidu meditace není až tak těžké stávat se tou otevřeností – jasně vnímat, že jsme daleko víc než to, co nás uvnitř obvykle zaměstnává, a že jsme zároveň „jen jednou z mnoha věcí“, a tedy také soucitem a laskavostí.
V každodenním životě však člověk velmi snadno zajede do známých navyklých způsobů vnímání a prožívání, obzor našeho já se zase velmi zúží a my se rychle ztratíme v zařizování a vnitřních monolozích. Když jsme si o tom dneska s přáteli u čaje po meditačním retreatu povídali, zjistili jsme, že někomu pomáhá uvědomovat si cokoli, co dělá, dotek ruky se šálkem čaje, vůni, zvuky ze zahrady, vynořující a zase mizející myšlenky… někomu zastavování a připomínání: „Hej, ty jsi ale mnohem víc než tohle,“ kdy to „tohle“ obvykle představuje zabřednutí v myšlenkách, obavách nebo dalších pocitech a emocích. Někdo se zase snaží jednoduše jen vnímat dech, při práci, při jídle, při rozhovoru… A další se věnuje meditaci laskavosti, přeje sobě a druhým, které potká, nebo někde zahlédne: „Ať jsou spokojení…“
A tak vedle těchto různých cest, které se mohou prolínat, může být také „děkuji“ upomínající na propojenost, nesamozřejmost a vzácnost života. „Vzácný lidský život“ je také často jedním z prvních témat k hlubokému zamyšlení v tibetském buddhismus. Rozvažování nad vzácným lidským životem na jedné straně probouzí vděčnost, radost a docenění stránek našeho života, které bychom snadno mohli přehlédnout, protože je pokládáme za samozřejmé, a na druhé straně také probouzí motivaci tuto radost šířit dál ve prospěch všech živých cítících bytostí, a tak je uvažování o vzácném lidském životě také zdrojem odhodlání k tomu vydat se na cestu meditace a věnovat ji plně svou energii. To krásně shrnuje Dalajlama:
„Každý den po probuzení si připomeňte: Dnes mám to štěstí, že žiji, mám vzácný lidský život, nehodlám ho promarnit. Veškerou svou energii využiji k tomu, abych se rozvíjel, abych rozšířil své srdce směrem k druhým; abych dosáhl osvícení ve prospěch všech bytostí. Budu o druhých smýšlet laskavě, nebudu se zlobit ani o druhých smýšlet špatně. Budu druhým prospívat, jak jen to půjde.“
Tak ať nás toto vědomí provází na našich cestách!
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2023
