autor: Šimon Grimmich | Úno 2, 2026
První poprašek sněhu, ráno je všechno bílé, obloha jasná. Nakrmil jsem kočky, pak jsem s nimi na verandě zůstal chvíli sedět. Užívali jsme si slunce. Pozorovali nehybné holé větve ořešáku, zahradu a les opodál. Udělal jsem si s nimi pár fotek. Pak jsem vrátil dovnitř ke krbu, abych se i já nasnídal.
„Na zenu je mi sympatické, že vybízí k tomu přistupovat ke všemu stejně, se stejnou otevřeností, se stejným soucitem,“ říká Aneta, když se nahřívám u krbu. Jedno s kočkami a ořešákem ale zatím úplně nejsme, shodujeme se, když v jedné knize narazíme na pasáž od mnicha Dógena: „Studovat cestu znamená studovat sebe. Studovat sebe znamená zapomenout na sebe. Zapomenout na sebe znamená tvořit s ostatními jeden celek.“
„Studovat cestu…“ to se dnes hodí. V bílém listopadovém dni totiž vyrážíme prozkoumávat cesty a místa v okolí. Cesty, kterými bychom mohli v září putovat, místa, na kterých by se nabízelo spát pod širákem s větší skupinou. Je to pokaždé docela šifra. Najít trasu, kterou by se dalo za den ujít a která by propojila nalezená místa. Cestou by neměla chybět voda. Civilizace spíše pomálu. A všechno by to nějak mělo být hodně krásné.
Tak studujeme mapy, prohlížíme obrázky, které vyfotili ti, kdo krajinou šli před námi, ptáme se v hospodách, vyrážíme autem do krajiny, ukazujeme prstem z okýnka, někde se zastavíme a pokračujeme po svých jen tak za nosem.
To „jen tak za nosem“ dnes vypadá především tak, že se snažíme jít po cestách a úbočích, kam svítí slunce. Ve stínu vždycky zrychlíme a ruce zaboříme hluboko do kapes. V mrazivém vzduchu a pod jasným nebem vše září a působí daleko průzračněji než jindy.
Už po pár krocích mě zarazí, jakým živoucím dojmem na mě krajina působí. Je tak vzdálená barevným plochám, změti linií a vrstevnic, do kterých jsme se dívali před chvílí. Tohle je živé. Tohle je něco, k čemu bychom se měli vztahovat podobně jako k té kočce na verandě. „Péče, láska, soucit,“ jde mi hlavou. Jenže tohle je větší než kočka.
Krajina se mi zdá jako obrovský živočich. Pulsující. Dýchající. A nadaná obrovským vědomím. Jako kdybych na pěšině mezi vysokou suchou trávou hladil její srst. Najednou mi připadá, že možná daleko spíše než my ji zkoumá ona nás. Zpochybňuje. Vyvádí z míry. Klade otázky. Co jsme? Co tady vlastně děláme? Mezi promrzlými kalužemi hledáme místa a představujeme si, jaké to bude na nich v září spát? Chceme si ověřit, že to, co se na mapě jevilo jako dobrý nápad, je takové i ve skutečnosti?
Ano, kvůli tomu jsme sem sice přišli, brzy však tyto záměry pouštíme. Vlastně mnohem víc nás teď zajímá, kam nás krajina zavede, co je za zatáčkou? Co je na druhé straně hřebene? Možná z toho něco poskládáme a zcela jistě to nějak poskládá nás.
Nejraději bychom už jenom navždycky šli. Převládá důvěra v to, že jsme součástí něčeho většího, co nám světlem a teplem vyznačuje cesty. Součástí obrovského živočicha, kterému je třeba naslouchat a s pečovat o něj, však jsme jeho nedílnou součástí. A když budeme pozorní, znenadání nám ukáže něco, co na žádné mapě nikdy není. Nakonec přestáváme mluvit, protože s přicházející tmou a mrazem nám nejde dobře artikulovat.
Když jsme v autě zase rozmrzli a povídali si o tom, jestli jsme něco našli a co to bylo, co našlo nás, auto po zledovatělé silnici místo toho, aby pokračovalo dál do kopce, začalo klouzat z kopce dolů. Cedule „Cesta se v zimě neupravuje“ jsem si ve tmě nevšiml. Tak jsme si vyzkoušeli, jaké to je auto na ledu zastavit, zajistit pomocí kamenů, pak holýma rukama nahrabat pod kola dostatek zmrzlé hlíny, aby nesjelo ze srázu a nám se ho na úzké silničce podařilo otočit a opatrně se po ledu vrátit pár set metrů zpět dolů na udržovanou silnici.
Cesta zase studovala nás a my jsme cestou zpátky z kopce zase mlčeli. Asi jsme si zpracovávali to, jak se to celé rychle seběhlo a jak blízko průšvihu jsme byli. Když jsme to pak večer v zenovém centru, už jako dobrodružnou historku vyprávěli Jirkovi, bylo mu všechno hned jasné: „Tamtudy by nikdo místní v zimě v životě nejel.“
Cesta studovala nás, a my jsme se díky tomu stali pokornějšími. A taky trochu víc místními. A s hlínou na nehty i trochu víc jedno s kočkami i s ořešákem.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2026)
autor: Šimon Grimmich | Led 2, 2026
„Tak obrázky dorazily, máte krásnou poctivou prasklinu na vnitřním menisku, za mě zcela na artroskopii kolena,“ čtu si na benzínce cestou na retreat e-mail od doktora, který se díval na moje snímky z magnetické rezonance. „Co myslíš, že je artroskopie?“ ptám se Terezy, snad s trochou naděje, že by to nemuselo být to, co si myslím, že to je. „To bude operace.“
Zatímco na parkovišti pijeme kávu z kelímku, cítím úlevu, že konečně po různých vyšetřeních a fyzioterapiích vím, proč mě koleno bolí. Pocit úlevy ale velmi rychle střídají naléhavé myšlenky: „Proč zrovna já? Jít na operaci se mi teď v životě ani trochu nehodí?“ Ty zase po chvíli ustupují jiným, rozvážnějším myšlenkám: „Tohle se asi v životě nikdy úplně nehodí. A proč někdo jiný? Proč ne já?“ Pocit vlastní důležitosti jde trochu stranou, přichází náznak přijetí.
Cestou po dálnici mi hlavou víří představy, jak trávím nekonečné hodiny a dny na gauči, nic mě nebaví a jen čekám, až zase budu moct chodit… Přemýšlím nad tím, jestli bude lepší na gauči ležet v únoru nebo v březnu… Celkově si najednou přijdu tak o dvacet let starší.
Večer si ve volné chvíli u kamen zjišťuji informace. Kde a co je vnitřní meniskus? Googlím si obrázky a objevuji své vlastní tělo. Umělá inteligence artroskopii popisuje jako „miniinvazivní operaci“, což zní celkem povzbudivě. Operace může obnášet odstranění části menisku, jeho šití nebo transplantaci. Snad se tomu dá věřit…
Na retreatu se tentokrát s Terezou zaměřujeme na procesově orientovanou psychologii. Ta přináší velmi podnětné rozlišení mezi primárním a sekundárním životním procesem. Zjednodušeně řečeno, primární je to, co je nám blízké a s čím se identifikujeme. Sekundární je naopak to, co je nám vzdálenější a co nepatří k naší primární identitě. Sekundární se často projevuje jako to, co nás dráždí nebo co odmítáme. Tělesný symptom, bolavé koleno je krásný příklad sekundárního procesu. Já, kterému se zrovna ani trochu nehodí operace, je příklad primárního procesu. Procesově orientovaná psychologie hledá cesty, jak sekundární životní proces integrovat do primární identity, a díky tomu docházet větší vnitřní celistvosti, protože „jde o to žít všechno,“ jak píše Rilke.
„Skrze sekundární proces promlouvá budoucí život,“ říká Tereza. Možnosti, které náš život chtěl žít, se nejprve ukazují jako sekundární proces. A to je potřeba dodat, sekundární proces se často ukazuje také v tom, co nás láká, přitahuje nebo do čeho se zamilováváme…
Když si druhý den o e-mailu povídám s ostatními, s překvapením zjišťuji, kdo všechno už má koleno operované a kdo naopak operaci kolene už roky odkládá. Dozvídám se různé tipy. Než se koleno vrátí do původního stavu, bude to trvat rok a půl. Ideální je začít s kolenem cvičit ještě před operací – pochopitelně, pokud to jde –, následná rehabilitace je pak rychlejší. Otevírá se přede mnou úplně nový svět, o kterém se ještě včera nevěděl téměř nic. Přitom je to svět i mého kolene.
Když večer ležím v posteli a nemohu usnout, vzpomenu si na to spojení „krásná poctivá prasklina“. Začínám na ní být vlastně hrdý. „Krásná poctivá prasklina.“ Představuji si, jak asi vypadá a najedou se vybaví píseň od Leonarda Cohena, ve které zpívá: „There is a crack in everything, that’s how the light gets in… Ve všem najdete praskliny, těmi se dovnitř dostává světlo…“ Jaké světlo asi vchází tou krásnou poctivou v mém menisku? Více empatie a soucitu vůči kolenům druhých? Hlubší vědomí naší lidské křehkosti? Zastavení a zpomalení?
Obraz nekonečné nudy na gauči nahrazuje jiný obraz. Pár týdnů v ústraní, v tichu, v meditaci. Jen já a ta krásná poctivá prasklina. Život sám přichází s novými nečekanými cestami a já se těším, co přinesou, co mi dovolí zažít a co mi umožní se naučit. Usínám s dobrým pocitem, že mě čeká dobrodružství.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2025)
autor: Šimon Grimmich | Pro 3, 2025
„Tady je svět v pořádku,“ šeptám Anetě, když k nám v neděli večer, zatímco odpočíváme na lehátkách v sauně ve Svitavách, přichází Ondra, kterého vidíme poprvé v životě a který nám jen tak nabízí hrst oříšků.
V sauně se tu probírá, kdo jel na turnaj softballu do Pardubic, aniž by znal pravidla, kdo prohrál ve fotbale šestnáct nula nebo kdo zvedl na bench pressu sto šedesát kilo. „A vy jste odkud?“ ptá se chlapík, který nám zpoza přepážky při příchodu do sauny vysvětlil, že teď rozhodně nemůže, protože je basket. A tak jsme čekali na jeho kolegyni, zatímco on komentoval zápas na obrazovce. Basket skončil a my jsme vyrozuměli, že je to trenér místních kluků. Teď se jde s námi ohřát. „My jsme tady teď týden putovali…“ a dlouze vysvětlujeme, kde je Vrážné.
„Tady je svět v pořádku,“ to mi během našeho putování proběhlo hlavou několikrát. Snad nejnaléhavěji v „jeskyni“ na zřícenině hradu Cimburk. Nebyla to jeskyně, jen zbytek starého sklepa, oblouk zakrývající pár metrů hlíny, klacků a odpadků. Před pár měsíci, když jsme hledali místa na přespání, jsem nad ním ohrnoval nos. Špinavá smradlavá díra. Teď ve středu bylo všechno jinak. Večer přišla průtrž mračen, tak jsme si v „naší jeskyni“ udělali oheň, abychom si mohli uvařit večeři. Nejen pro sebe, ale pro dalších dvacet promoklých spolupoutníků z Rumunska, Malty, Azerbajdžánu, Libanonu, Portugalska, Lotyška, Finska, Rakouska, Francie, Belgie, Maďarska, Česka… Teď jsme se tu všichni namačkaní hřáli, na bobku se schovávali před deštěm a těšili se na večeři. A já myslel na to, jak by to naše lidské spolubytí na světě mohlo být jednoduché a harmonické. Vždyť jsme všichni úplně stejní. Stačí teplo, střecha nad hlavou a jídlo a co nám chybí? Mně chybí příbor, tak jím těstoviny špinavýma rukama a je mi dobře.
Předchozí večer, v úplně jiných kulisách, když jsme za jasného večera seděli v kruhu kolem ohně u zatopeného lomu, se v mé mysli znovu a znovu objevovalo: „Tohle je tak normální!“ Takhle by to mělo být. Lidé sedí u ohně, večeří, vyprávějí si historky, vtipkují a dívají se na hvězdy. To jsme také asi dělali tisíce let… Je to tak přirozené, stejně jako každodenní putování přírodou.
Toulat se krajinou jako teď, když v září jen stačí natáhnout ruku po švestkách, jablcích, ostružinách, hříbcích… Být na cestě, na níž je všechno tak jasné. Je potřeba najít místo na spaní, postavit přístřešek, přinést dřevo, uvařit, podělit se druhými, postarat se o puchýře, nepromoknout, nespálit se… Jako kdyby každý pohyb těla byl obdařen smyslem. Je potřeba sklidit přístřešek, umýt hrnce, sbalit batoh, vyrazit na cestu a hlavně pro vodu…
„Je to větší legrace, nikdy nevíš, co se stane,“ říkám Belgičanovi, který se diví, proč ve vesnici ťukáme na neznámé dveře, když bychom pro vodu mohli do hospody. Dveře se otevírají. Pán rozlévá panáky, nejprve letošní višňovici, pak loňskou slivovic, pak přináší ochutnat med… Paní zatím nosí červená rajčata, pak žlutá rajčata a nakonec se starostlivě ptá: „A vešel by se vám do batohu ještě meloun?“ Kdykoli.
Uprostřed naší poutě docházíme do zenového centra ve Vrážném. Dopřát si čas na to, co je potřeba, aniž bychom si museli stavět střechu nad hlavou nebo vytvářet kuchyni. Ale nejen to. Také se ještě hlouběji ponořit do otázky „Kdo jsem já?“, která rámuje celou naši cestu a vnáší do putování další rovinu. Obklopení pohostinností a srdečností zdejšího kraje sedíme v tichu, každý sám za sebe, zároveň společně, dotýkáme se toho, kdo jsme, když se utiší myšlenky…
Večer jsem na jedné poličce náhodou objevil knížku, ve které zenový mistr Seung Sahn, s nímž je spojeno právě i toto centrum, píše:
„Jedna po druhé, každá věc je úplná. Jedna po druhé, každá věc to má. To a prach se vzájemně prostupují. Už teď je to patrné ve všech věcech. Takže, i bez kultivace, jste již úplní. Pochopte, pochopte. Jasné, jasné.“
Usmívám se. Je mi jedno, jestli chápu. Jsem si ale jistý, že to „to“ prostupuje každou vteřinu našeho putování. Jasné, jasné. Všechno je průzračně jasné jako modrá obloha zamilovaná do zářijové krajiny. A já jsem ta modrá.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 11/2025)
autor: Šimon Grimmich | Lis 3, 2025
„Pro koho to vlastně dělám?“ zarazil jsem se po pár dnech, když jsem týden pomáhal na stavbě meditační haly v centru Shanta Vana v Českém ráji. Odložil jsem kladivo a posadil se do velkého ještě nezaskleného okna s výhledem na kopce a údolí. Přemýšlel jsem nad tím, jak je zvláštní, že velká část našeho života, a zejména toho, co nám v životě dává smysl a přináší naplnění, nakonec nějak směřuje k druhým. K druhým, které často ani neznáme, druhým, kteří o nás ani nemusejí vědět, k druhým, o nichž nevíme, co udělají s tím, co jsme udělali my. Ta neurčitost, otevřenost a anonymita mi přišla omračující a přitom byla celou dobu přítomná v každém úderu kladiva.
Tato nenadálá zkušenost mi otevřela oči. To, co jsem si myslel, že je příznačné pro moji práci, je nakonec možná všeobecným rysem života.
Na psaní a překládání mi totiž vždycky přišlo fascinující, že vlastně vůbec nevím, co se s texty dál děje a pro koho je píšu a překládám. Čte je někdo vlastně? Oslovují ho? Rozčilují ho? Párkrát za rok se stane, že dostanu nějakou zprávu a reakci na článek nebo překlad. Jsou ale také knihy, které jsem přeložil, aniž by se ke mně kdy dostala jakákoli odezva. Co se děje s těmi? To je tajemství. Ale když nad tím tak přemýšlím, něco přece jen vím. Tento text bude číst šéfredaktor a jazyková redaktorka a moje máma. A pak možná pár tisíc dalších anebo také nikdo.
A když už jsem zmínil svoji mámu, sama si teď vydává knížku, a tak jsem se díky ní mohl nedávno podívat do velké tiskárny, kde se tiskne ve velkých nákladech.
Díky své práci jsem vnímavější vůči tomu, že za knihou nestojí jen autor, ale že na podobě výsledného se obrovskou měrou podílí také překlad, ilustrace, redakce, korektura, sazba a další. Nikdy jsem se ale moc nezamýšlel nad tím, co se děje v tiskárně a kolika lidem kniha projde rukama nebo strojem, který obsluhují. Někdo musí vytisknout tiskové archy, nařezat je na stránky, svázat, ořezat, nalepit obálku a provést řadu dalších úkonů, které jsem v obrovských halách nestihl postřehnout nebo pochopit. To všechno se v tiráži skryje pod pár slov „vytiskla tiskárna ta a ta“.
V tiskárně mě zaujala ale ještě jedna věc, Heidelberg, což je obrovská tiskárna, která zabírá plochu tak deset krát tři metry a na výšku má asi dva metry. Někdo tedy také musel vyvinout tento stroj, někdo musel vyrobit jednotlivé součástky atd. A tady už síť těch, kdo se „anonymně“ podílejí na vzniku jedné knihy, síť těch, bez nichž by kniha nemohla nikdy vyjít, nabírá naprosto nepředstavitelných rozměrů a sahá někam k počátkům knihtisku, vlastně k vynálezu písma, objevení řeči, počátku vesmíru… Tváří tvář tomu nakonec ani obří Heidelberg, na který se vystupuje po schodech, působí jako dětská hračka.
„No nic,“ vstávám z okna a vracím se s kladivem ke své práci, kterou když děláme pro druhé, nám přináší daleko větší naplnění, než kdybychom ji dělali jen sami pro sebe, přestože nevíme, pro koho ji vlastně děláme. S kladivem, které mi včera prodali v OBI, které někdo vyrobil, které někdo vymyslel… vnímám sám sebe jako součást něčeho většího, nekonečné sítě života, se kterou jsem vzájemně propojený deseti tisíci vláken. Ne, už nevnímám sebe, nýbrž to, čemu buddhistický učitel Thich Nhat Hanh říkal „spolubytí“.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 10/2025)
autor: Šimon Grimmich | Zář 28, 2025
„Ten pes je strašně obrovskej,“ pomyslím si trochu bezradně, když se podívám na Manua. Manu leží na zahradě, chladí se na chodníčku. Působí nesmírně klidně a důstojně, trochu jako sfinga, s hlavou položenou na zemi a předními tlapkami složenými po obou stranách čumáku, zatímco jeho pohled je upřený do dálky.
Jdu si do lednice pro další pivo, a pak jdu zase kopat. Jámu bude třeba rozšířit, jinak se tam nevejde. Prokopat se prvními dvaceti třiceti centimetry kořenů a zeminy jde docela dobře, pak ale následuje už jen kámen. Tak krumpáčem rozbíjím skalnaté podloží, práce postupuje pomalu, vrstva za vrstvou, každých pár centimetrů se počítá. Jako vrstva za vrstvou také vyvstávají nejrůznější vzpomínky na Manua za posledních pár let, kdy mi vstoupil do života. Veterinář má přijet za dvě hodiny.
Posledních pár měsíců se Manu potýkal s nádorem. V lednu, když už to ani na veterině nečekali, zázračně ožil. Možná i díky tomu, že se za něj modlila řada buddhistických mnichů a učitelů. Během svého života absolvoval Manu tolik učení a meditačních ústraní jako málokdo. Byla to vlastně známá osobnost.
Teď uprostřed dubna se nádor zase zvětšil a občas nabýval podoby hluboké hnisající rány. V uplynulých dnech už bylo těžké Manua vylákat na procházku nebo do něj dostat i jen trochu jídla. Zdálo se, že už cítí, že konec se blíží a že nemá cenu ho nějak oddalovat. Většinu času zůstával nehybně ležet v koutě. Navzdory obrovským bolestem, zůstával tichý a klidný. A to i teď, když ho hladím za ušima, tak trochu se s ním loučím, než se zase vrátím ke krumpáči, dokud je ještě světlo. Veterinář má naštěstí zpoždění.
Veterinář přijel za tmy, v motorkářské kombinéze. Vnímavý, zároveň věcný. Injekci proti bolesti následuje druhá, která zastaví srdce. Zkontroluje tep. Ticho. Loučí se a odjíždí. Dodnes jsem nevěděl, že je možné, aby přijel domů. Zůstáváme s Manuem sami. Tak takhle nějak to je. Život je a najednou není. Ve vteřině. Najednou se každá vteřina zdá opravdu jako zázrak a dar.
Pes dál leží ve své pozici, jako kdyby se nic nezměnilo. A nám je najednou jasné, že dnes večer ho nemůžeme pohřbít. Tělo je možná mrtvé, ale Manuova přítomnost je v předsíňce dále živě přítomná. Je to nade vší pochybnost, ten pes je tady. A nám je s ním dobře, takže zůstáváme sedět, meditujeme, zapalujeme svíčky a vonné tyčinky, přikrýváme ho dekou, aby mu nebyla zima…
Ráno je Manu dál v předsíňce hmatatelně přítomný, a tak u něj zase sedíme a meditujeme. Vlastně se divíme, jak nás vůbec mohlo napadnout, že bychom ho pohřbili hned. Umírání se tu pro nás najednou zcela jasně ukazuje jako daleko komplexnější proces, pro který má právě třeba buddhismus poměrně podrobné mapy v Tibetské knize mrtvých, která umírání chápe také jako vzácnou příležitost k probuzení.
Něco končí a něco ne a je dobré dát tomu čas. Celý den myslím na to, že takhle je to tak správně. A že až budu umírat já nebo někdo z mých blízkých, chtěl bych, aby to bylo takhle. Mít čas, nikam nespěchat a vyprovodit vědomí, které se v okamžiku smrti odděluje od fyzického těla. Mít čas se s ním rozloučit. Naštěstí je dost chladno, tak nic nebrání tomu, aby Manuovo tělo v předsíňce zůstalo dál.
Během dne přijeli další přátelé, Manua jsme pohřbili až večer při západu slunce, kdy už začal trochu víc připomínat mrtvého psa. Do jámy se vešel. Pohřbili jsme ho spolu s květy a v zapadajícím slunci jsme hodinu recitovali mantry. Jeho umírání mě naplnilo hlubokou důvěrou ve smrt a myslím, že všichni, kdo jsme u něj byli, budeme považovat za velké štěstí, dostane-li se nám jednou takového vyprovození jako se dostalo jemu.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2025)
autor: Šimon Grimmich | Srp 31, 2025
„Hodně teď jezdím na kole,“ odpovídám do bezdrátových sluchátek na otázku, jak se mám, zatímco se koncem května na kole proháním po polním cestách mezi zelenajícími se loukami a poli. „Hodně teď jezdím na kole,“ když to vyslovím, uvědomím si, že to vlastně není úplně pravda, respektive, že to je pravda právě a jen poslední tři dny, kdy jsem vždycky odpoledne vytáhl kolo a do večera se jen tak projížděl a objevoval nové horizonty. A to doslova, začal jsem objevovat neznámá místa za tou hranicí, kam člověk běžně během dojde během pěší procházky. Je to trochu zvláštní poznávat nová nádherná zákoutí poblíž místa, které znám už téměř čtyřicet let.
A zvláštní také je, že jsou to jen tři dny a já mám pocit, že kolo prostě patří k mému způsobu život, přitom to tak roky opravdu nebylo. A ještě pozoruhodnější je, že když po těch třech dnech další dva dny pršelo, a já jsem tedy na kole nevyrazil ven, třetí den se to najednou zdálo těžké. Přitom kolo dál zůstávalo připravené u vchodových dveří a nic nebránilo tomu na něj nasednout a zase se jenom tak rozjet po kraji. Najednou na mě působilo nějak vzdáleně, jako kdyby z jiného života, jiného světa, jako kdyby sednout si na něj a zabrat do šlapek stálo veliké úsilí.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Radka Koláře, učitele taiji, který nám kdysi, když jsem začínal s taiji, vždycky říkával: „Jeden necvičit, je jako dva dny necvičit… Dva dny necvičit je jako týden necvičit… A týden necvičit je jako nikdy necvičit…“ Tenkrát mi to připadalo hlavně jako taková důrazná pobídka, abychom v cvičení byli vytrvalí a důslední, což mě se nikdy moc nedařilo. Dnes se mi ale spíš zdá, že se mu podařilo vystihnout hlubokou životní pravdu. Stačí tři dny za sebou vytáhnout odpoledne kolo, aby se z vás stal cyklista. Stačí tři dny na to, abyste žili úplně jiný život než doposud. Stačí možná úplně málo, stačí tři dny jezdit na kole, stačí tři dny cvičit, stačí tři dny meditovat, stačí se tři dny začíst do dobré knížky… A už to máte, už máte vlastně celý život.
Když jsem si právě ten třetí den po dvou dnech deště, když jsem se navíc necítil úplně dobře, nakonec řekl: „Ale jo, já na to kolo sednu a jenom tak objedu blok,“ stala se překvapivá věc. Projel jsem kilometry a kilometry polních a lesních cest a byl to nesmírně příjemný podvečer. Během jízdy jsem si vzpomněl na knihu Citlivka o vysoké citlivosti od Aleny Wehle. Z té mi utkvěla hlavně jedna věc, a sice to, že je-li člověk citlivější a vnímavější – ne nutně hned vysoce citlivý – na různé intenzivní podněty, náročné situace a silné emoce, je tím pádem také zároveň citlivější a vnímavější vůči dobrým věcem, a to je velká příležitost.
Možná stačí pár minut šlapat na kole, pár minut se procházet po lese, nebo si na pár minut sednout na meditační polštářek, roztáhnout jógamatku nebo si přečíst svoji oblíbenou báseň, abychom se ocitli v docela jiném rozpoložení, v rozpoložení, ze kterého se možná to, co se odehrávalo před deseti minutami bude zdát jako něco, co patří k docela jinému životu.
A tak podobně jako teď, když do sluchátek nahrávám tento text a rychlostí dvacet kilometrů v hodině se proháním po hrbolatých cestách kolem lesa, vše plyne, ubíhá, přechází v jiné, tak můžeme i do svého života vnést větší pohyblivost, plynulost nebo tekutost. Nebýt připoutaní k strnulým představám o tom, kdo jsme a nejsme, nebýt připoutaní k představě týdnů a měsíců, po které bychom měli udržovat určitou disciplínu, a prostě jen začít, protože tři dny stačí na to, aby se změnil celý váš život, nebo alespoň vaše vnímání života, což je možná ještě důležitější. A zcela jistě při tom objevíte něco nového, tak jako já dnes, když se mi v uvolněné mysli na kole mimoděk začal skládat tento text a já objevil, že můžu „psát“ i za jízdy.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2025)
