Meditace sama o sobě nestačí

Na meditaci mě nepřestává udivovat to, jak vysoká očekávání do ní vkládáme – často nevyslovená očekávání, že nám zcela zásadním způsobem změní náš život, a tak ji věnujeme téměř bezvýhradnou pozornost a opomíjíme jiné, neméně důležité věci. Ze své vlastní zkušenosti a ze zkušenosti těch, které jsem měl příležitost v průběhu let sledovat, nebo těch, které na této cestě doprovázím, se mi zdá, že meditace k ničemu zvláštnímu nevede. V lepším případě se díky ní stáváme laskavějšími, vlídnějšími, moudřejšími a také trochu odpoutanějšími od našeho „já“. V horším případě ulpíváme na své, jediné správné meditační praxi, na svém klidu a soustředění, které si nikdo nesmí dovolit nám narušovat, nebo na své, domnělé duchovní úrovni, kterou potřebujeme dávat okázale najevo. Nehledě na tradici, v níž se člověk meditaci věnuje – ať už jde o vipassanu, zen, křesťanskou kontemplaci nebo mindfulness – riziko, že praxe povede jen k tomu, že se člověk začne zabývat sám sebou ještě více než dříve, je vysoké. Ať už nám meditace přináší vhled do ne-já, probuzení nebo spojení s Bohem nebo snad jen zklidnění mysli a plné prožívání přítomného okamžiku, toho vše lze dosáhnout i jinými prostředky a má-li nás meditace skutečně dovést k trvalejší proměně, je třeba k ní připojit několik věcí, které kvůli vysokým očekáváním od meditace máme tendenci přehlížet.

1. Společenství

V první řadě je třeba si uvědomit, že praxe meditace v podobě, jak se s ní na západě nejčastěji setkáváme – tedy individuální praxe, které se člověk věnuje bez opory společenství nebo zkušenějšího učitele v tichu svého domova – je typickým produktem západní kultury individualismu. Z pohledu buddhismu takové meditaci chybí sangha. Společenství v rámci meditační praxe není snadné v České republice úplně zažít, protože na tichých meditačních pobytech, kde první den můžete ostatní pozdravit a poslední se s nimi zase rozloučit, lze těžko mluvit o společenství, o setkávání různých charakterů a názorů, o vzájemném tření a obrušování hran, o prostoru, kde bychom mohli nahlédnout svá vlastní omezení a stíny. Díky společnému životu bychom si také konečně mohli uvědomit, že jsme součástí většího celku, a mohli tak rozvinout větší otevřenost k jinakosti druhých. A tak stojí za to navštěvovat meditační skupiny, kláštery nebo meditační centra, nebo zkušenost se společenstvím udělat někde jinde, meditační praxi to dodává potřebné uzemnění a realismus.

2. Etika

Spolu se společenstvím jde v ruku v ruce také etika, naše chování a jednání, kterému společenství opět může nastavovat jasnější zrcadlo, a tak nám opět pomáhat vykračovat za sebestřednou orientaci našeho „já“. Důraz na etické směřování, který v meditačních praxích často schází, protože se buď automaticky předpokládá nebo spoléháme na to, že meditace samotná z nás udělá dobré lidí, nakonec hrozí, že meditace bude sloužit jen k zvyšování vlastního pocitu pohodlí a sebejistoty a nedovede nás k aktivnímu soucitu se světem. Jako dobrý začátek nebo inspirace mohou posloužit pět tréninků plného uvědomování vietnamského zenového mistra Thich Nhat Hanha, které praxi bdělosti ukotvují v oblasti jednání a vztahu ke světu.

3. Myšlení

Jednostranný důraz na meditaci, na pouštění a odkládání myšlenek nebo ne-myšlení, může snadno působit dojmem, že odpovědí na problémy našeho života a světa je myslet méně, případně nemyslet a místo toho radostně prožívat přítomný okamžik. Přitom nejrůznější krize současnosti od nás daleko spíše vyžadují, abychom konečně začali myslet pořádně, důkladně a důsledně. Meditace by neměla být prostorem, kam se utíkáme před nejistotou, obavami nebo žalem ze světa, nýbrž by pro nás měla být opěrným bodem, díky kterému dokážeme všechny věci vnímat, promýšlet je a jednat. Moudrost a soucit, které se v meditaci probouzejí, je třeba přinášet do konkrétních podmínek našeho života a světa. Hlubší porozumění těmto podmínkám zase dodává této moudrosti na jasnosti a soucitu, který nebude slepý.

4. Angažovanost

S individualistickou podobou praxe se pojí ještě další nevyřčený předpoklad, že meditace nebo jakékoli další způsoby sebepéče nebo seberozvoje, nám mohou pomoct náš život vyřešit a zvládnout bez ohledu na vnější okolnosti, bez ohledu na to, že v určitých společenských strukturách, institucích a společenstvích prostě nemůžeme být spokojení bez toho, že bychom se angažovali za jejich proměnu. To je ale opět jen slepá ulička, která nám nedovolí dostat se někam dál. Vedle tohoto úniku od skutečnosti se mezi meditujícími lze setkat ještě s jednou variantou vztahu ke skutečnosti, která má podobu naděje v revoluci vědomí, která jednou nastane, a která tak opět legitimizuje to, že se můžeme každý soustředit sám na sebe a s předstíranou harmonií vyčkávat. Deset obrazů hledání býka, které znázorňují různé úseky zenové cesty, nekončí nikde jinde než na tržišti. Právě tam je třeba se ptát, kým můžeme být právě my a co můžeme do světa přinášet.

5. Spiritual bypassing

Spiritual bypassing představuje sklon využívat prostředky z duchovních tradic k tomu, abychom se vyhýbali nedořešeným psychickým obtížím, vnitřním zraněním nebo nezavršeným vývojovým úkolům. Odpoutání od ega může být lákavé, ani ne tak proto, že bychom chtěli nahlédnout podstatu bytí nebo se rozplynout ve všeobjímajím soucitu, nýbrž proto, že připoutanost k našemu já má poměrně destruktivní podobu, sebekritiky, sebeodmítání nebo nepřijetí. Práce na vztahu k sobě, který může podpořit například meditace laskavosti (mettá) je často prvním krokem, pokud se skutečně chceme přiblížit sami k sobě a k druhým. Meditace by neměla být cestou, jak od své vlastní „já“ potlačovat a utíkat od něj, nýbrž by nám spíše měla poskytnou dobrou oporu a jasnost, díky nimž své problémy můžeme uvidět, postavit se k nim čelem a hledat dobrá řešení, která někdy mohou vyústit v terapii nebo medikaci. Terapie se ve spojení s meditací ukazuje jako velmi dobrá kombinace. Zatímco meditace může pomáhat se od „já“ a od emocí odpoutávat, terapie zase může být dobrým prostorem, jak je zpracovávat, jak jimi procházet nebo je vyjadřovat. Setkávání s terapeutem také konečně může umožnit zahlédnout řadu věcí, ke kterým bychom se v meditaci sami dostávali dlouho nebo které bychom ze své komfortní zóny dokázali bezpečně. Obdobnou roli by ostatně mohl sehrát i učitel meditace, ale toho většina meditujících nemá, a řadě i velmi dobrých, zejména východních meditačních učitelů, chybí větší cit a pochopení pro „západní duši“.

Naše vnitřní pochybnosti, nejistoty nebo otázky k životu patří. Často teprve díky nim a nejrůznějším životním krizím se stáváme plně sami sebou. Před tím bychom neměli utíkat meditací, odpoutávání od vlastního „já“, probuzení do prázdnoty nebo do jednoty s Bohem, je jen jedním z pólů prožívání našeho života, na jehož druhé konci je naše „já“ ve své neopakovatelné jedinečnosti. Meditace by z nás neměla dělat bezduché bytosti, kterých se nic nedotýká, které nic neprožívají a které postrádají vlastní osobnost. Otázky a pochybnosti také mohou být dobrou motivací k tomu pokračovat dál a hlouběji.

Pokud se člověk postará o svoji psychiku, postará se o svoje potřeby a zažívá naplňující a bezpečné vztahy, nakonec možná zjistí, že meditace ho ani neláká, že život je zajímavější, než aby seděl na polštářku a prožíval nudu a bolest kolen. Pokud nás i přesto meditace nadále přitahuje a láká, tak se pak opravdu může stát cestou, jak v sobě prohlubovat otevřenost a soucit, který pak budeme moct aktivně přinášet do světa.

Článek vyšel v časopise Svět Dharmy 2/2022

Terapie přírodou

„Hodně mě oslovilo, že individuální terapie v přírodě se něčím podobá práci ve skupině, nejsme na to sami…“ uvažuji na závěr kurzu Zdivočet!?, který byl věnovaný terapii v přírodě, nebo spíš terapii přírodou. Zkoumání toho, jak opustit křesílka a čtyři zdi terapeutovny a vydat se ven do přírody, a tak nezměnit jen kulisy terapeutického procesu, ale pozvat do něj ještě něco dalšího.

Stoupáme do kopce, střídáme se v roli terapeuta a klienta, a učíme se vnímat. Venku se toho děje hodně, zatímco druhý vypráví nebo odpovídá na otázky, všímám si, jak se mění jeho chůze, postoj těla a směr, kam mě vlastně vede, protože já tu jen doprovázím, nechávám jeho, ať volí cestu. A všímám si také toho, co vnímám já, čeho si všímám a co mě oslovuje. A pak je tu příroda, přeletí ptáci, na okamžik vysvitne slunce, pofukuje vítr… Souvisí to všechno nějak? Mohlo by nám něco z toho být užitečné, jako takový třetí hlas, který nám nabídne další perspektivu a vyvede nás z našeho ponoření do závažných příběhů?

Můj „klient“ si najednou všímá plujících oblak, tak se zastavujeme a jen se díváme. Už ten samotný volný prostor mraků, horských hřbetů a podzimního slunce nám oběma dovoluje se uvolnit a uvědomit si, že naše příběhy a role jsou jen malou částí daleko většího celku. „Ta lehkost… tu bych si přál…“ říká, když se dívá na oblaka. Nabízím, že bychom se jimi mohli zkusit na chvíli inspirovat, představit si, jaké by to bylo, stát se oblakem. Tak stojíme na louce a on se lehce kývá ze strany a stranu a pohupuje rukama. „Uzemnění… plynutí… prostupnost…“ čas od času přerušuje ticho, ve kterém je slyšet jen vítr v korunách stromů, aby popsal, co se právě teď děje. Usmívá se, září. Pozoruji mraky a letmo i jeho, abych tu vzácnou chvíli příliš nenarušoval a zároveň měl přehled, co se děje. Napodobuji jeho pohyby a cítím zřejmě něco podobného – připadám si jako jeden z výběžků obřího živočicha, jako jeden z výhonků nesmírného života. Plynu s tím mohutným proudem… co by se mi tak v životě mohlo stát? Nic. Nic. Nic.

Část „terapeutické mysli“, kterou nezřídka zneklidňují myšlenky jako: Co s tím dál? Dostali jsme se někam? Je to dost?, se tváří v tvář této zkušenosti odmlčela. Místo ní je tu radost, hravost a chuť společně prozkoumávat přítomný okamžik. Pořád se pohupujeme a já se ptám: „Mohla by tohle být odpověď na to, o čem jsme mluvili?“ Pokyvuje hlavou, usmíváme se, mlčíme a dál pozorujeme mraky. Terapie je u konce, nebo možná právě začala.

***

Chodím běhat do lesa. Neběhám po cestách. Běhám po drobných pěšinách. Nezřídka skončím někde v houští, odkud už cesta nevede dál. Nikoho nepotkávám. Vlastně ano. Srnky. Kance. Veverky. Vzájemně ctíme svou vlastní samotu, a když se střetneme pohledem, rozeběhneme se každý jiným směrem. Zvířata se pohybují trochu jako já. Chvíli běží. Pak se zastaví, chvíli se rozhlížejí, běží dál. Když už nemůžu, tak se zastavím nebo chvíli jen jdu. Mnohem častěji mě teď ale zastaví něco jiného. Hluboký klid podzimního lesa. Listy zvolna žloutnou. Nic se nehýbe. Na pasece se povaluje mlha. Už od ranních hodin teď les zve k zastavení a zpomalení. Jen muchomůrky jsou plné života, každý den zas o něco větší a zářivější.

Lesní ticho ve mně prohlubuje mé vlastní a já mám chuť jen tak spočinout, pozorovat koruny borovic v mírném slunci, které ještě hřeje. Vědomí, že už to tak možná brzy nebude, dodává přítomnosti na naléhavosti a probouzí všechny smysl. Nasávám slunce, zeleň a ticho jako ty houby, co vylézají z mechu.

V tom tichu je něco fascinujícího, posvátného a vtahujícího. Jako kdyby v tom noření se do hlubších a hlubších vrstev ticha byl skrytý ten opravdový život. Ticho lesa je dar. Trochu se divím, že tu nepotkávám žádné další lidi, když se tu samo od sebe rozdává to, co všichni hledáme. Nechce se mi z lesa, měl bych chuť se dál a dál nořit do toho tichého prostoru, kde já splývá s mechem a jehličím. Setrvávat v tiché kontemplaci.

Nakonec běžím dál, protože chci dnes ještě navštívit řeku. Cestou podél louky si všímám podzimních barev a myslím na to, že tyto moje cesty mi dovolují vnímat proměny přírody, den za dnem, týdnem za týdnem, dovolují mi být součástí toho velkého cyklu rozkvětu, uvadání a znovuzrození. Podél pole dobíhám k řece, tady konečně potkávám lidi, čtyři staré rybáře, kteří v maskáčích sedí jeden vedle druhého v křesílcích podél cesty, na opěrce sklenku rumu a krabičku cigaret. Usmívají se, jsou zvědaví a zdraví mě. O tom dopoledním podzimních tichu zřejmě také vědí a svým způsobem ho oslavují, tak trochu maskovaně. Nechávám se chvíli unášet ledovým proudem Labem a užívám si ten oživující pocit, když se nahý suším na slunci. Běžím dál, mířím domů, přitom bych nejraději běžel dál a dál, nepřestával, nevracel se. Ke konci cesty míjím karavan s nápisem: „The Journey is our home, Naším domovem je cesta.“

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 11/2022

O svůdnosti workoholismu

„V létě bývám hodně zaneprázdněný,“ odpovídám své terapeutce na otázku, jak se mi daří. To ji zaujme, a tak vyprávím o meditačních retreatech, desetidenním kurzu pro středoškoláky, putování se skupinou krajinou Rychlebských hor a dalších a dalších akcích, během nichž jsem provázel druhé ­– sotva něco skončilo, něco dalšího začalo a mě jako kdyby unášel mohutný proud. „Naplňuje mě to, ale zároveň také sním o tom, že nebudu dělat vůbec nic,“ uzavírám své vyprávění. „Proč se usmíváš, když mluvíš o nicnedělání?“ ptá se zvědavě. „Asi proto, že to tak říkám, ale je pro mě těžké si to dopřát,“ uvažuji. „Co je těžké?“ „Těžké je, že mě to táhne něco dělat, je v tom živost, je v tom energie… když doma ležím na gauči, tak je to těžké,“ snažím se si v tom pro sebe udělat pořádek. „Takže jsi workoholik, když pracuješ, máš ze sebe dobrý pocit, když nic neděláš, nepřipadáš si ani trochu úžasně, a tak od toho, jak se cítíš, utíkáš,“ trochu přehání, abych mě vyprovokovala. V mysli mi víří různé důvody, proč tolik pracuji: protože v tom vnímám smysl, protože je těžké říkat ‚ne‘ něčemu, co mám rád, a protože koneckonců jsem také na volné noze, takže to, že teď něco dělat mohu neznamená, že to tak bude za pár měsíců, za rok…

„Kdyby sis představil, že tomu řekneš ‚ne‘, jaké by to bylo?“ Cítím smutek a objevuje se také strach z toho, že mi něco unikne. „Ale ty víš, že se svět bez tebe nezhroutí, že ano?“ Smějeme se. „A co tam je dalšího?“ doptává se. „To, že odpočívat je náročné, prvních pár dní se vždycky cítím hrozně, tělo je unavené, všechno mě bolí a psychicky se také cítím dost mizerně. Pár dní to trvá, než tím člověk projde. Nemám to rád.“

Snažíme spojit s tím, co přesně nemám rád – s tou částí mě samého, která pořád něco potřebuje, neví, co chce, a je z toho všeho unavená a otrávená… „Zajímavé, takže ty odmítáš tu část sebe, která by potřebovala péči, odpočinek, čas pro sebe… jak ti to zní?“ ptá se mě. Mám pro tu část sebe velké pochopení, avšak puzení něco dělat je daleko silnější. Ten rozpor mě udivuje a já začínám mít dojem, že tady jde o něco většího, že v tom nejsem sám, že ona to zná až moc dobře a že možná my všichni to známe až moc dobře.

„Potřebuji odpočívat!“ bere na sebe roli té části mě, o které mluvíme. „Hmmm, já vím,“ odpovídám tónem, z něhož je zcela zjevné, že s tím nehodlám nic dělat. „Ty mě vůbec nerespektuješ a já se cítím hrozně…,“ má slzy na krajíčku a se mnou to ani nehne. Mlčím a dívám se někam daleko za ni. „Taky bych mohla přivolat nemoc,“ bezmocně zkouší získat moji pozornost. „Já vím,“ odpovídám chladně. Rozhovor je u konce.

„Je tam prostě hranice,“ reflektuji a ukazuji na svůj hrudník, „připadal jsem si nekonečně větší než ty, nevnímal jsem tě.“ „Řeknu ti, co jsem vnímala já, možná to s tím nějak souvisí. V tom, jak ses ke mně vztahoval, jsem cítila velkou hybris, víš, co je hybris?“ Vím, co je hybris, řecká mytologie je jí plná, plná smrtelníků, kteří se chtějí pozvednout nad svou smrtelnost, překročit řád světa, určit svůj osud nebo se stát se bohy. Domýšlivost. Překračování vymezených hranic. Končívá to špatně.

Najednou mi na mysli vytane obraz. Římský císař sedí vysoko na trůnu a s jasným pohledem do dáli přehlíží potřeby svých poddaných. Ví o nich, ale má něco důležitějšího na práci – budování, dobývání, nesmrtelnou slávu – a v koutku duše také dobře ví, že bude-li v tom pokračovat, vřítí se do záhuby. Obraz je to děsivý, ale já díky jeho názornosti a také přehnanosti zažívám úlevu, hrudník se může otevřít a já se zase mohu stát trochu víc člověkem.

„Co je na tom císaři správného?“ ptá se terapeutka. Nepřipadá mi na něm správného vůbec nic, i když… možná trochu se mi líbí, že má vizi, že je zaměřený a že někam směřuje. „Myslíš, že to jsou kvality, které potřebuješ? Jak tě znám, tak se mi nezdá, že bys nevěděl, o co ti jde a kam směřuješ,“ chvíli vyjmenovává konkrétní detaily z mého života. „Asi ne no,“ odpovídám váhavě, zatímco můj vlastní sebeobraz se zvolna proměňuje. Strach z toho, že bych mohl upadnout do nekonečné lenosti nebo se ztratit ve vlastní nerozhodnosti, se začíná rozpouštět a spolu s ním mizí i to puzení něco dělat.

Mám pocit, že jsme udělali velkou práci. „Dneska už jsme na konci, tak buď s tou svojí částí, co potřebuje odpočívat.“ Přikyvuji, v hlavě mám jasno, příští čtyři dny budu spát a nebudu dělat vůbec nic. Někde v hloubce dobře vím, že jen tak být je víc než dost a že být smrtelníkem je úžasně osvobozující.


Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 10/2022

Perly balené do zmačkaných novin

„Kdybych byl doma, tak bych z listů od kedlubny, kterou jsem měl teď ke svačině, uvařil polévku a nemusel je vyhazovat“, říká na výcviku procesově orientované práce Ivan Verný, a jako kdyby se s námi dělil o velké tajemství, dodává: „Kedlubnové listy jsou velmi chutné, to málokdo ví.“ A já si představuji si, jak ty listy vadnou vedle střepů porcelánové misky, zátek od limonád nebo hliníkových kapslí od kávy. Kolik vzácného nezpracujeme a prostě vyhodíme, aniž by se to mohlo vrátit zpět do tkáně života?

Cílem procesově orientované práce není něco „vyřešit“, odstranit nebo se toho zbavit. Naopak. Výcvik nás vede k tomu, abychom sami sebe a druhé podporovali v tom, aby se stávali více a více sami sebou. S hlubokým přesvědčením, že každý z nás má ve své jedinečnosti nezastupitelné místě ve světě a že na cestě k celistvosti mají „problémy“ svůj dobrý smysl.

Jelikož jde o procesovou práci, učíme se sledovat různé procesy, které se v nás odehrávají, tedy to, jaké formy a podoby v nás a skrze nás život nabývá, ať už jde o naše emoce, otázky, vztahy nebo životní situace. Učíme se rozlišovat primární a sekundární proces a sledovat hlavně ten druhý. Primární je to, co si uvědomujeme, s čím se ztotožňujeme, a co tedy považujeme za své já. Sekundární proces naopak představuje to, s čím se neztotožňujeme, co je od naší běžné představy o sobě odděleno hranicí, a co se tak v našem životě projevuje hlavně tím, že nás to „ruší“. Růst, ten se děje právě na této hranici.

Tak velká část výcviku spočívá v tom, že se učíme všímat si právě toho, co je sekundární – ať už jsou to nenápadná gesta, která děláme, když mluvíme o svých problémech, ať už jsou to fyzické symptomy, chronická bolest, nebo možná jenom něco, co naši pozornost odvádí od plného prožívání přítomného okamžiku. Učíme se to pozorovat, vnímat to v těle, zvětšovat to, rozšiřovat, propůjčovat tomu své tělo, uvádět to do pohybu nebo hledat obrazy a představy, které to dobře vyjadřují. Dalo by se říct, že děláme pravý opak toho, co děláme obvykle. Místo toho, abychom to, co je nepříjemné, přehlíželi nebo to potlačovali, naopak k tomu obracíme přátelskou a zvídavou pozornost. Díky tomu může dojít k něčemu paradoxnímu – na místě, na které jsme měli strach se jasněji podívat, nacházíme poklad.

A tak zatímco se tímto způsobem v jednom cvičení věnuji zkoumání úzkosti, která se mi často a ráda usazuje v oblasti břicha, a vnímám prázdno, které se s ní pojí, jak se rozšiřuje do těla, postupně se tento pocit začíná proměňovat v něco jiného. Hřejivé dlaně mých rukou, kterými se úzkost snažím vyjádřit a zesílit, se mi usazují na břiše a působí jako ochrana toho křehkého místa. Jak pokračuji dál v rozvíjení tohoto gesta do celého těla a hledám vnitřní obrazy, které ho vystihují, nakonec se čím dál tím více přibližuji k zemi, až se k ní cele přitisknu. Stávám se hmotou. Najednou cítím tu sílu, která mě drží a na kterou se mohu spolehnout – země, moje tělo – a tak mohu v klidu spočinout.

Přešel jsem hranici a během pár minut jsem se od nepříjemného pocitu v břiše a svého strachu z něj, dostal úplně jinam, k důvěře, stabilitě a uvolnění. A pro příště už k nim znám svou cestu – vnímat chodidla a oporu země, vnímat to, že jsem shluk buněk, hmota, která je těžká a která drží. A během těch pár minut jsem našel také cestu k soucitu se sebou, který přirozeně vyrostl ze setkání s tím, co se mi zdálo být ohrožující.

Dotýkám se země a přemýšlím, co všechno vzácného jsme v našich životech minuli, co nám uteklo a co jsme vyhodili. Jako ty kedlubnové listy, které tam někde vadnou vedle střepů porcelánové misky, zátek od limonád nebo hliníkových kapslí od kávy. Je to zvláštní řeč, kterou k nám život promlouvá. Jako by nám posílal perly zabalené do hodně zmačkaného a nevábného papíru, podobně jako se v Indii zralá šťavnatá manga na trhu balí do zaprášených starých novin.

My sami jsme tím životem, jsme také tou perlou a pomačkaným papírem. To, co se od nás žádá, je nakonec ochota a odvaha začít ty papíry rozbalovat, a tak se plněji stávat sami sebou. K tomu nám často pomůže, když na to nejsme sami a když se můžeme rozbalovat v přítomnosti někoho druhého, kterému se tak zase může dostat vzácného daru být svědkem toho, jak se rodí nový život a jak se na těch nejméně pravděpodobných místech najednou třpytí perly.

Až zase příště budu přemýšlet nad tím, co všechno v životě potřebuji vyřešit, abych mohl konečně začít žít, budu nad tím uvažovat jinak. Budu hledat cesty, jak kompostovat.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2022

Znepokojivý úvod do meditace

„Být plně naživu, plně člověkem a plně probuzeným, to znamená být neustále vyhazován z hnízda,“ píše buddhistická mniška a učitelka meditace Pema Čhödrön v knize When Things Fall Apart (Když se všechno hroutí). Probuzení, plné uvědomování nebo také mindfulness, která je předmětem tohoto čísla, v jejím podání nezní úplně romanticky, vyjadřuje však hlubokou pravdu: meditace je také zneklidňující, a to je dobře.

To je však v ostrém protikladu vůči obvyklým představám, které se s meditací pojí: jde o to nemyslet a bezstarostně prožívat přítomný okamžik. Obojí je nesmysl. Stačí si jen na chvíli sednout, pozorovat vlastní mysl a snažit se nemyslet. Zpravidla po pár minutách se ukáže, jak moc je mysl roztěkaná a kolik různých myšlenek, pocitů a emocí se v ní objevuje, které si běžně ani neuvědomujeme, a jak marné je snažit se myšlenky zastavit. A stačí se rozhlédnout kolem, aby nám bylo zřejmé, že svět, ve kterém žijeme je natolik komplexní a nejednoznačný, že náš život v něm daleko spíše vyžaduje, abychom konečně začali přemýšlet pořádně, a že bezstarostné prožívání přítomného okamžiku opravdu nemůže být návodem na celý život. Pokud bychom se vzdali myšlení, pochybností a nejasností, vzdali bychom se spolu s tím také otevřenosti naší mysli, odpovědnosti a svobody být sami sebou. Koneckonců cílem meditace je právě osvobození a moudrost a cesta k nim nebývá vždycky příjemná.

Jistě, meditace prohlubuje naše soustředění, bez kterého bychom se jinak snadno ztratili v bezbřehé rozptýlenosti. Umožňuje nám se na chvíli zastavit a vnímat sami sebe. Stejně tak nám plné uvědomování pomáhá získat větší odstup od myšlenek a emocí, díky čemuž můžeme zakoušet to, že je naše mysl jasnější a klidnější. Čas, který v meditaci trávíme v tichu a sami se sebou, nás však konfrontuje také s řadou nepříjemných záležitostí: potlačenými emocemi, strachem, obavami, stejně jako s nepříjemnými vzpomínkami nebo nejrůznějšími selháními. Najednou si jasněji uvědomujeme, co všechno jsme v životě nezvládli, jak jsme zraňovali a zraňujeme druhé a také sami sebe. Světlu plného vědomí neunikne nic, a to je dobře, meditace by neměla být nástrojem, kterým budeme umlčovat hlas svědomí nebo potlačovat své prožívání.

Konečně nás meditace také staví před děsivou skutečnost toho, že naše prožívání se jaksi děje samo a bez nás – ať chci nebo ne, myšlenky přicházejí, krásné, děsivé, nepříjemné… Znepokojující zkušenost toho, že proud svého vnitřního života máme daleko méně pod kontrolou, než jsme si mysleli, se však také zároveň může stát bodem obratu. Díky vědomí, že mysl nemáme pod kontrolou, se s ní můžeme přestat ztotožňovat a začít se k prožívání vztahovat jinak. Nebrat myšlenky tolik vážně, nebrat sami sebe tolik vážně, vždyť většina toho, čemu říkáme „já“ jsou právě jen myšlenky nebo příběhy, které naše mysl dokola omílá… A někde za nimi se ve vzácných okamžicích ukáže široká otevřenost, vlídné soucitné uvědomování, kdy najednou zažíváme sami sebe jako prostor, ve kterém vše, včetně našeho „já“, může být takové, jaké to je. Najednou jasně vidíme, jak malé a omezené je naše „já“ ve srovnání s tím volným svobodným. A tak se právě tady otevírá cesta k nové svobodě, která spočívá v tom, že začneme sami sebe pojímat a utvářet jinak, s hlubokou důvěrou, že jádro našeho bytí je dobré.

Díky tomu se začínáme osvobozovat od připoutanosti k „já“, k naší představě o sobě, a začínáme se osvobozovat také od nejrůznějších představ o životě, které jsme měli za samozřejmé. Nově se učíme vnímat sami sebe, bezprostředně rozumět sami sobě. A to od nás opět vyžaduje, abychom se důkladně, velmi osobně a konkrétně zamýšleli: Kdo jsem já?  Kým jsem pro druhé? Co je skutečnost a co jsou pouze představy mojí mysli? Co skutečně potřebuji? Co je pro mě důležité? Na čem mi v životě záleží? Co mě hluboce naplňuje? Jaký je smysl mého života?

Celý náš život je otázka a některé otázky tu nejsou od toho, abychom na ně našli definitivní odpovědi, nýbrž abych s nimi zůstávali, aby nám otevíraly nové horizonty a abychom se my učili, jak zůstávat v nevědění a údivu nad krásou i nejednoznačností života… A ta svoboda, volný prostor a soucítění, které v meditaci můžeme zakoušet jako naše pravé já, nám mohou být oporou na odvážné, nespoutané a nezajištěné cestě životem, v tom volném pádu z vyhřátého hnízda. Protože nakonec žádné hnízdo, kde bychom se před životem mohli skrýt, neexistuje, a jak píše Pema Čhödrön: „Žít plně, to znamená, neustále se nacházet v zemi nikoho, zakoušet každý okamžik jako nový a svěží. Žít, to znamená být připravený umírat znovu a znovu.“

A teď, řekněte, chtěli byste začít meditovat?

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 7–8/2022

Hraj všechno, jako kdyby to byl badminton

V indickém zenovém centru, kam rád jezdím, se začal hrát badminton. Badminton tu však není žádná rozverná hra mezi rozkvetlými záhony, jak ji známe z českých chalup. Jelikož v něm na posledních třech olympiádách Indie vždy získala medaili, badminton neodmyslitelně patří mezi indické národní sporty. A tak tu během pandemie vyrostlo badmintové hřiště, které na rozdíl od zenových zahrad nepatří k tradiční výbavě zenových center, a hra tu nezřídka nabývá dramatických rozměrů, kdy rozhoduje každý bod.

Když už to však začíná být opravdu vážné, někdo neopomene připomenout: „Just a play! Je to jenom hra!“ Pak se všichni na souhlas trochu uměle pousmějeme: samozřejmě, je to jenom hra, to všichni víme. Pokud však jde o body, nejjistější strategie zůstává stejná, smečovat a trefovat se do soupeře, protože jeho šance, že takový úder vrátí na druhou stranu sítě, jsou poměrně mizivé.

Ale přece jenom to „just a play“ k něčemu užitečné je, dovoluje si všimnout toho, kolik zbytečných chyb děláme, když hru bereme příliš vážně, když se příliš snažíme, a také, o kolik méně radosti nám taková hra přináší. Takže vyrovnaný soupeř a k tomu určité uvolnění, ke kterému nám samozřejmě také pomáhá meditace, představují nejlepší recept na radostný badminton, během kterého se nám možná nakonec daří pouštět naše „já“ daleko snáz než při meditaci. Míček létá ze strany na stranu, čas lahodně plyne a „já“, „můj příběh“ „moje problémy“ jsou pryč. Při hře moc nemyslím, a když už, tak právě na hru.

To je velká přednost badmintonu oproti meditaci. Hra je zábavná, vyžaduje moje plné nasazení a také představuje dobrou rovnováhu mezi pohybem těla a trochou myšlení. Člověk je ve flow. Meditace je naproti tomu často velmi nudná a dlouhá, a tak mysl přichází s nejrůznějšími myšlenkami a vytahuje zasuté emoce, což nemusí být ani trochu příjemné. Rozdíl oproti badmintonu je však ten, že v meditaci se učíme myšlenky pouštět a neztotožňovat se s příběhy vědomě, učíme se v sobě pěstovat jiný postoj, který bude nezávislý na tom, jestli nás něco baví nebo ne. Musí tu být přítomný záměr a určitá míra úsilí. Dlouhý čas a sezení nastavují laťku, staví před nás výzvu: opravdu to s tím pouštěním myšlenek, svých přání a starostí myslíš (alespoň pro tuto chvíli) vážně? Zóna učení se nachází mimo zónu komfortu. Ale zpátky ke hře, vždyť on ten postoj „just a play“ nám může pomáhat v klidu sedět, nechávat věci plynout, nestarat se o to, jestli nás to baví nebo ne a nebrat sami sebe příliš vážně.

To, že „just a play“ vítězí nad vážnou hrou se jasně ukazuje, když hrajeme s desetiletými kluky ze sousedství. Ti jsou sice mnohem obratnější a rychlejší, jejich údery jsou mnohem techničtější a rozmanitější a méně nahodilé než ty naše, protože na rozdíl od nás mají nahráno tisíce hodin. Na rozdíl od nás však nemeditují a neumějí postoj „just a play“. „Just a play“ nám dovoluje vmžiku zapomenout na kdo právě vyhrál a kdo prohrál a také v sobě neživit emoce zášti ve chvílích, kdy nám naši úžasnou hru svými neobratnými údery kazí náš spoluhráč. Takže přestože jsme pro kluky tabulkově daleko slabší soupeři, nezřídka vyhrajeme právě proto, že když hra nenaplňuje jejich očekávání, začnou dělat chyby. Úroveň naší hry je zatím nezávislá na tom, jestli zrovna prohráváme nebo naopak, vždyť je to jenom hra. Tak stačí uhrát pár prvních úderů, řekněme tak 5:0, aby naši mladí spoluhráči začali být nespokojení a dělat chyby. Pak už jde vše celkem hladce. Ale protože nám jako správným meditujícím nechybí soucit… necháváme je prohrávat jen v míře, o které se domníváme, že pro ně a pro jejich hru bude růstová. A taky samozřejmě nechceme prohrát s desetiletými kluky.

„Just a play!“ Nakonec ale stejně největší radost máme, když se podaří sofistikovanější výměna, pár vrácených smečí, v poslední vteřině doběhnutých míčků, překvapivý úder někoho, od koho bychom to nečekali. Nakonec jde o krásu, kterou vzájemně vytváříme. A tak skutečným vítězem v badmintonu nikdy není ten, kdo dá nejvíce nemilosrdných smečí, nýbrž ten, kdo do hry dává srdce. Kdo kvalitní hru dokáže doprovázet nadhledem, humorem a elegancí, kdo se dokáže upřímně radovat ze zdařilých úderů soupeře, kdo se nežene za lehko získanými body a kdo tak celou hru pozvedá někam dál. Takovým hráčům však zřídka bývá méně než šedesát, svým příkladem však učí, jak být teď a tady, radovat se z bytí a jak se s laskavostí vztahovat k druhým. A že konečně „just a play“ je možná návod na naplněný život.

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 6/2022