autor: Šimon Grimmich | Srp 3, 2024
V trsu trávy se mihnul hnědý kožíšek, trochu se během čekání nudím, tak mimoděk ukazuji tím směrem. Polák vedle mě nadšeně zvolá: „Mysz, mysz…“ Hlouček pozoruje myš a všichni se usmívají. Obloha je jasná, květnové slunce se pomalu chýlí k západu, je nádherné světlo a my v úhledných dvojstupech stojíme ve frontě na toitoiky. Těch jsou tady v řadě desítky, podobně jako desítky úhledných front před nimi. Všechno plyne hladce a ohleduplně a samo od sebe, nikdo tu nic neřídí. A mně to dojímá, protože na koncertě pro šedesát tisíc návštěvníků industriálně metalové skupiny Rammstein, jsem asi nečekal tolik vzájemného respektu, pochopení a zájmu o myszu, zatímco čekáme na toitoiku předtím, než začne koncert.
Ten byl zcela vynikající. Tak hudebně, světelně a divadelně ohromující zážitek, že to moje mysl až nedokázala pojmout a já bych si to potřeboval zopakovat. Každopádně, v příštím životě chci mít německou hudební skupinu a alespoň jednou si zahrát před šedesátitisícovým publikem… Přesto, když jsme z koncertu z Letňan jako jedna vlnka plynuly s oceánem dalších návštěvníků, který se pozvolna rozléval a rozpouštěl zpět do města, shodli jsme se s bráchou, že největší zážitek bylo to čekání na záchod. A mě ani po měsíci nejde ten obraz z hlavy a pořád se vracím k tomu, co se nám to tam přihodilo.
Srovnatelných zkušeností se mi vybavuje jen pár, a to zejména z demonstrací Milionu pro demokracii. Vzpomínám si, jak stojím na Staromáku, jak stojím na Václaváku, jak stojím na Letné a tečou mi slzy. Slzy dojetí. Zřejmě z toho, že je nás tu tolik, kdo se tu mírumilovně a ohleduplně scházíme se společným záměrem, že je tu dalších pár desítek, stovek tisíc lidí, se kterými sdílím podobné hodnoty… Ale jakkoli to zní pochopitelně, je tu ještě něco, co se mi nedaří uchopit, určité zahalené tajemství, něco ještě hlubšího než prožitek naděje a vzájemnosti s tolika neznámými lidmi.
V posledních dnech mou mysl neopouští verš z jedné písně Rammsteinů, která na koncertě nezazněla: „Musíte kopat hluboké studny, pokud chcete čistou vodu / Tiefe Brunnen muss man graben, wenn man klares Wasser will.“ Myslím na čistou, zurčící, prýštící vodu a také na to, že kvůli ní není potřeba kopat kdovíjak hluboké studny, že možná stačí jen s důvěrou odhrnout vrstvu půdy a nezaleknout se toho proudu. Mám samozřejmě na mysli prýštící vodu v nitru.
Pár dní před koncertem Rammsteinů po několika týdnech skončily dva kurzy meditace, které jsem doprovázel. Závěrečná setkání v obou skupinách se nesmírně podobala. Oči všech zářily, prostor byl plný intenzivní vřelosti, vděčnosti a s ní spojené křehkosti. Chvílemi jsem měl chuť se úplně rozpustit nebo se před tím někam schovat. Hranice mezi já ty, on, oni se vytratily. V těchto okamžicích vím, že se nám to povedlo. Vytvořit bezpečné prostředí, kde nikdo nikoho nehodnotí, kde nikdo po nikom nic nechce a kde se každý můžeme přiblížit sami k sobě, být sami sebou a být ještě něčím daleko větším.
Když jsem se to později snažil kamarádce popsat, řekl jsem: „Víš, jako kdybychom každý seděli na obrovském pytli lásky a jen tak tu a tam si dovolili ji trochu upustit.“ Pak jsme si povídali o křehkosti, ostychu, zranitelnosti… která jde ruku v ruce s tím, když se naplno odhalíme a ukážeme se ve své pravé přirozenosti. Pravé přirozenosti, která je plná dobrotivosti a která chce prýštit. Někdy je kvůli tomu možná třeba kopat hluboké studny, jindy stačí jen stát ve frontě a dovolit si zajímat se o myzsu nebo si povídat s přáteli, zatímco svým postáváním děláme něco pro demokracii. Důležité je však na nezapomenout, že my jsme ta čistá voda, že každý je.
A tak „srdcem se dívejme, je nádherná / Mit dem Herzen sehen, sie ist wunderschön“ ta bytost před námi, která se jinak ze strachu, nepřijetí a osamělosti skrývá před světlem, jak Rammstein zpívá v písni Morgenstern, Jitřenka.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2024)
autor: Šimon Grimmich | Čvc 25, 2024
„Jaký pro tebe byl retreat,“ ptá se mě Indka Swati, zatímco v zenové zahradě pozorujeme lotosové jezírko. Svítí slunce, tak se lotosové květy vynořily z vody a plně rozvinuly. Naše týdenní meditační ústraní v tichu skončilo.
Nikdy nevím, co na takovou otázku odpovědět. Nejraději bych na ni neodpovídal vůbec. Za těch několik dní, kdy jsem většinu času trávil jen sám se sebou a v tichu, jen se svou myslí, která většinu času podnikala nejrůznější vnitřní výlety, zpravidla prožiji úplně všechno – zářné okamžiky klidu a spokojenosti, daleko častěji však nudu, únavu a tělesné nepohodlí, náročné emoce nebo nepříjemné myšlenky… k tomu pár okamžiků vhledů, hlubokého porozumění, sounáležitosti, a pak zase strach, smutek… a tak dál dokola a dokola.
Tak jen pokrčím rameny a rukou ve vzduchu kreslím sinusoidu a říkám: „Nahoru a dolů, nahoru a dolů…“ Swati, jako kdyby tomu velmi dobře rozuměla, mi odpoví: „Já myslím, že bez toho času na polštářku, kdy trpím nebo kdy mám dojem, že se mi meditace nedaří, bych se nikdy nenaučila soucitu s druhými.“ Přikyvuji. „Bez bahna lotos nevykvete,“ dodává. Díváme se na dokonale souměrné lístky lotosu, jsou nádherné. I když ten obraz jistě vystihuje něco z toho, co jsme oba prožili, lotosové květy dnes svou krásou příliš zastiňují temnou vodu a dno, ze kterého vyrůstají. Tak se mi v hlavě vynoří báseň Izumi Šikibu:
Ať vítr
tu děsivě fouká,
tak také měsíční záře proniká
prkny ve střeše
toho rozpadlého domu.
Světlo, krása nebo probuzení, které v japonské poezie často symbolizuje záře měsíce, nakonec může přijít, jen když se střecha prolomí, zdi spadnou a my se otevřeme plnosti našeho prožívání a dovolíme si být křehcí a zranitelní – alespoň na okamžik.
***
Meditační praxe nakonec spočívá v tom, že jsme konfrontováni s vlastní nedokonalostí, s nejrůznějšími obtížnými částmi nás samotných, vnitřními zraněními… zkrátka vším tím, co bychom nejraději neviděli nebo se toho zbavili – o to však nejde. A navíc nás meditace vystavuje dojmu, že se nám praxe nedaří, protože vytoužená soustředěnost, klid nebo blaženost se nedostavuje. A pokud náhodou ano, dříve či později opět pomíjí. Ani o ně však nejde. Daleko spíš jde o to být uvolněně sami se sebou, s nehodnotícím uvědomováním se otevírat všemu, co k nám patří… a tak se pozvolna učit mít sami sebe rádi.
Ne nadarmo tedy známý učitel meditace Jack Kornfield připomíná: „Duchovní život je z velké části sebepřijetí, a možná úplně celý.“ V tichu na polštářku se člověk nakonec učí tomu nejdůležitějšímu, upřímnosti, pokoře, sounáležitosti s druhými a soucitu. Iluze o nás samotných slábnou nebo odpadají, stejně jako iluze o naší meditaci nebo „osvícení“. Připoutanost k vlastnímu já slábne. Setkávání se s tím vším a přijímání skutečnosti našeho života na polštářku nakonec vede k tomu, že méně soudíme druhé a máme pro ně více porozumění. A o to jde.
Možná jsou to právě naše selhání a nezdary, které nás učí, co to znamená být člověkem. Možná to nejsou „selhání“ a „nezdary“, ale nezbytné klíčové momenty na naší cestě k hlubšímu lidství. Momenty, kdy něco v nás umře, kdy sami umíráme, abychom se zrodili znovu – o něco prostší, jednoduší, vnímavější, otevřenější, soucitnější… Moudrost a láska vyrůstá z toho, že setkáme s naší vlastní křehkostí, zranitelností a neschopností. Měsíc zazáří prkny ve střeše rozpadlého domu a my zjistíme, že jsme tou září.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2024)
autor: Šimon Grimmich | Čvc 7, 2024
Ráno vycházím na zahradu, abych si umyl obličej ledovou vodou pod pumpou. Žádná jiná po ránu není. Čistím si zuby a nořím se do ranního klidu zahrady. Teď v dubnu už se ozývají ptáci. Zatápím v kamnech, aby se dala ohřát polévka. Než se kamna roztopí a polévka ohřeje, je dost času na ranní meditaci. Křupavý krajíc chleba opečený na kamnech nic nenahradí. A na kamnech je třeba také ohřát vodu na nádobí. Po snídani dnes nádobí umývám ve velkém lavoru venku na slunci. Slunce tu dny dokáže neuvěřitelně zpříjemnit. Dveře a okna dokořán, všechno proudí dovnitř i ven. A slunce také šetří práci, umyté nádobí se suší na slunci, v lavoru nechávám ohřát další vodu na mytí. Pak nanosit dřevo, naštípat třísky, ale dál topit dnes netřeba. Dojít ke studánce pro pitnou vodu.
Ruce mám často od popela, bříška prstů trochu popálené od vaření na kamnech, za nehty špína, jsem trochu načichlý kouřem. Každou chvíli mám mokré nohavice, protože pumpa vodu chrlí trochu nekontrolovatelně. Když je zima, ráno nejdříve dlouho vysedávám u kamen a čekám. Teplota přes noc někdy klesne o deset, patnáct stupňů. Teď v dubnu už ne.
Koupání v rybníce, po kterém na těle zůstává jemný zelený film, nestačí, a tak večer ohřívám vodu, abych se opláchnul venku v lavoru. Zatím co se polévám hrníčkem a použitá voda stéká zpět do lavoru, na nebi září hvězdy a noční ticho ruší jen moje šplouchání.
Život na chalupě je úžasný. Vzpomněl jsem si tu na báseň japonského poutníka Nanao Sakakiho, který o tom také věděl svoje:
Velkolepý den
Přinesl jsem vodu ze studánky
Nasbíral dříví do kamen
Popovídal si se sousedem
Slunce zapadá
Je něco velmi uspokojivého v tom obstarávání zcela základních věcí – aby bylo teplo, aby byla voda… Je to tak skutečné, tak bezprostřední. Když teplota v místnosti stoupne z pěti stupňů na dvacet, dostaví se pocit dobře odvedené práce. A život je také rázem o něčem jiném.
Navíc bezprostřední kontakt s živly je velmi oživující. Oheň, teplo, chlad, voda, průvan, popel, bláto… A stejně tak ty rozplývající se hranice mezi vnitřní a vnějším, mezi domem a zahradou. Zahrada je další a nesmírně důležitou místností chalupy, tolik každodenních činností se tam odehrává, ať už svítí slunce nebo zrovna prší.
Ať už se mi chce nebo ne, jsem v tom všem namočen až po uši. Něco je na tom hluboce správně. Co jiného než tohle by mělo být „žít v souladu s přírodou“? Tělo, jako kdyby se jemnými nitkami proplétalo s prostředím. Jako když kameny v lese porůstají mechy a lišejníky. Když se vydávám do civilizace – mám tady takové oblíbené místo, kavárničku v zahradě u vily na hrázi rybníka, kde pobýval Karel Čapek – přijde mi, že ty moje mechy a lišejníky jsou tam se mnou a je nám spolu dobře.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2024)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 1, 2024
„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ A tak jen sedím a uvědomuji si, jak se uvnitř mě i kolem mě pozvolna rozlévá klid. Moje tělo se uvolňuje a spolu s ním i oblast kolem srdce. Všechno tak nějak měkne, vláční. Tělo i tvary v místnosti. V mysli narůstá otevřený prázdný prostor, obvykle ostré hranice mezi mnou, prostorem a druhým se rozplývají. Jenom jsem, otevírám se něčemu většímu, co ode mě zároveň není oddělené, vnímám vlnu, která mě nese. Vlnu, která nese všechno. Okamžik je plný, jasný, překypující smyslem a láskou. Všechno pulsuje životem. A také neproniknutelným tajemstvím. Není nic, co bylo potřeba udělat, není žádné jiné místo, kam by bylo třeba jít.
„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Zatímco druhý leží na lehátku, vědomě odkládám myšlenky a záměry. Sedím a nevím, co dělat. Vkrádají se myšlenky: neměl bych přece jen vědět, neměl bych cítit, vnímat to či ono? Malá mysl, která by ráda věděla, rozuměla, ovládala, dělala věci „správně“… A tak znovu odkládám myšlenky, představy, role a rozlišování mezi mnou a druhým a snažím se vracet k otevřenosti, rozevírat alespoň malou skulinu v navyklém proudu myšlenek… Pozvolna to všechno odpadá, jak se noříme do společného ticha.
„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Podobá se to meditaci, ve které také nejde o dosahování, o řešení, ale jen o prosté spočívání. Spočívání v nevědění, což znamená v určitém stavu „před“ nebo „za“ myšlením, v těch okamžicích, kdy se obvyklý proud myšlenek přeruší a my jsem v hlubším kontaktu s celkem, s bezmeznou šíří. Z tohoto místa pak vycházíme k druhému a do ošetření, které má nejčastěji tu podobu, že se dlaněmi jemně dotýkáme druhého a vytváříme pro něj bezpečný podpůrný prostor, ve kterém se tělo může postupně uvolňovat, zklidňovat a zvláčňovat. Znáte to, když vám leží na klíně kočka a její pružné tělo najednou daleko víc připomíná něco, co rozlévá a přelévá? Vrstvy překrývající hlubokou živost a šíři se postupně uvolňují a rozpouštějí. Plný potenciál našeho bytí, který držely nebo překrývaly se najednou může plněji projevit, v každé buňce těla.
„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ To je ústřední instrukce, ke které se na výcviku kraniosakrální biodynamiky znovu a znovu vracíme. Vnímám dotek, vnímám dech proudící v těle a jemné záchvěvy. A to je celé. Občas se objeví impuls k tomu dotek upravit nebo se přesunout na jiné místo, a tak ho s důvěrou následuji. Důvěra je tu klíčová. Vlastně celá ta „práce“ stojí na důvěře, že za vhodných podmínek si tělo samo nalezne cestu k větší celistvosti, zdraví a vitalitě. A to je na tom krásné, důvěřovat v moudrost těla, důvěřovat, že tělo zná odpověď. A tak když je ošetření u konce, občas až nevěřícně naslouchám a sleduji, co se v druhém, zatímco ležel lehátku, odehrálo. A zároveň to znám od sebe, nečekaná živost nebo hluboký klid vycházející z uvolnění a propojení různých vrstev mého bytí…
„S otevřeným srdcem, přebývejte v nevědění…“ Zkušenost vnitřní celistvosti, pocit „jsem hluboce v pořádku“, stav, kdy se veškeré otázky, pochybnosti, vnitřní spory, není ničím, co by bylo vyhrazeno jen meditaci nebo kranisakrálnímu ošetření. Je to zkušenost, kterou často zažíváme s druhými, pokud se nám dostává bezpodmínečného přijetí a porozumění a my se nemusíme o nic snažit. V těchto okamžicích se dotýkáme něčeho hlubšího, v těchto okamžicích hmatatelně vnímáme svou pravou podstatu.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2024)
autor: Šimon Grimmich | Dub 1, 2024
Jako první jsem dospěl na konec cesty, dostal jsem se k zavěšeným klíčům, zřejmě jsem si měl jeden vzít: „Proč a co s ním?“, vrtalo mi hlavou. Byl jsem tu sám a bylo jasné, že ještě dlouho budu. Dospěl jsem do cíle, a místo radosti pociťoval hlubokou prázdnotu. To byla velmi silná zkušenost, kterou kdysi zažil na jednom letním kurzu Prázdninové školy Lipnice.
Hráli jsme hru, která se jmenovala Čarodějka. Pamatuji si, že jsme si měli zvolit dvě nejdůležitější životní hodnoty. Pro mě to tehdy byla láska a víra. Pak jsme v nastupujícím šeru se svíčkou vstoupili do prostoru, kde se pohybovala čarodějka. Měli jsme pokračovat po cestě vyznačené ohni a loučemi. Jen nás při tom čarodějka nesměla spatřit v pohybu. V takovém případě sfoukla svíčku, kterou jsme nesli, a bylo třeba nehybně čekat, až se někdo jiný slituje, vezme zhaslou svíčku a obětavě se s ní vrátí na začátek cesty, kde ji zapálí od prvního ohně a přinese nám ji zpět. Takový zachránce zároveň riskoval, že skončí stejně jako ten, koho se snažil zachránit.
Co všechno se dělo po cestě si už moc nepamatuji, ale vzpomínám si, že v jednom úseku byl oheň, ve kterém bylo třeba spálit jednu ze dvou hodnot. Neváhal jsem ani vteřinu. Ve tmě, při svíčkách, loučích a ohních a za zvuku bubnu se mi s trochou štěstí podařilo velmi rychle projít celou trasu, vyhnout se čarodějce, zapálit pár zhaslých svíček a dospět do cíle.
A tam jsem teď byl, úplně sám. Světýlka ostatních byla velmi daleko. A zase ani tady jsem moc dlouho neváhal, namísto toho, abych tu čekal, nebo se odešel věnovat jiným věcem, jsem se vrátil do hry, zachraňovat ty, jejichž svíčky byly zhaslé, a zase si od nich nechávat zapalovat tu svou. Hra trvala ještě několik hodin, než jsem se mezi posledními podruhé dostal k zavěšeným klíčům.
Stalo se to před patnácti lety, ale pro mě je ten okamžik, kdy stojím na konci a mohu si vybírat ze zavěšených klíčů, zatímco ostatním zhasínají svíčky, stále živý. Když nad tím dnes přemýšlím, možná to byla taková zkouška, jestli to s tou hodnotou, která mi zbyla, myslím vážně. A ten klíč, byl nakonec možná klíčem k životu.
***
„Kým mohu být pro tebe?“ to je otázka, nad kterou nás často nechává meditovat náš zenový mistr. Kým mohu být pro člověka, který stojí přede mnou? Kým mohu být pro tento okamžik? Kým mohu být pro tento svět? Konečně cílem zenového buddhismu není jen individuální probuzení, ale práce pro probuzení všech živých bytostí. Dojem oddělenosti je jen iluzí, kterou vytváří naše mysl, ve skutečnosti tu není žádné „já a ti druzí“, v posledku je jen jednota. Jak to výstižně zachytil zenový mnich Dógen: „Studovat cestu znamená studovat já. Studovat já znamená zapomenout na já. Zapomenout na já znamená tvořit s ostatními jeden celek.“
„Přestože živé bytosti jsou nespočetné, zavazuji se je zachránit všechny,“ tak zní úvodní aspirace, kterou meditaci začínáme. Tak také zní nejzazší důvod, proč v tichu meditujeme na polštářku. To je zenový klíč ke šťastnému a naplněnému životu. Dělat to málo, co svedeme, být tu pro druhé, sdílet společnou radost a utrpení a ptát se, kým můžeme být pro tento jeden svět.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2024)
autor: Šimon Grimmich | Led 26, 2024
Tři měsíce byla naše kočka zalezlá pod kuchyňskou linku. V nejzazším koutě, odkud nebylo možné ji vytáhnout. Jen pokud v kuchyni nikdo nebyl, vycházela se najíst a na záchod. U původních majitelů ji jako kotě ostatní kočky a psi utlačovaly. My jsme na ni mluvili, zkoušeli jsme různé kočičí difuzéry proti stresu nebo se ji snažili s pomocí smetáku vytáhnout ven. Nic nepomáhalo. Nejdříve jsme byli trpěliví a chápaví, pak jsme rezignovali a zvykli jsme si na to, že máme kočku, kterou nejspíše nikdy neuvidíme, a předpokládali jsme, že jednou, za pár let, až její miska zůstane plná, najdeme pod linkou mrtvou kočku.
Po třech měsících ze svého úkrytu nakonec sama od sebe vylezla, živá a zdravá. Postupem měsíců se začala osmělovat a vytvářet si větší důvěru nejprve k jednomu člověku, později i k dalším. Po několika letech je pořád velmi ostražitá, jakékoli prudší gesto ji vyleká a ven moc nechodí, ráda sedí před domem u otevřených dveří. Okruh, kam je ochotná se pustit dál od domu se rozšiřuje pomalu, rychlostí jeden metr za rok. Ohrožení, které zažila jako kotě, si nosí stále s sebou, a přestože jí bezprostředně nic nehrozí, vzpomínky dál určují hranice jejího světa, které se jen pozvolna rozšiřují, a ona jako kdyby se pořád ohlížela po nejbližším úkrytu nebo bezpečné náruči.
„Všichni jsme rozbité hračky,“ řekl jednou můj osmdesátiletý zenový mistr Ama Samy, „já jsem problém, moji žáci jsou problém… co se dá dělat…“ Neřekl to však s hořkostí nebo rezignovaností, nýbrž s laskavým nadhledem, přijetím a humorem. Všichni jsme rozbití, jako ta naše kočka, někteří možná méně, jiní více, u některých je to více vidět, u jiných méně. Náš životní prostor vyznačují neviditelné hranice, za něž se neodvažujeme. A máme také svoje skrýše, kam můžeme utéct, ať už ve vnějším prostoru nebo v podobě našich blízkých. Na rozdíl od kočky se však možná mnohem více a častěji nachází úkryt ve vnitřním prostoru, ve kterém se můžeme schovávat za různé příběhy, které si o sobě a o světě vyprávíme, nebo za různá přesvědčení o sobě, kterým jsme uvěřili a která se stala pevnou součástí naší identity. Jejich účel je ale jediný, chránit nás před tím nebezpečným prostorem, který se otevírá za dveřmi, před opakováním zranění a zklamání, která jsme v našem životě utrpěli.
Zen však nekončí konstatováním, že jsme rozbité hračky. Meditace pomáhá nahlédnout, že je to především naše mysl, která nás drží v zajetí pod kuchyňskou linku, a díky tomuto vhledu se můžeme pozvolna od nejrůznějších omezujících představ a připoutaností osvobodit. Meditace je také prostorem, ve kterém se různým naším zraněním může dostat přijetí a uzdravení a ve kterém pocit ohrožení může nahradit bezpečí. Ve vzácných chvílích také můžeme zakusit, že existuje nádherná zahrada, o které jsme v temném koutě pod kuchyňskou linkou neměli ani tušení. A konečně, díky tomu, že nahlížíme sami do sebe a do nejrůznějších svých rozbitých míst, najednou se v nás probouzí soucit a porozumění, nejen vůči sobě, ale vůči druhým, kteří jsou rozbití zase trochu jinak, ale vlastně podobně, a spolu se soucitem a porozuměním se pak probouzí touha ukázat zahradu také jim.
Myslím, že naše kočka se nikdy nevydá za hranice naší zahrady, ale kdo může vědět, co je možné a co je nemožné? A kdo může vědět, kam až my můžeme rozvinout svůj vlastní potenciál? Do jaké míry svobody, důvěry a lásky se dokážeme otevřít? Možná nás naše kočka ještě překvapí, ale ona už jen ta cesta, kterou ušla, je neuvěřitelná. A možná to nejvíce neuvěřitelné je, že ta svoboda, důvěra nebo láska už jsou tady. Právě tady, právě teď. „Nezapomeňte, že je vaší odpovědností, abyste všem říkali, že jsou v pořádku takoví, jací jsou,“ říká svým žákům učitel Tai Situ Rinpočhe. Naše přirozenost není rozbitá, ale svobodná, jasná a plná soucitu a lásky. Jen to rozpoznat, jen pustit příběhy o tom, že nám něco chybí, a dotknout se naší pravé přirozenosti. Zkušenost, že někde v hloubce jsme v pořádku, přijatí a milovaní, nám pomůže přijmout to, co je rozbité, uzdravit to, dojít osvobození, a na té cestě objevit poklady a dary, které můžeme přinést druhým a světu – jít a říkat všem, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, jinak řečeno, milovat je.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2024)
