Láska k sobě?

„Hlavně buď sama na sebe hodná… Měj rád sám sebe… Musíš sám sebe přijmout…“ Skvělé rady, na které dnes spolu s kapučínem a kouskem lahodného dortu na Instagramu natrefíte několikrát za den. Jasně, jenže ono to není tak jednoduché. Kdybychom však tyto rady vzali na chvíli vážně, tak jak vlastně mít sami sebe rádi? A proč je to důležité?

1. Otevřete se možnosti

Zkuste si položit prostou otázku: „Jaké by to teď bylo, kdybych měla ráda sama sebe/kdybych měl rád sám sebe?“ Chvíli s tou otázkou zůstaňte, nemusíte na ni nutně hned hledat odpověď. Jen si tak volně sněte a nechávejte přicházet cokoli, co se objeví. Jaké by to bylo? Jak byste se cítili? Jak byste vnímali své tělo? Co byste dělali? A jakým způsobem byste to dělali? A s čím byste přestali? A co dalšího se objevuje?… A teď, co vám brání v tom, aby to tak bylo?

2. Dovolte si to

Pro většinu z nás představuje přátelský vztah k sobě problém. Na svých kurzech se někdy účastníků ptám: Jaké to má výhody, když sami k sobě nebudeme laskaví? „Kdybych byl k sobě laskavý, přestal bych se posouvat.“ „Přestala bych mít na sebe nároky.“ „Neobstál bych v tomto světě.“ To jsou nejčastější odpovědi. Často jsou to naše představy o laskavosti, které nám brání v tom, abychom vůči sobě samým byli vstřícnější. Ne, mít se rád, mít se ráda, neznamená, že nad sebou zlomíme hůl a budeme jen ležet na gauči, nýbrž že budeme hledat ty nejlepší cesty, jak být sami se sebou a jak se o sebe starat. Když máte doopravdy rádi květinu, zajímáte se o to, jak se jí daří, a uděláte přece to nejlepší pro její růst a rozkvět. To je laskavost k sobě, dělat sami pro sebe to nejlepší.

3. Vnímejte své potřeby a mluvte se sebou laskavěji

Dobře, ale jak tedy mít rádi sami sebe? Dobrá otázka. Často se to potřebujeme trochu naučit. Můžete začít tím, že budete sami sobě věnovat zájem a snažit se sami sobě lépe porozumět. Zastavte se a všimněte si, jak se cítíte, jaké pocity nebo emoce jsou právě teď přítomné? A uvědomte si, co byste právě teď potřebovali a jak byste se teď mohli o své potřeby dobře postarat? A jak byste sami se sebou mohli právě v tomto okamžiku mluvit? Jaké by to bylo, kdybyste sami sobě popřáli: „Ať se mám dobře, ať si mohu dovolit cítit se tak, jak se právě teď cítím, ať se mi na sobě daří přijímat a mít rád/-a i to, s čím bojuji…“ Nebo jakékoli jiné přání. Anebo také můžete sami sebe ocenit, poděkovat si atd. To, jakým způsobem se sebou mluvíme je velmi důležité, vždyť sami v sobě vedeme rozhovor celý život.

4. Zasloužíte si to

Častá a hluboko zakořeněná námitka, kterou vůči laskavosti k sobě máme, zní: já si to ale nezasloužím. Někdy žijeme s přesvědčením, že lásku je třeba si zasloužit, to znamená nejprve se změnit, být dokonalý, dokázat to a to, a pak teprve možná… A druhá častá námitka, která jde ruku v ruce s tou první, říká: laskavost ano, ale jen vůči druhým. Mít rádi sami sebe je přece tak sobecké. Můžeme se přetrhnout, abychom se postarali o všechny kolem nás, a mezitím často marně čekáme lásku od druhých… Bez ohledu na to, kdo jste a co jste v životě dokázali, co si o vás myslí druzí a co si o sobě myslíte vy sami, teď jste tady, teď čtete tyto řádky a to je celé. Žijeme jen v přítomnosti, tak proč se na sebe a na své problémy nepodívat pohledem někoho, kdo nás má rád? Co by nám tak řekl dobrý přítel nebo dobrá přítelkyně? Že jsme úplně neschopní, nic nezvládneme a nikdy nebudeme dost dobří? Ne, takhle se sebou většinou mluvíme jen my sami. A už jsme zase zpátky u toho … A jaké by to bylo, kdyby nás v našem životě doprovázel laskavý, milý a přátelský vnitřní hlas?

5. Laskavý dopis sobě

Být člověkem rozhodně není jednoduché. Trpíme, často nevíme, co máme dělat, nebo se nám něco nedaří – to je něco, co máme jako lidé společné. Co myslíte, kolik lidí na světě čelí podobným problémům jako vy? Kolik miliónů? I když můžeme mít dojem, že jen my to nějak nezvládáme, zatímco druzí to mají na háku, jsou to právě naše problémy, které nás s druhými spojují. A tak se můžeme zkusit sami na sebe podívat s pochopením, laskavostí a soucitem. Jako dobrý přítel. Udělejte si chvíli čas a zkuste sami sobě napsat laskavý dopis. Jak byste sami sebe oslovili? Co byste potřebovali slyšet? Zkuste se obrátit s láskou k částem sebe sama, které se trápí nebo čelí těžkostem. Pochopení, podpora, soucit – to je to, co patří do tohoto dopisu. Žádné to-do listy! A až budete mít dopis napsaný, nahlas si ho přečtěte. Jak na vás působí? Samozřejmě ho můžete dál upravovat a rozšiřovat, může pro vás být cestou, jak zase trochu lépe rozumět svým potřebám, a může vám ukázat, jak se sebou mluvit, tak abyste mohli růst jako ta květina.

6. „Nesnažte se být dokonalí, buďte úplní“

Říkal Carl Gustav Jung. Tady jde o úplnost, o celistvost, o to, aby v tom našem obraze mohly být všechny naše aspekty, nadání i stíny. Je jasné, že sebepřijetí není něco, co bychom zvládli lusknutím prstů. Spíše to je něco, k čemu můžeme směřovat, dělat třeba i jen drobné kroky a hlavně se tomu vracet ve chvílích, kdy máme sklony k opaku. Právě tehdy přijetí potřebujeme nejvíce, a když to nejde můžeme přijmout alespoň to, že se nám teď nedaří mít sami sebe rádi. Je to jako se vším ostatním, některé dny to půjde samo, jindy budeme mít pocit, že jsme zase úplně na začátku. A tak to je. Učitel meditace Jack Kornfield říká: „Duchovní život je z velké části sebepřijetí, a možná úplně celý.“ Chceme-li být tedy dokonalí, usilujme o dokonalost v tom, jak přijímáme a máme rádi sami sebe. Buďme úplní, sami sebou a nebojme se své vlastní jedinečnosti.

7. Sebepřijetí předpokladem změny

„Člověk se nezmění tím, že by chtěl být tím, kým není, nýbrž že se stane tím, kým skutečně je.“ Toho si zase povšiml Frits Perls, zakladatel gestalt terapie, když ho zajímalo, co vlastně jeho klientům pomáhá ke změně. Přijetí. Je to trochu paradox. Abych se mohl změnit, musím nejprve sám sebe přijmout. A cesta k tomu může být paradoxní, třeba pro začátek přijmout to, že teď sami sebe přijmout nedokážeme. A když sami sebe přijmeme, možná paradoxně zjistíme, že jsme tam, kde jsme vždycky chtěli být – přijatí a milovaní.

8. Radost, radost, radost

Abychom mohli zvládat výzvy, které před nás život staví, a mít rádi i ty své stránky, které je pro nás těžké přijmout, potřebujeme odněkud čerpat. A čím více výzev, tím více potřebujeme čerpat. Hledejte to, co na sobě máte rádi. Nezapomínejte proto na sebe a věnujte čas tomu, co vám dělá radost, co vám baví, v čem jste dobří, co vás naplňuje. Jděte na procházku, přečtěte si dobrou knihu a dejte si to kapučíno a dort. A hlavně také nezapomeňte odpočívat a nedělat nic. A konečně si nezapomínejte všímat toho, co už máte a jaké různé podmínky ke štěstí se vám v přítomném okamžiku nabízejí. Zkuste si jen vzpomenout na okamžiky, kdy jste se dnes cítili dobře? Kdy vám něco udělalo radost? Kdy se vám něco líbilo? Ale hlavně si z toho všeho pro sebe neudělejte další úkol, který vás bude tížit, a buďte k sobě laskaví, pokud to nepůjde podle plánů.

9. Meditace laskavosti

Matthieu Ricard, mnich a vědec, který je někdy označován za nejšťastnějšího člověka na světě, mluví často o tom, že být šťastní se můžeme naučit, že jde o dovednost, kterou můžeme rozvíjet. A rozvíjet ji můžeme pomocí meditace laskavosti: Posaďte se na místě, kde vás nebude nic rušit. Zastavte se, zklidněte se a vybavte si nějakou vzpomínku, kdy jste cítili přijetí nebo lásku. Zpřítomněte si v sobě tento přijímající a přející postoj. Chvíli s ním zůstaňte, a pak se zaměřte sami na sebe, s vědomím, že od této chvíle chcete přát sobě jen to nejlepší. A něco si popřejte. Pak si vzpomeňte na své nejbližší, podívejte se na ně s láskou a chvíli tak s nimi zůstaňte. Popřejte jim. A pak své přání rozšiřte na všechny tvory a popřejte jim, ať jsou šťastní. Tak můžete začít, setrvat v meditaci 5 minut nebo třeba 20 minut, ale hlavně se k ní vracet opakovaně. Dalajlama někdy mluví o moudrém sobectví: chcete-li být šťastní, dělejte šťastnými lidi kolem sebe. Zkuste jen tak projevit laskavost k někomu neznámému, usmějte se, poděkujte, popřejte mu dobrý den, něco udělejte, darujte… Jaké to je?

10. Láska smyslem života?

A konečně může být prospěšné vykročit za hranice našeho já. Podívat se sami na sebe z širší perspektivy. Jsme tady jako jedinečný projev života. Ten život jsme si sami nedali. A možná je smyslem života být právě tím, kým jsme, plně. Být jeho neopakovatelným projevem a přispívat k tomu, aby i druzí zase mohli být plně sami sebou, možná úplně jinak než my. Být tady, jeden pro druhého, přijímat se navzájem, to je láska. A když zalistujeme starými moudrými knihami, dočteme se v nich, že láska je Bůh, láska je to, co vše přesahuje, co vše tvoří a udržuje, a co také přetrvává smrt. A dočteme se také, že někde v hloubce našeho nitra jsme bezpodmínečně milovaní a přijatí a že konečně v té hloubce jsme i my sami právě milujícím vědomím. A život tu je k tomu, abychom to objevovali.

Každému, koho vidíš, říkáš,
„Miluj mě.“
Samozřejmě že ne nahlas,
jinak by někdo
zavolal policajty.
Ale přesto, přemýšlej o tom,
o tom, jak nás to silně táhne ke spojení.
Proč se nestát tím, kdo žije
s úplňkem v očích,
které stále říkají,
tou krásnou měsíční řečí,
to, co všechny ostatní oči v tomto světě
umírají touhou uslyšet.

– Hafíz

Snesitelná lehkost bytí?

Je život těžký nebo si ho těžký děláme sami? Bylo by možné žít s větší lehkostí? A mohla by lehkost bytí být snesitelná?

  1. Musí být život náročný?

Když do sebe trochu nahlédneme, dost možná objevíme část nás samých, které je lehkost bytí trochu podezřelá. Jasně, na druhé straně toužíme po klidu, toužíme po tom, aby problémy konečně ustaly. Pokud se to však na chvíli stane, neobjeví se náhodou myšlenka, že to je podezřelé? Je to ticho před bouří nebo jakési poměrně hluboké přesvědčení, které říká: život přece musí být náročný, aby se věci vyvíjely a abychom se my sami posouvali dál a aby se vlastně něco dělo? A co si budeme nalhávat, těžký život je taky takovým oprávněním točit se kolem sebe a připadat si důležitě. A není nakonec na rostoucích křivkách nakažených nakonec i něco uspokojivého? Není možné, že by nějaká část nás samých měla zálibu v katastrofách? Konečně, nepřipadá nám vlastně ta lehkost bytí nudná? Jaké by to bylo žít život (alespoň na chvíli) bez jakýchkoli dramat? A co by stalo, kdybychom se vzdali přesvědčení, že život musí být náročný?

  1. Děláme si život těžší

Někdy si život těžký děláme sami, možná proto, abychom na sebe upozornili, aby na nás museli druzí brát ohledy nebo i jen právě proto, že hladina je klidná a nic se neděje. A my místo, abychom si vychutnali okamžik zastavení, o kterém dobře víme, že dříve nebo později stejně skončí, začneme si sami problémy hledat a vytvářet. Lehkost může být nesnesitelná a my přece chceme něco cítit, a tak se dál točíme v dramatech.

3. Jak dobře trpět?

Zenový mistr Thich Nhat Hanh se ve své knize Bez bahna lotos nevykvete zabývá tím, čemu sám říká umění dobře trpět. Bolest k našemu životu patří, těžko si představit život bez nečekaných nepříjemných situací. S čím však pracovat můžeme je to, jak na ně reagujeme. A naše reakce často místo toho, aby nám pomáhaly tuto bolest dobře zvládnout, naše utrpení jen prohlubují. Můžeme upadat do sebeobviňování, sebelítosti, zoufalství, strachů z toho, co přijde, atd. Naše utrpení je najednou desetinásobné a my ho svými myšlenkami a pocity dál živíme a udržujeme při životě. Jak tedy dobře trpět? V první řadě je potřeba se učit bolest nezesilovat a nenechat se zaplavit strachem, vztekem nebo beznadějí. A aby se nám to dařilo, je třeba mít zásobu energie, která nám pomůže náročné situace zvládnout. K tomu podle Thich Nhat Hanha vede především rozvíjení plného uvědomování přítomného okamžiku a meditace. Uprostřed náročné situaci pak doporučuje mít na paměti, že nic netrvá věčně, a díky plnému uvědomování si všimnout, že v našem životě je i řada krásných a dobrých věcí a konečně že jsme naživu. Tato perspektiva nám pak může pomoct se o naše utrpení dobře postarat a zároveň se jím nenechat úplně pohltit.

  1. Bez bahna lotos nevykvete

Thich Nhat Hanh však také říká, že by „nechtěl žít ve světě zcela bez utrpení, protože by v něm nebylo ani soucítění, ani porozumění“. Utrpení, pokud ho dokážeme přetavit v soucítění, se sebou a s druhými, je nakonec cestou ke štěstí. Cestou k tomu cítit, že žijeme a že jsme ve spojení s druhými.

  1. Život je utrpení

Thich Nhat Hanh vychází z Buddhova učení. Před dvěma a půl tisíci let Buddha formuloval Čtyři ušlechtilé pravdy, které se staly základem buddhismu a které zkoumají právě utrpení. Podle první pravdy život není lehký, ale naopak ho provází strastiplnost a neuspokojivost: nemoci, stárnutí, zármutek, bolest, nepohodlí, neštěstí atd. U toho však Buddha nezůstal a v druhé pravdě se zabýval vznikem utrpení. Příčinou utrpení je žádostivost, kterou doprovází ulpívání, zaslepenost a nenávist. Jednoduše řečeno, často trpíme prostě proto, že odmítáme přijmout věci takové, jaké jsou, lpíme na minulosti, na svých představách o tom, jak by věci měly být, jací bychom měli být my nebo druzí atd. Neustále něco chceme nebo zase nechceme. Skutečnost odmítáme. Trpíme. To platí jak pro velké životní krize, tak pro zcela běžné každodenní situace. Ráno, když bychom potřebovali být svěží a plní energie, se probudíme unavení, počasí venku neodpovídá naší představě, naše plány naruší něco neočekávaného atd. K těmto situacím dochází dennodenně. Na to všechno nabízí Buddha řešení ve třetí pravdě, utrpení je možné zmírnit nebo mu učinit konec osvobozením se právě od té žádostivosti, která je jeho příčinou: od zaslepenosti, lpění a nenávisti. Jinak řečeno, od toho chtít, aby věci byly nějak jinak, než jak právě teď jsou. A to zase dobře známe, zatímco nad tím, že venku prší, když jsme si přáli slunce, je docela snadné mávnout rukou a jít dál, aniž by nám to muselo zkazit celý den, v případě, kdy nás opustí partner, se kterým jsme si představovali, že jednou zestárneme, tato cesta nelpění, pouštění a přijetí může trvat roky. Ostatně nikdo neříká, že k dosažení osvobození stačí znát Čtyři ušlechtilé pravdy. Výcvik mnichů trvá celý život. Buddha nepřestal meditovat ani po svém osvícení. A tak je čtvrtá pravda věnována tomu, jak tento vhled vnést do všech aspektů života, jak správně myslet, mluvit, jednat, pracovat, žít atd.

  1. Uznat, že život je těžký, může být osvobozující

Uznat, že život není lehký a že být člověkem není snadné, nám může pomoct se trochu uvolnit a zbytečně nebojovat s tím, co je, nebo nemít pocit, že někde děláme chybu, pokud náš život neodpovídá životu z romantických filmů. Zároveň, jak to ukazuje Buddha nebo Thich Nhat Hanh, cesta k větší lehkosti začíná pouštěním a odkládáním a větší pozorností k přítomnému okamžiku. Tak může být užitečné se podívat, co nepotřebného bychom mohli odložit. Ať už jsou to věci, činnosti, vztahy nebo naše vlastní představy. Naše představy mohou často být tím, čeho se držíme nejhouževnatěji: našich očekávání, nároků, přesvědčení o tom, co a jak by mělo být nebo co je správné. Žít s lehkostí samozřejmě neznamená na všechno rezignovat, o nic neusilovat a okamžitě opouštět cokoli, co jen trochu zavání obtížemi. Žít s lehkostí znamená v první řadě žít, žít s důvěrou svůj život teď a tady v jeho nejrůznějších výkyvech a pouštět to, co už neslouží, učit se odkládat stranou to, co nám být naplno v přítomnosti brání, a nedělat si to těžší.

  1. Život jako dobrodružství

Žít s větší lehkostí a otevřeností vůči neznámému umíme. Například během dovolené nebo prázdnin. Jaké by to bylo, zkusit i k běžnému dni přistoupit, jako kdyby mělo jít o dovolenou, výlet nebo dobrodružství? Možná si říct: „Udělám si výlet a půjdu se dneska podívat do práce.“ „Jsem zvědavý, co mě dneska čeká a co mě překvapí.“ A vyrazit ven tak trochu jako turista. Nic nebrání tomu, abyste udělali to, co je třeba. Ale můžete to dělat s trochu jiným postojem, pustit kontrolu, být otevření a zvědaví. A třeba když si dovolíte svůj postoj trochu změnit, už pak ani nebudete potřebovat jezdit na dovolenou. 

  1. Zenová mysl, mysl začátečníka

Šunrjú Suzuki je další zenový mistr, známý mimo jiné knihou Zenová mysl, mysl začátečníka, která začíná větou: „V mysli začátečníka je mnoho možností, v mysli odborníka jen několik.“ A odborníci jsme všichni. Víceméně víme, jak je to se světem. Nejspíše máme i nějakou svoji představu o zenu. Být v zenu, být v klidu, mít prázdnou mysl… Děti nebývají odborníci, v jejich mysli bývá možností, životních scénářů a představ o světě více a taky se až do zblbnutí nás odborníků dokážou ptát proč? Když Suzuki mluví o mysli začátečníka, nemá tím jen na mysli někoho, kdo s něčím začíná. Mysl začátečníka je pro něj cílem, to je ta zenová mysl, tedy mysl otevřená, svobodná, zvědavá a živá. Mysl, kterou možná mají děti, mysl předtím, než jsme během života obalili vším tím, co jsme nasbírali, mysl, která nelpí na tom, čeho dosáhla. Zen je v tomto ohledu hlavně procesem odnaučováním naučeného, do té doby samozřejmého. Odkládáním všeho, až nezbyde nic. Jen živoucí přítomnost. Tajemství. Co kdybychom se na svůj život podívali touto myslí?

  1. Hravost

To, co nás odlišuje od dětí, o kterých, ať nemluvíme jen o buddhismu, Ježíš řekl, že jim patří nebeské království – nebeské království, o kterém Thich Nhat Hanh píše, že se ho můžeme dotknout v přítomném okamžiku, že je tady a teď – to, co nás odlišuje od dětí je, že si málo hrajeme. Žijeme příliš vážně. Ztotožňujeme se svými rolemi. Sami sebe bereme příliš vážně. Jak říká Malý princ: „Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“ Jaké by to bylo trochu si vzpomenout? Kde by se v našem životě mohl naskytnout prostor pro větší hravost? A bylo by možné brát i život samotný jako takovou radostnou hru? Co se méně starat o výsledky a o více si užívat cestu, uvolnit se a nechat se unášet?

  1. Vděčnost za život

Nejkrásnější momenty jsou ty, když ti, které jako učitel meditace doprovázím, znenadání dojdou k tomu, že život je dar. Ať už je zrovna jakýkoli, zakoušejí vděčnost. Vděčnost za prostou skutečnost toho, že jsou naživu, že vnímají a že cítí. Vděčnost dokonce i za to, že mohou prožívat těžkosti. A to je často velmi důležitý okamžik obratu na jejich cestě k větší svobodě, radosti a klidu.

Tento okamžik je zázrak.

Střípky štěstí tady a teď

Kočka mi leží na klíně už přes půl hodinu. Je úplně vláčná, odevzdaná a spokojeně vrní. Nechává se hladit a zjevně si to vychutnává. Mě to chvílemi baví, chvílemi přemýšlím nad vším možným a taky nad tím, jestli si vlastně my dokážeme takhle dlouho vychutnávat přítomnost. Až na pár výjimek, kdy jsme schopni plně přebývat teď a tady (výzkumy často uvádějí např. sex), nás, podobně jako mě teď, odvádí myšlenky, nahodilé nápady, obavy, plány, vzpomínky… Kočka je zjevně naprosto šťastná. Já ne tak docela, a tak přemýšlím nad tím, jestli nakonec klíčem ke štěstí není být jako kočka, být v přítomnosti a vychutnávat si to. A tak se moje mysl rozbíhá a z různých střípků začíná skládat mozaiku o štěstí.

Být teď a tady

Podle zenového mnicha a učitele meditace Thich Nhat Hanha je třeba štěstí hledat tady a teď a cestou k němu je rozvíjení plného vědomí, schopnosti plně si uvědomovat, co se děje právě teď. K tomu nabízí jednoduché meditační cvičení – zastavte se a zkuste jen sledovat svůj nádech a výdech. To, co nám často brání v tom, abychom byli spokojeni, je naše tendence hledat štěstí jinde: až bude to či ono hotovo, až dostudujeme, až založíme rodinu, až budou děti dospělé… A vědecké výzkumy to potvrzují, jsme daleko spokojenější, když myjeme nádobí a soustředíme se na mytí nádobí, než když u toho myslíme na letní dovolenou. A tak cesta ke štěstí začíná právě tady, dělat to, co děláme, s plnou pozorností. Žít každý okamžik, jako kdyby na tom skutečně záleželo.

Pouštět a nechávat být

Pokud si zkusíte pár okamžiků sledovat svůj nádech a výdech, zjistíte jako já s kočkou na klíně, že se téměř okamžitě objevují nejrůznější rozptylující myšlenky. Proto aby se nám přebývání v přítomnosti mohlo dařit, je třeba se učit pouštět, nechávat alespoň na chvíli naše starosti, plány a zabývání se sebou být, odložit je. A k pouštění někdy také patří odpouštění, sobě i druhým. Jde zkrátka o to, abychom mohli přítomný okamžik vnímat svěžím pohledem. Ostatně, právě tento okamžik je zcela jedinečný a neopakovatelný a my žijeme jen v přítomnosti. Je jasné, že to nemusí jít hned. Meditace je cvičení a vyžaduje určitý trénink, abychom se naučili si častěji uvědomovat, co se právě teď děje, co nám brání být plně v přítomnosti a pouštět to. A nejlepší okamžik, kdy začít, je teď.

Vděčnost

Vděčnost často zakoušíme v okamžicích, kdy prožíváme radost, ale může to být i obráceně, naše vděčnost může být zdrojem naší radosti. A tak Thich Nhat Hanh ve své knize Štěstí vybízí: rozhlédněte se a uvědomte si, jaké všechny důvody ke štěstí již máte. Vidíte, cítíte, vnímáte… To není samozřejmost. Většina z nás má střechu nad hlavou a každý den, co jíst. A tak je dobré těmto skutečnostem a všedním okamžikům našeho dne, kdy zahlédneme něco krásného, kdy se něco podaří nebo kdy nás někdo potěší, věnovat pozornost. Kočka nemusí, my si můžeme založit deník a každý den si vzpomenout na pár věcí, které vám udělaly radost, a tak trénovat naši pozornost, aby si více všímala toho, z čeho se můžeme těšit.

V souladu sami se sebou

Protože nejsme kočka, chceme-li více přebývat v přítomnosti, a tedy i být šťastní, neobejde se to bez toho, že se budeme snažit žít dobře a v souladu sami se sebou a svým svědomím. Jack Kornfield, další učitel meditace, trefně poznamenává: „Je těžké meditovat, pokud jste celý den zabíjeli, podváděli, kradli a lhali.“ Přebývání v přítomnosti, přebývání sami se sebou nám zřetelně ukáže, co je ještě třeba v našem životě narovnat, abychom mohli být tady, s lehkou hlavou.

Naplno a zranitelní

Brené Brown, americká výzkumnice, která se věnovala výzkumu zranitelnosti, přišla s nečekaným objevem: je to právě naše zranitelnost, která nám umožňuje žít život naplno ve všech jeho odstínech. Zranitelnost se objevuje v momentech, kdy vystupujeme ze své komfortní zóny, kdy se vystavujeme emocím nebo kdy děláme něco, co od nás vyžaduje puštění kontroly. Pokud v sobě zadusíme nepříjemné emoce, aby nás nic ranit nemohlo, zadusíme spolu s nimi i prožívání radosti, nadšení nebo štěstí. Jak to napsala japonská básnířka Izumi Šikibu „Ač vichr / tu děsivě fouká, / tak také záře měsíce proniká / prkny ve střeše / této barabizny.“ A zenový mistr Thich Nhat Hanh dodává: Bez bahna lotos nevykvete.

Štěstí je zvyk

Díky meditaci, přebývání v přítomnosti nebo sledování dechu nahlédneme více do toho, co se v nás odehrává, začneme poznávat nejrůznější naše způsoby reagování a vzorce prožívání a začneme si tak lépe všímat toho, jak nám naše navyklé způsoby vnímání, prožívání a přemýšlení často dělají život mnohem těžší. A díky tomuto uvědomění můžeme navyklé reakce začít nahrazovat jinými, prospěšnějšími, které možná daleko spíš povedou ke klidu a ke štěstí, a my se tak postupně trochu více osvobodíme ze sevření naší mysli.

Smysl života a štěstí

Na rozdíl od kočky si člověk klade otázky po smyslu života a hledání smyslu v jeho životě hraje významnou roli. Viktor Frankl, psychiatr, který v koncentračních táborech povzbuzoval a přesvědčoval své spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, nahlížel na člověka právě jako na bytost hledající smysl a touhu po smyslu považoval za základní lidskou potřebu. A štěstí? Štěstí je podle Frankla vedlejším produktem smyslu, tedy štěstí samo o sobě nemůže být cílem našeho života, tím může být smysl. Má-li nám něco přinášet štěstí, musí nám to v první řadě dávat smysl.

Být na svém místě, být přijatí

Když tak přemýšlím nad tím, kdy já sám zakouším největší štěstí, myslím především na okamžiky, kdy cítím, že tam, kde ve svém životě právě jsem, jsem správně, kdy cítím, že jsem tu vítán, v souladu se světem, v souladu s životem. A nedá mi to si nevzpomenout na zenového mistra Ama Samyho, který o meditaci mluví jako o praxi vracení se domů, a připomíná, že „tam někde jsme již dávno přijatí“. Tyto chvíle se nedají vynutit, je to spíše dar, ale meditace nám opět může pomáhat se k tomuto místu blížit a být připraveni dar přijmout a těšit se z něj.

Spolubytí

A ke štěstí potřebujeme také vřelé vztahy (kočky tak, ale trochu méně). Potřebujeme vnímat, že jsme s druhými ve spojení, že jsou tu pro nás a že na druhou stranu my jim máme co nabídnout. Thich Nhat Hanh v této souvislosti mluví o spolu-bytí. Někde v hloubce jsme všichni vzájemně propopojeni, spojeni s prostředím, ve kterém žijeme, uprostřed sítě nejrůznějších vztahů. A máme-li být šťastní, je třeba věnovat péči i celku, jehož jsme částí. Proto Thich Nhat Hanh také říká: „Štěstí není záležitostí jednotlivce.“ Ostatně nejvyšší buddhistickou ctností a klíčem ke šťastnému životu je právě soucit, jen se podívejte na nějaké video s Dalajlámou.

Hravost

A na co bychom neměli zapomínat je hravost. Tu kočky sdílejí s dětmi. Jaké by to bylo na chvíli přestat život a hlavně sami sebe brát tak vážně a místo toho s hravostí prozkoumávat svět, který se před námi rozevírá? Život nemusí být boj. Život je zázrak a taky dar a není na něm nic samozřejmého. Mary Oliverová v jedné básni píše: „Musí to být pro Boha velké zklamání, nežasneme-li alespoň desetkrát denně.“ Už jen samotný fakt, že čtete tento text a že tento text ve vás něco vyvolává… Bylo by možné vnímat život jako radostnou hru? Vnášet humor a lehkost tam, kde je tíže? A nepřestávat žasnout?

Kočka mi zničehonic seskočila z klína, odběhla ke dveřím a vrhá na mě dlouhý pohled. Otevírám jí dveře a pouštím ji do noci. Jen tma, šumění stromů a hvězdy.

„Vnímám proud, vlnu, jež mě nese.“

Vyproštěn z neklidu marním čas,
v setmělé hospodě zírám přes bílou pěnu
k výčepu na zašlý plakát s nahou ženou,
k větráku, kterým vniká obloha.

Drobný bod světla kdesi v nitru, ve mně
modrý a jasný trochu podobá se
plamínku v karmě nad nerezovým dřezem.
Vnímám proud, vlnu, jež mě nese.

(Pavel Kolmačka, Pěší zóna, č. 9, 2001)

„Mraky jak nikdy, i déšť byl jak nikdy, padal přece jinými kapkami.“

„Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím,“ řekla 7. prosince 1996 v sále Švédské akademie Wisława Szymborska. „Každou svou prací se pokouší odpovídat, ale sotvaže udělá tečku, už váhá, už si začíná uvědomovat, že je to odpověď prozatímní a absolutně nedostačující. Pokouší se tedy odpovědět znovu a ještě znovu – a později tyto jeho další a další důkazy nespokojenosti se sebou samým nazvou literární historikové jeho dílem.“ (Vlasta Dvořáčková, z doslovu k překladu sbírku Okamžik. Dvojtečka. Tady)

 

Trochu o duši

Duši jen míváme.
Nikdo ji nemá ustavičně
ani navždycky.

Den za dnem,
rok za rokem
lze se obejít bez ní.

Občas jen ve chvílích nadšení
a strachu dětství
zahnízďuje se déle.
Občas jen v údivu,
že jsme staří.

Zřídka nám asistuje
při obtížných pracích,
jako je přemísťování nábytku,
nošení kufrů
anebo chůze v botách, které tlačí.

Když vyplňujeme dotazníky
a sekáme maso,
mívá zpravidla volno.

Z tisíce našich rozmluv
účastní se jen jedné,
a ani to ne vždycky,
protože dává přednost mlčení.

Když nás tělo začíná bolet a bolet,
potichu opouští službu.

Je náročná:
nerada nás vidí v davu,
protiví se jí náš boj o lacinou převahu
i obchodnické brebentění.

Radost a smutek
nejsou pro ni dva různé pocity.
Jen jsou-li spojeny,
je přítomná, je s námi.

Můžeme na ni spoléhat,
pokud si nejsme ničím jisti,
ale jsme na vše zvědavi.

Z hmotných předmětů
má v oblibě hodiny se závažím
a zrcadla horlivě pracující
i tehdy, když se nikdo nedívá.

Neříká, odkud přichází
ani kdy nám zase zmizí,
ale zjevně čeká, kdy se jí na to zeptáme.

Vypadá na to,
že jak ona nám,
rovněž i my
jsme jí k něčemu potřební.

(přel. V. Dvořáčková, Okamžik. Dvojtečka. Tečka)

 

Nepozornost

Chovala jsem se špatně včera v kosmu.
Prožila jsem celých čtyřiadvacet hodin a neptala se na nic,
nedivila se ničemu.

Konala jsem, co denně činím,
jako kdyby to bylo všecko, co mám dělat.

Vdech, výdech, krok za krokem, povinnosti,
ale bez myšlenky dosahující dál
než k odchodu z domova a návratu domů.

Svět mohl být vnímán jako svět šílený,
ale já jsem ho měla jen k všednímu použití.

Žádné – jak – a proč –
a kde se tady takový svět vzal –
a k čemu je mu tolik pohyblivých podrobností.

Byla jsem jako hřebík moc mělce zatlučený ve zdi
nebo
(zde má být přirovnání, co mi chybělo).

Jedna za druhou nastávaly změny,
dokonce i v ohraničeném poli okamžiku.

Na mladším stole rukou o den mladší
byl včerejší chléb jinak krájený.

Mraky jak nikdy, i déšť byl jak nikdy,
padal přece jinými kapkami.

Země se otočila kolem své osy,
ale už v prostoru navždycky opuštěném.

Trvalo to dobrých 24 hodin.
1440 minut příležitostí.
86 400 vteřin k nahlédnutí.

Kosmický savoir-vivre,
třebaže o nás mlčí,
přece jen od nás cosi vyžaduje:
trochu pozornosti, pár vět z Pascala
a udivenou účast v téhle hře
s pravidly neznámými.

(přel. V. Dvořáčková, Okamžik. Dvojtečka. Tečka)

 

Nic se dvakrát nepřihodí

Nic se dvakrát nepřihodí
ani zítra, ani nyní.
Zrozeni bez zkušenosti
umřem také bez rutiny.

I kdybychom v škole světa
tupí žáčci byli pořád,
žádnou zimu, žádné léto
nebudeme opakovat.

Žádný den se nenavrací
a noc s nocí stejná není,
ani stejný pohled v oči,
ani stejné políbení.

Včera, když jsem uslyšela
tvoje jméno nahlas říci,
jako kdyby růže padla
otevřenou okenicí.

Dnes jsme spolu – ale dneska
tváří ke zdi obracím se.
Růže? Jak vypadá růže?
Je to květ? Či kámen na římse?

Ty zlá chvíle, proč se k tobě
úlek mísí? Pročpak vlastně?
Jsi – a musíš tedy minout.
Mineš – a už to je krásné.

V náručí a usměvaví
budem hledat chvilku shody,
třebaže jsme každý jiný
jak dvě kapky čisté vody.

(přel. V. Dvořáčková, V Hérakleitově řece)