autor: Šimon Grimmich | Zář 28, 2025
„Ten pes je strašně obrovskej,“ pomyslím si trochu bezradně, když se podívám na Manua. Manu leží na zahradě, chladí se na chodníčku. Působí nesmírně klidně a důstojně, trochu jako sfinga, s hlavou položenou na zemi a předními tlapkami složenými po obou stranách čumáku, zatímco jeho pohled je upřený do dálky.
Jdu si do lednice pro další pivo, a pak jdu zase kopat. Jámu bude třeba rozšířit, jinak se tam nevejde. Prokopat se prvními dvaceti třiceti centimetry kořenů a zeminy jde docela dobře, pak ale následuje už jen kámen. Tak krumpáčem rozbíjím skalnaté podloží, práce postupuje pomalu, vrstva za vrstvou, každých pár centimetrů se počítá. Jako vrstva za vrstvou také vyvstávají nejrůznější vzpomínky na Manua za posledních pár let, kdy mi vstoupil do života. Veterinář má přijet za dvě hodiny.
Posledních pár měsíců se Manu potýkal s nádorem. V lednu, když už to ani na veterině nečekali, zázračně ožil. Možná i díky tomu, že se za něj modlila řada buddhistických mnichů a učitelů. Během svého života absolvoval Manu tolik učení a meditačních ústraní jako málokdo. Byla to vlastně známá osobnost.
Teď uprostřed dubna se nádor zase zvětšil a občas nabýval podoby hluboké hnisající rány. V uplynulých dnech už bylo těžké Manua vylákat na procházku nebo do něj dostat i jen trochu jídla. Zdálo se, že už cítí, že konec se blíží a že nemá cenu ho nějak oddalovat. Většinu času zůstával nehybně ležet v koutě. Navzdory obrovským bolestem, zůstával tichý a klidný. A to i teď, když ho hladím za ušima, tak trochu se s ním loučím, než se zase vrátím ke krumpáči, dokud je ještě světlo. Veterinář má naštěstí zpoždění.
Veterinář přijel za tmy, v motorkářské kombinéze. Vnímavý, zároveň věcný. Injekci proti bolesti následuje druhá, která zastaví srdce. Zkontroluje tep. Ticho. Loučí se a odjíždí. Dodnes jsem nevěděl, že je možné, aby přijel domů. Zůstáváme s Manuem sami. Tak takhle nějak to je. Život je a najednou není. Ve vteřině. Najednou se každá vteřina zdá opravdu jako zázrak a dar.
Pes dál leží ve své pozici, jako kdyby se nic nezměnilo. A nám je najednou jasné, že dnes večer ho nemůžeme pohřbít. Tělo je možná mrtvé, ale Manuova přítomnost je v předsíňce dále živě přítomná. Je to nade vší pochybnost, ten pes je tady. A nám je s ním dobře, takže zůstáváme sedět, meditujeme, zapalujeme svíčky a vonné tyčinky, přikrýváme ho dekou, aby mu nebyla zima…
Ráno je Manu dál v předsíňce hmatatelně přítomný, a tak u něj zase sedíme a meditujeme. Vlastně se divíme, jak nás vůbec mohlo napadnout, že bychom ho pohřbili hned. Umírání se tu pro nás najednou zcela jasně ukazuje jako daleko komplexnější proces, pro který má právě třeba buddhismus poměrně podrobné mapy v Tibetské knize mrtvých, která umírání chápe také jako vzácnou příležitost k probuzení.
Něco končí a něco ne a je dobré dát tomu čas. Celý den myslím na to, že takhle je to tak správně. A že až budu umírat já nebo někdo z mých blízkých, chtěl bych, aby to bylo takhle. Mít čas, nikam nespěchat a vyprovodit vědomí, které se v okamžiku smrti odděluje od fyzického těla. Mít čas se s ním rozloučit. Naštěstí je dost chladno, tak nic nebrání tomu, aby Manuovo tělo v předsíňce zůstalo dál.
Během dne přijeli další přátelé, Manua jsme pohřbili až večer při západu slunce, kdy už začal trochu víc připomínat mrtvého psa. Do jámy se vešel. Pohřbili jsme ho spolu s květy a v zapadajícím slunci jsme hodinu recitovali mantry. Jeho umírání mě naplnilo hlubokou důvěrou ve smrt a myslím, že všichni, kdo jsme u něj byli, budeme považovat za velké štěstí, dostane-li se nám jednou takového vyprovození jako se dostalo jemu.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 9/2025)
autor: Šimon Grimmich | Srp 31, 2025
„Hodně teď jezdím na kole,“ odpovídám do bezdrátových sluchátek na otázku, jak se mám, zatímco se koncem května na kole proháním po polním cestách mezi zelenajícími se loukami a poli. „Hodně teď jezdím na kole,“ když to vyslovím, uvědomím si, že to vlastně není úplně pravda, respektive, že to je pravda právě a jen poslední tři dny, kdy jsem vždycky odpoledne vytáhl kolo a do večera se jen tak projížděl a objevoval nové horizonty. A to doslova, začal jsem objevovat neznámá místa za tou hranicí, kam člověk běžně během dojde během pěší procházky. Je to trochu zvláštní poznávat nová nádherná zákoutí poblíž místa, které znám už téměř čtyřicet let.
A zvláštní také je, že jsou to jen tři dny a já mám pocit, že kolo prostě patří k mému způsobu život, přitom to tak roky opravdu nebylo. A ještě pozoruhodnější je, že když po těch třech dnech další dva dny pršelo, a já jsem tedy na kole nevyrazil ven, třetí den se to najednou zdálo těžké. Přitom kolo dál zůstávalo připravené u vchodových dveří a nic nebránilo tomu na něj nasednout a zase se jenom tak rozjet po kraji. Najednou na mě působilo nějak vzdáleně, jako kdyby z jiného života, jiného světa, jako kdyby sednout si na něj a zabrat do šlapek stálo veliké úsilí.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Radka Koláře, učitele taiji, který nám kdysi, když jsem začínal s taiji, vždycky říkával: „Jeden necvičit, je jako dva dny necvičit… Dva dny necvičit je jako týden necvičit… A týden necvičit je jako nikdy necvičit…“ Tenkrát mi to připadalo hlavně jako taková důrazná pobídka, abychom v cvičení byli vytrvalí a důslední, což mě se nikdy moc nedařilo. Dnes se mi ale spíš zdá, že se mu podařilo vystihnout hlubokou životní pravdu. Stačí tři dny za sebou vytáhnout odpoledne kolo, aby se z vás stal cyklista. Stačí tři dny na to, abyste žili úplně jiný život než doposud. Stačí možná úplně málo, stačí tři dny jezdit na kole, stačí tři dny cvičit, stačí tři dny meditovat, stačí se tři dny začíst do dobré knížky… A už to máte, už máte vlastně celý život.
Když jsem si právě ten třetí den po dvou dnech deště, když jsem se navíc necítil úplně dobře, nakonec řekl: „Ale jo, já na to kolo sednu a jenom tak objedu blok,“ stala se překvapivá věc. Projel jsem kilometry a kilometry polních a lesních cest a byl to nesmírně příjemný podvečer. Během jízdy jsem si vzpomněl na knihu Citlivka o vysoké citlivosti od Aleny Wehle. Z té mi utkvěla hlavně jedna věc, a sice to, že je-li člověk citlivější a vnímavější – ne nutně hned vysoce citlivý – na různé intenzivní podněty, náročné situace a silné emoce, je tím pádem také zároveň citlivější a vnímavější vůči dobrým věcem, a to je velká příležitost.
Možná stačí pár minut šlapat na kole, pár minut se procházet po lese, nebo si na pár minut sednout na meditační polštářek, roztáhnout jógamatku nebo si přečíst svoji oblíbenou báseň, abychom se ocitli v docela jiném rozpoložení, v rozpoložení, ze kterého se možná to, co se odehrávalo před deseti minutami bude zdát jako něco, co patří k docela jinému životu.
A tak podobně jako teď, když do sluchátek nahrávám tento text a rychlostí dvacet kilometrů v hodině se proháním po hrbolatých cestách kolem lesa, vše plyne, ubíhá, přechází v jiné, tak můžeme i do svého života vnést větší pohyblivost, plynulost nebo tekutost. Nebýt připoutaní k strnulým představám o tom, kdo jsme a nejsme, nebýt připoutaní k představě týdnů a měsíců, po které bychom měli udržovat určitou disciplínu, a prostě jen začít, protože tři dny stačí na to, aby se změnil celý váš život, nebo alespoň vaše vnímání života, což je možná ještě důležitější. A zcela jistě při tom objevíte něco nového, tak jako já dnes, když se mi v uvolněné mysli na kole mimoděk začal skládat tento text a já objevil, že můžu „psát“ i za jízdy.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2025)
autor: Šimon Grimmich | Čvc 14, 2025
Většina z nás tleská do rytmu, někdo podupává a někdo zase dlaní plácá do dřevěné stěny. Hraje písnička Beggin’ od Måneskin, rocková, dravá, intenzivní… stejně jako vůně mandarinky zelené, která se line prostorem… stejně jako vlna horka, která se s každým máchnutím ručníku saunového mistra dotýká obnažených těl.
Teď koncem února je sauna plná. Tiskneme se zpocené rameno na rameno, pološerem prosvítají jen tlumená zelená světýlka. Saunový ceremoniál vrcholí, zbývá posledních pár minut. Tleskáme a pohupujeme se do rytmu, protože je nám dobře a baví nás to, protože chceme povzbudit saunového mistra, aby ještě párkrát máchl ručníkem, protože chceme podpořit i sami sebe, abychom ještě chvilku vydrželi to horko…
Lavice v sauně jsou postavené v půlkruhu kolem kamen, na jejichž kamenech se v ledových koulích rozpouštějí různé vůně. Saunový mistr chvílemi působí jako DJ, jindy jako šaman, někdy jako šašek s ručníkem… Je to něco mezi koncertem, diskotékou a něčím hluboce ceremoniálním…
Ostatně se tomu, co se v sauně odehrává – pár písniček, vůně, pára a horko – říká saunový rituál nebo ceremoniál. Jenže tady nejsme v indiánské potní chýši, která představuje tradiční očistný rituál původních obyvatel, během něhož se lidé v uzavřeném prostoru s horkými kameny a párou fyzicky i duchovně očišťují. A díky tomu potní chýše vytváří hluboce posvátný prostor pro spojení s přírodou, sebou samým i společenstvím skrze pot, modlitbu a ticho. Tady jsme ve zcela obyčejné sauně na malém městě, kde se mezi jednotlivými cykly saunování chodí na bar na pivo a kde si saunoví mistři rozhodně nehrají na něco víc. A přesto je tu něco víc…
Rozjařeně vycházím ven z rozpálené sauny, cítím radost a hlubokou vděčnost za život. Tělo žije. Ve venkovním ochlazovacím bazénku zůstávám na deset nádechů a výdechů, pak se zabalím do županu a lehnu si na lehátko. Na větvích břízy je jemná vrstva sněhu. Celé tělo silně tepe, jak se horkem rozšířené cévy v ledové vodě prudce stáhnou a srdce musí rychle přizpůsobit tlak i teplotu. Je to trochu euforický pocit. Nade mnou jsou hvězdy a měsíc, mrzne a já se na chvíli zcela rozplynu v nekonečném prostoru, zmizím. Jen tepající tělo, hvězdy a zasněžené břízy.
Po nějakém čase se tep zklidní, já cítím hluboké osvěžení a v mysli se zase začínají objevovat myšlenky. Myslím na to, na co už tolikrát, že by mohlo být zajímavé udělat v této sauně výzkum a zaměřit se na to, na kolik je pro její návštěvníky návštěva sauny vedle relaxace právě spirituální zkušeností, skrze kterou se dotýkají něčeho většího a která tak oslabuje jejich pocit odděleného já, na jehož místo nastupuje větší propojenost, otevřenost, láskyplnost… Zkoumat, jak se tu nenápadně vlastně děje něco víc, o čem se nijak nemluví a co se vědomě neusiluje, ale ono se to děje. Nějak více než jinde.
Mám určité hypotézy. Myslím, že tady k tomu přispívá uspořádání prostoru, sedíme kolem kamen, tak jako kdysi dávno se svým kmenem kolem ohně. A vlastně ano, tady na malém městě se většina návštěvníků zná. Je tu přítomná určitá míra pospolitosti a blízkosti. Na pivu se vedou řeči, kdo s kým. Nechybí nekorektní vtipy, flirtování ani komentáře toho, kdo jak vypadá. Je to tu vlastně naprosto obyčejné a zemité. Nikdo tu moc nenadělá s nahotou. V nahotě jsme nakonec všichni stejní, veškeré role jsou pryč a uvnitř sauny dech, pot a někdy a když je těsno i hranice těla, splývají. A tak se v tom rytmu a horku můžeme stát jedním tělem, jednou vlnou a být součástí něčeho většího?
Začíná mi být zima, tak se vracím do tepla, na bar, kde mi, aniž by se museli ptát, zcela samozřejmě podávají švestkového Bernarda, tak jako vždycky. Oproti tichu v sauně nebo na lehátkách, se tady mluví a mluví, lidé si povídají, jsou na sebe milí a srdeční. A já tak uvažuji nad tím, jestli je tohle ukázkou toho, jak se dělá plachá česká spiritualita, která ráda zůstává vskrytu, moc si nepotrpí na slova a gesta. Tady na baru se totiž nad hlubšími prožitky vždycky dá mávnout rukou, vždyť to nic není, chodíme sem kvůli teplu, pivu, uvolnění a trochu toho nahatého jiskření… Možná právě proto ten výzkum nikdy neudělám. Tuším, že by se na mě dívali divně a odpovídali zdráhavě. A také ho neudělám proto, že tady nechci být výzkumník, tady chci jen být.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2025)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 31, 2025
Měl jsme hrát na piano na koncertě Nicka Cavea. Cave už začínal zpívat, zatímco já ještě běžel přes podium kamsi do zákulisí, abych piano našel. Myslel jsem na to, že jsem nedostal noty a že nevím, kdy a co mám hrát. A myslel jsem také na to, že hrát na piano stejně neumím ani s notami. Po pár minutách pobíhání jsem piano konečně našel, čekal tam na mě Boris. Boris byl z Německa a měl mi pomáhat. Měl noty, detailní rozpis toho, co kdo z nás kdy má udělat. První píseň byla bez piana. Ukázalo se, že většina mých úkolů spočívala v kontrolování správného překladu textu písní. To umím. Hrát měl hlavně Boris. Napětí vystřídala úleva, radost a obrovská vděčnost.
U snídaně jsem svůj sen vyprávěl Anetě a Jirkovi. „Myslím, že hezky vyjadřuje, kde teď v životě jsem,“ smál jsem se, „a dodává mi naději. Ale kdo je ten Boris?“
Po snídani jsme společně vyrazili do kopců. Během první přestávky ve svahu jsem vytáhl aplikaci, kterou jsem objevil v Indii – Merlin Bird ID. Stačí zapnout mikrofon a aplikace identifikuje ptáky podle jejich zpěvu. „Sýkora koňadra, sýkora uhelníček, dlask…“ „To jsi se mohl zeptat mě,“ říká Jirka, „ty jsou tady pořád.“ „Jak víš, že hawfinch je dlask?“ ptá se Aneta. „Máme je na zahradě taky.“
Procházíme krajinou a vyprávíme si, dlouho jsme se neviděli. Sledujeme siluety káňat a všímáme si prvních kvítek, která koncem března raší z holé země. Podběl, popenec, jaterník, krokusy… „Tohle je podle mě naprosto jedinečné místo,“ říká Jirka a usmívá se, když se usadíme na holém oblém kopci, ze kterého je rozhled na všechny strany kolem dokola. Na mě zatím padá tíže. Toulat se jarní krajinou v dobré společnosti je úžasné, my ale zároveň hledáme cesty pro poutě, které chystáme v květnu a v září. Místa, kde by se dalo v krajině přespat pod širou oblohou s větší skupinou. Místa, kde by se dala doplnit voda. A ono to celé nějak nevychází. Vhodná místa chybí, stejně jako zdroje vody a vzdálenosti, které bychom potřebovali během každého dne ujít na mapě prostě rozumně nevycházejí.
V duchu si říkám, co to znamená. Máme se vydat na úplně jiné místo? Je tohle tíže, která patří k tomu, když vzniká něco nového? Nějak už nevím, přetáčíme mapu z jedné strany na druhou, měníme výchozí i koncové body, ale trasa prostě nevychází. Cítím skleslost. Pomalu se vracíme domů.
Jirka zatím nadšeně vypráví o Buddhovi. V čínštině prý znak pro Buddhu sestává ze dvou znaků: člověk a tkalcovský stav. Řeč není o Buddhovi jako o historické osobě, ale o buddhovské přirozenosti, kterou má každý člověk. V rámci původní čínské taoistické kosmologie se Buddha stal jiným termínem pro označení tvořivého tkáně, která stojí na počátku všech věcí, jak ve fyzické, tak mentální rovině. Nebo tak nějak. Trochu se v tom ztrácím. Obraz živoucí tkáně, které jsme každý nedílnou součástí, stejně jako dlask, krokusy, nebo krajina, která nevychází vstříc naším představám, mě ale fascinuje.
Hodinu před soumrakem ještě s Anetou vyrážíme autem objet pár míst, ke kterým jsme nedošli. Zastavujeme, rozhlížíme se, znovu jedeme kamsi, kde by podle mapy mohlo něco být. Šeří se. Vidíme čím dál tím míň. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom něco objevili. Na silnici se vyhýbáme srnkách. Je noc, vracíme se zpátky.
Když světla zhasnou a motor utichne, zůstáváme ještě dlouho sedět uvnitř auta. Sdílíme svoje pocity zklamání a frustrace. „Myslela jsem si, že to bude daleko snazší,“ říká Aneta. Nemáme nic. Sdílená nespokojenost se ale pozvolna proměňuje v pocit spojení a vlastně také v určitý údiv nad tím, co to má celé má znamenat? Je to vlastně tak vzácné – pohybovat se po krajině, nechat se jí vést, hledat a čekat na to, co se samo od sebe vyjeví. A mít trpělivost s tím, že nic. Dál tiše sedíme v autě, spolu s námi je tu ale i neochvějný pocit přítomnosti té živoucí tkáně, silný dojem, že se všechno uspořádává ve svůj pravý čas. Učíme se naslouchat, necháváme se proměňovat v našich očekáváních a představách. A to je pro dnešek daleko důležitější plod naší cesty než nalezená místa a trasy. A zítra? Třeba se nečekaně zjeví Boris… Nebo už je dávno tady?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2025)
autor: Šimon Grimmich | Kvě 13, 2025
Sedím v kavárně v Lysé nad Labem a pozoruji křižovatku za oknem. Tupým prázdným pohledem. Bolí mě celé tělo. Lékařka před chvíli řekla, že angína, že antibiotika… Tak tu teď sedím, piju kávu, nic se mi nechce a všímám si jen toho, jak se můj prázdný pohled podobá únorovému výhledu. Jednolitě šedá obloha, šedé domy, šedá silnice…
Za chvíli mi ale pohled na křižovatku připomene, jak jsem se na tutéž křižovatku díval v listopadu. Ukusoval jsem tehdy koláč, vybavuji si mák mezi zuby, cyklista na křižovatce dával rukou znamení, odbočil doleva, zapadalo slunce a mě v tu chvíli zničehonic napadlo: „Všechno je milost.“ Tehdy to bylo zcela zřejmé, každý okamžik života je dar, každý… Doteď si vybavuji drobné detaily té chvíle, která se mi hluboce zaryla pod kůži. Přitom to bylo všechno úplně obyčejné.
Teď ale vše zůstává šedé, i když můj pohled už není tak tupý, je trochu zvídavější. Všímám si chodců, jak přecházejí přes přechod. A zničehonic cítím vděčnost. Vděčnost, že jsem za tu chvíli v kavárně mohl vyslat do světa několik zpráv: „Mám angínu, ach jo.“ A přišly odpovědi. Stejně jako předevčírem v noci, když jsem zastavil a už nenastartoval auto, tři lidé se mi střídali na telefonu, radili, povzbuzovali nebo si ze mě dělali legraci, a to bylo důležité, protože vlastně o nic nešlo. Dobře to dopadlo… A tak tu sedím, dívám se a spolu se mnou jsou tu neviditelně přítomní moji blízcí, jako kdybych byl vděčnou součástí široké sítě vztahů…
Pocit vděčnosti ve mně vyvolává vzpomínku na jeden rozhovor, který se odehrál před lety. S kamarádem jsme si povídali o tom, k čemu jsou několikaměsíční meditační ústraní, kdy člověk jen sedí v tichu sám se sebou. Jestli to není ztráta času, kolik by toho člověk mohl jinak udělat… „Když se tři měsíce v tichu díváš do sebe a vidíš, co všechno tam je, a jak se sebou nedokážeš vydržet, tak já vždycky cítím takovou vděčnost, vděčnost, že jsou lidé, kteří jsou ochotní se mnou trávit hodiny denně, třeba mě mají i rádi, to já jim mám vždycky chuť zulíbat nohy… A to mě hodně změnilo.“
Jeho odpověď mi hodně utkvěla. Za oknem stále šedo, ale na tváři cítím úsměv. Přichází nová zpráva. „To už je tvoje druhá angína od začátku roku?“ Ano, první mě zastihla na meditačním ústraní v Indii. Je milé, že si v záplavě událostí a informací někdo pamatuje detaily z mého života. Angíny jsou otravné, ale jsou daleko horší věci. Vybavuje se mi, jak jsem tento týden několikrát po rozhovorech s blízkými hledal informace o prognózách mě dosud neznámých věcí: šedý zákal, rakovina prsu, obrna lícního nervu… Není úniku. Přejeme si zdraví a spojuje nás péče o sebe, i kdyby jen prostřednictvím zprávy, telefonu. Zase ta síť péče, soucitu, sounáležitosti… Na Facebooku se mi tento týden objevil citát Carla Gustava Junga: „Čím nejistěji jsem se cítil, tím více ve mně rostl pocit spřízněnosti se vším.“ Teď v kavárně se mi Jungova věta zdá hluboce pravdivá. A také nadějná, uprostřed všech nejistot a křehkostí všude kolem. Spřízněnost se vším, co víc si přát?
V kavárně zatím hraje Manu Chao: „Me gustan los aviones, me gustas tú. Me gusta viajar, me gustas tú. Me gusta la mañana, me gustas tú“ Líbí se mu letadla, cestování, rána, líbí se mu ty… vítr, snění, moře, motorka, běhání, déšť… ty, ty… hory, noc, marihuana, Kolumbijky… ty, ty, ty… Pokyvuji se do rytmu. Je to náhoda, že zrovna tato píseň hraje právě teď?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 4/2025)
