autor: Šimon Grimmich | Čvn 22, 2022
„Jestliže ztrácíš svou duši a víš o tom, pak máš ještě duši, kterou můžeš ztratit.“
Charles Bukowski
„Možná jsem prostě jen vyhořel,“ uzavírá kamarád svou úpěnlivou snahu porozumět sám sobě. Poslední dva měsíce se odstřihl od světa, skončil v práci, s nikým moc nekomunikuje a nic nedělá, jen pravidelně chodí ven, medituje a chystá se si udělat trochu pořádek ve věcech, především však čeká. Čeká, až se dostaví něco, o čem nemá tušení, co by tak mohlo být.
„Dovedu si představit, že takové čekání může být zajímavé,“ říkám a představuji si osamělé postavy, které na pobřeží den za dnem vyhlížejí připlouvající loď z nesmírného oceánu, mnichy, jak v samotě měsíce meditují v odlehlých jeskyních, dokud nepřijde osvícení, a konečně i zahradníky, kteří zasévají, aby se až za roky mohly těšit pohledem na první květy. Mezitím čekají, s nekonečnou trpělivostí a pokorou, která je odměněna tím, že jsou u zrodu něčeho nového.
„Anebo si dokážu představit, že je to úplně příšerné.“ Neodpovídá, jeho tváří během pár vteřin probleskne snad úplně všechno, od hrdinské pýchy, po naprosté zoufalství. A já se chvíli stydím za to, jak jednoduchý život teď mám a jak se něco neuchopitelného a zjevně bolestivého snažím vtěsnat do romantických představ… Pak trochu zvážním a hlavou mi probleskne otázka, kolikrát jsem tímhle místem už asi prošel a kolikrát ještě budu muset? A prošel jsem jím doopravdy vlastně někdy?
Ze zahloubání do sebe mě vytrhne, když začne mluvit o tom, že pro něj něco zkrátka skončilo, umřelo, že není možné pokračovat dál stejně a že teď musí vyčkávat. „Nic jiného se teď dělá nedá…“ odmlčí se. Pak mi vypráví o knize Olgy Tokarczukové Ztracená duše. O člověku, který se jednou ráno probudil a už nemohl pokračovat ve svém dosavadním životě, a tak se zastavil, aby ho jeho ztracená duše, kterou svým rychlým životním tempem nechal daleko za sebou, mohla najít. A ta ho taky najde… Možná si teď svou situaci v romantických barvách maluje zase on, napadá mě i jeho, ale ta kniha mu pomáhá v orientaci.
A stejně tak i já se snažím nějak zorientovat. Není nakonec jen vyhořelý? To slovo ale nemám rád. „Vyhoření“ zní jako selhání, chyba, člověk neodhadl situaci, svoje možnosti, a tak teď jen potřebuje zase nabrat energii, aby se mohl na kolotoč, ze kterého vyletěl a spadl na hubu, zase vrátit a už nepřestat hořet. Ta postava hledající ztracenou duši se přestala zaměstnávat obvyklými aktivitami, aby zase začala vnímat samu sebe, cítit, žít takovým rytmem, který jí bude vyhovovat… To je přeci něco naprosto normálního a zdravého, co bychom měli dělat všichni, to není žádná chyba, selhání nebo nedostatečnost. A tak se raději chytám jiné intuice.
„Říkáš, že nic jiného se teď dělat nedá, ale mně se zdá, že by se klidně dalo, prostě bys naskočil zpátky a jel a ty bys to i dal, ale zdá se mi, že jsi se rozhodl tu situaci přijmout a přistoupit na ni, jestli mi rozumíš.“ Neumím to dobře vyjádřit, zkrátka nemám pocit, že přede mnou sedí oběť nezvládnutých životních okolností, nýbrž někdo, kdo se rozhodl pro velmi neobvyklou a náročnou cestu. Zůstat na místě a nevědět. Vydržet to nevědění a neuniknout z něj první cestou, která se nabídne. Tím tisícem cest, které už zná a které prošel… Cítím respekt a obdiv. Tady se život žije hluboce. Dokonce se nemohu ubránit tomu, abych v tom neviděl revoluční politický akt, který nás snad někdy může dovést k větší rovnováze. Z hlediska té neustále běžící produkují společnosti, ve které se hodnota člověka odvozuje od jeho výkonu, je teď on sám nic. A uvědomuje si to. A není to lehké. Rozhodl se však důvěřovat svojí intuici, že ty cesty, které zná, nikam nevedou, a že je třeba vyhlížet, jestli se neobjeví nějaká nová. A dokud se neobjeví, setrvat.
„Já se nemohu vrátit, přijde mi to všechno jako taková iluze. Nechci se zase něčeho chytit, jen abych se mohl něčeho držet, někým být, a pak zjistit, že to byla iluze. Chci najít to, co je skutečně moje, co mě doopravdy oslovuje…“ A po chvíli ticha pokračuje: „Ale co když se nic nestane? Mám strach z toho, abych v tom nezůstal moc dlouho.“ To se může klidně stát, napadá mě, pak se ale nechám unést obrazy a vyprávím o tom, jak se housenka mění v motýla. Místo toho, aby se jí v kukle trochu proměnilo tělo a narostla křídla, se úplně rozpustí na jakousi proteinovou kaši, ze které se teprve zrodí motýl.
Z tváře sedící proti mně je mi jasné, že obraz proteinové kaše v ní nevzbudil takové nadšení, jaké vzbuzuje ve mně. Tak raději ani nepokračuji úvahou o tom, jestli má vůbec smysl mluvit o tom, že se housenka stala motýlem, vždyť se úplně rozložila… „Chtěl jsem tím jen říct, že ta fáze, kdy se všechno rozplyne, aniž by se objevovalo něco nového, tu má své důležité místo, něco zkrátka umírá, to cítíš správně a není to příjemné.“
Mlčí a já cítím, že tu pro něj sice mohu být, ale tou cestou musí projít sám, a v tom mlčení jsem opět ponechán sám sobě a otázce, nakolik je můj vlastní život plný iluzí, a jestli bych se také neměl vystavit tomu nic, té vnitřní prázdnotě, o které více či méně tušíme, že tady je, a která nás pudí k tomu, abychom se neustále zaměstnávali čímkoli jiným. Pro tuhle chvíli se mi ale nechce, snad i proto, že mám radost, že nás a náš rozhovor mohu s patřičnou dávkou iluzí zvěčnit. A třeba to někoho inspiruje k tomu, aby se zastavil, rozhlédl a dovolil své duši k sobě přijít…
A to by mohl být dobrý konec, ale vnitřní proud teď, když to píšu, pokračuje dál. „Není to celé tak trochu podezřelé?“ ozývá se ve mně. Není nakonec život hra, někdy radostná, někdy smrtelně vážná, ke které velká dávka iluzí prostě patří? Není hledání vlastní duše jen jinou, další iluzí? Není nakonec život to, jak duše hraje na schovávanou sama se sebou?
Místo odpovědi beru kolu, do sluchátek si pouštím hudbu, na které jsem si ujížděl, když mi bylo patnáct, a vyrážím do lesa. Protože dneska je venku hezky a zatím ještě nejsme mrtví.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 5/2022
autor: Šimon Grimmich | Čvn 6, 2022
„Den pohřbívání otce není ztracený den. V ten se synové a dcery obírají novými myšlenkami. V ten den se synové a dcery svému otci teprve stávají syny a dcerami. V ten den se synové a dcery teprve stávají svým dětem otci a matkami.“
Tato slova od Kurta Martiho jsem poprvé zaslechl na zádušní mši v Břevnovském klášteře, když mi umřel děda. Od té doby jsem je už mnohokrát sdílel se svými blízkými, když se zase oni museli s někým rozloučit. Vždy znovu jsem se přesvědčoval o tom, že těch pár slov promlouvá nejen ke mně, nýbrž že vyjadřují hlubokou pravdu o lidské zkušenosti. Jako kdybychom s odchodem našich blízkých nově porozuměli tomu, kým vlastně celou dobu byli a kým jsou pro nás teď, a spolu s tím také tomu, kdo jsme my. Jako kdyby se tu vedle smutku a ztráty, rodila také nová síla, které se nám v těchto okamžicích od našich předků dostává. Vzpomínám si, jak mě v měsících po dědově smrti provázela, a já jsem najednou o trochu víc věděl, kdo jsem a co chci do světa vnášet a kým být.
*
O řadu let později, když jsme se na sebezkušenostním výcviku u Jitku Vodňanské věnovali předkům, jsme si kladli řadu otázek. Co jsme od nich dostali? Co jsme od nich přejali? Za co jsme jim vděční? Co za ně možná (nevědomě) neseme? Jaké nevyřešené rozpory, traumata nebo zranění se v rodě předávají? A řadu dalších.
V tomto kontextu přináší důležitý vhled systemická psychoterapie, která člověka nahlíží jako součást systému. Tím systémem může být rodina, pracovní prostředí, pozice kulturní menšiny v rámci většiny atd. Systém se vyznačuje vztahy a rolemi, člověk se nachází v jejich poli a podoba tohoto pole více či méně vědomě do značné míry určuje jeho prožívání a jednání. Pracujeme-li tedy na sobě, nepracujeme jenom na sobě, ale také na tom, co se předává a co možná nemusí být předáváno dál, pokud my v sobě najdeme odvahu a ochotu s tím pracovat a najdeme cestu, jak to proměnit. Pak se spolu s námi proměňuje právě i celý systém.
Když jsme se na konec na výcviku „rituálně“ obraceli ke svým rodům, ke všem těm generacím před námi, poděkovali jim za život a za všechno dobré, co jsme od nich dostali, a zároveň jim nechali to, co patří jim, a co my s sebou nemusíme dál vláčet, a na závěr jsme se obrátili směrem dopředu, směrem k životu a budoucnosti, se všemi generacemi za zády, byla to opět ta síla, která nás všechny držela a nesla, kterou jsem kdysi zažil v souvislosti s dědou. Síla života.
*
Úcta a pozornost věnovaná předkům, vyjadřovaná například každodenním zapalováním vonných tyčinek, jak se s ní můžeme běžně setkat v Asii, nám není úplně vlastní, a dost možná se tak připravujeme o sílu, svobodu a sounáležitost, kterou bychom díky vědomí naší propojenosti s nimi mohli vnímat. Vietnamský zenový mistr a mírový aktivista Thich Nhat Hanh ve svých knihách a meditačních centrech věnuje značnou pozornost právě praxím a ceremoniím spojeným s předky (některé z nich lze nalézt například v jeho knize O lásce).
Vedle pokrevních předků a duchovních předků, mezi něž patří učitelé a ti, kdo nás v našem životě významně ovlivnili a inspirovali, rozlišuje Thich Nhat Hanh ještě třetí skupinu předků, kteří jsou spojeni se zemí nebo s místem. Když se Thich Nhat Hanhovo meditační centrum Plum Village ve Francii začalo rozrůstat, tak započetí nových staveb předcházela ceremonie zaměřená na oslovení předků místa, ať už přírody, do níž bylo třeba zasáhnout, nebo lidí, kteří na tomto místě kdysi žili a po staletí ho utvářeli. S úctou a respektem, se záměrem citlivě proměňovat toto místo v místo radosti, plného uvědomování a soucítění.
Daleko „radikálnější“ byla v tomto ohledu volba dalšího místa pro meditační centrum v Evropě. Ze všech různých zemí si Thich Nhat Hanh v roce 2006 zvolil Německo a ze všech různých míst v Německu budovy a pozemky ve Waldbrölu, které před válkou sloužily jako nemocnice pro chudé fyzicky a mentálně znevýhodněné. S nástupem Hitlera byla v roce 1938 velká většina ze sedmi set pacientů odvezena a zavražděna. Za války budovu využívali nacisté. Po válce chvíli sloužila jako nemocnice a následně jako vojenská akademie zaměřená na vývoj a výzkum chemických zbraní. Dnes na tomto místě stojí Evropský institut pro aplikovaný buddhismu a Thich Nhat Hanh si vybral se záměrem proměňovat temnotu navršenou historií 20. století ve světlo.
***
Praxe spojená s předky, ať už si pro ni najdeme jakoukoli podobu, nám může pomáhat k tomu, abychom vnímali své kořeny, abychom poodkrývali a transformovali zranění, která se nevědomě předávají z generace na generaci, a abychom konečně mohli vnímat větší sepětí s životem a světem, včetně toho, který teprve přijde.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 4/2022
autor: Šimon Grimmich | Dub 28, 2022
Aneb, co nás jedna rozinka může naučit o životě a štěstí
„Uvědomil jsem si, že tři rozinky úplně stačí, jsou tak výživné, tak sladké, přitom jindy je mohu jíst po hrstech. Připomnělo mi to, že když jím všímavě, sním toho méně,“ říká jeden z účastníků, když se ptám na jejich zkušenosti z krátkého cvičení, během kterého jsme všemi smysly, zrakem, dotekem, čichem, sluchem a chutí chvíli zkoumali postupně tři rozinky. „Těžko budete jíst pomalu a pozorně něco, co vám nechutná a co není zdravé,“ líčí svoji zkušenost jedna z účastnic a další rychle doplňuje: „Když jsem bdělá, více si vybírám jídlo, co budu jíst… a z toho, že se rozhoduji, co se stane součástí mě a mého těla, mám lepší pocit a vede mě to ke spokojenějšímu bytí.“
Mohlo by se zdát, že jsme na kurzu zdravého stravování nebo hubnutí, pozorné, často dokonce hravé prozkoumávání rozinky je zatím cvičení, kterým často začínám kurzy meditace a plného uvědomování. Dá se na něm ilustrovat řada věcí: že zájem a zvídavost nás udržuje v přítomnosti, že pozornost zaměřená více ke smyslům a k tělu, nám pomáhá méně se ztrácet v myšlenkách, nebo že stačí jen trochu pozornosti, aby se věci, které nám obvykle připadají samozřejmé, staly zdrojem údivu, radosti a naplnění. Rozinka, přitom taková blbost.
Dnes, když slyším zkušenosti účastníků, mi však zajímavé přijde něco jiného. Jistě, bdělost a pozornost je dobrou cestou k tomu jíst lépe. Ale nejen k tomu. Zkušenost s rozinkou bychom mohli rozšířit na celý život. Ta prostá skutečnost, že věnuji plnou pozornost tomu, co se děje právě teď, tomu, co vnímám nebo co cítím, je stejně tak i cestou lepšímu životu. K životu, ve kterém se častěji budete rozhodovat pro to, co je pro nás prospěšné a co je prospěšné pro druhé. Žít tak, aby náš život byl více v souladu s našimi hodnotami a potřebami.
V tom jednoduchém aktu uvědomování si přítomného okamžiku spočívá zárodek etiky, odpovědnosti, a dokonce i soucitu a propojení se světem a druhými. Věnujeme-li něčemu hlubší pozornost, vzniká vztah, a jsme-li ve vztahu, vede nás to k péči o to, co utváří. To dobře vyjádřil vietnamský zenový mistr a aktivista Thich Nhat Hanh.
Jádrem jeho učení je pět tréninků plného uvědomování. První z nich začíná větou: „S vědomím utrpení, které je působeno ničením života, zavazuji se rozvíjet soucítění a učit se způsobům, jak chránit životy lidí, zvířat, rostlin…“ Thich Nhat Hanh tu nemluví o přikázáních, o pravidlech, ani o zásadách. Orientační body dobrého života v jeho učení vyrůstají z uvědomování: jsme-li bdělí, plně vnímaví, je nám zřejmé, co není dobré. A to nás může vést k tomu, slovy Thich Nhat Hanha, „učit se způsobům, jak“ zmírňovat utrpení v našem životě, v životě naší rodiny, společnosti a planety. A je to trénink, je to něco, co se znovu a znovu učíme, zkoušíme a hledáme, jsme na cestě. Ve své knize O lásce píše: „Jakým způsobem nejlépe praktikovat pět tréninků plného vědomí? Nevím. […] Mnohé z problémů dneška v Buddhově době neexistovaly. Musíme proto společně nahlížet do hloubi, abychom dospěli k vhledům, které pomohou nám a našim dětem nacházet lepší způsoby, jak žít prospěšný, šťastný a zdravý život.“
A je pak je tu ještě jedna věc. Věnujeme-li plnou pozornost, stačí nám méně. Méně rozinek, méně podnětů, méně vzruchů… Díky plnému uvědomování se život stává plnějším, barevnějším a pestřejším. Poslední dobou se v rozhovorech s přáteli stále častěji vracíme k tématu, že „je toho všeho moc“. Moc pracujeme. Moc se toho snažíme stihnout. Moc se na nás valí podnětů, impulsů, informací ze všech stran. Někdy rozhovor plynule pokračuje kritikou konzumní společnost a tržního kapitalismu, kdy je třeba neustále něco produkovat, aby svět mohl zůstat takový, jaký je. Svoji hodnotu a úspěch pak odvozujeme od toho, jak jsme výkonní atd. A to všechno jistě do určité míry platí, ale někde za tím zůstává naše nenasytná touha po víc a víc, se kterou je těžké pracovat, i kdybychom mohli pracovat méně a mohli si dovolit být méně výkonní. O a touze jako zdroji utrpení mluvil už Buddha. Cesta ke štěstí vede spíš přes skromnost. A k tomu, abychom se mohli spokojit s méně, pomáhá, když budeme více bdělí a přítomní, ve spojení se životem právě teď. S tímto nádechem. Se čtením této věty. S touto kávou… Ne náhodou Thich Nhat Hanh do denního rozvrhu ve svých meditačních centrech zavedl pravidelný „líný den“, den, který člověk nechá jen tak plynout. Bez plánů. Bez úsilí. Bez snahy něco z toho získat. Líný den je také trénink, kdy se zastavujeme, jdeme proti proudu a vracíme se k sobě a k životu, který máme neustále kolem sebe, jen ho uvidět.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 3/2022
autor: Šimon Grimmich | Bře 28, 2022
Zase jednou někdo potřebuje pár vět o tom, kdo jsem, a také moji fotku. Google Photos, kde fotky archivuji, umožňuje vyhledávat podle obličeje, ve vyhledávacím poli nabízí nejčastější tváře, které se na fotkách objevují. Vedle lidí je tu možno vyhledávat i kočky. Naše kočky v nejrůznějších pozicích a v nejrozmanitějších místech je Google schopný identifikovat naprosto bezvadně. Snad i proto, že fotky koček v mém archivu zdaleka převládají nad lidmi.
Dnes ale hledám sám sebe. Po kliknutí na můj vlastní obličej mě však Google kromě fotek konfrontuje s otázkou. Vedle miniatury mého obličeje se objevila miniatura mého bratra a Google se ptá, jestli jde o stejnou nebo jinou osobu. Nabízí mi možnost „stejná“, „jiná“, „nejsem si jistý“. Nejistota Googlu mě trochu překvapuje, nemyslím si, že bychom si s bratrem byli tak podobní, navíc já nosím brýle a on ne. Místo toho, abych však z této otázky vyvodil, že umělá inteligence naši budoucnost zatím zjevně neohrožuje, když není schopná ze stovek obrázků poznat, že já a můj bratr jsme jiná osoba, když má navíc k dispozici fotky, na kterých jsme oba zároveň, což je zcela zjevný důkaz…
Dneska spíše Google začínám podezřívat, že je mnohem inteligentnější, než se zdálo, a to jediné, co ho v jeho projevu limituje, je naše lidská inteligence, která ho stvořila a která mu pro práci s obrázky osob vnutila jen dvě možnosti „stejná/jiná“. Můj bratr je totiž dost možná mnohem víc stejný než jiný. Geneticky bychom si měli být mezi 8 miliardami lidí nejpodobnější, pod mikroskopem jsme zřejmě na první pohled úplně stejní, vyrůstali jsme v daleko spíš stejném než jiném prostředí, většinu přátel máme také stejných, jsme narození ve stejný den, pravda, s devítiletým odstupem, takže můj bratr přemýšlí trochu jinak a zajímají ho některá témata, která jsou mimo sféru mého rozlišování, ale dost bych vsadil na to, že příčinou toho je právě ten devítiletý rozdíl.
Nakonec je však stejně mnohem nápadnější to, že nás zajímají daleko více stejné než jiné věci, o kterých přemýšlíme daleko více stejně než jinak a ve srovnání s těmi zbylými 8 miliardami asi úplně stejně. A tak, kdybych se narodil o 9 let později, byl bych svým bratrem a Google by neměl pochybnosti?
*
V Heidelbergu, na takovém romantickém místu u řeky, stojí dvě lavičky. Na opěradle jedné z nich se píše: „Love yourself!“ Měj rád sám sebe. Proti tomu asi není co namítnout. Nenapadá mě nikdo z mého okolí, komu by se neulevilo, kdyby měl sám sebe o něco raději. A ulevilo by se díky tomu i všem kolem něj. Pak je tu ale druhá lavička, na které stojí: „No one is You.“ Nikdo není ty. To je poněkud zarážející vyjádření. Nikdo není já? Já je nikdo? Já nejsem? Snaží se tahle lavička podrývat naše pojetí identity? Nebo to je to kóan, otázka, které meditující mniši věnují roky a roky praxe, když se ptají: „Kdo jsem já?“ aby se jednou probudili a zjistili, že já není nic jiného než hory a řeky? Nebo je to naopak utvrzení jedinečné individuality: Nikdo není jako ty, ty jsi jedinečný? Ale to by se dalo říct obratněji: „No one is like You.“ Anebo je to milostné vyznání: Ty jsi pro mě ta jediná, ten jediný? To by však zase dalo říct obráceně: „You are the one!“ Ty jsi ta jediná, jediný! Ať už měl autor nápisu na mysli cokoli, nebo možná vůbec nic, stojí za to chvíli zůstat s tou otázkou, kdo nebo co je vlastně já, navíc, je-li já, které se nemá rádo, vyzýváno k tomu, aby se rádo mělo.
*
Mohli bychom to všechno smést ze stolu, Google i hraní se slovy jedné věty, vždyť víme, jak jsou možnosti jazyka omezené. Mohli bychom si prostě říct, já jsem tady a můj bratr támhle, tohle tělo, tamto tělo. Nazdar. Jenže mně to nedá a vzpomenu si na báseň Mé proteiny od mé oblíbené básnířky Jane Hirshfieldové, která na základě vědeckých zkoumání, problematizuje i tuto základní představu identity, tedy toho, že já jsem svoje tělo.
„Devadesát devět procent mých buněk, objevili, / nejsou mou vlastní osobou, / jsou to jiní tvorové uvnitř mě,“ píše v básni a o kousek dál pokračuje: „Nicméně já, říkají, jsem jimi – / svými bakteriemi a kvasinkami, / svým otcem a matkou, / prarodiči, milenci,“ aby dospěla paradoxnímu závěru: „Mé proteiny, zjevně rovněž já / skládají košile.“ A mé proteiny hledají fotku, na které bych vypadal hezky, a mé proteiny píšou článek a přemýšlejí nad tím, kdo vlastně jsou, a nějak se jim nechce přiznat k tomu, že by byly jenom proteiny, a samozřejmě jsou zcela jiné než ta o devět let mladší hromada proteinů, o které si Google není jistý, jestli je stejná nebo jiná. Jak by také mohl, vždyť kdo se v tom má vyznat?
*
Nejde o to popírat, že jsme, že jsme různí a že jsme jedineční. Zároveň však stojí za to se ptát, co to vlastně je to, čemu říkáme „já“, zpochybňovat naše naučené vidění sebe a druhých a všímat si, jak nás tato představa, kterou o svém „já“ máme, vzdaluje nebo naopak k druhým a k životu přibližuje. Nakolik rozumím buddhismu, je tohle ta ústřední otázka, kterou si klade. „Já“ podle něj není něco pevného, nýbrž jde o proces, který se děje a který je charakteristický připoutaností (k vlastním představám, očekáváním, příběhům, vlastní důležitosti…). Pokud se nám podaří se k vlastnímu „já“ tolik nepřipoutávat, tolik na něm nelpět, můžeme se otevřít a již tolik nepociťovat oddělenost od okolí. Připoutanost nám brání vidět věci takové, jaké jsou, a brání nám také vidět, že za tím, čemu říkáme „já“, je nekonečný volný prostor, naplněný důvěrou a přijetím, kde se hranice mezi já a druhým, mezi já a světem vytrácí. Vietnamský zenový mnich mluví o „spolubytí“, „spolujsme“, to je naše pravá přirozenost, jsme v propojení se vším ostatním. A to s sebou přináší radost z toho, že jsme součástí něčeho většího, zároveň však také přirozeně otevřenost vůči bolesti, soucit a odpovědnost za všechny části života, které trpí. Korejský zenový mistr Man Gong Sunim to vyjádřil obrazem, který je zároveň výzvou: „Celý svět je jediná květina.“ A o její křehkost je třeba se pečovat.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 2/2022
autor: Šimon Grimmich | Úno 20, 2022
Jedu s kolečkem plným žlutého listí z kopce, abych ho vyklopil na kompost. Říjnové slunce ještě hřeje a trochu fouká. Listí padá z kolečka. Listí padá ze stromů na shrabaný trávník. Listí se zvedá ze země, když po ní člověk prochází. Již několik dní hrabeme listí a svážíme ho na hromadu. Na stromech je ho stále dost, takže zítra můžeme pokračovat.
Práce na zahradě je ve francouzském zenovém klášteře Ryumon Ji příjemným zpestřením, jinak totiž většinu času sedíme, v meditační pozici, v zazenu, a v tichu. V tichu pracujeme i na zahradě, abychom si tak nerušeně mohli plně uvědomovat to, co právě děláme. Jak vlasy lehce vlají v podzimním vánku, jak ruce na násadě hrábí už studí, jak půda a listí voní podzimem a jak celý ten svět hemžícího se listí je v neustálém pohybu a proměně. Každý list je úplně jiný. Je v tom radost.
Zen vede k bezprostřednímu prožívání přítomnosti. My zatím většinu času trávíme v myšlenkách, představách a příbězích. Zen odklízí vše, nenabízí ani prst ukazující na měsíc, protože i na tom prstu bychom mohli uváznout, zaměnit představu, myšlenku za skutečnost samotnou. Skutečnost samotná, ta je mimo slova. A tu zároveň není třeba někde hledat, ta je teď a tady. V klesajícím listí, v paprscích slunce, v dlaních…
V zazenu jde o to být v uvolnění od představ, včetně představy „já“, naučit se přebývat uprostřed proudu života, aniž bychom se potřebovali neustále něčeho držet. Sedíme v potemnělé meditační hale, každý na svém polštářku, s napřímenou páteří, rukama složenýma v klíně, většinu času bez hnutí, v tichu. Zvonění obrovského zvonu duní celým tělem. Zenový mistr nás za začátku provází svým pronikavě jasným hlasem:
Vraťte se k přirozené důstojnosti, která prostupuje tímto postojem… Díky stabilní pozici cítíte váhu těla na zemi a na polštářku. Nechte páteř, ať se díky přirozené vitalitě vašeho postoje napřímí. Uvědomte si pozici své hlavy, která nepadá dopředu. Uvědomte si polohu svých palců, rukou, prstů na rukách.
Uvědomte si všechno, co můžete v této pozici uvolnit… Všechny svaly obličeje, čelisti, krk, ramena, hrudník a celé břicho. Při každém výdechu vnímejte vnitřní tekutost. Zazen je živé držení těla, jen budí zdání nehybnosti, vypadá nehybně, ve skutečnosti se všechno pohybuje… Nechte oči otevřené, nechávejte vcházet světlo. Seďte v přítomném okamžiku…
Následování mentálních návyků, vnitřních rozhovorů nemá během zazenu žádný význam. Uzavírat se v tom, co nemůžeme s nikým sdílet, nemá žádný význam. V každém okamžiku se vracejte k tomu, co je společné. Neizolujte se… Uvědomte si myšlenky, které jsou přítomné… propusťte je, jako když otevíráte dlaň, abyste pustili nějaký předmět… Nedržet znamená nechávat jít, nechávat procházet, nedotýkat se.
Veškeré myšlenky, které přicházejí, veškeré mentální obrazy, veškeré emoce, které nás ruší, celý tento závoj, který se nepostřehnutelně utváří nechte rázem spadnout. Když tento závoj spadne nebo se vytratí, odpadne rozdělení na vnitřní/vnější… Vracejte se do svého těla, vracejte se ke svému dechu, do těla, které dýchá, do této pozice ztělesňující přítomnost.
Celé tělo bolí, ale čas od času se během zazenu nebo při hrabání listí objeví takový záblesk, jako kdyby na chvíli opravdu odpadl ten závoj našich myšlenek a našeho „já“, přes který vidíme svět a považujeme ho skutečnost. V tom okamžiku je všechno mnohem živější, barevnější a také naplněné lehkou radostí. Zpravidla to trvá pár vteřin, než se objeví obvyklé myšlenky, které se tento okamžik snaží nějak zadržet nebo uchopit. Ale i ten záblesk je cenný, ukazuje, že je tu daleko víc, než obvykle vnímáme, že za tím obvyklým provozem naší mysli, je něco daleko většího, nekonečného, jako podzimní obloha, pod kterou se odehrává všechno ostatní. A tak můžeme jezdit s kolečkem, zatímco vítr roznáší shrabané listí, být vnitřně svobodní a jen se dívat, jak se světem rodí a pomíjí v každém okamžiku. A spolu s ním i my sami.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 1/2022
