„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.
A tak jsem minulý rok, když jsem byl meditovat v Indii, vyzkoušel takový experiment. Vrátil jsem se k radě, kterou jsme dávali babičce. Na měsíc jsem se odstřihl od veškerých zpráv. Změna přišla rychle a byla dost výrazná. Ze světa, který se nejpozději zítra zhroutí, pokud už se nezhroutil dávno, se za pár dní stalo velmi krásné, bezpečné a přívětivé místo. Po měsíci odstřižení ale zase stačilo pár hodin, možná dokonce pár minut, pár titulků, aby se ve mně znovu probudil dobře známý tíživý pocit.
Rada babičce tedy funguje, i když dnes už si nemyslím, že to je řešení. Indická zkušenost mě nepřivedla k tomu, že bych dění přestal sledovat. Pravda, trochu jsem upravil, co a jak sleduji. Začal jsem více sledovat média, která dění ve světě prezentují vyváženě a nesnaží se za každou cenu lákat pozornost děsivými titulky. Hodně jsem promazal Facebook, definitivně se odhlásil z Twitteru.
Měsíční odstřižení a s ním spojený radostnější pocit ze světa mě ale především dovedl k úvaze nad tím, jak radikálně se svět v médiích a na sociálních sítích liší od světa, ve kterém bezprostředně žiji a který je plný úžasných lidí.
Nedávno jsem si to měl možnost připomenout na meditačním retreatu, který jsem vedl. Zničehonic jsem cítil jsem hlubokou vděčnost, když jsem si uvědomil, jaké lidi ve svém životě potkávám. A ne pár, ročně to na různých retreatech, kurzech nebo putováních, bude několik stovek lidí.
Ticho, ve kterém člověk v meditaci na retreatu tráví hodiny a hodiny sám se sebou, často vynáší na povrch hluboká témata, nejistoty, otázky, přesvědčení nebo emoce. A tak jako podporu v tomto procesu nabízíme možnost probrat to, co se v tichu vyjevuje v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima. A tyto chvíle jsou pro mě vždy velkým darem, kdy mohu na okamžik nahlédnout do nitra druhého člověka, nahlédnout za to, co je obvykle vidět, a možná nahlédnout i na něco, co přede mnou možná nikdy nikdo ještě nedostal možnost nahlédnout…
A to je velká inspirace. Inspirativní je pro mě vidět to, jak druzí upřímně a odvážně hledají cestu, k hlubší celistvosti, přijetí, lásce, odpuštění… A především vidět, že v jádru jsme všichni dobří, v jádru jsme v pořádku a to jediné, co si přejeme pro sebe a pro druhé je spokojenost, harmonie, láska… A samozřejmě se v životě různě plácáme a to základní dobro někdy trochu překrývají různá zranění, stíny nebo zmatky, ale ono tam je. A to mě často dojímá, jak se – někdy navzdory všemu – snažíme žít dobře a svým životem přispívat k celku.
A tak se teď tváří tvář katastrofám a hororům a beznaději, kterou někdy cítím já, někdy druzí, snažím upozorňovat na to, že lidé jsou fajn, dobří a úžasní. A že to nejnebezpečnější, co by se nám mohla stát, je, že se uzavřeme do virtuálních světů a ztratíme kontakt se světem za našimi dveřmi, protože z něj budeme mít strach. A přitom mluvit s druhými, třeba o našich niterných přáních, se může stát nesmírným zdrojem naděje, radosti, inspirace a důvěry, že na realizaci našich přání nejsme sami.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 1/2026)