Láska mimo meditační polštářek

autor: Šimon Grimmich | Bře 29, 2026

„Jak si to uchovat? Jak si to přenést do běžného života?“ Tak zní častá otázka, která zaznívá na konci vícedenních meditačních retreatů v tichu. A ono „to“ většinou označuje klid, jasnost a lásku.

Opakovaně zakouším, že když člověk v tichu sedí sám se sebou na meditačním polštářku a věnuje vlídnou pozornost přítomnému okamžiku, přirozeně to vede k větší otevřenosti a lásce. Dokonce bych řekl, že na lásku je retreat jedním z nejlepších doporučení. Láska totiž roste z hlubšího porozumění a přijetí, které v tichu přichází. Vyrůstá z pozorného vztahu k věcem, když jim dáváme čas – jako láska pečující, přející, všeobjímající. A především: lásku už v sobě všichni máme. Vlastně jí jsme.

Na retreatu se často podaří poodhrnout vrstvy, přes které máme v běžném životě tendenci nevidět, že v jádru jsme hluboce v pořádku. Jak ale s tímto dobrým základem – s bdělostí, láskou a moudrostí – zůstávat ve spojení uprostřed všedního dne? To je velká výzva. Zároveň ale právě o to jde. Někdy se doporučuje prostě být všímavý, dělat věci vědomě nebo si během dne dopřávat krátká zastavení na pár nádechů a výdechů. Další možnost, která se mi v poslední době jeví jako velmi praktická a snadno uskutečnitelná, je vracet se k lásce. Rád bych zde proto nabídl tři způsoby, jak přenášet meditační praxi z polštářku do všech okamžiků našeho života.

První z nich je uvědomovat si, z jaké motivace vychází naše jednání. Je pozoruhodné, že většinou zjistíme, že to, co děláme, tak či onak vyrůstá z lásky. Chceme se cítit dobře, chceme, aby se měli dobře i lidé kolem nás. To se promítá i do těch nejvšednějších činností – čištění zubů, odpovídání na e-maily, uklízení, jídla… Děláme to proto, že toužíme po spokojenosti a štěstí. Ano, někdy nevolíme zrovna ty nejprospěšnější cesty, ale základní motivace tu zůstává stále přítomná. Jednoduchou cestou, jak se znovu spojit s láskou, je plně si uvědomit, co děláme a proč to děláme, a vracet se k láskyplnému záměru. To nám umožňuje být častěji v kontaktu s tím, co je pro nás skutečně důležité, zakoušet více smyslu a volit cesty, které nás ke spokojenosti opravdu vedou.

Druhou cestou je rozvíjení štědrosti. Nedávno mě oslovila pasáž v knize Smutek, láska, otevřenost, kde učitel meditace Čhökji Ňima Rinpočhe popisuje naši pravou přirozenost jako jasné vědomí oproštěné od nevědomosti a negativních emocí, ve kterém se rozpouští dualistické rozdělení na subjekt a objekt. Takové vědomí má samozřejmě mnohem blíže k lásce než egocentrická mysl zaslepená emocemi, jako je zlost nebo žárlivost. A jak se k němu přiblížit? Rinpočhe překvapivě nenabízí žádnou „pokročilou“ praxi, ale něco zcela obyčejného – štědrost. Když jsme štědří, jsme méně připoutaní k sobě a k tomu, co považujeme za své. Otevíráme se druhým a jejich potřebám. A zároveň zakoušíme více radosti, protože sami sebe vnímáme jako součást širšího celku, do něhož můžeme svým bytím přinášet něco dobrého – a díky tomu v hlubokém smyslu být sami sebou. Příležitostí ke štědrosti máme denně nespočet. Nejde jen o finanční dary, ale o každý úsměv, krátkou zprávu, poděkování či ocenění… Často stačí pár vteřin, kdy vystoupíme ze zaujatosti sebou samými a projevíme upřímný zájem.

A konečně lze lásku nacházet i tam, kde bychom ji obvykle nehledali. Nejen jako motivaci našeho jednání, ale také jako jádro emocí a prožitků, u nichž máme často pocit, že nás od lásky spíše oddělují. Mám na mysli vztek, osamělost, pocit, že nejsme dost dobří, i další emoce, které rádi označujeme za „negativní“. Když se na ně podíváme hlouběji, zjistíme, že i ony vyrůstají z lásky, z přání cítit se dobře a být spokojení. Ve vzteku je něco, na čem nám záleží. Za osamělostí je touha po spojení. Za pocitem nedostatečnosti přání být přijatí. Na první pohled to může znít abstraktně, ale pokud se nám podaří dotknout této hlubší vrstvy prožívání, přichází změna, kterou cítíme i v těle – jako otevřenost, měkkost či uvolnění…

A tak se každý okamžik a každá „překážka“ může stát příležitostí znovu se spojit s naším láskyplným jádrem. A tak se vše, co děláme, může stát vědomým vyjádřením lásky a štědrosti. A k tomu nám může pomoci – a to je ještě čtvrtá možnost – když si plně uvědomíme, že to, po čem v hloubi svého nitra touží druzí, se nijak neliší od toho, po čem toužíme my.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2026)

Lidé jsou fajn

autor: Šimon Grimmich | Bře 1, 2026

„Tak se na to nedívej, když tě to rozčiluje.“ To jsme v době, kdy jsme neměli doma televizi, říkali babičce, která každý večer sledovala televizní noviny a pravidelně nás po telefonu informovala o nejrůznějších katastrofách a hororech ve světě. Televizi jsme si domů nakonec pořídili, když mi bylo asi deset. A dění ve světě sleduji velmi bedlivě, nejpozději od počátku korony. Čtením zpráv a posloucháním podcastů o aktuálním dění trávím hodiny týdně, takže o katastrofách a hororech mám dnes výborný přehled. A často mi to nedělá ani trochu dobře.

A tak jsem minulý rok, když jsem byl meditovat v Indii, vyzkoušel takový experiment. Vrátil jsem se k radě, kterou jsme dávali babičce. Na měsíc jsem se odstřihl od veškerých zpráv. Změna přišla rychle a byla dost výrazná. Ze světa, který se nejpozději zítra zhroutí, pokud už se nezhroutil dávno, se za pár dní stalo velmi krásné, bezpečné a přívětivé místo. Po měsíci odstřižení ale zase stačilo pár hodin, možná dokonce pár minut, pár titulků, aby se ve mně znovu probudil dobře známý tíživý pocit.

Rada babičce tedy funguje, i když dnes už si nemyslím, že to je řešení. Indická zkušenost mě nepřivedla k tomu, že bych dění přestal sledovat. Pravda, trochu jsem upravil, co a jak sleduji. Začal jsem více sledovat média, která dění ve světě prezentují vyváženě a nesnaží se za každou cenu lákat pozornost děsivými titulky. Hodně jsem promazal Facebook, definitivně se odhlásil z Twitteru.

Měsíční odstřižení a s ním spojený radostnější pocit ze světa mě ale především dovedl k úvaze nad tím, jak radikálně se svět v médiích a na sociálních sítích liší od světa, ve kterém bezprostředně žiji a který je plný úžasných lidí.

Nedávno jsem si to měl možnost připomenout na meditačním retreatu, který jsem vedl. Zničehonic jsem cítil jsem hlubokou vděčnost, když jsem si uvědomil, jaké lidi ve svém životě potkávám. A ne pár, ročně to na různých retreatech, kurzech nebo putováních, bude několik stovek lidí.

Ticho, ve kterém člověk v meditaci na retreatu tráví hodiny a hodiny sám se sebou, často vynáší na povrch hluboká témata, nejistoty, otázky, přesvědčení nebo emoce. A tak jako podporu v tomto procesu nabízíme možnost probrat to, co se v tichu vyjevuje v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima. A tyto chvíle jsou pro mě vždy velkým darem, kdy mohu na okamžik nahlédnout do nitra druhého člověka, nahlédnout za to, co je obvykle vidět, a možná nahlédnout i na něco, co přede mnou možná nikdy nikdo ještě nedostal možnost nahlédnout…

A to je velká inspirace. Inspirativní je pro mě vidět to, jak druzí upřímně a odvážně hledají cestu, k hlubší celistvosti, přijetí, lásce, odpuštění… A především vidět, že v jádru jsme všichni dobří, v jádru jsme v pořádku a to jediné, co si přejeme pro sebe a pro druhé je spokojenost, harmonie, láska… A samozřejmě se v životě různě plácáme a to základní dobro někdy trochu překrývají různá zranění, stíny nebo zmatky, ale ono tam je. A to mě často dojímá, jak se – někdy navzdory všemu – snažíme žít dobře a svým životem přispívat k celku.

A tak se teď tváří tvář katastrofám a hororům a beznaději, kterou někdy cítím já, někdy druzí, snažím upozorňovat na to, že lidé jsou fajn, dobří a úžasní. A že to nejnebezpečnější, co by se nám mohla stát, je, že se uzavřeme do virtuálních světů a ztratíme kontakt se světem za našimi dveřmi, protože z něj budeme mít strach. A přitom mluvit s druhými, třeba o našich niterných přáních, se může stát nesmírným zdrojem naděje, radosti, inspirace a důvěry, že na realizaci našich přání nejsme sami.

(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2026)