„Pro koho to vlastně dělám?“ zarazil jsem se po pár dnech, když jsem týden pomáhal na stavbě meditační haly v centru Shanta Vana v Českém ráji. Odložil jsem kladivo a posadil se do velkého ještě nezaskleného okna s výhledem na kopce a údolí. Přemýšlel jsem nad tím, jak je zvláštní, že velká část našeho života, a zejména toho, co nám v životě dává smysl a přináší naplnění, nakonec nějak směřuje k druhým. K druhým, které často ani neznáme, druhým, kteří o nás ani nemusejí vědět, k druhým, o nichž nevíme, co udělají s tím, co jsme udělali my. Ta neurčitost, otevřenost a anonymita mi přišla omračující a přitom byla celou dobu přítomná v každém úderu kladiva.
Tato nenadálá zkušenost mi otevřela oči. To, co jsem si myslel, že je příznačné pro moji práci, je nakonec možná všeobecným rysem života.
Na psaní a překládání mi totiž vždycky přišlo fascinující, že vlastně vůbec nevím, co se s texty dál děje a pro koho je píšu a překládám. Čte je někdo vlastně? Oslovují ho? Rozčilují ho? Párkrát za rok se stane, že dostanu nějakou zprávu a reakci na článek nebo překlad. Jsou ale také knihy, které jsem přeložil, aniž by se ke mně kdy dostala jakákoli odezva. Co se děje s těmi? To je tajemství. Ale když nad tím tak přemýšlím, něco přece jen vím. Tento text bude číst šéfredaktor a jazyková redaktorka a moje máma. A pak možná pár tisíc dalších anebo také nikdo.
A když už jsem zmínil svoji mámu, sama si teď vydává knížku, a tak jsem se díky ní mohl nedávno podívat do velké tiskárny, kde se tiskne ve velkých nákladech.
Díky své práci jsem vnímavější vůči tomu, že za knihou nestojí jen autor, ale že na podobě výsledného se obrovskou měrou podílí také překlad, ilustrace, redakce, korektura, sazba a další. Nikdy jsem se ale moc nezamýšlel nad tím, co se děje v tiskárně a kolika lidem kniha projde rukama nebo strojem, který obsluhují. Někdo musí vytisknout tiskové archy, nařezat je na stránky, svázat, ořezat, nalepit obálku a provést řadu dalších úkonů, které jsem v obrovských halách nestihl postřehnout nebo pochopit. To všechno se v tiráži skryje pod pár slov „vytiskla tiskárna ta a ta“.
V tiskárně mě zaujala ale ještě jedna věc, Heidelberg, což je obrovská tiskárna, která zabírá plochu tak deset krát tři metry a na výšku má asi dva metry. Někdo tedy také musel vyvinout tento stroj, někdo musel vyrobit jednotlivé součástky atd. A tady už síť těch, kdo se „anonymně“ podílejí na vzniku jedné knihy, síť těch, bez nichž by kniha nemohla nikdy vyjít, nabírá naprosto nepředstavitelných rozměrů a sahá někam k počátkům knihtisku, vlastně k vynálezu písma, objevení řeči, počátku vesmíru… Tváří tvář tomu nakonec ani obří Heidelberg, na který se vystupuje po schodech, působí jako dětská hračka.
„No nic,“ vstávám z okna a vracím se s kladivem ke své práci, kterou když děláme pro druhé, nám přináší daleko větší naplnění, než kdybychom ji dělali jen sami pro sebe, přestože nevíme, pro koho ji vlastně děláme. S kladivem, které mi včera prodali v OBI, které někdo vyrobil, které někdo vymyslel… vnímám sám sebe jako součást něčeho většího, nekonečné sítě života, se kterou jsem vzájemně propojený deseti tisíci vláken. Ne, už nevnímám sebe, nýbrž to, čemu buddhistický učitel Thich Nhat Hanh říkal „spolubytí“.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 10/2025)