„Hodně teď jezdím na kole,“ odpovídám do bezdrátových sluchátek na otázku, jak se mám, zatímco se koncem května na kole proháním po polním cestách mezi zelenajícími se loukami a poli. „Hodně teď jezdím na kole,“ když to vyslovím, uvědomím si, že to vlastně není úplně pravda, respektive, že to je pravda právě a jen poslední tři dny, kdy jsem vždycky odpoledne vytáhl kolo a do večera se jen tak projížděl a objevoval nové horizonty. A to doslova, začal jsem objevovat neznámá místa za tou hranicí, kam člověk běžně během dojde během pěší procházky. Je to trochu zvláštní poznávat nová nádherná zákoutí poblíž místa, které znám už téměř čtyřicet let.
A zvláštní také je, že jsou to jen tři dny a já mám pocit, že kolo prostě patří k mému způsobu život, přitom to tak roky opravdu nebylo. A ještě pozoruhodnější je, že když po těch třech dnech další dva dny pršelo, a já jsem tedy na kole nevyrazil ven, třetí den se to najednou zdálo těžké. Přitom kolo dál zůstávalo připravené u vchodových dveří a nic nebránilo tomu na něj nasednout a zase se jenom tak rozjet po kraji. Najednou na mě působilo nějak vzdáleně, jako kdyby z jiného života, jiného světa, jako kdyby sednout si na něj a zabrat do šlapek stálo veliké úsilí.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Radka Koláře, učitele taiji, který nám kdysi, když jsem začínal s taiji, vždycky říkával: „Jeden necvičit, je jako dva dny necvičit… Dva dny necvičit je jako týden necvičit… A týden necvičit je jako nikdy necvičit…“ Tenkrát mi to připadalo hlavně jako taková důrazná pobídka, abychom v cvičení byli vytrvalí a důslední, což mě se nikdy moc nedařilo. Dnes se mi ale spíš zdá, že se mu podařilo vystihnout hlubokou životní pravdu. Stačí tři dny za sebou vytáhnout odpoledne kolo, aby se z vás stal cyklista. Stačí tři dny na to, abyste žili úplně jiný život než doposud. Stačí možná úplně málo, stačí tři dny jezdit na kole, stačí tři dny cvičit, stačí tři dny meditovat, stačí se tři dny začíst do dobré knížky… A už to máte, už máte vlastně celý život.
Když jsem si právě ten třetí den po dvou dnech deště, když jsem se navíc necítil úplně dobře, nakonec řekl: „Ale jo, já na to kolo sednu a jenom tak objedu blok,“ stala se překvapivá věc. Projel jsem kilometry a kilometry polních a lesních cest a byl to nesmírně příjemný podvečer. Během jízdy jsem si vzpomněl na knihu Citlivka o vysoké citlivosti od Aleny Wehle. Z té mi utkvěla hlavně jedna věc, a sice to, že je-li člověk citlivější a vnímavější – ne nutně hned vysoce citlivý – na různé intenzivní podněty, náročné situace a silné emoce, je tím pádem také zároveň citlivější a vnímavější vůči dobrým věcem, a to je velká příležitost.
Možná stačí pár minut šlapat na kole, pár minut se procházet po lese, nebo si na pár minut sednout na meditační polštářek, roztáhnout jógamatku nebo si přečíst svoji oblíbenou báseň, abychom se ocitli v docela jiném rozpoložení, v rozpoložení, ze kterého se možná to, co se odehrávalo před deseti minutami bude zdát jako něco, co patří k docela jinému životu.
A tak podobně jako teď, když do sluchátek nahrávám tento text a rychlostí dvacet kilometrů v hodině se proháním po hrbolatých cestách kolem lesa, vše plyne, ubíhá, přechází v jiné, tak můžeme i do svého života vnést větší pohyblivost, plynulost nebo tekutost. Nebýt připoutaní k strnulým představám o tom, kdo jsme a nejsme, nebýt připoutaní k představě týdnů a měsíců, po které bychom měli udržovat určitou disciplínu, a prostě jen začít, protože tři dny stačí na to, aby se změnil celý váš život, nebo alespoň vaše vnímání života, což je možná ještě důležitější. A zcela jistě při tom objevíte něco nového, tak jako já dnes, když se mi v uvolněné mysli na kole mimoděk začal skládat tento text a já objevil, že můžu „psát“ i za jízdy.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 7–8/2025)