Nick Cave, dlask a buddhovská tkáň
Měl jsme hrát na piano na koncertě Nicka Cavea. Cave už začínal zpívat, zatímco já ještě běžel přes podium kamsi do zákulisí, abych piano našel. Myslel jsem na to, že jsem nedostal noty a že nevím, kdy a co mám hrát. A myslel jsem také na to, že hrát na piano stejně neumím ani s notami. Po pár minutách pobíhání jsem piano konečně našel, čekal tam na mě Boris. Boris byl z Německa a měl mi pomáhat. Měl noty, detailní rozpis toho, co kdo z nás kdy má udělat. První píseň byla bez piana. Ukázalo se, že většina mých úkolů spočívala v kontrolování správného překladu textu písní. To umím. Hrát měl hlavně Boris. Napětí vystřídala úleva, radost a obrovská vděčnost.
U snídaně jsem svůj sen vyprávěl Anetě a Jirkovi. „Myslím, že hezky vyjadřuje, kde teď v životě jsem,“ smál jsem se, „a dodává mi naději. Ale kdo je ten Boris?“
Po snídani jsme společně vyrazili do kopců. Během první přestávky ve svahu jsem vytáhl aplikaci, kterou jsem objevil v Indii – Merlin Bird ID. Stačí zapnout mikrofon a aplikace identifikuje ptáky podle jejich zpěvu. „Sýkora koňadra, sýkora uhelníček, dlask…“ „To jsi se mohl zeptat mě,“ říká Jirka, „ty jsou tady pořád.“ „Jak víš, že hawfinch je dlask?“ ptá se Aneta. „Máme je na zahradě taky.“
Procházíme krajinou a vyprávíme si, dlouho jsme se neviděli. Sledujeme siluety káňat a všímáme si prvních kvítek, která koncem března raší z holé země. Podběl, popenec, jaterník, krokusy… „Tohle je podle mě naprosto jedinečné místo,“ říká Jirka a usmívá se, když se usadíme na holém oblém kopci, ze kterého je rozhled na všechny strany kolem dokola. Na mě zatím padá tíže. Toulat se jarní krajinou v dobré společnosti je úžasné, my ale zároveň hledáme cesty pro poutě, které chystáme v květnu a v září. Místa, kde by se dalo v krajině přespat pod širou oblohou s větší skupinou. Místa, kde by se dala doplnit voda. A ono to celé nějak nevychází. Vhodná místa chybí, stejně jako zdroje vody a vzdálenosti, které bychom potřebovali během každého dne ujít na mapě prostě rozumně nevycházejí.
V duchu si říkám, co to znamená. Máme se vydat na úplně jiné místo? Je tohle tíže, která patří k tomu, když vzniká něco nového? Nějak už nevím, přetáčíme mapu z jedné strany na druhou, měníme výchozí i koncové body, ale trasa prostě nevychází. Cítím skleslost. Pomalu se vracíme domů.
Jirka zatím nadšeně vypráví o Buddhovi. V čínštině prý znak pro Buddhu sestává ze dvou znaků: člověk a tkalcovský stav. Řeč není o Buddhovi jako o historické osobě, ale o buddhovské přirozenosti, kterou má každý člověk. V rámci původní čínské taoistické kosmologie se Buddha stal jiným termínem pro označení tvořivého tkáně, která stojí na počátku všech věcí, jak ve fyzické, tak mentální rovině. Nebo tak nějak. Trochu se v tom ztrácím. Obraz živoucí tkáně, které jsme každý nedílnou součástí, stejně jako dlask, krokusy, nebo krajina, která nevychází vstříc naším představám, mě ale fascinuje.
Hodinu před soumrakem ještě s Anetou vyrážíme autem objet pár míst, ke kterým jsme nedošli. Zastavujeme, rozhlížíme se, znovu jedeme kamsi, kde by podle mapy mohlo něco být. Šeří se. Vidíme čím dál tím míň. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom něco objevili. Na silnici se vyhýbáme srnkách. Je noc, vracíme se zpátky.
Když světla zhasnou a motor utichne, zůstáváme ještě dlouho sedět uvnitř auta. Sdílíme svoje pocity zklamání a frustrace. „Myslela jsem si, že to bude daleko snazší,“ říká Aneta. Nemáme nic. Sdílená nespokojenost se ale pozvolna proměňuje v pocit spojení a vlastně také v určitý údiv nad tím, co to má celé má znamenat? Je to vlastně tak vzácné – pohybovat se po krajině, nechat se jí vést, hledat a čekat na to, co se samo od sebe vyjeví. A mít trpělivost s tím, že nic. Dál tiše sedíme v autě, spolu s námi je tu ale i neochvějný pocit přítomnosti té živoucí tkáně, silný dojem, že se všechno uspořádává ve svůj pravý čas. Učíme se naslouchat, necháváme se proměňovat v našich očekáváních a představách. A to je pro dnešek daleko důležitější plod naší cesty než nalezená místa a trasy. A zítra? Třeba se nečekaně zjeví Boris… Nebo už je dávno tady?
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 5/2025)