„Mičchámi dukkadam,“ říká mi na kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim, ať už vědomě nebo nevědomě, způsobili.“
„Mičchámi du…?“ zkouším to, „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje.
Je to nečekané loučení, prosba o odpuštění mě překvapuje, nemyslím si, že by mě nějak, vědomě ani nevědomě zranila. A myslím, že já jí také ne. Pak jsou tu ale takové ty drobné každodenní věci, drobná nedorozumění, nenaplněná očekáván, malá zranění tady a támhle… Jsme svobodné bytosti, naše každodenní potřeby, nálady se různí a také proměňují, někdy se prolínají více, někdy se spíše míjí… Jsou to drobné škrábance a odřeniny, takové, jaké člověk získá, když pár dní tráví v přírodě. A to všechno tak nějak patří k životu, k lesu i vztahům.
Když teď však vyslovuji to „Mičchámi…“, je v tom přítomná nesmírná úleva. Jako kdyby se něco pročistilo, všechno to nejasné a zmatené bylo pryč a zůstávalo jen to dobré a dobře míněné. A tak je to o to víc dojemné loučení.
Džinismus je stará náboženská tradice, která vznikla někdy v 6. století před naším letopočtem, a jedním z jejích hlavních pilířů je ahimsá – nenásilí, které se z džinismu posléze rozšířilo do dalších indických tradic. „Mičchámi dukkadam“ je věta, která se používá během každoročního svátku Kšamávání, v Den odpuštění, kdy džinisté odpouští druhým a žádají je o odpuštění. A o odpuštění nežádají jen druhé, ale ve formě modlitby také všechny formy života, které vědomě či nevědomě zranili. Ahimsá se netýká jen lidí, ale všeho živého.
Dnes se spojení „Mičchámi dukkadam“ rozšířilo i mimo rámec svátku a rituálu, stalo se součástí běžného rozhovoru. A mně připadá jako naprosto vynikají a jednoduchý způsob, jak se odkázat na určitou tradici, jak projevit vnímavost a citlivost a jak požádat o odpuštění, a to i za to, o čem možná nic nevíme, že jsme způsobili, tak či tak to však ovlivňuje naše vztahy s druhými i se vším živým.
Když jsme si nedávno s přáteli povídali o tom, jestli je něco, když se ohlédneme za svým životem, čeho litujeme nebo co bychom udělali jinak, překvapivě (anebo možná právě ne) to nebyla životní rozhodnutí, promarněné příležitosti nebo nenaplněné sny. Zcela výhradně šlo o situace a období, ve kterých jsme z dnešního pohledu, měli druhé více podržet, být s nimi nebo jim dávat více najevo, že tady jsme, zatímco oni procházeli něčím těžkým, rozchody, nemocemi, ztrátami toho či onoho. Z tehdejšího pohledu to ale často tak jasné nebylo, někdy jsme netušili, čím druzí procházejí a dozvěděli jsme se to až po letech, někdy jsme úplně neodhadli závažnost, někdy jsme zkrátka nevěděli, jak druhé podpořit. Zase ta spleť a houští života.
A tak odpuštění a žádost o odpuštění má v životě své nepostradatelné místo a „Mičchámi dukkadam“ pro nás není jen příležitostí se omluvit a pro druhé odpustit. Je to pro ně také pozvání k tomu, aby zase i oni sami požádali o odpuštění, a my jim tento krok můžeme alespoň trochu ulehčit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2025)