autor: Šimon Grimmich | Bře 30, 2025
„Mičchámi dukkadam,“ říká mi na kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim, ať už vědomě nebo nevědomě, způsobili.“
„Mičchámi du…?“ zkouším to, „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje.
Je to nečekané loučení, prosba o odpuštění mě překvapuje, nemyslím si, že by mě nějak, vědomě ani nevědomě zranila. A myslím, že já jí také ne. Pak jsou tu ale takové ty drobné každodenní věci, drobná nedorozumění, nenaplněná očekáván, malá zranění tady a támhle… Jsme svobodné bytosti, naše každodenní potřeby, nálady se různí a také proměňují, někdy se prolínají více, někdy se spíše míjí… Jsou to drobné škrábance a odřeniny, takové, jaké člověk získá, když pár dní tráví v přírodě. A to všechno tak nějak patří k životu, k lesu i vztahům.
Když teď však vyslovuji to „Mičchámi…“, je v tom přítomná nesmírná úleva. Jako kdyby se něco pročistilo, všechno to nejasné a zmatené bylo pryč a zůstávalo jen to dobré a dobře míněné. A tak je to o to víc dojemné loučení.
Džinismus je stará náboženská tradice, která vznikla někdy v 6. století před naším letopočtem, a jedním z jejích hlavních pilířů je ahimsá – nenásilí, které se z džinismu posléze rozšířilo do dalších indických tradic. „Mičchámi dukkadam“ je věta, která se používá během každoročního svátku Kšamávání, v Den odpuštění, kdy džinisté odpouští druhým a žádají je o odpuštění. A o odpuštění nežádají jen druhé, ale ve formě modlitby také všechny formy života, které vědomě či nevědomě zranili. Ahimsá se netýká jen lidí, ale všeho živého.
Dnes se spojení „Mičchámi dukkadam“ rozšířilo i mimo rámec svátku a rituálu, stalo se součástí běžného rozhovoru. A mně připadá jako naprosto vynikají a jednoduchý způsob, jak se odkázat na určitou tradici, jak projevit vnímavost a citlivost a jak požádat o odpuštění, a to i za to, o čem možná nic nevíme, že jsme způsobili, tak či tak to však ovlivňuje naše vztahy s druhými i se vším živým.
Když jsme si nedávno s přáteli povídali o tom, jestli je něco, když se ohlédneme za svým životem, čeho litujeme nebo co bychom udělali jinak, překvapivě (anebo možná právě ne) to nebyla životní rozhodnutí, promarněné příležitosti nebo nenaplněné sny. Zcela výhradně šlo o situace a období, ve kterých jsme z dnešního pohledu, měli druhé více podržet, být s nimi nebo jim dávat více najevo, že tady jsme, zatímco oni procházeli něčím těžkým, rozchody, nemocemi, ztrátami toho či onoho. Z tehdejšího pohledu to ale často tak jasné nebylo, někdy jsme netušili, čím druzí procházejí a dozvěděli jsme se to až po letech, někdy jsme úplně neodhadli závažnost, někdy jsme zkrátka nevěděli, jak druhé podpořit. Zase ta spleť a houští života.
A tak odpuštění a žádost o odpuštění má v životě své nepostradatelné místo a „Mičchámi dukkadam“ pro nás není jen příležitostí se omluvit a pro druhé odpustit. Je to pro ně také pozvání k tomu, aby zase i oni sami požádali o odpuštění, a my jim tento krok můžeme alespoň trochu ulehčit.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 3/2025)
autor: Šimon Grimmich | Bře 14, 2025
„Mně od dětství všichni učili, že se mám naprosto obětovat pro druhé, a to nebylo úplně dobré,“ říká T. Jak vlastně propojit práci a poznávání sebe sama s přesahem směrem ke světu a k druhým? K této otázce nás zavedl Viktor Frankl a jeho představa smysluplného života, který dochází svého naplnění, když člověk překračuje sám sebe a smysl nachází mimo své vlastní já – v pomoci druhým, v lásce nebo v osobním poslání.
V Prázdninové škole Lipnici připravujeme letní kurz pro středoškoláky zaměřený ne téma cesty hrdiny, přemýšlíme, co a jak nejlépe zkusit předat. Jak na té životní cestě nezůstat jen u sebe, ale vykračovat ven, a jak zároveň nevykračovat ven, aniž by se člověk nejprve zastavil u sebe a věděl, z čeho vychází. T. má špatnou zkušenost s přílišným důrazem na péči o druhé, H. má zase podezření vůči dnešní nekonečné nabídce seberozvoje, který podle něj jen posiluje individualismus a skutečné životní naplnění nepřináší.
A tak zatímco hledáme dobrou míru pozornosti k sobě a k druhým a diskuse nebere konce, nakonec narazíme na daleko zásadnější téma, které nám dovolí překročit naše různící se pohledy. Strach z budoucnosti, který u mladé generace, nabývá obrysů obrovské nejistoty – existuje vůbec nějaká budoucnost? Má smysl se ještě o něco snažit v okamžiku vrstvících se krizí, které doléhají na náš svět? Bude tedy naším úkolem na kurzu nakonec přinášet naději, že budoucnost může být a že i kroky, které se nám mohou stát nepatrné (například tváří tvář klimatické krizi), mají smysl? A jak to budeme dělat? A jak to vlastně máme my?
Více otázek než odpovědí a já si uvědomuji si, že v posledních pár letech se téměř samozřejmá představa, že věci rozhodně budou horší, pokud budou vůbec, tak nějak stala nedílnou součástí mého vnitřního světa… Do léta je zatím čas, takže si z naší schůzky odnáším otázku, co s tím?
O pár hodin později se u rychlovarné konvice potkávám s Š. Když se ho zeptám, jak se má, začne rozvíjet úvahy o tom, jaké by to bylo být někým jiným. Jak je to pozoruhodné, že zevnitř člověk může zakoušet jedině sám sebe. „Jaké by to bylo být tebou?“ ptá se. „To bys určitě nechtěl…,“ odpovídám a trochu váhám, jestli Š. jen rozvíjí náhodné úvahy, nebo je za tím něco víc. „Víš, já už jsem z toho tak unavený, už toho mám dost, pořád ten samý bordel uvnitř po celé ty roky.“ Š. bude něco přes sedmdesát, znám ho jako nesmírně vřelého, přátelského a pečujícího člověka. Člověka, kterého chcete mít mezi svými přáteli… Mlčky se vzájemně díváme do očí. V tu chvíli jako kdyby se čas zastavil, celý svět se vytratil, hranice mezi námi se rozplynuly a všechno ostatní mimo to naše setkání teď a tady bylo zcela nepodstatné. Slova nestačí. Tak ještě chvíli mlčíme, a pak si každý jdeme svou cestou.
A ve mně z toho našeho setkání zůstala hlavně vděčnost. Jsem Š. vděčný za to probuzení u rychlovarné konvice, za to nenadálé otevření srdce. Možná ten vnitřní bordel nezmizí a my se ho prostě budeme učit mít rádi celý život, možná nakonec právě díky němu dokážeme mít empatii a soucit vůči druhým. Možná Š. rozdává to, co by sám nejvíce potřeboval dostávat. A možná to nezřídka zlomené srdce, které se tváří tvář utrpení se soucitem otevírá… možná tohle srdce, dokud se nezavře, může být odpovědí, co s nejistou budoucností – neuzavírat se, zůstávat v tom otevření, a tak také v propojenosti s druhými a s veškerým životem.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 2/2025)
