„Jaký pro tebe byl retreat,“ ptá se mě Indka Swati, zatímco v zenové zahradě pozorujeme lotosové jezírko. Svítí slunce, tak se lotosové květy vynořily z vody a plně rozvinuly. Naše týdenní meditační ústraní v tichu skončilo.
Nikdy nevím, co na takovou otázku odpovědět. Nejraději bych na ni neodpovídal vůbec. Za těch několik dní, kdy jsem většinu času trávil jen sám se sebou a v tichu, jen se svou myslí, která většinu času podnikala nejrůznější vnitřní výlety, zpravidla prožiji úplně všechno – zářné okamžiky klidu a spokojenosti, daleko častěji však nudu, únavu a tělesné nepohodlí, náročné emoce nebo nepříjemné myšlenky… k tomu pár okamžiků vhledů, hlubokého porozumění, sounáležitosti, a pak zase strach, smutek… a tak dál dokola a dokola.
Tak jen pokrčím rameny a rukou ve vzduchu kreslím sinusoidu a říkám: „Nahoru a dolů, nahoru a dolů…“ Swati, jako kdyby tomu velmi dobře rozuměla, mi odpoví: „Já myslím, že bez toho času na polštářku, kdy trpím nebo kdy mám dojem, že se mi meditace nedaří, bych se nikdy nenaučila soucitu s druhými.“ Přikyvuji. „Bez bahna lotos nevykvete,“ dodává. Díváme se na dokonale souměrné lístky lotosu, jsou nádherné. I když ten obraz jistě vystihuje něco z toho, co jsme oba prožili, lotosové květy dnes svou krásou příliš zastiňují temnou vodu a dno, ze kterého vyrůstají. Tak se mi v hlavě vynoří báseň Izumi Šikibu:
Ať vítr
tu děsivě fouká,
tak také měsíční záře proniká
prkny ve střeše
toho rozpadlého domu.
Světlo, krása nebo probuzení, které v japonské poezie často symbolizuje záře měsíce, nakonec může přijít, jen když se střecha prolomí, zdi spadnou a my se otevřeme plnosti našeho prožívání a dovolíme si být křehcí a zranitelní – alespoň na okamžik.
***
Meditační praxe nakonec spočívá v tom, že jsme konfrontováni s vlastní nedokonalostí, s nejrůznějšími obtížnými částmi nás samotných, vnitřními zraněními… zkrátka vším tím, co bychom nejraději neviděli nebo se toho zbavili – o to však nejde. A navíc nás meditace vystavuje dojmu, že se nám praxe nedaří, protože vytoužená soustředěnost, klid nebo blaženost se nedostavuje. A pokud náhodou ano, dříve či později opět pomíjí. Ani o ně však nejde. Daleko spíš jde o to být uvolněně sami se sebou, s nehodnotícím uvědomováním se otevírat všemu, co k nám patří… a tak se pozvolna učit mít sami sebe rádi.
Ne nadarmo tedy známý učitel meditace Jack Kornfield připomíná: „Duchovní život je z velké části sebepřijetí, a možná úplně celý.“ V tichu na polštářku se člověk nakonec učí tomu nejdůležitějšímu, upřímnosti, pokoře, sounáležitosti s druhými a soucitu. Iluze o nás samotných slábnou nebo odpadají, stejně jako iluze o naší meditaci nebo „osvícení“. Připoutanost k vlastnímu já slábne. Setkávání se s tím vším a přijímání skutečnosti našeho života na polštářku nakonec vede k tomu, že méně soudíme druhé a máme pro ně více porozumění. A o to jde.
Možná jsou to právě naše selhání a nezdary, které nás učí, co to znamená být člověkem. Možná to nejsou „selhání“ a „nezdary“, ale nezbytné klíčové momenty na naší cestě k hlubšímu lidství. Momenty, kdy něco v nás umře, kdy sami umíráme, abychom se zrodili znovu – o něco prostší, jednoduší, vnímavější, otevřenější, soucitnější… Moudrost a láska vyrůstá z toho, že setkáme s naší vlastní křehkostí, zranitelností a neschopností. Měsíc zazáří prkny ve střeše rozpadlého domu a my zjistíme, že jsme tou září.
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 6/2024)