V jednom rozhovoru se reportér ptal Dalajlámy, jak striktně to buddhisté mají s úctou ke všemu živému a s nenásilím, které jsou základním pilířem buddhistického učení. Nepřekvapivě při tom došla řeč na komáry. Dalajláma se svým širokým úsměvem a zářícíma očima začal vyprávět, že když má dobrou náladu, nechá prvního komára, ať se napije, až je úplně rudý. Objeví-li se druhý s trochou netrpělivosti ho sfoukne. Třetího už odcvrnkne.
Jezdíme meditovat do bývalého mlýna, do krásného stavení uprostřed přírody. Široko daleko není nic, jen ticho, klid a lesy. Jedinou nevýhodou, kterou toto místo má, jsou mouchy. Mouchy přezimovávají za rámy oken, a když se zatopí, začnou se probouzet, bzučet a poletovat, a tak nás nezřídka vyrušují v meditaci.
A tak zatímco v klidu sedím na meditačním polštářku, po mých pažích se procházejí mouchy. Přemýšlím, co s nimi udělat. Úplně se nehodí, abych se jako učitel meditace začal máchat a ohánět se rukama, abych se jich zbavil, i když přesto to bych nejraději udělal. Místo toho tedy zkouším najít způsob, jak se s nimi spřátelit. Vždyť to je právě to, co se v meditaci učíme, přijímat skutečnost takovou, jaká je. V mém případě plnou much.
Zkouším je tedy přijímat, říkat si: „Je to v pořádku, může to tak být…“ Moc mi to nepomáhá, pořád cítím silné nutkání je ze sebe setřást, zejména ve chvílích, kdy mi lezou do podpaží. „Dobrá, dobrá, tak tohle úplně nefunguje, možná bych mohl zkusit prohloubit soustředění, odvést pozornost jinam,“ uvažuji a začnu tedy sledovat nádech a výdech, nádech a výdech… A vlastně se mi to daří. Daří se mi na mouchy, které se dál procházejí po mých pažích, zapomenout.
Asi tak po deseti minutách mě to ale přestane bavit, a tak se vrátím zpět k původnímu záměru, „Možná bych je přece jen mohl zkusit přijmout?“ říkám si. Tentokrát na to jdu trochu jinak a ptám se sám sebe, co je na nich vlastně tak protivné? Okamžitě se ve mně ozve hlásek, který se tváří velmi kysele a který říká: „Když ony jsou nechutné.“ „Aha, takže moje mysl má jasnou představu o mouchách, hodnotí je, soudí je, říká, že jsou odporné,“ snažím se situaci porozumět, „tak pochopitelně, to dává velmi dobrý smysl, že je těžké je přijmout. Mohl bych se tedy zkusit k mouchám vztáhnout nějak jinak, nehodnotit je, jenom vnímat to, co cítím, když se mi tři mouchy procházejí po paži.“
Jenom vnímám dotek, jemné šimrání, všímám si toho, jak mouchy přecházejí z místa na místo, pak zase zmizí, pak přiletí znovu nebo se možná objeví jiné. Najednou mě napadne, že kdyby to nebyly mouchy, kdyby se mě takto dotýkal někdo, koho mám rád, tak by mi to bylo i příjemné. Dál pozoruji, jak se mě mouchy dotýkají, vlastně je to vynikající předmět pro meditaci, jen se zvídavostí sledovat příští dotek, další krok a co přijde teď? Mysl je poměrně klidná, jasná, sledování much ji baví. A tak když se pak najednou všechny zvednou a zmizí, překvapivě si všímám, že mi trochu chybí.
Je v tom něco symbolického. Říkáme přece o věcech, že „mají své mouchy“. Možná všechno má své mouchy, vždyť nic není dokonalé. A tak mě ty bzučící a poletující mouchy učí být s těmi mouchami a nedokonalostmi, které patří k životu. Učí mě, jak pouštět příliš omezující představy, jak se otevřít skutečnosti a jak ji přijmout. A vybaví se mi přitom text jedné písně od Leonarda Cohena „There is a crack, a crack in everything. That’s how the light gets in… Ve všem najdete praskliny, těmi se dovnitř dostává světlo.“ Přemýšlím nad tím, jaké světlo se dovnitř dostává prostřednictvím much v meditaci? Mohla by to být hravost, se kterou se můžeme stavět k nevítaným situacím, které nás potkávají? Mohli bychom všechny ty mouchy v našich životech nejen přijmout, ale hrát si s nimi a užít si je? Za pokus to rozhodně stojí, alespoň ve chvílích, kdy má člověk dobrou náladu!
(článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2023)