Už přes půl hodiny na Google procházím obrázky březové kůry, otevírám články biologů, nadšených fotografů nebo e-shopů s březovou kůrou a listuji také slovníky. „Few curls of birch bark,“ jak přeložit tento verš? Prohlížím si obrázky kůry a vyčkávám, jestli se objeví to pravé slovo. Jak se tomu říká česky? A říkáme tomu nějak? Hoblina… vlnka… kudrlinka… „Pár kudrlinek březové kůry?“ Čím déle času trávím s obrázky nebo vzpomínkami na tu podivuhodnou strukturu a kresbu, tím více se zdá, že vidění světa nelze oprostit od jazyka a přeložit do jiného… Anebo možná ano? Není tu přece jen ještě nějaké další slovo? „Smotánek?“ zkouší to Bára u čaje, když jí vyprávím o kůře. „Závojíček,“ nabízí Google překladač. Googlím závojíčky a dostávám se k článkům o svatbách a říkám ne. Končíme. Kudrlinky a tečka.

Přikládání slov na věci, tu přiléhavě, tu volně, ty pokusy vtěsnat život do formičky slova, mě baví. Objevování prázdných prostor mezi různými jazyky tak, kde jedna řeč ještě umí skutečnost zahlédnout a dát ji tvar, druhá marně lapá po slovech, mě nepřestává naplňovat údivem. V těch záblescích ticha se na život na okamžik odhaluje ve své původní neuchopitelné divokosti.

Zároveň jen máloco je pro mě tak náročné jako psaní a překládání a pouštění napsaného a přeloženého do světa. „Vlastně oba čekáme, až konečně někdo přijde na to, že to děláme úplně špatně,“ smějeme se s kamarádkou redaktorkou cestou autem, kdy jsme si vyprávěli o perfekcionismu, kterému čelíme, když máme odevzdat hotový text. Práci, kterou milujeme, provází obrovská úzkost a tlak, které nám v podstatě brání ji dělat.

Odevzdat každý měsíc článek znamená, že moje mysl průběžně celý měsíc někde na pozadí zvažuje témata, sbírá podněty a momenty, které by stály za zaznamenání, nebo ve mně probouzejí alespoň trochu naděje, že by z nich něco mohlo být… S koncem měsíce tlak roste a já mám silný dojem, že už nikdy nenapíšu nic, a váhám nad tím, jestli jde stále ještě o dobrou výzvu něco ze sebe vydat, nebo už přílišnou zátěž. Bereme to oba hodně vážně. Termín, do kterého je třeba text odevzdat, mi však na druhou stranu také pomáhá vyhnout se pasti perfekcionismu, protože, kdybych měl odevzdat text, až s ním budu spokojen, neodevzdám ho nejspíš nikdy.

„Oni tomu totiž nerozumí,“ smějeme se zase nad vnitřními mechanismy, které nám dovolují ignorovat jakékoli pozitivní odezvy na naši práci a dál se držet svého přesvědčení, které říká: „Vždyť by to mohlo být dokonalé.“ Zkoušíme jít dál a představit si někoho, koho respektujeme a kdo „tomu rozumí“. Zřejmě ani takovému člověku bychom neuvěřili – nejspíš totiž naši práci dostatečně do hloubky neprozkoumal. Ne, nemá to řešení. Smějeme se.

Letos v zimě jsem začal nahrávat podcast, tak trochu na koleni, na mizerný mikrofon, doma z obýváku. Čtu v něm vždy vybranou báseň, lehce ji okomentuji, a potom následuje krátká meditace. Kromě básně si dopředu nic moc nepřipravuji. Bývá to spontánní, často sám sebe překvapím tím, co řeknu. Radostně objevuji. Nic nestříhám. Nic moc neupravuji. To mě nebaví. Možná to není k poslouchání, ale já konečně zase po dlouhé době zažívám radost z textu a vyjadřování a autenticitu a improvizovanost pokládám za přednost svých nahrávek.

Smějeme se v autě a pomalu nám začíná docházet, že z té naší pasti vede jen jediná cesta, přestat brát sami sebe a svou práci tak vážně. A hlavně, rozloučit se s dokonalostí. S ideální představou o našich textech, která nám naplňuje úzkostí, vždy když svůj text spatříme vytištěný. S ideální představou o sobě samých, která nám nedovolí vydechnout, zastavit se a být spokojení teď a tady. S představou dokonalosti, kvůli které zaslepeně přehlížíme, že život ze své podstaty dokonalý být ani nemůže a že krásu a radost nalezneme daleko spíše v nedokonalosti.

A tak si teď představuji, jaké by to bylo, kdybychom se ve svém životě s představou vlastní dokonalosti rozloučili jednou provždy? Chvíli bychom asi byli smutní, a pak?

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, v čísle 12/2022