„Hodně mě oslovilo, že individuální terapie v přírodě se něčím podobá práci ve skupině, nejsme na to sami…“ uvažuji na závěr kurzu Zdivočet!?, který byl věnovaný terapii v přírodě, nebo spíš terapii přírodou. Zkoumání toho, jak opustit křesílka a čtyři zdi terapeutovny a vydat se ven do přírody, a tak nezměnit jen kulisy terapeutického procesu, ale pozvat do něj ještě něco dalšího.

Stoupáme do kopce, střídáme se v roli terapeuta a klienta, a učíme se vnímat. Venku se toho děje hodně, zatímco druhý vypráví nebo odpovídá na otázky, všímám si, jak se mění jeho chůze, postoj těla a směr, kam mě vlastně vede, protože já tu jen doprovázím, nechávám jeho, ať volí cestu. A všímám si také toho, co vnímám já, čeho si všímám a co mě oslovuje. A pak je tu příroda, přeletí ptáci, na okamžik vysvitne slunce, pofukuje vítr… Souvisí to všechno nějak? Mohlo by nám něco z toho být užitečné, jako takový třetí hlas, který nám nabídne další perspektivu a vyvede nás z našeho ponoření do závažných příběhů?

Můj „klient“ si najednou všímá plujících oblak, tak se zastavujeme a jen se díváme. Už ten samotný volný prostor mraků, horských hřbetů a podzimního slunce nám oběma dovoluje se uvolnit a uvědomit si, že naše příběhy a role jsou jen malou částí daleko většího celku. „Ta lehkost… tu bych si přál…“ říká, když se dívá na oblaka. Nabízím, že bychom se jimi mohli zkusit na chvíli inspirovat, představit si, jaké by to bylo, stát se oblakem. Tak stojíme na louce a on se lehce kývá ze strany a stranu a pohupuje rukama. „Uzemnění… plynutí… prostupnost…“ čas od času přerušuje ticho, ve kterém je slyšet jen vítr v korunách stromů, aby popsal, co se právě teď děje. Usmívá se, září. Pozoruji mraky a letmo i jeho, abych tu vzácnou chvíli příliš nenarušoval a zároveň měl přehled, co se děje. Napodobuji jeho pohyby a cítím zřejmě něco podobného – připadám si jako jeden z výběžků obřího živočicha, jako jeden z výhonků nesmírného života. Plynu s tím mohutným proudem… co by se mi tak v životě mohlo stát? Nic. Nic. Nic.

Část „terapeutické mysli“, kterou nezřídka zneklidňují myšlenky jako: Co s tím dál? Dostali jsme se někam? Je to dost?, se tváří v tvář této zkušenosti odmlčela. Místo ní je tu radost, hravost a chuť společně prozkoumávat přítomný okamžik. Pořád se pohupujeme a já se ptám: „Mohla by tohle být odpověď na to, o čem jsme mluvili?“ Pokyvuje hlavou, usmíváme se, mlčíme a dál pozorujeme mraky. Terapie je u konce, nebo možná právě začala.

***

Chodím běhat do lesa. Neběhám po cestách. Běhám po drobných pěšinách. Nezřídka skončím někde v houští, odkud už cesta nevede dál. Nikoho nepotkávám. Vlastně ano. Srnky. Kance. Veverky. Vzájemně ctíme svou vlastní samotu, a když se střetneme pohledem, rozeběhneme se každý jiným směrem. Zvířata se pohybují trochu jako já. Chvíli běží. Pak se zastaví, chvíli se rozhlížejí, běží dál. Když už nemůžu, tak se zastavím nebo chvíli jen jdu. Mnohem častěji mě teď ale zastaví něco jiného. Hluboký klid podzimního lesa. Listy zvolna žloutnou. Nic se nehýbe. Na pasece se povaluje mlha. Už od ranních hodin teď les zve k zastavení a zpomalení. Jen muchomůrky jsou plné života, každý den zas o něco větší a zářivější.

Lesní ticho ve mně prohlubuje mé vlastní a já mám chuť jen tak spočinout, pozorovat koruny borovic v mírném slunci, které ještě hřeje. Vědomí, že už to tak možná brzy nebude, dodává přítomnosti na naléhavosti a probouzí všechny smysl. Nasávám slunce, zeleň a ticho jako ty houby, co vylézají z mechu.

V tom tichu je něco fascinujícího, posvátného a vtahujícího. Jako kdyby v tom noření se do hlubších a hlubších vrstev ticha byl skrytý ten opravdový život. Ticho lesa je dar. Trochu se divím, že tu nepotkávám žádné další lidi, když se tu samo od sebe rozdává to, co všichni hledáme. Nechce se mi z lesa, měl bych chuť se dál a dál nořit do toho tichého prostoru, kde já splývá s mechem a jehličím. Setrvávat v tiché kontemplaci.

Nakonec běžím dál, protože chci dnes ještě navštívit řeku. Cestou podél louky si všímám podzimních barev a myslím na to, že tyto moje cesty mi dovolují vnímat proměny přírody, den za dnem, týdnem za týdnem, dovolují mi být součástí toho velkého cyklu rozkvětu, uvadání a znovuzrození. Podél pole dobíhám k řece, tady konečně potkávám lidi, čtyři staré rybáře, kteří v maskáčích sedí jeden vedle druhého v křesílcích podél cesty, na opěrce sklenku rumu a krabičku cigaret. Usmívají se, jsou zvědaví a zdraví mě. O tom dopoledním podzimních tichu zřejmě také vědí a svým způsobem ho oslavují, tak trochu maskovaně. Nechávám se chvíli unášet ledovým proudem Labem a užívám si ten oživující pocit, když se nahý suším na slunci. Běžím dál, mířím domů, přitom bych nejraději běžel dál a dál, nepřestával, nevracel se. Ke konci cesty míjím karavan s nápisem: „The Journey is our home, Naším domovem je cesta.“

Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 11/2022