„V létě bývám hodně zaneprázdněný,“ odpovídám své terapeutce na otázku, jak se mi daří. To ji zaujme, a tak vyprávím o meditačních retreatech, desetidenním kurzu pro středoškoláky, putování se skupinou krajinou Rychlebských hor a dalších a dalších akcích, během nichž jsem provázel druhé ­– sotva něco skončilo, něco dalšího začalo a mě jako kdyby unášel mohutný proud. „Naplňuje mě to, ale zároveň také sním o tom, že nebudu dělat vůbec nic,“ uzavírám své vyprávění. „Proč se usmíváš, když mluvíš o nicnedělání?“ ptá se zvědavě. „Asi proto, že to tak říkám, ale je pro mě těžké si to dopřát,“ uvažuji. „Co je těžké?“ „Těžké je, že mě to táhne něco dělat, je v tom živost, je v tom energie… když doma ležím na gauči, tak je to těžké,“ snažím se si v tom pro sebe udělat pořádek. „Takže jsi workoholik, když pracuješ, máš ze sebe dobrý pocit, když nic neděláš, nepřipadáš si ani trochu úžasně, a tak od toho, jak se cítíš, utíkáš,“ trochu přehání, abych mě vyprovokovala. V mysli mi víří různé důvody, proč tolik pracuji: protože v tom vnímám smysl, protože je těžké říkat ‚ne‘ něčemu, co mám rád, a protože koneckonců jsem také na volné noze, takže to, že teď něco dělat mohu neznamená, že to tak bude za pár měsíců, za rok…

„Kdyby sis představil, že tomu řekneš ‚ne‘, jaké by to bylo?“ Cítím smutek a objevuje se také strach z toho, že mi něco unikne. „Ale ty víš, že se svět bez tebe nezhroutí, že ano?“ Smějeme se. „A co tam je dalšího?“ doptává se. „To, že odpočívat je náročné, prvních pár dní se vždycky cítím hrozně, tělo je unavené, všechno mě bolí a psychicky se také cítím dost mizerně. Pár dní to trvá, než tím člověk projde. Nemám to rád.“

Snažíme spojit s tím, co přesně nemám rád – s tou částí mě samého, která pořád něco potřebuje, neví, co chce, a je z toho všeho unavená a otrávená… „Zajímavé, takže ty odmítáš tu část sebe, která by potřebovala péči, odpočinek, čas pro sebe… jak ti to zní?“ ptá se mě. Mám pro tu část sebe velké pochopení, avšak puzení něco dělat je daleko silnější. Ten rozpor mě udivuje a já začínám mít dojem, že tady jde o něco většího, že v tom nejsem sám, že ona to zná až moc dobře a že možná my všichni to známe až moc dobře.

„Potřebuji odpočívat!“ bere na sebe roli té části mě, o které mluvíme. „Hmmm, já vím,“ odpovídám tónem, z něhož je zcela zjevné, že s tím nehodlám nic dělat. „Ty mě vůbec nerespektuješ a já se cítím hrozně…,“ má slzy na krajíčku a se mnou to ani nehne. Mlčím a dívám se někam daleko za ni. „Taky bych mohla přivolat nemoc,“ bezmocně zkouší získat moji pozornost. „Já vím,“ odpovídám chladně. Rozhovor je u konce.

„Je tam prostě hranice,“ reflektuji a ukazuji na svůj hrudník, „připadal jsem si nekonečně větší než ty, nevnímal jsem tě.“ „Řeknu ti, co jsem vnímala já, možná to s tím nějak souvisí. V tom, jak ses ke mně vztahoval, jsem cítila velkou hybris, víš, co je hybris?“ Vím, co je hybris, řecká mytologie je jí plná, plná smrtelníků, kteří se chtějí pozvednout nad svou smrtelnost, překročit řád světa, určit svůj osud nebo se stát se bohy. Domýšlivost. Překračování vymezených hranic. Končívá to špatně.

Najednou mi na mysli vytane obraz. Římský císař sedí vysoko na trůnu a s jasným pohledem do dáli přehlíží potřeby svých poddaných. Ví o nich, ale má něco důležitějšího na práci – budování, dobývání, nesmrtelnou slávu – a v koutku duše také dobře ví, že bude-li v tom pokračovat, vřítí se do záhuby. Obraz je to děsivý, ale já díky jeho názornosti a také přehnanosti zažívám úlevu, hrudník se může otevřít a já se zase mohu stát trochu víc člověkem.

„Co je na tom císaři správného?“ ptá se terapeutka. Nepřipadá mi na něm správného vůbec nic, i když… možná trochu se mi líbí, že má vizi, že je zaměřený a že někam směřuje. „Myslíš, že to jsou kvality, které potřebuješ? Jak tě znám, tak se mi nezdá, že bys nevěděl, o co ti jde a kam směřuješ,“ chvíli vyjmenovává konkrétní detaily z mého života. „Asi ne no,“ odpovídám váhavě, zatímco můj vlastní sebeobraz se zvolna proměňuje. Strach z toho, že bych mohl upadnout do nekonečné lenosti nebo se ztratit ve vlastní nerozhodnosti, se začíná rozpouštět a spolu s ním mizí i to puzení něco dělat.

Mám pocit, že jsme udělali velkou práci. „Dneska už jsme na konci, tak buď s tou svojí částí, co potřebuje odpočívat.“ Přikyvuji, v hlavě mám jasno, příští čtyři dny budu spát a nebudu dělat vůbec nic. Někde v hloubce dobře vím, že jen tak být je víc než dost a že být smrtelníkem je úžasně osvobozující.


Článek vyšel v časopise Psychologie dnes, letním dvojčísle 10/2022