„Den pohřbívání otce není ztracený den. V ten se synové a dcery obírají novými myšlenkami. V ten den se synové a dcery svému otci teprve stávají syny a dcerami. V ten den se synové a dcery teprve stávají svým dětem otci a matkami.“
Tato slova od Kurta Martiho jsem poprvé zaslechl na zádušní mši v Břevnovském klášteře, když mi umřel děda. Od té doby jsem je už mnohokrát sdílel se svými blízkými, když se zase oni museli s někým rozloučit. Vždy znovu jsem se přesvědčoval o tom, že těch pár slov promlouvá nejen ke mně, nýbrž že vyjadřují hlubokou pravdu o lidské zkušenosti. Jako kdybychom s odchodem našich blízkých nově porozuměli tomu, kým vlastně celou dobu byli a kým jsou pro nás teď, a spolu s tím také tomu, kdo jsme my. Jako kdyby se tu vedle smutku a ztráty, rodila také nová síla, které se nám v těchto okamžicích od našich předků dostává. Vzpomínám si, jak mě v měsících po dědově smrti provázela, a já jsem najednou o trochu víc věděl, kdo jsem a co chci do světa vnášet a kým být.
*
O řadu let později, když jsme se na sebezkušenostním výcviku u Jitku Vodňanské věnovali předkům, jsme si kladli řadu otázek. Co jsme od nich dostali? Co jsme od nich přejali? Za co jsme jim vděční? Co za ně možná (nevědomě) neseme? Jaké nevyřešené rozpory, traumata nebo zranění se v rodě předávají? A řadu dalších.
V tomto kontextu přináší důležitý vhled systemická psychoterapie, která člověka nahlíží jako součást systému. Tím systémem může být rodina, pracovní prostředí, pozice kulturní menšiny v rámci většiny atd. Systém se vyznačuje vztahy a rolemi, člověk se nachází v jejich poli a podoba tohoto pole více či méně vědomě do značné míry určuje jeho prožívání a jednání. Pracujeme-li tedy na sobě, nepracujeme jenom na sobě, ale také na tom, co se předává a co možná nemusí být předáváno dál, pokud my v sobě najdeme odvahu a ochotu s tím pracovat a najdeme cestu, jak to proměnit. Pak se spolu s námi proměňuje právě i celý systém.
Když jsme se na konec na výcviku „rituálně“ obraceli ke svým rodům, ke všem těm generacím před námi, poděkovali jim za život a za všechno dobré, co jsme od nich dostali, a zároveň jim nechali to, co patří jim, a co my s sebou nemusíme dál vláčet, a na závěr jsme se obrátili směrem dopředu, směrem k životu a budoucnosti, se všemi generacemi za zády, byla to opět ta síla, která nás všechny držela a nesla, kterou jsem kdysi zažil v souvislosti s dědou. Síla života.
*
Úcta a pozornost věnovaná předkům, vyjadřovaná například každodenním zapalováním vonných tyčinek, jak se s ní můžeme běžně setkat v Asii, nám není úplně vlastní, a dost možná se tak připravujeme o sílu, svobodu a sounáležitost, kterou bychom díky vědomí naší propojenosti s nimi mohli vnímat. Vietnamský zenový mistr a mírový aktivista Thich Nhat Hanh ve svých knihách a meditačních centrech věnuje značnou pozornost právě praxím a ceremoniím spojeným s předky (některé z nich lze nalézt například v jeho knize O lásce).
Vedle pokrevních předků a duchovních předků, mezi něž patří učitelé a ti, kdo nás v našem životě významně ovlivnili a inspirovali, rozlišuje Thich Nhat Hanh ještě třetí skupinu předků, kteří jsou spojeni se zemí nebo s místem. Když se Thich Nhat Hanhovo meditační centrum Plum Village ve Francii začalo rozrůstat, tak započetí nových staveb předcházela ceremonie zaměřená na oslovení předků místa, ať už přírody, do níž bylo třeba zasáhnout, nebo lidí, kteří na tomto místě kdysi žili a po staletí ho utvářeli. S úctou a respektem, se záměrem citlivě proměňovat toto místo v místo radosti, plného uvědomování a soucítění.
Daleko „radikálnější“ byla v tomto ohledu volba dalšího místa pro meditační centrum v Evropě. Ze všech různých zemí si Thich Nhat Hanh v roce 2006 zvolil Německo a ze všech různých míst v Německu budovy a pozemky ve Waldbrölu, které před válkou sloužily jako nemocnice pro chudé fyzicky a mentálně znevýhodněné. S nástupem Hitlera byla v roce 1938 velká většina ze sedmi set pacientů odvezena a zavražděna. Za války budovu využívali nacisté. Po válce chvíli sloužila jako nemocnice a následně jako vojenská akademie zaměřená na vývoj a výzkum chemických zbraní. Dnes na tomto místě stojí Evropský institut pro aplikovaný buddhismu a Thich Nhat Hanh si vybral se záměrem proměňovat temnotu navršenou historií 20. století ve světlo.
***
Praxe spojená s předky, ať už si pro ni najdeme jakoukoli podobu, nám může pomáhat k tomu, abychom vnímali své kořeny, abychom poodkrývali a transformovali zranění, která se nevědomě předávají z generace na generaci, a abychom konečně mohli vnímat větší sepětí s životem a světem, včetně toho, který teprve přijde.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 4/2022