Jedu s kolečkem plným žlutého listí z kopce, abych ho vyklopil na kompost. Říjnové slunce ještě hřeje a trochu fouká. Listí padá z kolečka. Listí padá ze stromů na shrabaný trávník. Listí se zvedá ze země, když po ní člověk prochází. Již několik dní hrabeme listí a svážíme ho na hromadu. Na stromech je ho stále dost, takže zítra můžeme pokračovat.
Práce na zahradě je ve francouzském zenovém klášteře Ryumon Ji příjemným zpestřením, jinak totiž většinu času sedíme, v meditační pozici, v zazenu, a v tichu. V tichu pracujeme i na zahradě, abychom si tak nerušeně mohli plně uvědomovat to, co právě děláme. Jak vlasy lehce vlají v podzimním vánku, jak ruce na násadě hrábí už studí, jak půda a listí voní podzimem a jak celý ten svět hemžícího se listí je v neustálém pohybu a proměně. Každý list je úplně jiný. Je v tom radost.
Zen vede k bezprostřednímu prožívání přítomnosti. My zatím většinu času trávíme v myšlenkách, představách a příbězích. Zen odklízí vše, nenabízí ani prst ukazující na měsíc, protože i na tom prstu bychom mohli uváznout, zaměnit představu, myšlenku za skutečnost samotnou. Skutečnost samotná, ta je mimo slova. A tu zároveň není třeba někde hledat, ta je teď a tady. V klesajícím listí, v paprscích slunce, v dlaních…
V zazenu jde o to být v uvolnění od představ, včetně představy „já“, naučit se přebývat uprostřed proudu života, aniž bychom se potřebovali neustále něčeho držet. Sedíme v potemnělé meditační hale, každý na svém polštářku, s napřímenou páteří, rukama složenýma v klíně, většinu času bez hnutí, v tichu. Zvonění obrovského zvonu duní celým tělem. Zenový mistr nás za začátku provází svým pronikavě jasným hlasem:
Vraťte se k přirozené důstojnosti, která prostupuje tímto postojem… Díky stabilní pozici cítíte váhu těla na zemi a na polštářku. Nechte páteř, ať se díky přirozené vitalitě vašeho postoje napřímí. Uvědomte si pozici své hlavy, která nepadá dopředu. Uvědomte si polohu svých palců, rukou, prstů na rukách.
Uvědomte si všechno, co můžete v této pozici uvolnit… Všechny svaly obličeje, čelisti, krk, ramena, hrudník a celé břicho. Při každém výdechu vnímejte vnitřní tekutost. Zazen je živé držení těla, jen budí zdání nehybnosti, vypadá nehybně, ve skutečnosti se všechno pohybuje… Nechte oči otevřené, nechávejte vcházet světlo. Seďte v přítomném okamžiku…
Následování mentálních návyků, vnitřních rozhovorů nemá během zazenu žádný význam. Uzavírat se v tom, co nemůžeme s nikým sdílet, nemá žádný význam. V každém okamžiku se vracejte k tomu, co je společné. Neizolujte se… Uvědomte si myšlenky, které jsou přítomné… propusťte je, jako když otevíráte dlaň, abyste pustili nějaký předmět… Nedržet znamená nechávat jít, nechávat procházet, nedotýkat se.
Veškeré myšlenky, které přicházejí, veškeré mentální obrazy, veškeré emoce, které nás ruší, celý tento závoj, který se nepostřehnutelně utváří nechte rázem spadnout. Když tento závoj spadne nebo se vytratí, odpadne rozdělení na vnitřní/vnější… Vracejte se do svého těla, vracejte se ke svému dechu, do těla, které dýchá, do této pozice ztělesňující přítomnost.
Celé tělo bolí, ale čas od času se během zazenu nebo při hrabání listí objeví takový záblesk, jako kdyby na chvíli opravdu odpadl ten závoj našich myšlenek a našeho „já“, přes který vidíme svět a považujeme ho skutečnost. V tom okamžiku je všechno mnohem živější, barevnější a také naplněné lehkou radostí. Zpravidla to trvá pár vteřin, než se objeví obvyklé myšlenky, které se tento okamžik snaží nějak zadržet nebo uchopit. Ale i ten záblesk je cenný, ukazuje, že je tu daleko víc, než obvykle vnímáme, že za tím obvyklým provozem naší mysli, je něco daleko většího, nekonečného, jako podzimní obloha, pod kterou se odehrává všechno ostatní. A tak můžeme jezdit s kolečkem, zatímco vítr roznáší shrabané listí, být vnitřně svobodní a jen se dívat, jak se světem rodí a pomíjí v každém okamžiku. A spolu s ním i my sami.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 1/2022