Poutníku, tvoje kroky jsou
cesta, a nic jiného.
Poutníku, není žádná cesta,
cesta vzniká chůzí.
Cesta vzniká chůzí, píše Antonio Machado, vlastní cestu nenajdeme přesně zakreslenou
někde na mapě, musíme si ji prošlapat sami. Ne náhodou v češtině slovo „cesta“
etymologicky souvisí se slovem „čistit“. A tak nás Machadova báseň vrhá na cestu, uvádí do
přítomného okamžiku, kdy právě teď a tady stojíme na své vlastní cestě, tváří tvář
otevřenosti, možnostem a neznámu. Jak se bude cesta odvíjet dál, s každým dalším krokem?
*
Zároveň tu však máme řadu příběhů, mýtů a pohádek, které pro naši nevyšlapanou cestu
přece jen nabízejí určitou mapu. Joseph Campbell, který v nich napříč kulturami i časem
objevil společnou strukturu, píše: „Na dobrodružství se nemusíme vydávat sami, protože
hrdinové všech dob šli před námi. Labyrint je dobře známý, stačí jen následovat vlákno cesty
hrdiny.“ Hrdina je pro Campbella ten, kdo svůj život odevzdá něčemu většímu, než je on sám.
Cesta hrdina, jejíž strukturu, lze dobře spatřit právě v příbězích, představuje „základní
zkušenost, kterou musí každý projít“. Jako kdyby ji duše v sobě měla vtištěnou, podobně jako
je v semínku již předznačen budoucí růst. Na začátku cestu nacházíme hrdinu, který
zaslechne volání. Může to být nečekané oslovení, touha, sen, cizinec nebo krize, která ho
přivede na cestu za hranice dobře známého světa. Přes různé okliky, setkávání s pomocníky a
učiteli, překonávání překážek a procházení zkouškami, nakonec hrdina dospívá až
k zásadnímu momentu příběhu, kdy se nezřídka setkává s draky, nicotou nebo smrtí. K
momentu, kdy je vše zdánlivě ztraceno a kdy již není cesty dál a není ani cesty zpět. K
momentu, kdy je často třeba se odevzdat něčemu většímu. Po něm přichází nový život a
hrdina se proměněný vrací zase zpátky na začátek cesty, zpátky domů. A tak ta základní
zkušenost, kterou v sobě má člověk hluboce vepsanou vyžaduje smrt a vzkříšení, opouštění
dobře známého a nalezení zdroje, který dá vzejít k bohatšímu, hlubšímu nebo zralejšímu
životu.
*
Křížová cesta, která ve čtrnácti obrazech vypráví ústřední křesťanský příběh o přijetí a nesení
kříže, smrti a vzkříšení, není jen historickým dokumentem, nýbrž příběhem naší duše, který
se neodehrává někde za hranicemi smrti, nýbrž zde a nyní. Abychom mohli dosáhnout
plnosti života, něco v nás musí zemřít. Jan od Kříže v 16. století napsal: „Abys došel k tomu,
že budeš vším, nechtěj v ničem být ničím.“
*
V zen buddhismu lze nalézt metaforickou mapu, která lidské hledání zachycuje v deseti
obrazech krocení býka. Na jejím počátku stojí člověk, který přestal naslouchat sám sobě, a
tak se ztratil v houštinách a marně hledá to ztracené. Díky hledání, projasňování mysli a
očišťování srdce nejprve zahlédne stopy a časem i spatří býka v dáli. Po vytrvalém souboji
nakonec býka chytí a zkrotí natolik, že může na jeho hřbetu poklidně putovat krajinou a
vrátit se domů. Na sedmém obraze je býk zapomenut. Nakonec šlo jen o zástupný symbol,
člověk našel a uskutečnil sám sebe. Tím však cesta nekončí. Osmý obraz je prázdný, nejenže
tu není býk, není tu ani člověk. Oddělení mizí. Vše se rozplývá v jednotě, v plnosti. Na
desátém obraze se člověk proměněný vrací k všednímu životu v ruchu tržiště.
*
A pak tu je ještě jeden starý symbol. Labyrint není bludiště s mnoha proplétajícími se
cestami, z nichž většina je slepá. Labyrintem vede jen jedna cesta, která se sice klikatí,
přibližuje a vzdaluje, ale neomylně směřuje ke středu. Labyrint jako symbol životní poutě
poukazuje na to, že ať už se zdá, že se od středu vzdalujeme nebo naopak přibližujeme, jsme
vždy na cestě k němu. Pokud pokračujeme kupředu, cesta nás vede. Poukazuje také na to, že
zákruty, které jako kdyby vedly zpět nebo pryč, jsou součástí cesty. A poukazuje konečně i na
to, že ať jsme, kde jsme, jsme vždy tady, vždy na cestě, a ať už cíl vidíme nebo vůbec ne, jsme
na cestě k němu, jak píše Walt Whitman:
Ani já ani nikdo jiný se tou cestou nepustí místo tebe,
musíš se tudy pustit sám pro sebe.
Je to blízko… je to na dosah,
třeba jsi na cestě už od narození a nevěděl jsi to,
třeba je všude, na vodě i na souši.
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 12/2021