„Svíčky, světýlka, skleničky na víno, prkýnko, dvě utěrky, dvě krabice (jednu na jídlo, druhou na nádobí)…“ od začátku naší cesty po Slovinsku Anežka sepisuje, co by nám příště spaní v autě mohlo zpříjemnit. Ne nadarmo mi jednou jedna moudrá paní řekla: „Člověk je savec a savci se učí zkušeností.“ Sbíráme zkušenosti, každým dnem jich je více.
Anežka odchází do sprchy, bez županu a bez žabek, ty zatím máme jen na seznamu. Já dostávám na starost lahev vína, ať ji otevřu. Blížím se k autu, vývrtku nemáme, myslím na různé způsoby otevírání lahve a jejich nevýhody. Nakonec se rozhodnu zeptat německých sousedů v kempu na břehu Bohinjského jezera. Z němčiny sice překládám, ale v knihách o zenu prostě některá slova chybí: „Neměli byste… takovýto… na korek…“ soukám ze sebe a ukazuji přitom na lahev. Sousedé začnou přehrabovat svoji červenou dodávku, což je vítaná příležitost se podívat, jak v ní vlastně žijí a co všechno mají, co my nemáme. Vývrtku nakonec také nemají, pijí jen pivo, tak se zeptají svých sousedů, kteří spolu s nimi zaujímají nejlepší místo v celém kempu, přímo na břehu jezera. Podávají mi vývrtku, mají už zkušenosti: „Vývrtky, a hlavně otvíráky na konzervy, to vždycky lidé shánějí.“ Smějeme se, otevřu víno a poděkuji. Odcházím k našemu stolečku. Když se vrátí Anežka, hned jí radostně ohlašuji, že mám dvě nové položky na náš seznam, vývrtku a otvírák na konzervy. „Tomu se říká švýcarský nožík,“ odpovídá.
Pijeme víno, díváme se na jezero a hory, které nám zčásti zakrývá první řada aut německých sousedů. Tím drobným gestem se něco změnilo, už to nejsou auta, která nám stíní jezero, ale přátelé. Ráno se zdravíme cestou do sprch, okukujeme svoje snídaně a přejeme si dobrou chuť. U snídaně, když na nás z mlhy vysvitnou paprsky zářijového slunce, se podivuji nad tím, jak jsme jako savci lidé legrační. V plechovkách se sejdeme na malém plácku u jezera a jsme happy. Prostý, jednoduchý život. Pár důchodců, kteří mají nestylovější, světle zelený čtyřicet let starý Volkswagen, dva dny čekal na chvíli, kdy se uvolní místo u vodní hladiny, ta přišla dnes ráno. My si na pláž vytáhli jen stolek, budeme se dnes přesouvat na jih, tak už není potřeba mít nejlepší místo. Prohodíme pár slov: „Myslela jsem, že nejspartánštěji tady bydlíme my“, když vidí naše auto a vybavení. Smějeme se. „Ale vy tam máte alespoň topení, ne?“, ptám se. Topení mají, ale jinak opravdu cestují nalehko. Možná je na tom kempování a bydlení v autě půvabné i to, že si takhle po nějaký čas můžeme nakukovat do kuchyní a obýváků, inspirovat se a připadat si méně oddělení.
Jedeme přes hory, pak dlouho podél tyrkysově modré Soči, hledáme místo na spaní, tentokrát žádný kemp, tentokrát nadivoko, jsme z toho trochu nervózní. Na jednu stranu je to dobrodružství, na druhou je třeba tu nejistotu a strach nějak zvládnout, aby si to člověk mohl ještě vychutnat. Jsme přece na dovolené. Nacházíme místo u Soči, poblíž opuštěných a zarostlých bagrů, bývalý lom. A jedno auto už tu je. Mávají na pozdrav, když přijíždíme. Místa je tady dost a já mám radost, že tu nebudeme sami. Oni možná také. Situace se opakuje, máme víno, vývrtku pořád ne. „Tak se běž seznamovat,“ pobízí Anežka. Mně se ale nechce s cizinci seznamovat a otravovat je. Zkouším si to v mysli přerámovat, vždyť kdyby oni přišli, s radostí bych jim pomohl. Čím déle nad tím přemýšlím, tím těžší je vyrazit. Tak se zvedám. Tentokrát už vím, že ta věc se jmenuje Korkenzieher. „Jak to, že umíš tak dobře německy?“ „Dva roky jsem studoval v Tübingen.“ Zjišťujeme, že žijí asi 50 km odtamtud ve Schwarzwaldu, který jsme s Anežkou před lety společně prošli. Naspořili, nechali práce a vyrazili na cestu po Evropě, ze Slovinska se chystají dál na jih, až do Řecka, doufají, že v Řecku v zimě nebude moc zima. „My jsme tady jen na týden.“ „Budete tady spát?“ „Budeme.“ Ujišťujeme se vzájemně, že spát tady, když nejsme v národním parku, není takový průšvih. Stali se z nás přátelé, večer si představuji, jaké to asi je, sbalit se a měsíce s plechovou krabicí putovat Evropou. Druhý den se potkáváme v pekárně v městečku pár kilometrů odtud. Zdravíme se.
Ptám se Anežky, jestli ji nenapadá, o čem by se dalo napsat do Psychologie dnes. „Píšu tam vždycky něco o meditaci.“ „Tak tam napiš, jak je dobré vyrazit na cestu, zkoušet, sbírat zkušenosti a jak člověku stačí málo a jak je na cestě šťastný.“ Přemýšlím, jestli jsem šťastný. Asi vlastně ano. A docházím k zásadnímu rozhodnutí, tu vývrtku pořizovat nebudu, vždyť díky ní mám pak rád druhé lidi. Ale rozmanité úložné prostory, ty se na cestu opravdu hodí!
Článek vyšel v časopise Psychologie dnes 11/2021